Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tichomir Mirkovič (* 1928  †︎ 2022)

• narozen údajně 1926 srbskému otci a české matce

• v dokladech má datum narození 9. prosince 1928

• od dvou let žil v Jugoslávii (východní Bosna)

• účastník jugoslávské partyzánské války

• bojoval u 8. černohorské brigády, byl třikrát zraněn

• spojka s 1. československou brigádou Jana Žižky z Trocnova

• roku 1946 přišel studovat do Československa

• v únoru 1948 se zúčastnil pochodu studentů na Hrad na podporu prezidenta Beneše

• vyučil se a pak vystudoval Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze

• z vysoké školy byl na přelomu 40. a 50. let vyloučen, poté ale mohl dostudovat

• činný v Československé obci legionářské

• zemřel 14. dubna 2022

Dětství

Tichomir Mirkovič má ve všech osobních dokumentech udáno datum narození 9. prosince 1928 a místo narození Dubačko ve východní Bosně. Ve skutečnosti ani jeden údaj není pravdivý. Jedná se o důsledek falšování dokumentů, které se provádělo v okupované Jugoslávii. Německá armáda a chorvatští ustašovci totiž zatýkali a deportovali mladíky starší 14 let. Proto byly falšovány jejich dokumenty, aby byli chlapci ušetřeni deportace. Přesné datum anarození z roku 1928 má pan Mirkovič uvedené ve všech svých dokumentech. „Jsou stovky takových případů v Jugoslávii,“ dodává pan Mirkovič. „Maminka mi říkala, abych všem říkal nové datum.“ Ve válečné Jugoslávii nebyla možnost si to u kněze či pravoslavného popa ověřit. Pokud byla vesnice vypálena, je možné, že kněz také už nežil.

Kde a kdy se tedy pan Mirkovič narodil? Podle vyprávění své matky se měl narodit o dva roky dříve v roce 1926 kdesi na Prachaticku. Tichomir Mirkovič neví přesně, co jeho otce přivedlo do Československa, co tu dělal a jak se seznámil s jeho matkou. Bohužel se na to svých rodičů nestihl zeptat. Otec zahynul při bojích partyzánů s Němci, matka se čtyřletou sestrou zemřely při bojích Srbů s chorvatskými ustašovci.

„Jsem o dva roky starší, než mám v dokladech. Jak je to možný? Jsou stovky takových případů, hodně se to dělalo v bývalé Jugoslávii, to je známá věc. Dělalo se to, aby se zachránily děti, dali mi méně (roků), než mi je. Kněží v kostelech předělávali matriky. Chodili Němci spolu s ustašovcema – Chorvatama. Chodili od baráku k baráku. Brzo se to však prozradilo. Můj otec přišel za matkou, že si mne musí vzít s sebou. Že bych se jinak nezachránil. Tak jsem se dostal k partyzánům. (…) V Jugoslávii vzniklo masové povstání, až nakonec Titova armáda na konci války čítala asi 200 tisíc lidí. Dali mne do omladinské čety, dva tři měsíce jsme sloužili v kuchyni, škrábali brambory. Nosili jsme poštu. Pak nás začali cvičit.“

 

Služba v partyzánském vojsku

Tichomir Mirkovič nikdy nesloužil v brigádě Jana Žižky z Trocnova, která se vytvořila z Čechoslováků na území Jugoslávie. Tato brigáda vznikla až později - v roce 1943. Mirkovič sloužil vždy v čistě jugoslávských jednotkách. I v jejich řadách ale bylo mnoho Čechů, a to zejména než vznikla na podzim 1943 československá brigáda. Podle pana Mirkoviče není pravdivá rozšířená pověst, že Češi v Jugoslávii takticky vyčkávali se zapojením do odboje.

„V roce 1943 jsem byl zraněný. Byl jsem převezený na ostrov Viz – v Černé Hoře. Tam byla nemocnice. Nebylo to naštěstí nic vážného, byl jsem tam asi měsíc. Naštěstí to nezasáhlo kost. Pak jsem se vrátil do jednotky. Z brigády byli vybráni ti, co se osvědčili. Byla založená průzkumná rota 1. proletářské divize. Sedmdesát procent lidí tam bylo na odpis. Tak jsem šel do té průzkumné roty.“

 

Krutosti války v Jugoslávii

Pan Mirkovič se nepovažuje za partyzána. Partyzáni byli v Jugoslávii jen v počátcích odboje, většinu války existovaly větší jednotky, které byly součástí takzvané Národně osvobozenecké armády. Válka v Jugoslávii byla krutá. Často se nebrali zajatci. Obě strany se dopouštěly krutých činů, pamětník je přesvědčen, že na chorvatské a německé straně bylo spácháno nejvíce krutostí.

„Němci od začátku nebrali zajatce, do roku 1942 vůbec. Koho zajali, toho pověsili, zastřelili. Oni moc partyzánů nechytli, spíš civilisty, kteří jim pomáhali. (…) U nás se dělo to samé. Když se chytli oficíři, tak byli zlikvidovaní na místě. Informačně vytěžili, odpráskli na místě. Měli jsme příkaz. Naše Jugoslávce také - Chorvaty. Byl tam jeden ustašovský důstojník – plukovník. Já jsem ho zastřelil z pistole. Vzal jsem ho stranou, když jsme pochodovali, ke kraji silnice. A nechali jsme ho tam. Ti ustašovci, jejich jednotka, pobili děti, ženy a všechny. Když jich bylo víc, celá jednotka, tak se posílali do týla. Ti si s nimi poradili, dali jim nějakou práci, já nevím. Ti se nestříleli.“

Pan Mirkovič se účastnil bojů v Bosně, osvobozování Bělehradu, táhl směrem z Bělehradu na Záhřeb, konec války ho zastihl u Terstu, kde se setkal s americkými vojáky. Nejtěžší boje byly při osvobozování Bělehradu a při následném tažení do Chorvatska. Vzpomíná i na to, jak Američanům kradli vojenská auta, jugoslávská partyzánská osvobozenecká armáda měla totiž nedostatek technického vybavení.

 

Pojedeš do Československa

Po válce byl ještě rok v mládežnickém batalionu 4. jugoslávské armády dislokované ve Slovinsku. Mladí lidé, kteří za války nemohli studovat, se tam připravovali na budoucí povolání. Byla tam disciplína jako v armádě, oblečeni byli do uniforem, ale sloužili již beze zbraně. Československá vláda podepsala po válce s Jugoslávií dohodu, že někteří mladí lidé z Jugoslávie mohou jít do Československa studovat. V roce 1946 Tichomir Mirkovič demobilizoval, dostal pas a odjel do Prahy. Hovořil česky. Ale protože se doma moc česky nemluvilo, jeho čeština nebyla dobrá. Přesto znalost jazyka rozhodla, že do Československa pojede právě on. Snad do Československa ani nechtěl. Ale jeho rodiče byli mrtví, vesnice byla po bojích vypálená, neměl se kam vrátit. Jeden den k němu přišli a řekli: „Pojedeš do Československa. Určili to oni.“ Jugoslávie byla převážně zemědělský stát a studenti z Československa se měli podílet na její industrializaci. Všichni studenti se měli vrátit do Jugoslávie, ani pan Mirkovič neplánoval zůstat natrvalo v Československu, ale zasáhla politika.

 

Roztržka mezi Jugoslávií a Československem

„Učili jsme se tu dva roky a třetím rokem, to byl rok 1949, vyšla takzvaná rezoluce informačního byra. To byla roztržka mezi Stalinem a Titem. Nejaktivnější byli Češi. To si mi nelíbí na našich lidech. Nejaktivnější nepřátelé proti titovské Jugoslávii byli Češi. Krvavý pes Tito. Bylo tady v novinách, jak seká hlavy svým lidem.“

Nejdříve se vyučil řemeslu, pak se přihlásil na vysokou školu. „Vyučil jsem se v TOS Hostivař řemeslo, na soustružníka. Šel jsem na přípravku do školy. Byly takzvané dělnické přípravky. Pak jsem byl vyslán, teda přihlásil jsem se, na Vysokou školu politických a hospodářských věd Univerzity Karlovy - filozofickou fakultu.“

Na začátku 50. let měl se studiem namále, byl podmínečně vyloučen a hrozilo mu, že nedostuduje. „Udělal jsem první státnici, pak mne vyloučili ze školy, právě kvůli Titovi. Že jsem řekl, že je to hanba, že je to svinstvo, to co hlásají. Stranická organizace dala pokynem. Rektorem byl Štoll. Pak nastoupil jako rektor Jiří Hájek. Vždycky na něj budu vzpomínat krásně. Díky němu jsem dostudoval. Protože mne podmínečně vyloučili, přerušili studium. Pak mi umožnili dostudovat.“

Celý život byl Hájkovi vděčný, že mu umožnil dokončit vysokou školu. Jiří Hájek žil v 70. letech nedaleko od místa, kde bydlel pan Mirkovič - v Praze na Zahradním Městě. Tichomir Mirkovič se nikdy nebál k němu přihlásit, i když byl Jiří Hájek v oficiální nemilosti. „Vždy jsem se k němu hlásil, podal jsem mu ruku, komunisté mne natáčeli.“

 

Setkání s bratrem po letech

Roztržka mezi Jugoslávií a Československem nepoznamenala život pana Mirkoviče jen z kariérní stránky, ale také jeho osobní život. Protože se rozhodl zůstat v Československu a během studií se zde oženil, nemohl svobodně vycestovat. Do Jugoslávie se podíval až v roce 1956. Zanedlouho poté objevil přes Červený kříž svého mladšího bratra. Bratra neviděl od začátku války. Po smrti matky se bratr ztratil a jejich vesnice byla zničena v bojích. Znovu se ztracení bratři setkali až v roce 1957 nebo 1958. V 60. letech se pak bratr odstěhoval do Německa.

„Neviděl jsem se s bratry. Ten bratr, co je dnes v Německu, toho jsem neviděl do roku 1957. Nevěděl jsem, kde je, jestli vůbec existuje. Bylo mu tehdy asi jen tři roky a on si nepamatoval své příjmení. Vedli ho pod jiným jménem. Obrátil jsem se na ambasádu a na Červený kříž, pomocí tisku jsem ho sehnal. On byl tehdy v Bulharsku. Na ‚Wilsoňáku‘ jsme se sešli, nikdy jsme se neviděli, tak jsme se dohodli, že já budu mít v ruce Rudé právo a on Borbu – jugoslávské noviny. (…) On přišel jako chudinka, kalhoty roztrhané, bylo po válce. Jak tam zahynula máma, tak on se schoval v kukuřici. Našla ho nějaká babička. Převezli ho přes řeku Drinu do Srbska. Tak jsme se objali. To je život.“

Mirkovičovo první zaměstnání bylo v TOS Hostivař, pak pracoval v ČKD. Krátce prý také učil, ale v atmosféře stalinismu a nedůvěry ke všemu, co pocházelo z Jugoslávie, tam dlouho zůstat nemohl. Ač humanitně vzdělán, vždy pracoval více v technické a ekonomické oblasti. V 60. letech pracoval v podniku Restaurace a jídelny Praha 10, postupně se vypracoval až na náměstka ředitele. Rok 1968 na něj také dopadl, i když ne tak tvrdě jako na Jiřího Hájka. Odmítl podepsat souhlas s pobytem vojsk, jeho nadřízený mu říkal, že za těchto okolností ho na jeho místě nemůže udržet. Byl vyhozen z práce a už nemohl zastávat řídící funkce. S podnikem se prý dokonce soudil, domohl se náhrady ušlé mzdy za sedm měsíců, ale zvrátit verdikt se mu samozřejmě nepodařilo. V 70. letech potom pracoval jako závozník a řidič.

 

Československá obec legionářská

Jiřího Hájka zmiňuje Tichomir Mirkovič ještě jednou v souvislosti s nastupující normalizací začátku 70. let a současnými spory v Československé obci legionářské. Také dnes by prý někteří chtěli vylučovat. Tehdy na protest raději odešel z funkce předsedy místní organizace ČSPB (Československého svazu protifašistických bojovníků – předchůdce Svazu bojovníků za svobodu – pozn. autora).

„Já s tím mám zkušenost (s vylučováním nepohodlných osob – pozn. autora). Já jsem byl předsedou místní organizace Svazu protifašistických bojovníků na Praze 10 na Zahradním Městě, tam bylo dvě stě členů. A já tam měl tři ministry - Lébla, Chamirníka a Hájka. Oni tam bydleli, tak tam patřili. Když vylučovali Jiřího Hájka, přišel příkaz ze shora, ze stranické organizace. Projednali. A vyloučit Hájka. Žádal o slovo. Nedali mu možnost se vyjádřit. ‚Soudruzi, snad nejsme na stranické schůzi?‘ – ‚Jestli se ti to nelíbí, soudruhu Mirkoviči, tak tady jsou dveře.‘Tak jsem vzal plášť a odešel jsem. Někdy to sedí, že mi říkají ‚partyzáne‘, takhle já jednám.“

Tichomir Mirkovič je předsedou místní organizace Československé obce legionářské na Praze 2 a v současnosti (rok 2008) se angažuje ve sporu uvnitř celostátního vedení ČSOL. Je jednoznačně na pozici frakce, která chce spolupracovat se Svazem veteránů ČR, jenž slučuje novodobé veterány ze zahraničních misí Armády ČR.

Tichomir Mirkovič stále sleduje aktuální dění v bývalé Jugoslávii, účastní se akcí na srbském velvyslanectví. Není spokojen s mezinárodním uznáním samostatnosti Kosova ze strany České republiky.