Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lázaro Mireles Galbán (* 1983)

• narodil se 1. března 1983 ve městě Matanzas, na Kubě

• vyrůstal s rodiči z matčiny strany, rodina měla kravín kousek od města Matanzas

• ve svých 16 letech opustil domov, protože jeho rodina měla problém s přijetím jeho homosexuální orientace

• od svých 17 let se věnuje aktivismu, pracuje s LGBT komunitou, na Kubě spolupracoval se skupinou CENESEX a rovněž vyučoval sexuální výchovu v provincii Matanzas

• v roce 2012 opustil Kubu a chtěl požádat o azyl v Německu, kvůli složitému migračnímu procesu přesídlil do španělského Madridu

• v roce 2019 s podporou ostatních aktivistů vytvořil hnutí „Acciones por la democracia“ (Činy pro demokracii)

• od roku 2016 žije v Madridu, ve Španělsku, a je aktivním členem místní kubánské komunity

„Je důležité pochopit, že na Kubě existuje pozadí, přesněji v kubánské společnosti, což je pozadí poznamenané homofobií uvnitř kubánské společnosti, které ovlivňuje tvou vlastní existenci,“ zdůrazňuje Lázaro Mireles, kubánský aktivista žijící ve Španělsku, ve svém vyprávění o životě homosexuála na Kubě.

 

Rodina a život na vesnici

Lázaro Mireles se narodil 1. března roku 1983 v kubánském městě Matanzas. Vyrůstal s rodiči z matčiny strany, kteří chovali krávy kousek od Matanzas. Až do svých 14 let žil normální a klidný život školáka, ačkoliv zdůrazňuje, že jeho sexuální orientace byla už tehdy zjevná. Jelikož nemohl své rodině svěřit, že je homosexuál, vymýšlel si různé historky, aby jeho rodina neodhalila pravdu: „Když mi bylo nějakých 15 nebo 16 let, chodil jsem s jedním klukem, ale svojí rodině jsem tvrdil, že chodím se sestřenicí toho mladíka.“ Rodina se však tuto skutečnost nešťastnou náhodou dozvěděla a v rodinných vztazích, které nikdy nebyly moc dobré, jak přiznává Lázaro, vyvolalo toto odhalení značný chaos. Lázarova matka jeho sexuální orientaci nikdy nepřijala a vše vyvrcholilo jeho odchodem z domova. Bylo mu 16 let a měl jen jediný sen: žít v poklidu svůj život. „Když jako dospívající kubánský mladík zažiješ něco podobného se svou rodinou, přijde moment, kdy jim to všechno odpustíš, protože pochopíš, že oni za to nemůžou – že důvod jejich chování je daleko hlouběji ve společnosti,“ vysvětluje Lázaro.

První střety s kubánskou vládou

O práci s mládeží a LGBT problematiku se Lázaro zajímal již na střední škole. Když v 17 letech složil maturitní zkoušku, začal pracovat jako učitel sexuální výchovy, konkrétně se zabýval podporou a prevencí zdraví v provincii Matanzas. V jeho vyprávění se snoubí velké nadšení pro práci s neutuchající aktivitou a přesvědčením dělat věci podle svého. „Předpokládal jsem, že mi nabídli práci, protože si povšimli mého aktivismu,“ vysvětluje Lázaro své domněnky k nově nabytému zaměstnání. Byl to však právě tento moment, kdy zažil první velké střetnutí s kubánskou realitou. Jeho nadřízení po něm chtěli, aby ve své práci zkresloval statistiky. Jádro problému totiž spočívalo v tom, že se finanční prostředky nevyužívaly na přislíbené projekty. „Například  projekt v Matanzas měl dostat minibus pro dopravu svých koordinátorů na mítinky, ale ten minibus nakonec dostal ředitel organizace, doktor Chachi,“ uvádí Lázaro jeden příklad z mnoha. Po této zkušenosti se Lázaro rozhodl opustit své zaměstnání.

Finanční podvod se zdravím

Lázaro se vydal vlastním směrem a pracoval na různých projektech v rámci Kulturního vzdělávacího centra, když mu v roce 2006 cestu zkřížil střet s kubánským režimem, na jehož základě byl zrušen jeho projekt a přišel tak o práci. Vše se událo v reakci na jeden spor, který Lázaro vedl se svou kolegyní Belindou a který se týkal financování projektu MediCuba Suiza[1], k čemuž došlo právě v době oficiální návštěvy delegace ze Švýcarska roku 2006. Konkrétně byla řeč o celosvětovém fondu, který byl určen na speciální dietu pro lidi nemocné žloutenkou typu C, kteří ale na Kubě ve skutečnosti žádnou přidělenou dietu nedostali. Lázaro od svých kolegů žádal odpovědi a hrozil jim, že pokud je nedostane, odmítne se této oficiální události účastnit. Následky na sebe nechaly dlouho čekat - za několik málo dní byl informován o zrušení jím vedeného a dlouho připravovaného projektu. Vzpomíná, jak mu jeho kolegyně Belinda v práci suše oznámila: „To je proto, abys, ty zatracenej buzerante, porozuměl, že mně se nemáš plést pod nohy.“ Navíc do jeho domu dorazila policie a oznámila mu, že od tohoto momentu bude sledovat všechny, kteří s ním mají, co dočinění. Policie si vytvořila i seznam všeho, co ví o lidech kolem Lázara, jakož i o nemocných žloutenkou typu C. Tedy o těch, kteří nedostali své přislíbené diety a ani nikdy v budoucnu je neměli obdržet.

CENESEX a Mariela Castro

Ve svém vyprávění se Lázaro obšírně a kriticky věnuje tématu Národního centra sexuální výchovy CENESEX[2] a Mariely Castro, dcery kubánského exprezidenta Raúla Castra[3], jejíž příchod do čela této instituce znamenal pro LGBT a transgender komunitu velkou naději na změnu homofobního prostředí na Kubě. Lázaro spolupracoval okrajově s Marielou Castro na projektech v Matanzas od roku 2008 až do svého odjezdu z Kuby v roce 2012. Na jedné pracovní schůzce osobně poznal také Marielu Castro a jeho dojem z ní byl značně negativní: „Na pracovní akci bylo mnoho lidí s obrovským nadšením,  ale Marielu zajímaly pouze kamery a novináři.“ Na druhou stranu je ale třeba dodat, že až do této chvíle mnoho lidí nevěnovalo této problematice žádnou pozornost, což se Mariele Castro podařilo změnit. Lázaro zdůrazňuje, že Mariela předložila množství slibů, které ale v realitě vyzněly na prázdno, jako například zřízení oficiálních poboček v každé provincii, kde by LGBT komunita mohla svobodně organizovat své osvětové aktivity nebo možnost uzavření homosexuálního svazku. Podle Lázarova názoru je CENESEX především způsob, jak řídit LGBT komunitu a současně čerpat finanční prostředky na projekty, které ale pro tuto komunitu nemají pražádný přínos. Na otázku, jestli si myslí, že CENESEX je pouze instituce vytvořená jako zástěrka, odpovídá: „Otázka, co je vlastně CENESEX, má různé úhly pohledu. Pokud vezmeme v potaz význam CENESEXu pro LGBT komunitu, tak tenhle úhel vznikl daleko později, než byla ta instituce vůbec založena. Zásadní účel CENESEXu je sexuální výchova a v tomhle směru udělal mnoho. Ale jeho orientace na LGBT komunitu je nesmírně pokrytecká,“ uzavírá Lázaro.

Odjezd jako záchrana

Lázaro vzpomíná, jak roku 2010 Mariela Castro prohlásila, že Kuba není na stejnopohlavní svazky připravená. A tak Lázaro uspořádal v Matanzas první symbolickou homosexuální svatbu. Vzpomíná, že ulice byly tehdy plné lidí a vše se odehrávalo v krásné a velmi dojemné atmosféře. Ve vzduchu tak prý visela otázka: „Skutečně kubánská společnost ještě není připravená na homosexuální svazky?“ Zdánlivý pocit, že by se tahle otázka na Kubě mohla posunout k lepším zítřkům, však vyústilo takřka v tragédii. V Lázarově vyprávění je možné rozpoznat, že ještě po takové době nemůže uvěřit, co se v návaznosti na tento okamžik štěstí stalo. Dívka, která vykonávala tehdy na oné symbolické svatbě roli oddávající, byla vyhozena ze zaměstnání a také ze studií. Z Lázarova života se stalo jedno velké peklo, musel opustit svůj domov a byly mu i zrušeny všechny jeho projekty. „Rok 2011 pro mě byl velmi těžký, i když i nadále jsem bojoval. Vyhrožovali mi a vyšetřovali…,“ smutně popisuje Lázaro.

Ke zlepšení došlo v roce 2012, kdy mu byla povolena účast na osvětovém projektu proti homofobii ve Varaderu, pro zahraniční turisty známém kubánském letovisku. Během příprav projektu ale obdržel dobrou zprávu, že se má dostavit předložit svou žádost o vízum na německé velvyslanectví. Vízum nakonec získal a i přesto, že nedovedl onen projekt ve Varaderu do zdárného konce, opouštěl Kubu pyšný na to, co dokázal v Matanzas, zároveň ale ve velice špatném fyzickém stavu po všem stresu z uplynulých let.

Nový život a pokračování v aktivismu pro Kubu

V Německu se Lázaro brzy zotavil a ujasnil si jednu věc: už se na Kubu nechce vrátit. Z počátku věřil, že by se v Německu mohl trvale usadit a pokračovat ve svém aktivismu a práci pro LGBT komunitu. Vzhledem ke komplikovanému migračnímu procesu se ale roku 2016 rozhodl přestěhovat do španělského Madridu, kde začal být také politicky aktivním. V listopadu 2016 se zúčastnil setkání před kubánským velvyslanectvím v Madridu. Tam zjistil, jak daleko sahá vliv kubánského režimu, který je úzce propojený s levicovými politickými silami ve Španělsku: onen listopadový den se před branami velvyslanectví potkalo 15 členů Lázarovy skupiny aktivistů proti 300 osobám, z nichž jen hrstka byla kubánské národnosti.  Protestující s Lázarem v čele byli napadeni. Tato zkušenost utužila jeho politické aktivity a otevřela dveře spolupráci s platformou „Cuba democracia ya“ (Demokracie na Kubě ihned). Společně s ostatními emigranty v Madridu se Lázaro 26. ledna 2019 připojil k mezinárodní kampani před kubánským velvyslanectvím, která je známá pod názvem „Marcha de los prohibidos“ (Pochod zakázaných).

Konflikt s velvyslanectvím

Po této lednové události roku 2019 vypracovalo kubánské velvyslanectví v reakci na Pochod zakázaných seznam všech lidí, kteří se této akce v Madridu účastnili. Bohužel však pro Lázara, který si zrovna v této době potřeboval obnovit platnost svého pasu. Schůzku měl naplánovanou na 6. února 2019, ovšem když přišel na velvyslanectví, odmítli ho vpustit dovnitř a personál u vchodu mu sdělil, že mu vydání nového pasu nebude umožněno. „Ale proč? Já ho nepotřebuji ke vstupu na Kubu, ale je to můj jediný oficiální průkaz totožnosti, který říká, že jsem Kubánec,“ odvětil překvapený Lázaro. Odpověď pracovnice velvyslanectví byla prostá: „Kdo má problém s mojí zemí, nemá tady co pohledávat.“ „Paní, vaše země je ale také moje země,“ namítl Lázaro. Protože ani po řadě dalších pokusů stále nebyla jeho žádost o vydání nového pasu vyslyšena, rozhodl se Lázaro celou věc zveřejnit. Velvyslanectví ihned vydalo oficiální prohlášení a vše popřelo: „Události v Madridu nejsou nic jiného, než divadlo těch, kteří nejsou přítomni tady na Kubě a chtějí pouze rozvrátit revoluční proces. Občan Lázaro Mireles nikdy na velvyslanectví nebyl a nikdy nežádal o žádný správní úkon.“ Nedlouho po zveřejnění svého případu Lázaro získal „VIP řízení“, jak ho sám nazývá. Když se totiž vrátil na velvyslanectví, byl okamžitě zaveden do kanceláře konzula a celý proces trval necelých 15 minut, zatímco vyřízení žádosti standardní formou trvá skoro celý den. Celý tento proces, který ho stál skoro rok času, mu nakonec zajistil jeho nový cestovní doklad, o kterém říká: „Je to právo všech kubánských občanů.“

Budoucnost Kuby

Jeho politická angažovanost a účast na „Marcha de los Prohibidos“ (Pochodu zakázaných) naplnily Lázara chutí pokračovat tímto směrem. Jako podpora v politickém boji proti diktatuře se v červnu 2019 zrodilo v Madridu hnutí „Acciones por la democracia“ (Činy pro demokracii). „Doufáme v lepší Kubu, doufáme v to nejlepší pro Kubu, přejeme Kubě budoucnost plnou blahobytu, přejeme Kubě svobodu, přejeme Kubě demokracii, ale nic z toho se nestane zakrátko,“ vypráví Lázaro. A dodává, že aby se jeho slova přání vyplnila, musí být splněny dvě zásadní podmínky: tou první je, že kubánský lid musí být strůjcem a spouštěčem těchto změn. Druhou podmínku pak Lázaro vidí v nutnosti existence politické opozice. V současné době je ale pesimista a vidí kubánskou budoucnost černě, což ale neznamená, že by se mělo zanechat boje za svobodu Kuby. Zanechat boje pro něj v blízké budoucnosti nepřipadá v úvahu, a tak bude dál žít svůj život inspirován slovy hrdiny boje za nezávislost na španělském koloniálním impériu, José Martího: „Činy jsou nejlepší formou slov.“

 

[1] Jedná se o program založený v září 1992, který spočívá v lékařské spolupráci, obnově nemocnic, výrobě primárních materiálů pro léky.

[2] Národní centrum sexuální výchovy (Centro Nacional de la Educación Sexual), instituce založená v roce 1988, která se věnuje vzdělání a výzkumu lidské sexuality. Od roku 2008 je jeho ředitelkou Mariela Castro.

[3] Raul Castro byl bratr Fidela Castra, vůdce Kubánské revoluce, která na Kubě probíhala v 50. letech 20. století.