"Honili partyzány, civilisty…utíkali i s dobytkem do Albánie, stříleli po nich z letadel. Tam zahynulo 80 000 lidí. Když to skončilo, tak … přijeli Američané a Angličané, dotáhli tam kamiony, bagry a buldozéry. Mezi těmi dvěma jezery udělali jámy, sbírali ty mrtvé, házeli je do těch jam a zasypávali je nehašeným vápnem. Ta pole co tam byla, ta se dodnes neobdělávají, leží ladem. "
"V té vesnici jsme byly nevím tak deset nebo dvanáct dní. Spaly jsme na zemi, protože tam nebylo nic. Naštěstí jsem měl z domu deku, co jsem si vzal, takže ty dvě holčičky, sestřičku a sestřenici jsem balil do té deky, ony spaly v té dece. Byly tam stohy slámy z dědiny, tak my jsme v noci nakradli slámu a spali jsme v té slámě s bratrancem. Byl tam jeden takový z dědiny jako hlídač. Z té dědiny nosili v kotli denně makarony uvařený. Nám dali vojenské ešusy a jednu naběračku makarónů denně nám dávali, to bylo veškeré jídlo. Byly jsme hladiví, zmrzlí, špinavý... Šel jsem za tím hlídačem, to byl takový starší pán. Řekl jsem ´Strejdo, jak to teda s námi bude? Jste nás sem vzali abychom tu umřeli nebo jak? Trpíme hladem.´ On se na mně smutně dívá a říká ´Synku já vím jak trpíte. Ale nemůžu nic dělat. Ani my nemůžeme nic dělat. My sami nemáme nic. Nás tady Němci a Bulhaři úplně vykradli, vyplenili, i dobytek, my nemáme nic. Takže to co vám dáváme, to se dělíme s vámi, co dostáváme z Itálie´. "
„No a i to vzdělání, já nevím, za našich let, můj dědeček uměl perfektně turecky, anglicky, samozřejmě svou mateřštinu, ale řecky neuměl ani pozdravit a nikdy se nenaučil řecky. Ani slovo neuměl řecky.“
„No, jenomže ať to byla levice nebo pravice, a budu teda úplně upřímný, pro nás jako etnické Makedonce to bylo úplně stejný. Že obě strany měly jediný cíl – zlikvidovat makedonské obyvatelstvo z řeckého území.“
„Až přišel ke mně, tak já jsem ho pozdravil ,Dobre utro‘, tedy ve své mateřštině, to je jako ,Dobré ráno‘. A on se na mě podíval, vykulil oči – věděl, že jsme řecké děti – a povídá mi ,Dobrý ráno‘ nebo ,Dobrý jitro‘ … ,Dobrý jitro‘ myslím že mně říkal, a já zase na něj vykulil oči, že jako mně odpověděl po našem, a teď se mě začal na něco ptát a já už na nic nečekal, honem jsem vletěl do vagonu a řval jsem jako blázen: ,Lidičky, radujte se, oni mluví jako my!‘“
„To je ,babo raď ‘. Těžká otázka. Ale takhle: Nemám problémy s češtinou. Kdybych měl problémy, nebral bych si občanství. Tím, že jsem si vzal občanství, jsem se stal Čechomakedoncem, dá se říct, jak se říká Čechoamerikán, nebo Čechokanaďan. Oni jsou původem Češi, ale jsou dnes Kanaďané. No tak já jsem dneska Čech, ale rodilý v Řecku neboli v Makedonii. Nějaký problémy s tím nemám.“
Konstantin Miovský se narodil 8. srpna 1934 ve vesnici Štrkovo, ležící na dnešní hranici Řecka, Makedonie a Albánie. Poté, co v roce 1941 zemřel jeho otec na albánské frontě za Druhé světové války, zůstala pětičlenná rodina – Konstantin, jeho matka, dvě sestry a děda – bez dospělého hospodáře. Práci na polích o tří a půl hektarech zastával Konstantin a dědeček, dokud se matka o několik let později opětovně neprovdala. To už zuřila Řecká občanská válka, oblast měli pod kontrolou komunističtí partyzáni. V březnu 1948 shromáždili všechny děti mezi třemi a třinácti lety na školním dvoře a pod hrozbou smrti je odebrali rodičům. Prý aby je zachránili před bombardováním. Kosťa, jeho dvě malé sestry i jejich bratranci a sestřenice nejdříve pochodovali osm a půl km na jugoslávské hranice. Pak děti naložili do dobytčáků a vezli přes Balkán až do spřátelených lidově demokratických republik střední Evropy. Konstantin a jeho dvě sestry pobyli několik měsíců v Mikulově, v lázeňském hotelu v Lubochni či na hradě ve Slovenském Lipči, než je přemístili do dětského domova v moravském Sobotíně. Nakonec sourozence rozdělili - Konstantina odvezli do Chebu a ve čtrnácti letech zaměstnali ve fabrice. Chvíli to vypadalo, že ho pošlou zpět do Řecka bojovat na straně partyzánů proti královské armádě. Ale protože partyzáni válku prohráli, Konstantin i se svými sestrami zůstal v Československu. Následoval tedy učňák v Chebu, práce v Královopolské strojírně u Brna, průmyslová střední škola v Brně, až zakotvil u brněnské fabriky TOS Kuřim, kde zůstal zaměstnán až do důchodu. Přesto, že v Československu se usadil dobrovolně a byl tu rád – měl tu dobrou práci a založil si tu rodinu – v srdci navždy zůstal Makedoncem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
