„Můj táta věděl, že už je babička stará. Ona chudák zemřela naštěstí v Terezíně dřív, než ji dali do transportu do Osvětimi. Na rozdíl od mého strýce, bratra mého táty, který kvůli manželce Martě přestoupil z katolické víry na židovskou. Tak jsem přišel o svého bratrance, se kterým jsem měl vynikající vztahy, krásný kluk. Skončili v Osvětimi, šli rovnou z transportu do plynu.“
„Měli jsme také jeden těžký průser. (Nehoda) se stala mezi Všeruby a Maxovem. Ženisti vyhazovali baráky do vzduchu a dali nálože od jednoho baráku k druhému. Asi pět kluků nalezlo do jednoho baráku, přijel tam nějaký blbec a byla tam nálož, on spojil dráty a kluci tam zemřeli. My jsme přijeli se sanitkou, přijeli hned kontráši. Tahali jsme cáry těl, bylo to na blití. Stalo se to za mé služby roku 1957.“
„Na Maxově jsme měli kluka - Rosťu Bahlejů, koktal a byl spojař. A on nám zavedl (na pokojích rádio). Měli jsme taková pojítka, kterými jsme telefonovali z čáry na rotu, co se děje, co se neděje. Rosťa nám z nich udělal reproduktory, které jsme dali do polštářů. A od rána do večera nám hrál Laxenberg. Vždycky, když přišel důstojník Macháček nebo Váchal, tak to rozhodčí vypnul. Jakmile odešli, zase (hrála hudba). Protože důstojníci bydleli v jiném baráku, měli tam manželky a děti.“
„Politruk se jmenoval Ftorek a byl věčně ožralý. Školení byla pro nás super, protože jsme chrápali na pévéesce, což byla politicko-výchovná světnice. Tam jsme dostávali příručky – Stalin je hvězda, Gottwald je hvězda, Barák je hvězda. Ale se mnou tam byli lidi, kteří byli naprosto dementní, byli tam kluci, kteří poprvé jeli třeba z Nízkých Tater vlakem a nevěděli vůbec, kdo je co. Když se jich při předzkouškách před závěrečným zkoušením někdo zeptal, kdo je prezidentem republiky, tak třeba Servátka, který byl zrovna z Tater, řekl: ,Pan desátník Klimeš.‘ To byly horory, to se prostě nevidí.“
„Jediný frajer, který byl, byl Nevečeřal. To se nestalo u nás, ale na Spálenci. To byl dorostenecký reprezentant ve skoku o tyči. A v Praze v 50. letech existovali kluci, kteří si říkali Vyšehradští jezdci. A tento Nevečeřal byl z Libně, já byl z Holešovic. Byl frajer, že ty dráty tyčí přeskočil. Byl na to natrénovaný. Všichni byli v hajzlu, nevěděli, jak to udělal. Žádné stopy, nic. On to potom tyčí zahladil. Super.“
„Od nás nikdo neutíkal. Já zažil jedinou věc na Maxově, že nás v noci asi v půl jedný vzbudili, měli jsme udělat zátah hranice ve vzdálenosti dva kilometry od dráťáku v lese. Skutečně, my jsme tam byli až do rána do deseti hodin a pak jsme se teprve dozvěděli důvod: dva Poláci utíkali a chtěli tady přes nás ven. A největší prča byla, že ti dva Poláci seděli nad koutským štábem vedeným Nosarem na stromě a poslouchali všechno, co tam říkali. Pak stejně utekli. Prostříhali dráty. Ale některé úseky (drátěného zátarasu) byly takové, že je stříhat ani nemuseli, protože tam byly potoky. A když se voda zdvihla, vyrazila elektrický proud.“
Jiří Minařík se narodil 23. července 1938 v Praze-Holešovicích. Pocházel z úřednické rodiny. Zatímco jedna teta byla vdaná za člena NSDAP, bratranec sloužil ve wehrmachtu, babička z druhé strany byla židovského původu a zemřela v ghettu Terezín. Otcův bratr a jeho rodina byli zavražděni v Osvětimi. Protože otec pocházel ze smíšeného manželství, byl internován v pracovním táboře v Jírovicích-Bystřici na Benešovsku, kde byl vězněn až do konce války. Do Prahy se vrátil jako člen Revoluční gardy z Benešova. Jiří Minařík byl jako dítě s matkou také svědkem událostí, které následovaly těsně po atentátu na Reinharda Heydricha, protože se v době atentátu nacházeli v přilehlých ulicích. Po válce dokončil povinnou školní docházku, v letech 1953-55 se vyučil strojním zámečníkem v učilišti bývalé Autopragy - Odborné učiliště státních pracovních záloh. Studium střední průmyslové školy strojní roku 1957 přerušil a nastoupil na základní vojenskou službu, kterou absolvoval u 9. brigády Pohraniční stráže v Poběžovicích, sloužil na pohraniční rotě Maxov a poté jako řidič sanitního vozu na štábu praporu v Koutě na Šumavě. Po vojně dokončil studium střední průmyslové školy hutní a metalurgické. Pracoval v Továrnách strojírenské techniky, v organizaci IMPRO. V době 1968-1970 žil přes rok v západním Německu, bylo mu dovoleno vyjet na odbornou stáž do firmy Mannesmann, kterou si neoprávněně protáhl. Po návratu do ČSR pracoval jako projektant organizace výstavby sídlišť, projektant ve strojírenství a v dopravě, nakonec v Investicích ČSAD Praha. Po roce 1989 pracoval pro německé firmy, organizoval dopravu benzinu. Jiří Minařík zemřel v srpnu 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
