Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Minář (* 1958)

• narodil se 6. března 1958 v Rychnově nad Kněžnou

• dětství strávil v podhůří Orlických hor

• po základní škole nastoupil na Střední školu železniční do Letohradu, kde v roce 1977 úspěšně odmaturoval

• na vojně sloužil u ženistů, absolvoval poddůstojnickou školu v Seredi na Slovensku

• po vojně pracoval deset let jako stavební technik

• od začátku 90. let pracoval u finanční stráže

• v letech 2003–2008 pracoval pro ministerstvo financí

• od roku 2008 působil jako správce dělostřelecké tvrze Hanička

• v roce 2024 žil v Žamberku

Když rodiče Pavla Mináře v roce 1968 vystoupili z komunistické strany, začala se v pamětníkově životě odehrávat série drobných událostí, které mu více či méně znesnadňovaly každodenní život. Vše spustilo komplikované přijetí na střední školu a pokračovalo během povinné vojenské služby. „Až teď s odstupem času dovozuji, co vše v životě drhlo a proč některé věci nešly. Zpětně se to ale jen velmi těžko dokazuje,“ zmiňuje.

S komunistickým režimem si Pavel Minář nikdy nezadal, nepodlehl ale ani polistopadové euforii. Na začátku 90. let totiž začal pracovat u celní správy, kde pomáhal odhalovat rozsáhlé daňové úniky. Politicky se nikdy neangažoval, přesto se, nejen jako dlouholetý správce tvrze Hanička, snažil být společnosti prospěšný. „Důležité je, aby se na vás vzpomínalo tak, že jste odvedl dobrou práci a nikdy jste nebyl ten, kdo cíleně škodil. Pokud se, jako já, podílíte na rekonstrukci historických objektů, tak je vaše práce vždy vidět,“ říká.

Mezi příbuznými se najdou i stateční odbojáři

Pavel Minář přišel na svět 6. března roku 1958. S rodiči žil nejdříve v malém podhorském městečku Jablonné nad Orlicí, později se přestěhovali do nedalekého Žamberka.

Pamětníkova maminka Helena Minářová, rozená Dvořáková, pocházela z velkého rodu, který žil odpradávna v Kunvaldu. „Když jsem se později zajímal o naši rodinu, zjistil jsem, že jsme vázáni k rodině Žabkových ze Žamberka, kteří v roce 1944 poskytli útočiště členům paravýsadku Barium,“ vysvětluje. Rodina Dvořákových byla příbuzná se statečným odbojářem Rudolfem Žabkou a jeho manželkou Boženou. Právě z jejich statku byla 9. října 1944 odvysílána depeše pro Londýn. Ze stejného místa pak parašutisté v polovině ledna 1945 odeslali depeši poslední. Výsadek byl totiž prozrazen, manžele Žabkovy gestapo vyslýchalo v Hradci Králové a následně převezlo na Malou pevnost v Terezíně. Oba naštěstí válku přežili. Město Žamberk si skupinu Barium a odvahu rodiny Žabkových každoročně připomíná, Pavel Minář u této události nikdy nechybí.

Maminka Helena vedla svého syna k náboženství, na které jako dítě pravidelně docházel. „Maminka byla celý život věřící, takže jsem s vírou byl každodenně konfrontován. Později jsem si k církvi našel vlastní cestu. Možná jsem se od ní trochu vzdálil, ale když jsem pak začal pracovat ve stavebnictví, pomáhal jsem třeba opravovat kostely,“ říká.

Pamětníkův tatínek Oldřich Minář nepatřil k praktikujícím věřícím, ale víru neodmítal. „V závěru jeho života to bylo přesně naopak. Táta tehdy pomáhal obnovit kostel v Žamberku. Jako důchodce tam chodil třeba čtyřikrát do týdne. I u něho platí, že nemusíte každý den klekat a modlit se, stačí, když sdílíte určitou filozofii a vážíte si ostatních lidí,“ dodává na vysvětlenou.

Mamka se bála, že bude válka

Pamětníkův tatínek Oldřich Minář se vyučil obuvníkem. Pracoval pak celý profesní život jako strojník v textilní fabrice Mosilana. Oba rodiče vlastnili červenou stranickou knížku. Kdy přesně do Komunistické strany Československa (KSČ) vstoupili, pamětník ale neví. „Z partaje vystoupili po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Jaké mělo toto jejich rozhodnutí dopady na rodinu, jsem se dovtípil až o mnoho let později,“ přiznává. Srpnová invaze roku 1968 byla pro oba rodiče velkým šokem. „Reakci rodičů bych popsal jako velmi depresivní. Maminka plakala, bála se, že bude válka.“

S přítomností vojsk Varšavské smlouvy se pamětník setkával každodenně. Jednotky totiž sídlily v nedalekých městech, jako je například Klášterec nad Orlicí, Rokytnice v Orlických horách, Červená Voda nebo Vysoké Mýto. „Ta všechna města, kde byly posádky, jsou v okolí Žamberka. Když jsme vyšli na ulici, nepřetržitě jsme potkávali vojenská vozidla,“ popisuje.

Pamětníkova maminka v té době pracovala v obchodě s textilem, kam běžně chodily nakupovat manželky sovětských důstojníků. „Pamatuji si, že když vytáhly padesátikorunu, tak byla vždy úplně nová, jako když vám ji vydají v bance,“ zmiňuje.

Po základní škole se pamětník hlásil na Střední školu železniční v Letohradě. Přijímací zkoušky zdárně složil, ale dostal se tam velmi obtížně na odvolání. Skutečnost, že rodiče vystoupili ze strany, mu u přijímacího řízení zřejmě ublížila. Studium Pavel Minář úspěšně dokončil v roce 1977. Jeho prvním zaměstnáním se stala pozice stavebního technika.

Udělali ze mě exemplární příklad

Na vojnu nastoupil s ročním zpožděním. „To byla taková zvláštnost. Jako maturanta si mě okresní vojenská správa vybrala, abych si udělal řidičský průkaz na nákladní auta. Zablokoval jsem si tím půl roku, takže když jsem nastupoval do přijímače, moji vrstevníci už byli zkušení mazáci,“ vysvětluje.

Povinnou vojenskou službu nastoupil u ženistů a záhy ho vybrali do poddůstojnické školy. „Kolegové z poddůstojnické školy byli vyřazeni jako svobodníci, já jsem ale odcházel jako vojín Minář. Vyšší hodnost jsem dostal až opravdu pozdě. Později jsem přemýšlel, jestli to souviselo s minulostí mých rodičů, ale jsou to jen domněnky. Člověk tam nemůže hledat nějakou logiku, žádná není,“ říká.

Na vojně se pamětník setkal s obvyklou šikanou nováčků, slyšel ale i o takových případech, kdy chování mazáků k mladším kolegům překročilo hranice běžných naschválů a provokací: „Doslechl jsem se, že před mým nástupem na vojnu se tam děly takové věci, že mladší kluky zavírali do kotlů naplněných vodou. Skončilo to tehdy u soudu a odnětím svobody.“

Pavel Minář se na vojně dostal do problémů, když šel jednoho dne na běžnou směnu do kuchyně. „Obvykle se stalo, že se třeba nespotřebovalo máslo, které už ale bylo vydané ze skladu. V takových případech se vzalo do vojenského pláště, předalo směnařům, kteří ho přinesli na rotu, a večer se snědlo. Pokud to byl tuk, tak jsme si udělali například topinky,“ přemítal nad každodenností během povinné vojenské služby. I Pavel Minář posílal přebytky z kuchyně do kasáren. Směnaře, který zásilku z kuchyně jednoho dne přenášel, ale tehdy zastihl důstojník praporu. „Zeptal se ho, kdo mu to dal. Já jsem měl ráno výstup na sobotním nástupu pluku. Označili mě za živla, který poškozuje dobré socialistické vztahy a možná i něco rozkrádá, protože jsem zkrátka klukům poslal zbytky, které by se jinak odvezly prasatům. Tak jsem tam vystoupil, velitel pluku hřímal, že si soudruzi ze mě nemají brát příklad, a poslal mě k veliteli. To byl starší zkušený chlap, který se na mě jen podíval a řekl mi, ať se příště nenechám chytit,“ uzavírá jednu z mnoha historek týkajících se vojny.

Normalizační léta strávil prací a stavbou rodinného domu. Ve stavební firmě, kde pracoval, působil v Socialistickém svazu mládeže, organizoval brigády a různé akce. „Soudruzi mi vyčítali, že málo papíruji a neumím aktivity, které provozuji, lépe prodat. Přišlo mi to absolutně zbytečné. Byla to taková moje forma rebelie,“ říká s úsměvem. Ve volném čase se věnoval rodině, modelařině a především myslivosti, která se stala jeho velkou láskou.

Nebudu revolucionář, nebudu ale ani bezejmenný

Listopadové dny roku 1989 prožíval Pavel Minář v Žamberku, zúčastnil se několika shromáždění na náměstí. „Nikdo z nás tehdy ještě neměl pocit, že je to bezpečné. Postavil jsem se k tomu tak, že nebudu největší revolucionář, ale nebudu ani bezejmenný,“ vzpomíná a dodává, že takový postoj zaujímá i dnes.

Veřejných projevů se stranil stejně jako politické aktivity, která mu byla v této době nejednou nabídnuta. „Zastávám názor, že abych byl společnosti platný, nemusím být v politické straně. Nejvíc člověk odvádí denní prací. Tím, co každodenně dělám, ukazuji svůj postoj,“ vysvětluje své stanovisko.

Na začátku 90. let nastoupil pamětník k finanční stráži na jednu ze dvou stanic v Mladkově. Hlavním bodem jeho práce se stala ekonomická ochrana státní hranice. V novém zaměstnání se navíc ujistil, že stanovisko, které v listopadu 1989 a později zaujal, bylo správné. „U finanční stráže jsem poznal, že ti, se kterými jsem se měl držet okolo ramen v listopadu 1989, se pak okolo mě pohybovali v souvislosti s mou prací. To je pro mě absolutně nepřijatelné,“ přemítá.

Na státní hranici strávil stovky hodin v terénu. Sloužil na několika stanicích. „Z Českých Petrovic jsem odešel na celní úřad do Králík, kde se zřizovala nová speciální skupina. Pak jsem pracoval v Hradci Králové, to už bylo na velmi vysoké úrovni. Řešili jsme daňové úniky a některé velké kauzy, jako byla například ta s lehkými topnými oleji,“ dodává.

U celní správy zůstal Pavel Minář do roku 2003. Následně započalo pětileté období na ministerstvu financí. „Pracoval jsem tam na velmi specifické pozici jako specialista na identifikaci věcí zásadního rozměru. Šlo samozřejmě stále o daňové úniky,“ vysvětluje.

Stal se ze mě správce tvrze Hanička

V roce 2008 Pavel Minář odešel z ministerstva financí pracovat jako správce tvrze Hanička v Rokytnici v Orlických horách. Za jeho působení se srub vrátil do podoby, kterou měl po konci druhé světové války. „Pustili jsme se do celkové rekonstrukce tím směrem, že jsme z dělostřeleckého srubu odstranili vše, co tam socialismus přinesl. Takže dnes vidíte objekt tak, jak vypadal přibližně po válce,“ říká.

Roky socialismu totiž zničily tvrz Haničku více než šest let německé okupace. Během 50. let byly na Haničce odstřeleny pancéřové zvony ze stropních desek. Z tvrze se měl stát dokonce sklad zeleniny, od čehož se nakonec ustoupilo kvůli špatně přístupnému terénu v zimních měsících. Na podzim roku 1975 Haničku zabralo Federální ministerstvo vnitra. O čtyři roky později začaly první novodobé úpravy Haničky pod krycím názvem Objekt Kahan. Hanička tehdy přešla pod správu Státní bezpečnosti. „Primárním úkolem celého tohoto útvaru byla nelegální zahraniční rozvědka. Hanička a další objekty měly za úkol udržet spojení s lidmi za hranicemi,“ vysvětluje Pavel Minář. 

V polovině 90. let se pak Hanička zpřístupnila veřejnosti a v roce 2006 byla vyhlášena kulturní památkou.