Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Minář (* 1922)

• narozen 29. listopadu 1922 v Horních Studénkách

• rodiče hospodařili na rodinné zemědělské usedlosti, měl pět sourozenců

• 27. května 1942, v den útoku na Reinharda Heydricha, maturoval na olomouckém gymnáziu

• byl totálně nasazený v Králíkách ve firmě na výrobu součástí pro válečná letadla

• zažil útěk Němců na konci války, z nichž někteří spáchali sebevraždu

• byl pověřen koordinací nových českých osídlenců pohraničí, kteří přicházeli do domů po Němcích

• brzy odešel do Červené Vody, kde učil v základní škole

• v roce 1948 emigroval jeho bratr do Kanady, rodiče byli v 50. letech donuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD)

• v roce 1958 se s rodinou přestěhoval do Hradce Králové, kde učil na učňovské škole

• v roce 2022 žil v Centru sociální péče v Žamberku

Studium olomouckého gymnázia Josef Minář završil maturitou v den útoku na Heydricha 27. května 1942. „Většinu českých studentů, kterých bylo kolem patnácti, tehdy nechali propadnout, protože předsedou zkušební komise byl Němec. Měl jsem štěstí, jako jeden ze čtyř jsem zkoušku udělal. Ale stejně byly všechny vysoké školy zavřené, takže nám maturita k ničemu nebyla. Velkou část studentů poslali na nucené práce do Německa,“ řekl.

Josef Minář jako obyvatel Sudet dostal příkaz nastoupit na nucenou práci v Králíkách (Grulichu) v německé vojenské výrobě leteckých vrtulí. Pracovali s ním i italští zajatci, kteří tam byli v lágru.

Koncem války řada Němců prchala v panické hrůze ze Sovětů a ze strachu před odpovědností za zločiny spáchané na českém obyvatelstvu. Výjimkou nebyly ani sebevraždy celých rodin. Josef Minář viděl na vlastní oči jednu z nich v nedalekých Štítech. Původní česká měšťanka se za války stala německou školou, kterou vedl zapálený nacista.

„Vedle školy stála vila, kde s rodinou bydlel. V ložnici zastřelil manželku a dva syny. Kluci byli mrtví v posteli a on v parádní uniformě ležel zastřelený vedle postele. Slyšel jsem, co se tam stalo. Bylo tam otevřené okno a chodili se tam lidé dívat. Tak jsem se šel také podívat. Říkal jsem si tehdy, že oni také dohnali spoustu lidí k sebevraždě,“ vyprávěl pamětník. Podle knihy Emila Trojana „Tak přísahali“ došlo od 9. do 27. května 1945 v Králíkách k patnácti oficiálně zaznamenaným sebevraždám.

Z pohraničí mizelo při odsunech původní německé obyvatelstvo. Zpočátku brali do rukou životy německých obyvatel příslušníci Revolučních gard. Dopouštěli se zvěrstev a vyřizovali si osobní účty. Josefa Mináře pověřili po válce na městském úřadě v Králíkách přijímáním nových osídlenců Sudet, kteří měli zájem o opuštěné německé majetky.

Protože často viděl jejich chamtivost a nevybíravé chování, vydržel třiadvacetiletý mladík ve své funkci jen dva měsíce. Pak odešel do Červené Vody a začal tam učit na základní škole. V roce 1946 se oženil a založil rodinu. O dva roky později emigroval jeho bratr do Kanady, za dalších pár let donutili komunisté rodiče vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). V roce 1958 se odstěhoval do Hradce Králové, kde působil na učňovské škole. Ani jako učitel neměl na růžích ustláno. Mezi komunisty z řad dělníků nebyl totiž ojedinělý názor, že učitelé nejsou pracující.

V rodinném hospodářství prožil krásné dětství

Josef Minář se narodil v Horních Studénkách 29. listopadu 1922. Přestože od útlého věku musel se svými sourozenci pracovat na rodinném hospodářství, dětská léta řadí k nejkrásnějším obdobím ve svém životě. „Starší sourozenci dělali na poli, mladší obstarávali domácnost nebo hlídali menší sourozence. Pamatuji, byly mně asi tři roky, táta oral na poli vedle stavení. Najednou se kůň zastavil. Ani na pohánění nechtěl jít dál. Tak se šel táta podívat, před koněm jsem seděl já v brázdě. Kůň mě nechtěl zašlápnout.“

První zmínky o jeho rodné obci se objevují už ve 14. století. Dnes leží v olomouckém kraji a okresu Šumperk, v době pamětníkova narození patřila do okresu Zábřeh. Rod Minářů z čísla popisného 36 patřil k nejstarším v obci. Otec Leonard dostal své křestní jméno z úcty k postavě svatého Leonarda, jemuž byl zasvěcený kostel ve Studénkách. Rodiče pracovali na rodinné zemědělské usedlosti, která čítala kolem sedmnácti hektarů. Josef měl pět sourozenců: nejstarší Leonard se narodil v roce 1919, Anna v roce 1921, Jarmila v roce 1924, Marie v roce 1925 a Ladislav v roce 1927. Všichni z rodiny byli členy orelské organizace, která byla v obci aktivní.

Měl německou státní příslušnost a českou národnost

Do školy chodil Josef Minář ve Studénkách, následovala měšťanka v sousedních Štítech. Dva roky navštěvoval německou měšťanku, aby se naučil jazyk. V letech 1935–1937 absolvoval církevní školu ve Fryštáku a poté začal studovat šumperské reálné gymnázium. Po záboru pohraničí v říjnu 1938 jim ale školu zavřeli a stala se z ní německá „Oberschule“. Později však mohl dokončit gymnázium v Olomouci.

„Když jsem studoval v Olomouci, bydlel jsem u maminčiny sestry. Jednou jsem jel po Vánocích do školy a maminka mně nabalila vajec a másla. Já jsem jí říkal: ‚Maminko, nedávejte mi to. Zabaví mi to.‘ Ale nedala si říct, a tak mně to na hranicích sebrali. A ještě zjišťovali, kdo mi to dal, k tomu jsem dostal pokutu,“ popisoval.

Horní Studénky připadly v roce 1938 k Německé říši. „Češi si mohli zvolit občanství. Já měl německou státní příslušnost a českou národnost. Byli jsme občany Německé říše. Musel jsem k odvodům, ale Češi prozatím na vojnu nemuseli, jen kdo chtěl,“ vzpomínal.

Po maturitě musel Josef Minář na nucenou práci do Králík, tehdy Grulichu, jako dělník do továrny FAMO (Fahrerzeug und Motorwerke) na výrobu součástí pro válečná letadla. Tam byl až do konce války spolu s dalšími pracujícími Ukrajinci, Poláky a Čechy. Němci dělali hlavní dozor a mistry, kteří kontrolovali práci. Mnozí z nich jim dávali najevo, že patří k méněcenným národům. „Nepustili nás třeba na dovolenou, nepovolili úlevy, vedli podivné řeči typu: ‚Podívejte se, jak vypadáte, a co děláte! Vy musíte dělat za nás!‘ Němci nám dávali najevo, že jsou národ vyvolený k tomu, aby vládl ostatním,“ vyprávěl. 

Pracoval s italskými zajatci

V letech 1935-1938 vyrostlo v oblasti Králicka opevnění, které mělo Československo chránit proti Německu. Po Mnichovské dohodě padlo do rukou nacistů. Do části pevnostního areálu v Králíkách na konci roku 1944 přemístili svou válečnou výrobu. „V podzemí bunkrového opevnění se začala budovat podzemní továrna na vrtule. Původní prostory byly rozdělené na menší místnosti. Němci příčky zbourali a nastěhovaly se tam stroje,“ vysvětloval pamětník. Několik měsíců tam pak spolu s italskými zajatci pracovali.

Italové byli v Králíkách v zajateckém táboře. „Neuměli německy, my neuměli italsky. Ráno je přivedli do práce, večer je odvedli. Nejdřív pracovali jako zajatci, pak z nich udělali civilní zaměstnance. Pracovali tam s námi i němečtí váleční invalidé. Jeden byl bez ruky, dělal účetního, s ním jsme se vždycky dohadovali o situaci na frontě. Tvrdil, že je komunista, takže jsme se bavili bez obav z prozrazení. Ale politické řeči se jinak nevedly, bylo to nebezpečné,“ popisoval Josef Minář.

Pracovní doba byla dvanáct hodin denně – od šesti do šesti. V roce 1944 změnili pracovní dobu na třísměnný provoz po osmi hodinách. V táboře za továrnou strádalo kolem padesáti vězňů, které vodili každý den do práce s vojenskou eskortou. „Dokonce i místní zarytí nacisti se pozastavovali nad tím, jak se s nimi zachází. Dozorci na ně řvali, mlátili je, když vybočili z řady,“ vyprávěl.

V sudetských Králíkách bydlel Josef Minář v podnájmu hned vedle továrny u německého kameníka, který měl za manželku Češku. „Pak ale přivedli německé ženy z Orlických hor, které tam zaměstnali, tak jsem jim musel uvolnit byt, a našel jsem si ubytování asi o tři domy dál. Byla to Němka, ale celkem jí nevadilo, že jsem Čech. Vycházel jsem s ní. Němci byli různí. Někdo se choval jako kovaný nacista, ale normální lidé s námi normálně mluvili. Někdo dokonce projevil sympatie k Čechům, a dal najevo, že pro Hitlera není zrovna nadšený,“ vzpomínal.

Díky svým dvěma českým kamarádům, kteří s ním pracovali, a kteří měli přístup do obchodu, si tam Josef občas přilepšil čokoládou nebo máslem. „Všechno se kupovalo za lístky. Buď za normální nebo za cestovní, které se mohly uplatnit kdekoliv. Platilo to i v Protektorátě Čechy a Morava.“

Lidé z protektorátu, kteří byli zaměstnaní na území Německé říše, museli mít na cestu domů propustky, potvrzené z podniku, kde pracovali. Tu ale dostali jen občas. Na hranicích vystoupili z vlaku a prošli pasovou kontrolou. Kdo měl propustku, mohl dál, kdo ne, musel zůstat. Každého prohlíželi, co veze. U koho našli větší množství potravin, tomu je zabavili. Zatímco Josef pracoval na nucených pracích pro Německou říši, doma na statku hospodařili sourozenci. Nejstarší bratr statek zdědil, sestry se mezitím vdaly.

Gardisté dělali hony na nacisty

Na konci války byli Němci vystrašení. Kdo neuprchl, toho čekal nejdřív divoký, od ledna 1946 pak organizovaný, odsun z Československa. Začala doba plná bezpráví. „Pod záštitou Rusů tam hned po osvobození přitáhla samozvaná Revoluční garda. To nebyli partyzáni, nikdo je nepověřil. Dali se dohromady až po válce, začali rabovat a brát do rukou spravedlnost. Honili Němce a postihovali ty, kteří byli na vlivných místech. V baráku, co jsem bydlel, žil vrchní hajný. Byl nacista a měli na něj spadeno. Vytáhli ho za město a tam ho zmlátili, že ani nemohl chodit. Vyřizovali si osobní účty. Vedoucí továrny Hartman se před nimi schoval. Ale oni ho našli někde na vesnici a myslím, že ho utloukli.“

Když se mezi lidi rozneslo, že Němci půjdou pryč z Československa, do jejich domovů a majetků začaly ihned proudit stovky lidí z vnitrozemí. Josef Minář pracoval v té době na národním výboru v Králíkách. Národní výbor před osvobozením neexistoval, ustavil se z místních Čechů totálně nasazených v továrně FAMO teprve 11. května 1945. 

„Vydržel jsem na národním výboru jen dva měsíce, déle jsem se na to nemohl dívat. S holýma rukama přišli noví osídlenci. Prodali, co měli doma, a přišli do Králík. Vybrali si, který barák se jim líbil. Někdy nechali původním majitelům jednu místnost, jindy je vystěhovali. Bylo jim jedno, kam půjdou,“ popisoval pamětník. Do Králík přijíždělo po železnici množství lidí z okolí i vzdálených krajů, mnozí s nekalými úmysly. Už předtím se v osobních a nákladních autech odvážel nakradený majetek uprchlých Němců. Situace byla zpočátku živelná.

Do pohraničí po válce proudily stovky lidí

Obsazování německých domů mělo být pod kontrolou národního výboru. Když se situace poněkud uklidnila, sepsali úředníci na výboru, co kdo zabral. Když nebyl jiný zájemce, získaný majetek přistěhovalcům z vnitrozemí zůstal. Pamětník také uvedl, že každý musel zaplatit určitý obnos. „Třeba za ložnici dali dvě stě protektorátních korun. Ale chování lidí se mně nelíbilo. Viděl jsem velkou chamtivost. Sami nic neměli, a Němcům nenechali ani oblečení, co měli na sobě. A tak jsem z národního výboru odešel,“ podotkl pamětník.

Usadil se v nedaleké Červené Vodě. Udělal si učitelský kurz a pak učil ve Štítech i v místní základní škole. Tam Němce československé úřady odsunovaly až v roce 1946. Předseda národního výboru, původní ředitel školy, rozhodl, že německé děti zatím budou chodit do školy, aby se bezcílně nepotloukaly po okolí.

„Větší kluci tam dělali neplechu, když neměli co dělat. Jenže chyběli učitelé.  A tak si v posádce v Karlově vyžádali dva učitele, kteří tam byli na vojně, a oni dohlíželi na německé kluky, aby chodili do školy. Jenže za dva měsíce rozhodli, že Němci žádné školy nebudou mít. Pak je odsunuli. První odsuny stěhovali i s dobytkem, pak už si nemohli vzít skoro nic,“ uvedl Josef Minář.

V roce 1946 se Josef Minář oženil s Bedřiškou (1921-2011), kterou poznal na studiích v Olomouci. V letech 1946 a 1947 se jim narodili synové Vladimír a Zdeněk. Bedřiška učila na základní škole ve Štítech ruštinu. Po převratu v únoru 1948, kdy komunisté v Československu převzali veškerou moc, odešel za hranice Josefův bratr Ladislav. Usadil se v Kanadě, kde pracoval v dolech, oženil se a založil rodinu.

Lákal k útěku i Josefa, ale ten už měl v té době manželku a děti, a tak zůstal v Československu. „Nesměli jsme s ním udržovat žádné styky, jen dopis jednou za rok. Rodiče museli kvůli jeho odchodu za hranice k výslechu na Státní bezpečnost. Pořád nás kvůli tomu někdo otravoval. Věděli také o naší korespondenci a vše, co jsme si psali,“ vyprávěl pamětník. Jeho bratr při útěku na hranicích ztratil občanský průkaz, takže Státní bezpečnost (StB) rychle věděla, kdo a kam utíkal. Rodiče zatím hospodařili na svém statku, ale to se mělo brzy změnit.

Učitel není pracující, nic nedělá

V Horních Studénkách bylo v 50. letech několik pokusů, jak založit jednotné zemědělské družstvo (JZD). „Vždycky se dalo dohromady několik mizerných hospodářů, takže družstvo rychle zkrachovalo. Zvyšováním dodávek a šikanou soukromých zemědělců ale během několika let donutili všechny, aby vstoupili do JZD. Rodiče tam mezi posledními také vstoupili. Nakonec družstvo ve Studénkách založil nějaký krejčí, který neměl žádné zkušenosti s hospodařením,“ popisoval Josef Minář.

Manželé Minářovi se v 50. letech stali méněcennými občany, alespoň podle mínění tehdejší elity – komunistických dělnických kádrů. V roce 1958 se odstěhovali do Hradce Králové, kde žili v podnájmu. Když začala výstavba panelových domů, zažádali si o byt. „Nějaký funkcionář si na nás stěžoval, že máme byt v Červené Vodě, a nebydlíme tam. A jak to, že chceme nový byt? Říkali, že nejsem pracující, že učitel nic nedělá. Takový názor byl mezi komunisty běžný,“ vyprávěl pamětník. Nátlak ale vydrželi a na přímluvu nakonec dostali byt v paneláku. Sice ten nejhorší a nejchladnější, ale po vybudování společné kotelny se situace zlepšila.

V Hradci Králové Josef Minář učil matematiku a fyziku v učňovské škole pro soustružníky, zámečníky a pro děvčata, která se připravovala na práci pro firmu Gumokov. Vydržel tam až do důchodu v roce 1982. Manželka Bedřiška učila na nové sídlištní základní škole. „Polovina nás učitelů byla nestraníků, polovina ve straně. Ale ve škole jsme měli slušnou ředitelku, která se mě zastala. Na základních školách tlačili na učitele, aby vstoupili do strany, víc než na nás,“ vyprávěl.

Komunistickou éru, která začala hned rokem 1948, označil Josef Minář za trudnou. Šlo o dobu nejistoty, nesvobody, všude se každému vyhrožovalo. Každý si musel dávat pozor na to, s kým mluví, co říká. Nikdo si nebyl jistý, zda na něj nedonáší třeba blízký kamarád. Lidem mladé generace pamětník vzkázal, aby byli skromnější a slušnější. V roce 2022 žil Josef Minář v Centru sociální péče v Žamberku.