Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Miltner (* 1932)

• narozen 7. 3. 1932 v Praze

• dětství na Žižkově, rodiče živnostníci

• od roku 1938 člen Junáka

• vyučen obchodním příručím, mechanikem a elektrikářem

• v létě roku 1951 pokus o ilegální odchod na Západ

• dopaden ve Vídni, transport do Československa, soud v Praze

• šest měsíců vězeňské práce v Dole Mayrau

• vojna u PTP

• sňatek v roce 1956

• zaměstnán v továrně Praga, Avia Letňany, obchodní dům Bílá labuť

• obnovení Junáka v roce 1968, práce v oddílech, příprava prvního obnoveného tábora

• v listopadu 1968 emigrace s rodinou do Švýcarska

• zaměstnání v Hilti, v Kabelwerke Brugg a v Brown, Boveri & Cie

• autor publikací o exilovém skautingu a pokračování humoristického románu Černí baroni

Miloš Miltner, skautskou přezdívkou Jestřáb, se k Junáku vracel, kdykoliv to politická situace umožnila. Krátce skautoval už před tím, než Junáka za války zakázali nacisté. Po válce se dal k vodním skautům a užíval si dobrodružství na Vltavě, dokud oddíl nerozpustili komunisté. V roce 1968 byl u toho, když byl Junák nakrátko obnoven. Po sovětské invazi emigroval a ve Švýcarsku pak prošlapával cestu československým skautům a skautkám v exilu.

Mým domovem byl Žižkov

„Rodiče dostali sto korun, protože jsem se jim narodil na narozeniny prezidenta Masaryka, 7. března 1932,“ začíná své vyprávění Miloš Miltner. Oba jeho rodiče byli řemeslníci: tatínek se živil jako malíř pokojů, maminka zaměstnávala jako dámská krejčová čtyři švadleny. Bydleli v Praze na Ohradě v Žerotínově ulici, takže jeho nejstarší vzpomínky se vážou k Žižkovu, kde měl on a jeho žižkovští kamarádi základnu svého teritoria. Vedli boje s kluky ze sousedních čtvrtí, z bitev s Karlíňáky a s Vinohraďáky si odnesl mnoho šrámů. „Dodnes mám z té doby na hlavě třináct jizev!“ poznamenává k této etapě svého života.

Své okolí poznal důkladně a s mnoha místy se mu dodnes pojí silné vzpomínky. „Na koloběžce jsem jezdil na Vápenku do naší skautské klubovny. Bylo to dobrý, ale kamarády ani vedoucí už si nepamatuju,“ říká. Bylo mu totiž teprve sedm let, když začal poprvé chodit do Junáka. Toho však brzy poté nacisté zakázali.

V Biskupcově ulici byl za války svědkem toho, jak gestapo obléhalo byt jednoho z hlavních odbojových pracovníků, kteří pomáhali parašutistům ze skupiny Silver A, Jana Zelenky-Hajského. O kus dál, na svahu ze Žižkova do Libně, měl Milošův strýc zahrádku s chatičkou. „Pozoroval jsem odtamtud nálety na Prahu, zvlášť dobře bylo vidět, jak jsou rozbité Vysočany a jak se z nich kouří.“ V době jednoho z náletů se tam strýc s dcerami ukrýval a jedna bomba spadla přímo na jejich zahrádku. „Chatku to smetlo, ale jim se ve sklepě nic nestalo. Strýc ale za těch pár minut úplně zešedivěl,“ vzpomíná Miltner.

Na konci války zažil také útok na školu na Pražačce. Budovu školy obsadil za války wehrmacht a v době pražského povstání se skupina ozbrojených českých civilistů rozhodla školu „dobýt“. Podnětem k akci byla prý blíže neurčená zpráva o smrti několika českých dětí. Zda „dobyvatelé“ něco našli, není jisté, ale Miloš Miltner vzpomíná na hádky dospělých o majetek nalezený v budově. V době revoluce se kluci točili kolem barikád a obstarávali chleba pro barikádníky. Milošův otec se nachomýtl k bojům o rozhlas na Fochově třídě a přinesl odtamtud pancéřovou pěst. Na žižkovské barikádě tím prý ale vzbudil spíše paniku než nadšení.

Pak přišlo osvobození. Žižkovským kopcem prochází železniční tunel a tam kluci vítali ruské vojáky – osvoboditele. Ti jim z vlaku shodili bednu s konzervami, v nichž se ale k překvapení všech ukrývaly jen obyčejné fazole. Asi jich už vojáci měli dost a těšili se v Praze na lepší stravu. V červenci, během prvního svobodného výročí upálení Jana Husa, byl Miloš Miltner mezi chlapci, kteří měli ze střechy Památníku osvobození na Vítkově odpalovat ohňostroj. Nedopatřením ale jedna světlice vletěla do hromady ostatních a došlo k neřízené reakci. Diváci je pak plácali po zádech a chválili: „To bylo, klucí, opravdu něco, hezky jste to udělali!“ Jen s pořádnou dávkou štěstí se tehdy nikomu nic nestalo.

Vítkov byl také místem posledního rozloučení s prezidentem Edvardem Benešem. „Od Památníku osvobození byla fronta až do Libně ke kouli,“ líčí Miloš Miltner státní pohřeb v září 1948. „To jsem nikdy předtím neviděl. Jako kluci ze Žižkova jsme ale věděli, že když půjdeme po hlavní kolem Bati, přelezeme plot, přeskočíme šraňky a vyběhneme do stráně, tak jsme pod památníkem. Takže takhle jsme se tam dostávali a já jsem tam šel celkem asi čtyřikrát. Lidi ve frontě byli zaražení a nás kluky nechali bejt.“

Zrádci junáckých ideálů

Jedním z vůbec nejdůležitějších míst se pro něho stala skautská klubovna na konečné tramvaje č. 9. „Po revoluci jsem se dal znovu ke skautům. Byl jsem členem 26. oddílu vodních skautů na Žižkově.“ Vedoucí tohoto oddílu se jmenoval Alois Vlach, s Milošem tam chodili Venca Lázničků, Mirek Kulhavý, Ríša Talman, Venca Novotnej a „kluci kolem Ohrady“. „Skládali jsme korunku ke korunce, sbírali jsme papír a nechali jsme si postavit loď. Jezdili jsme s ní na Vltavě – a to jsou tak krásné vzpomínky, že si to nikdo neumí představit.“

Vysněnou loď získali v roce 1946. Ale už o dva roky později byl Junák znovu zakázán, tentokrát komunisty. „Měli jsme schůzi oddílu, načež přišli dva páni a dva kluci a řekli: ‚Tak heleďte se, kluci, běžte domů, protože skauti už nejste, je to Svaz mládeže.‘ Tak holt jsme se rozešli.“

Junácká organizace byla od toho okamžiku začleněna do ČSM, Českého svazu mládeže. Jejich loď na Vltavě zůstala nepoužívaná a po čase „si ji báby rozebraly na prkýnka, aby měly čím topit...“ říká s dodnes patrnou hořkostí Miloš Miltner. V posledních letech píše mnohadílnou publikaci Hrdinové mlčí o osobnostech vědy, politiky a umění, které byly spojeny se skautingem a přispěly lidskému poznání a kultuře. Poslední díl se bude věnovat osobnostem rozporuplného hodnocení: zrádcům junáckých ideálů. Budou mezi nimi například ti, kdo pomáhali v roce 1948 začlenit Junáka do ČSM.

Po válce se Miltner učil obchodním příručím u firmy Julius Meinl. „Bolševici mi to překazili, protože řekli, že není vhodný, aby mladej člověk jen tak stál za pultem a obsluhoval ženský. A nasadili mě do Pragovky, do fabriky ve Vysočanech.“ Tam se vyučil mechanikem. Ačkoliv nebyl příliš politicky orientovaný člověk, situaci vnímal negativně. Rodiče přišli jako živnostníci po roce 1948 o práci, jemu komunisté zkřížili plány a Junák byl opět zakázaný. S kamarády jezdili trampovat na Jarov, to bylo ale asi tak všechno, co se dalo dělat.

Pokus o emigraci

V roce 1951 se s třemi kamarády, kteří byli postiženi stejně jako on – kvůli komunistům museli do fabriky – domluvili, že utečou na Západ. „Jeden z nás, Míra Jiroušků, měl strejdu v Austrálii, tak jsme se tak nějak domluvili, že bychom se tam vydali taky.“ Doma Miloš nikomu nic neřekl a jednoho srpnového dne sbalili  mapu a kompas a vydali se na jižní Moravu. Přes Brno, Pohořelice a Mikulov se dostali až k hranicím, tehdy ještě neohrazeným ostnatými dráty. Plazili se bramborovým polem, pak v noční tmě přešli hranice a dostali se na rakouský venkov. Kdosi měl s sebou zlatý prsten a ten prodali v jedné chalupě místnímu sedlákovi. Za získané šilinky dojeli do Vídně. Než se jim však podařilo dostat do americké okupační zóny, zadržela Miloše Miltnera a jeho kamaráda Vráťu Beneše ještě v sovětském sektoru rakouská policie a předala je sovětským úřadům.
Sověti je ve Vídni drželi čtyři dny, po výslechu je zbili. „My jsme ale nic netajili, říkali jsme, jak to opravdu bylo,“ vysvětluje Miltner. Pak dvojici převezli do Mikulova, do Brna a nakonec do Prahy na Karlovo náměstí. „U soudu pracovala jako zapisovatelka slečna, kterou jsem znal. Dlouho jsem přemýšlel odkud a pak jsem si vzpomněl, že to je dcera řezníka, kterému jsem jako učeň u Meinla nosil pečivo.“ Možná díky její přímluvě a tomu, že na jejich případ upozornila další vlivné lidi, dostali nakonec jenom šest měsíců, uvažuje Miltner. Z vyšetřovacího spisu vyplývá, že soud uznal jako polehčující okolnost, že mladíci nejednali z „úmyslu nepřátelskému k našemu lidově demokratickému zřízení“, ale z „touhy po dobrodružství“. Pouze jeden hoch z původní čtveřice se nakonec opravdu dostal do Austrálie – čtvrtý mladík se zřejmě vrátil do Československa a jeho další osud je nejasný.

Trest si Miloš Miltner odpykal v Dole Mayrau v Kladně-Vinařicích. Pracoval tam jako zámečník. Vězni žili v baráku pár set kroků od samotného dolu. Vzpomíná na spoluvězně, který byl v civilu kapelníkem kavárenské jazzové kapely. Provinil se prý jen tím, že v jedné jazzové skladbě použil motiv z Písně práce, která byla v té době posvátná – a tedy nedotknutelná. Civilisté se k nim chovali dobře, ale bachaři rádi dávali najevo sílu. „Jednoho dne k večeru byl ohromnej poplach, všecky nás vyhnali ven. U baráku velitele seděli tři kluci spoutaní a oni nám říkali, že do kotle s kafem hodili půl kila cyankáli a že chtěli lágr otrávit, aby mohli utýct. Což byla blbost, protože půl kila cyankáli, kde by to vzali? Tak je tam před námi řezali a mlátili, pak je naložili do auťáku a odvezli je pryč.“

Po odpykání trestu se Miltner vrátil nakrátko do zaměstnání v Avii Letňany a hned byl povolán na vojnu k Pomocným technickým praporům. Důvodem byl jednak jeho pokus o přechod hranic, ale asi také třídní původ – to, že jeho rodiče byli živnostníci. U PTP strávil dva a půl roku. Svoje zážitky o mnoho let později zúročil v knize Černí baroni, díl třetí, kterou vydal v roce 1981 pod pseudonymem Kefalín ve švýcarském nakladatelství Konfrontace. Společenství politicky nespolehlivých existencí, které u PTP potkal, hodnotí jako tu nejlepší společnost – po skautech, samozřejmě – do které se v životě dostal.

Jak jsem se stal Jestřábem

A jak to bylo se skautingem? Po roce 1948 organizace sice neexistovala, ale řada oddílů i s jejich vedoucími byla zaštítěna Českým svazem mládeže, kde dostaly nálepku turistických kroužků nebo kroužků ochránců přírody. Miloš Miltner však usiloval o obnovu Junáka jako takového. „Kdybyste tehdy v tramvaji oslovil nějaké mladé lidi, co budou ve svém volném čase dělat, tak by vám řekli: ‚No půjdeme na pivo nebo do biografu.‘ A takhle jsem si tedy mladé lidi se skautským duchem nepředstavoval.“

Domluvil se s kamarády a v roce 1966, když společenská atmosféra znatelně povolila, napsal dopis prezidentovi Antonínu Novotnému, že žádá o zřízení experimentálních oddílů, které by mohly prokázat svůj pozitivní vliv na mládež. A že jeho působení jako vedoucího v ČSM není možné. „A nabídl jsem mu, že mu seženu milion podpisů na podporu obnovení Junáka. Což bylo přehnané, ale budiž. Žádost byla stejně zamítnuta.“ Prezidentská kancelář ji předala ČSM a bludný kruh se uzavřel.

Junák se dočkal oficiální obnovy až v období pražského jara. Miloš Miltner se zúčastnil velké schůze v holešovické Domovině, na níž promluvil původní náčelník Junáka Rudolf Plajner. „Prohlásil: ‚Obnovujeme junáckou organizaci.‘ A složil slib na státní vlajku.“ Miloš Miltner pak v místě svého bydliště vyvěsil oznámení o náboru dětí do junáckého oddílu a zájem byl tak velký, že museli otevřít místo jednoho hned dva. Během jedné z víkendových akcí v přírodě prokázal vedoucí Miloš Miltner svůj pozorný a bystrý zrak a dostal přezdívku Jestřáb, kterou ho dodnes oslovují přátelé z té doby.

Nakonec bylo možné naplánovat i skautský tábor na srpen roku 1968. Přípravy proběhly podle plánu a všechno bylo hotovo. „Zůstali tam čtyři nejstarší kluci a já jsem odjel zpátky do Prahy. Ale v noci přijeli Rusové. To bylo hezké! Skautský tábor po letech – a nekonal se, protože Rusové přijeli do Prahy. Rodiče se báli o děti, které tam zůstaly, tak jsem vzal trabanta a jel jsem pro ně. Jenže kam jsem chtěl, tam mě nepustili. Nakonec jsem tam oklikami lesem dojel. Vytáhli jsme skautskou vlajku na stožár a ten nejstarší kluk složil do mých rukou skautský slib. Pak jsme to zabalili, přijeli jsme domů asi ve tři hodiny v noci – a bylo po skautském táboře.“

S krabicí a ešusem

Miloš Miltner měl v té době již rodinu, oženil se v roce 1956 a o dva roky později se narodila dcera Eva. Po deziluzi sovětské invaze se Miltnerovi rozhodli emigrovat. V listopadu 1968 vycestovala na návštěvu NSR nejprve manželka Jana s dcerou Evou a za několik dní je následoval Miloš. Setkali se v Rakousku; v poslední den platnosti výjezdní doložky otec rodiny ještě podnikl napínavou cestu domů pro věci, ze které už se málem nevrátil. Dopadlo to ale dobře, pohraničník se nad ním slitoval a rodina pak našla azyl u známých v Lichtenštejnsku. Za čas se pak Miltnerovi přesunuli do Švýcarska. V roce 1975 je československý soud odsoudil v nepřítomnosti ke dvěma letům odnětí svobody a propadnutí veškerého majetku. Vrátit už se nemohli.

Miloš Miltner pracoval v elektrotechnickém oboru v Curychu a ve volném čase neváhal založit exulantský skautský oddíl. Prošlapával cestu exilovému skautingu, komunikoval se světovým ústředím a vydobyl českým a slovenským exilovým skautům možnost existovat s jistou suverenitou v rámci švýcarského Junáka (Pfadfinderbunt). Navštěvoval mezinárodní setkání a spoluzaložil takzvaná Exiloree, tedy setkání skautů v exilu.

Čas šel dál, dcera Eva dospěla a Miloš Miltner viděl, že má k mládeži blíž než on, a svěřil tedy vedení svého oddílu jí. Sám se pak soustředil na oddíl takzvaných „oldskautů“. Když odešel do penze, pustil se do psaní mnohadílné publikace Hrdinové mlčí. Za svou celoživotní práci pro skautské hnutí obdržel Řád stříbrného lva. Od roku 2005 je také čestným občanem Prahy 3 – Žižkov.

A co pro něho celoživotní příslušnost ke skautu znamenala? Svobodu a samostatnost, kdy si mladý člověk dělá věci po svém a „nikdo mu do toho nekecá“. Junák podle něho vychovává mladé lidi, aby byli dobří – duševně i morálně na výši. A tam, kde je skautské hnutí zakázáno, nelze mluvit o demokracii a není tam něco v pořádku.

Pokud jde o Česko, získal Miloš Miltner během porevolučních návštěv své původní vlasti dojem, že ve srovnání se Švýcary jsou lidé v Čechách málo přející a je mezi nimi hodně závisti. Sám zažil závist vůči sobě jako emigrantovi a málokdo prý bral v úvahu, že jeho rodina ve Švýcarsku začínala úplně od nuly. „Přijeli jsme do Švýcarska. Začal jsem pracovat jako údržbář v Kabelwerke v Bruggu. Dostali jsme byt, ale nic jsme neměli. Přivezli jsme si jen třídílný ešus, z toho jsme jedli – tři osoby. Měli jsme velkou papírovou krabici, která nám sloužila za stůl, a spali jsme na nafukovacích matracích. Já měl smůlu, že ta moje matrace měla dírku, a ráno jsem se vždycky probudil na parketách.“

Miloš Miltner připomíná, že každý úspěch je výsledkem velké práce a úsilí. A přejícnost druhých lidí a vzájemná důvěra hodně pomáhají. „Když jsme přijeli do Švýcarska, ani se tam nezamykala auta na ulici.“ Podle něj je nesmírně důležité, aby si Češi navzájem více věřili. Až se to stane, bude v Česku lépe.