Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Milota (* 1951)

• narozen 31. července 1951 v Zdemyslicích

• vyrůstal v obci Seč

• od dětství měl blízko k divadlu

• po vyučení nastoupil jako dělník do Škody Plzeň

• po třech letech nastoupil jako řidič do podniku Armabeton

• přesídlil do Klášterce nad Ohří

• od 70. let je členem kláštereckého divadelního spolku Klas

• v roce 2020 vydal knihu věnovanou divadelnímu spolku

• v roce 2021 žil v Kadani

Jan Milota se narodil 31. července 1951 v Zdemyslicích na Plzeňsku. Nedlouho po domácím porodu se spolu s rodinou přesunuli do nedaleké obce Seč, kde žili v rodinném domku.

Otec  byl muzikant a matka divadelnice. Narodil se tak do silně kulturně založené rodiny, a protože jeho rodiče byli vzhledem ke svým profesím vytíženi i večer, brali jej po představeních. Jan Milota tak vzpomíná na momenty ze svého dětství, které často trávil v divadle. Zpod jeviště pozoroval, co se děje na pódiu, a obdivoval talent svých rodičů. Od dětství si pamatoval texty mnoha her, a někdy se dokonce stávalo, že když se herec zapomněl a nápověda se ztratila v textu, malý Jan šeptem zpod jeviště napovídal hercům ztracenou linku textu.

Z fabriky na stavbu elektrárny

Jan Milota přiznává, že ve škole nikdy nebyl premiantem. Ba naopak. Během školní docházky se tak stávalo, že si učitelé i ředitel stěžovali rodičům na jeho prospěch i studijní morálku. Ředitel dokonce malému Janovi jednou řekl, že z něj určitě nic nebude. „To nevěděl, že jednou vydám knihu,“ dodává Jan Milota s úsměvem.

Do školy chodil nerad, a to se samozřejmě projevilo i na jeho průměrných, či dokonce podprůměrných studijních výsledcích. Nakonec se úspěšně vyučil, a když se v roce 1972 vrátil z vojny, nastoupil do závodu v plzeňské Škodovce. Uchytil se tu jako tzv. horizontkář, obecněji řečeno obráběč kovů.

Práce ho ale moc nebavila. Po zhruba třech letech se tak rozhodl využít příležitosti ke změně a přihlásil se na tzv. stavbu mládeže do Tušimic u Kadaně, kde se tehdy začala stavět elektrárna. Jednalo se o obrovský a strategický národní projekt, který zaštiťoval státní podnik Armabeton.

Dodává, že se jednalo o jakýsi „Babylon“, vzhledem k tomu, že zde pracovali lidé ze všech koutů tehdejší republiky. Zde se uchytil jako řidič a popisuje, že zde našel mnohem více svobody než ve Škodovce. V Tušimicích také poznal svou pozdější manželku.

Hodili mě do vody

V roce 1975 se se ženou přesunuli do Klášterce nad Ohří, kde se jim podařilo získat byt. Právě v Klášterci začala Janova divadelní kariéra. A to úplnou náhodou. Dostal nabídku stát se členem divadelního spolku Klas. Vzpomíná, jak ho na začátku takříkajíc rovnou „hodili do vody“. Všechno se začal učit za pochodu. Chtěl odmítnout, ale i přes perné začátky nakonec u divadla zůstal. Sám říká, že mu trvalo celých sedm let, než vůbec pochopil, o čem je divadlo, a než začal sebe samého vnímat jako herce. Za přelomovou hru ve své divadelní kariéře považuje inscenaci Jeppe z Vršku od norského autora Ludviga Holberga.

Jan Milota vypráví, že se prakticky nikdy nestřetl s žádným zásadním a přímým dotekem komunistické perzekuce. Vysvětluje si to tím, že jejich divadelní soubor nebyl namířen proti režimu, nehráli divadlo „proti nim“. Dodává však, že si je plně jistý tím, že kdyby si takříkajíc pouštěl pusu na špacír, určitě by nějaká perzekuce přišla. Vzpomíná na příběh svého slovenského kolegy z Armabetonu, který otevřeně kritizoval panující poměry a pravděpodobně mluvil před někým, kdo se mu zřejmě chtěl pomstít. Dostal trest sedm let vězení natvrdo.

Sověti nepřivezli jenom mír, ale také podřízenost. A v roce 1968 tu podřízenost potvrdili

Při invazi vojsk Varšavské smlouvy bylo Janu Milotovi teprve sedmnáct let. Popisuje, jak 21. srpna 1968 šel na autobus v obci Seč, kde bydlel. A cestou na zastávku, o půl páté ráno, slyšel z jednoho okna postarší hlas, který mu říkal: „Honzíčku, je válka, napadli nás Rusové.“ Otočil se a viděl, že na něj mluví tchyně místního starosty. Ta byla místními považována ve svých letech za senilní ženu, a tak jí pamětník její slova nevěřil. „Pomyslel jsem si, že se zbláznila,“ dodává. Nicméně o pár minut později už neměl jinou možnost než jí věřit. Na vlastní oči totiž uviděl sovětské vojáky v ulicích.

Jan Milota detailně popisuje ten obrovský pocit nepochopení, zrady a zlosti. „To bylo opravdu naprosto nepochopitelné, byli to naši bratři, naši soudruzi.“ Celé to vnímal jako obrovskou zradu a stejně to vnímá i dnes. Dle jeho názoru šlo o porušení všech zákonných forem, o porušení suverenity státu, o opravdu něco nejen že nepochopitelného, ale rovněž neodpustitelného.

Přiznává, že určitě nejde Sovětskému svazu snížit zásluhu na poražení fašismu, dodává ale, že také nelze zapomenout, co všechno udělal Stalin před tímto triumfem a také po něm. „Myslelo se, že nám přivezli mír. Ale ne. Oni zlikvidovali nadvládu Němců, ale začali zde vládnout sami. V roce 1945 nepřivezli jen mír, ale také podřízenost. A když přijeli podruhé v roce 1968, tak tu podřízenost ještě podtrhli,“ doplňuje pamětník svůj pohled na tyto zásadní události. 

Za Husáka všichni žili v kotlíku

Normalizaci popisuje jako tu nejstrašnější dobu. „Nezažil jsem válku, a tak jako tu opravdu nejhorší dobu vnímám právě normalizaci.“ Zpětně život za Husáka hodnotí tak, jako by „všichni žili v kotlíku, kde se pomalu dusili, pěkně doměkoučka, aby nebyli tvrdí, aby nekladli žádný odpor. A takto byli všichni dušení.“

Popisuje nezáviděníhodný pocit, kdy opravdu každý, i z blízkého okolí, mohl být donašeč, který uměl člověku velmi rychle znepříjemnit život. Pozastavuje se nad tím, jak v tomto ohledu režim fungoval. „Bylo to tak vymakané, že třeba policajti ani nemuseli nahánět lidi k volbám. Ti lidi byli tak vycvičení, že se těchto šaškáren prostě zúčastňovali.“

Soudruhu řediteli, nebo pane řediteli?

V listopadu 1989 pracoval Jan Milota ještě stále v Armabetonu na pozici řidiče. Vzpomíná, že Kadaň jako takovou revoluční vlna roku 1989 příliš nezasáhla. Dodává však, že se našli lidé, kteří si už tenkrát uvědomovali, co tahle změna obnáší a že nejde jenom čekat. Tito lidé chodili po fabrikách a dělali různé přednášky a besedy, čímž předávali místním informace o nastalých změnách.

Jan Milota vzpomíná na jednu možná drobnou, byť pro tehdejší kontext velmi důležitou situaci, která demonstruje revoluční změnu. „Víte, tehdy když šel po chodbě ředitel školy, tak žáci soudruha ředitele zdravili čest práci, ale vlastně vůbec netušili, co říkají. Až takto dokázala ta moc deformovat člověka. A takto zdeformovaný byl každý. Všude jen soudruhu, soudruhu, soudruhu. A v tom roce 1989 přišel ředitel a začal rozmlouvat lidem, že se hluboce mýlí, jestli si myslí, že komunisti teď tu moc pustí. A najednou někdo řekl: „Pane řediteli, a co ty vaše baráky?“ A to byl šok. To pane řediteli, to byl opravdu šok.“

Dodává ale, že sametová revoluce probíhala nejprve velmi pozvolna, nebylo to ráz na ráz, zvlášť takto na venkově ne. Postupně se ale lidé dozvídali, co se stalo na Národní třídě, a třeba už ke generální stávce 27. listopadu se nakonec připojili i obyvatelé Kadaně.

Po revoluci v roce 1989 začal státní podnik Armabeton upadat. Jan Milota z Armabetonu odešel a nastoupil do závodů ZKL, do kalírny. Postupně se ale ještě více začal věnovat kultuře. Několik let tak působil v klášterecké regionální televizi, nejprve jako občasný přispěvatel a hlasatel a později jako stálý redaktor. Zároveň nepřestával hrát divadlo. A to nejen na prknech tamního spolku Klas.

Dlouhých dvacet let také ztvárňoval roli císaře Karla IV. na kadaňské městské akci s názvem Císařský den, kdy si místní připomínají návštěvu českého krále a římského císaře Karla IV. z roku 1367. Z jeho vyprávění plyne opravdu silný vztah k této akci. Nejen, že dvacet let hrál každoročně hlavní roli této slavnosti, ale dodnes se podílí na organizaci, dramaturgii a produkci této významné kadaňské akce.

Demokracii si musíme hlídat, protože jinak zase nastoupí komanči

Ve svém vyprávění se Jan Milota zmínil i o důležitosti práce s pamětníky, zaznamenávání pamětnických vypovědí a jejich zpracovávání. Popisuje, že on sám, když tehdy poslouchal, co lidé například zažívali za války, tak tomu v některých případech ani nechtěl věřit. „Když je něco, co si člověk nemůže přímo osahat, tak má tendenci tomu nevěřit.“

Ale právě z tohoto důvodu, právě proto, že si dnes lidé již neumí představit podmínky, za jakých fungoval minulý režim, je nesmírně důležité ony pamětnické výpovědi sbírat a pokud možno je poutavě zpracovávat a předávat. Lidé by si pak měli udělat vlastní názor, do naší vlastní doby. Aby věděli, co bylo, a aby se to dalo použít jako jakási prevence. „Aby nás a naše potomky už nikdy nic takového nepotkalo. Je potřeba to dávat k dispozici, a to takovou formou, že se každý bude moci vzdělávat. Opravdu každý.“

Přiznává, že například s aktuální politickou situací není vždy spokojen, že se mu nelíbí různé korupční kauzy. Ale zároveň důrazně dodává, že „i kdyby se stalo cokoliv, nikdy bych to nevzal zpátky a zaplaťpánbůh za to. Demokracie u nás nastavená je, a to, na co si dnes stěžujeme, je jen naše občanská vina, je to výsledek voleb. Ve vedení státu máme takové lidi, jaké jsme si zvolili. Demokracii si musíme hlídat my, protože jinak se nám stane, že zase nastoupí komanči.“

Jan Milota v roce 2020 vydal knihu s názvem „Začalo to Belínkem aneb Jsme Klas a je nám padesát“ věnovanou divadelnímu spolku Klas. Za svůj celoživotní přínos v oblasti kultury je laureátem ceny města. Z domovské Kadaně stále dojíždí do nedalekého Klášterce nad Ohří, kde hraje divadlo už více než čtyřicet pět let.