Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Zeev Miller (* 1934)

Křesťanské děti na nás pak volaly: Židia do žita

  • původem ze Slovenska (Michalovce)

  • za války se s rodinou ukrýval ve Stropkově a v podhůří Nízkých Tater

  • přechod s tisícem dalších židovských uprchlíků přes Chabenec

  • v sionistickém hnutí mládeže

  • v roce 1948 odchod do Izraele

  • okrajově zasáhl do suezské války v roce 1956

  • život v kibucu Kfar Masaryk

  • práce pro sionistické hnutí ve Venezuele

  • práce pro kibucnické hnutí při odbytu výrobků

Původní zakladatelé kibucu Kfar Masaryk pocházeli z bývalého Československa a Litvy. Z generace kibucníků zakladatelů dnes již prakticky nikdo není naživu, lidé  původem z Československa do Kfar Masaryk přicházeli i nadále. Čechoslováci sice nikdy neměli v kibucu Masaryk většinu, žilo a dodnes žije jich tam v poměru na celkový počet obyvatel víc, než je běžné v celé izraelské populaci. Mezi nimi je několik lidí, kteří přišli po válce ze Slovenska. Jedním z nich je Zeev Miller, narozený v roce 1934 v Michalovcích na Slovensku jako Alfred Müller.

V Michalovcích rodina Millerů bydlela až do dubna 1942, kdy na Slovensku začaly deportace. „Odešli jsme pak k rodině dědečka do Stropkova,“ vypráví Zeev Miller. „Měl továrnu na výrobu pražců, dostal prezidentskou výjimku od slovenské vlády. Když policie šla na domovní prohlídku, tak mu to předem oznámili a my jsme se šli schovat do lesa nebo do žita. Křesťanské děti na nás pak volaly: Židia do žita. Věděly, že když nás hledají, tak se schováváme.“

Dědečkův podnik byl arizovaný, ale pokud si Zeev Miller jako dítě dobře pamatuje, vycházeli s arizátorem velmi dobře. „Pamatuji si dobře, že u dědečka, jeho majetek byl arizovaný sousedem. Pamatuji si, že seděli u dědečka, můj děda a soused. On mu stále vysvětloval, co on dělá. Arizátor byl takový příjemný člověk, říkal: Já jsem formálně arizátor, ale já nevím, co se má dělat. Vy to uděláte a já to podepíši, že je to můj rozkaz. Tak to dělali. V Michalovcích jsme opustili dům, ale po válce jsme neměli problém ho dostat nazpět. Jedna rodina se odstěhovala a druhá rodina nám začala platit.“

V roce 1944 ho rodiče poslali do Maďarska do Miszkolce. „Museli jsme říct, že náš vlak byl bombardovaný, že rodiče zahynuli, abychom byli přijatí do uprchlického tábora.“ Krátce nato se však musel vrátit na Slovensko. V květnu 1944 byli na farmě v Hlohovci, zakrátko museli utíkat dál.



Přechod přes Chabenec

Jeho otec byl předvídavý, připravil na zimu bunkr, kde byl s dalšími muži. Žena s dětmi se schovávala na statku. Na sklonku války, těsně před přechodem fronty, byli v obci Baláže. V zimě roku 1945 museli relativně bezpečný úkryt opustit a vydat se přes hřeben Nízkých Tater.

„Partyzáni nám oznámili, že Rusové přišli do Brezna, že dostali rozkaz přejít k hlavní armádě. Bylo to asi patnáct kilometrů. V Kališti a v Balážích bylo asi tisíc Židů. Říkali jsme: Není možné, my musíme jít s vámi. Němci přijdou a hned nás zavraždí. Oni souhlasili, ale s tím, abychom šli za nimi, ne přímo s nimi. Byla obrovská zima, šli jsme přes Chabenec. Dost lidí zahynulo, neměli sílu.“ Většina prý došla. Zeev Miller si pamatuje, že rodiče zabloudili. On sám neměl žádná zavazadla, šlo se mu jednodušeji, dostal se tak napřed. Musel se pro rodiče vrátit. Znal cestu zpět, ale nevěřili mu. Měl přeci pouze jedenáct roků. „Věděl jsem, kam jít, byl tam velký barák, ale oni mi nevěřili.“ Utíkající Židé měli hodně zavazadel, ale postupně se jich zbavovali. Podle odložených zavazadel se dalo nalézt, kudy uprchlíci šli. Přesvědčil tak skupinku dospělých, že každou chvíli najdou nějaké odhozené zavazadlo. „Nebylo vidět na cestu, ale podle zavazadel se dalo poznat, že tam někdo předtím šel. Šli za mnou a za chvíli jsme tam byli. Bylo takové vzrušující, že po takových letech jsme na půdě, která byla už osvobozená.“

Po válce šel Zeev Miller do první třídy gymnázia a přidal se jako mnoho mladých Židů do sionistické organizace Ha-Šomer Ha-Tsair. Odešel jako čtrnáctiletý ještě v roce 1948, těsně po vyhlášení nezávislosti Izraele. Chtěl, aby rodiče odešli též, matka však nechtěla, musela se starat o svého otce, nicméně rodiče podepsali souhlas s tím, aby odešel sám.



Příbuzní přišli později

Jeho otec přišel do Izraele v roce 1955, utekl nelegálně přes Západní Berlín. I když sám měl velké problémy s integrací do izraelské společnosti, (Nemohl najít žádnou práci, bylo mu už přes padesát roků.) další členové rodiny následovali. V roce 1960 přišla matka s jeho sestrou a dědečkem. Odešli se souhlasem československých úřadů, museli se však vzdát veškerého majetku, na hranici jim prý celníci zabavili i zlato, které převáželi.

Jeho sestře byly tři roky, když odcházel. Jejich matka ze strachu, že by se sestra podřekla ve škole, jí neřekla, že má svého otce a dva bratry v Izraeli. Dozvěděla se to až ve vlaku do Vídně v den emigrace, když měla čtrnáct roků. 

Zeev Miller se od raných 50. let usadil v kibucu Kfar Masaryk, našel si tu manželku. Pracoval zpočátku v zemědělské části kibucu, v rybníkářství. V 60. letech pracoval pro sionistickou organizaci ve Venezuele, vychovávali tamní židovskou mládež v sionistickém duchu a připravovali je k odchodu do Izraele.



Cesta na Slovensko po čtyřiceti letech

Po návratu z Venezuely se věnoval v Kfar Masaryk více odbytu zemědělských produktů kibucu. Prodeji a odbytu v různých formách se věnoval až do svého odchodu do důchodu. V roce 1989 se poprvé po čtyřiceti letech podíval do Československa.

„V létě 1989, těsně před sametovou revolucí, tu v Kfar Masaryk byl jeden pán, komunistický politický předák z Československa. Byl v našem kibucu, snažili se obnovit styky s kibucnickým hnutím. Měl tu přednášku, já jsem tu zrovna nebyl, moje manželka ano. Řekla mu: To je všechno hezké, co tady povídáte, já jsem se narodila v Československu, chci se podívat na návštěvu, ale proč se nemůžeme podívat do Československa. On na to, že kdo pošle dopis z Kfar Masaryk, tomu oni zašlou vízum. Tak jsme poslali dopis a dostali jsme vízum. Už byly dovolené výlety, ale to znamenalo přiletět na Ruzyň a jet autobusem s policisty, zkrátka být stále pod dohledem. My jsme dostali vízum a mohli jsme jet autem z Vídně do Bratislavy. Na hranici nám vojáci říkali: My jsme nikdy neviděli Izraelce, povídejte nám, jaké jsou tam války, jak se tam žije. Nic neslyšeli o Izraeli. První Izraelce, kterého viděli, jsme byli my. Asi dvě hodiny nás zdržovali a povídali si s námi. Přišli jsme do Bratislavy a to bylo takové divné. Když jsme nespali v hotelu, museli jsme oznámit na policii, kde jsme spali. To byla první návštěva přesně po čtyřiceti letech v roce 1989. Ale všichni už celkem volně mluvili. Říkali nám: My chceme změnu, ale ne tak velkou jako v Maďarsku. Netušili, že za čtyři měsíce se všechno změní.“

V roce 1995 pracoval asi rok v Praze pro izraelskou potravinářskou firmu Osem, vlastněnou bratry Propperovými, kteří pocházeli z bývalého Československa, a která v Česku investovala do výrobních závodů a prodává zde též své produkty.



Služba v armádě

Zeev Miller jako drtivá většina Izraelců sloužil také v armádě a bojoval ve válce. Jeho účast ve válkách však nebyla velká. Byl odveden v roce 1952, sloužil v jednotkách, které měly za úkol chránit kibucy poblíž hranic. „Bylo nás tam tak kolem třiceti, cvičili jsme se tam, ale také jsme měli za úkol pracovat v zemědělství a pomáhat tak místním kibucům.“

Během své dva a půl roku dlouhé vojenské služby byl vycvičen jako spojař. V této odbornosti také zasáhl do bojů na Sinajském poloostrově v roce 1956. „Postupovali jsme rychleji, než se plánovalo, naše jednotka do bojů pořádně nezasáhla.“

To byla jediná válka, které se pan Miller účastnil. Za šestidenní války v roce 1967 byl sice povolán, ale kibuc ho vyreklamoval z armády. Každý podnik mohl určité procento, zhruba deset procent, zaměstnanců z důvodu hospodářské důležitosti označit jako nepostradatelné pro fungování i po dobu války.



Kfar Masaryk v proměnách času

V současnosti kibuc Kfar Masaryk ani zdaleka není tím, čím byl dříve. Ještě před třiceti lety by bylo nemyslitelné, že by kibuc zaměstnával dělníky přicházející zvenčí do jejich továren. Generace kibucníků zakladatelů by to považovala za zradu myšlenky společného hospodaření. Marxistické smýšlení zakladatelů nedovolovalo „vykořisťovat“ další pracovníky, i když by to bylo ve společném zájmu všech. „Původní generace by se nemohla srovnat s tím, jak hospodaříme dnes,“ říká Zeev Miller.

Kibuc založil za války továrnu na barvy a na asfalt. Byl jako jeden z prvních, který měl svůj vlastní průmysl. Kfar Masaryk tak provozoval nedaleko areálu kibucu továrnu na barviva, a když bylo jasné, že ji z vlastních zdrojů nemůže spravovat, prodal ji.

„Kibuc továrnu prodal. Proč? Pro takovou blbost. Tehdy měl podnik tři sta zaměstnanců a to bylo naprosto zakázané. My jsme socialisté, nesmíme zaměstnávat a vykořisťovat dělníky.“

Kfar Masaryk továrnu prodal družstvu Histadrut, které bylo napojeno na největší odborovou ústřednu. Zeev Miller s hořkostí v hlase komentuje skutečnost, že odbory nakonec továrnu také prodaly, a je tak dnes v privátních rukách. A dodává: „My jsme ji tehdy samozřejmě nemohli prodat do rukou našeho protivníka - kapitalisty. Svého času jsme byli velcí socialisté.“

Dnes je situace jiná, kibuc má dvě továrny, jednu na papírové obaly a druhou na elektroniku. Každý den do Kfar Masaryk dojíždí autobusy a auty z Haify více než dvě stovky zaměstnanců.

Přesto vše můžeme považovat Kfar Masaryk za velmi levicový kibuc, který neprošel větší privatizací jako mnoho jiných kibuců, kterým se tak dobře nedařilo. V Izraeli od 80. let došlo k velké liberalizaci hospodářství, proměnila se i samotná společnost.  V Kfar Masaryk stále členové kibucu odevzdávají celou svoji mzdu kibucu, který jim z ní přiděluje určitou část, takové, dalo by se říci, kapesné. Je to však mnohem větší část než dříve před mnoha lety. Zeev Miller byl na začátku 60. let v Británii na školení pro práci v továrně na barviva.

„Ptali se mne, kolik dostaneme peněz na měsíc na ruku? Odpověděl jsem: 5 liber. Jak prý můžeme s tím vyjít a jít třeba ven a pozvat třeba večer holku? Říkám: Nejde to, nejdeme ven. Všechno jsme dostávali, co bylo třeba, v kibucu. Za rok dvoje kalhoty, troje košile atp.… Všechno bylo v naturáliích.“

Moderní kibuc dnes podniká. Vedení Kfar Masaryk se poučilo z chyb některých jiných kibuců, které zbankrotovaly. Kibuc stále splácí bankovní úvěr na rozjezd a rozvoj svých továren, ale striktně rozdělil hospodaření, které se týká podnikání, od toho, které zajišťuje výplaty členům kibuců. Zemědělství, pozemky a finance vložené do penzijních fondů by tak měly být nezasaženy v případě neúspěchu průmyslového podnikání v Kfar Masaryk.

Život v kibucech probíhal v nenáboženském duchu, vztah k judaismu byl u mnohých členů kibuců jen vlažný. Zeev Miller například žil se svou ženou již nějakou dobu na hromádce, vzali se až na naléhání kibucu. Kibuc potřeboval každou pracovní sílu, v Izraeli i ženy podléhají odvodní povinnosti a jako provdaná žena už neměla být odvedená do armády.

Dnešní kibucy doznaly velké proměny, s nimi i kibucnické hnutí. Dříve se snažily kibucy nalákat co největší množství mladých lidí do kibuců, dělaly takřka misionářskou činnost, podobně jako Zeev Miller ve Venezuele. Dnes již úspěšné kibucy se nesnaží nalákat nové kibucníky, stát se novým kibucníkem je mnohem složitější, než bývalo dříve.

Ani zájem není tak veliký, do méně úspěšných kibuců se mladí nehlásí vůbec, a to dostávají dnes o dost více než tehdejších pět liber pro pana Millera. Kibucy tak získávají nové členy většinou jen z řad potomků stávajících členů kibuců. Je otázka, jaké budou kibucy za dalších, řekněme, dvacet let, zda budou ještě vůbec existovat.