Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Politiku jsem do výtvarné tvorby nikdy nepouštěl
narodil se 7. září 1947 v Lounech
vystudoval stavební obor na střední průmyslové škole v Plzni
v letech 1966 až 1968 absolvoval základní vojenskou službu u výsadkového útvaru v Holešově
pracoval u Pozemních staveb Karlovy Vary jako dílovedoucí a posléze stavbyvedoucí (1968–1975)
do roku 1989 působil na pozici technika pro vybavování interiérů v Lázeňském sanatoriu Imperial, jež bylo později sloučeno s Československými státními lázněmi a zřídly
současně se intenzivně věnoval vlastní umělecké tvorbě
po revoluci pracoval na volné noze, v letech 1991–1997 provozoval soukromou uměleckou galerii Gloria
působil jako předseda Karlovarské oblasti Unie výtvarných umělců (1996–1999) či jako iniciátor a organizátor Mezinárodního malířského a grafického plenéru v Lokti (1997–2002)
kromě řady vlastních výstav se podílel také na přípravě skupinových výstav prezentujících české či karlovarské umělce v zahraničí, konkrétně například ve Švýcarsku, Rakousku či USA
v době natáčení (2023) se stále věnoval výtvarné tvorbě a byl činným členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar
„Když přemýšlím o svém životě, měl jsem nesmírné štěstí na lidi, se kterými jsem se potkával,“ říká Eduard Milka (nar. 7. září 1947 v Lounech). Toto štěstí jako by jej provázelo či obestíralo už od narození: ačkoli vyrůstal v pohraničí padesátých let, díky rodičům Eduardu a Věře Milkovým prožil krásné dětství plné pocitu bezpečí.
Od druhé třídy žila rodina v Ostrově, kde otci nabídli funkci hlavního účetního v uranovém průmyslu. Malý Eduard sice z okna viděl staveniště, na kterém pracovali vězni, společenské dění a politika se však do rodinného života nijak nepromítaly. Také proto Eduard mnohem spíš vnímal například hodiny legendárního češtináře Šrůmy nebo kvalitní výtvarný kroužek ředitele Jiřího Zavorala. Vysokou úroveň kroužku dokumentuje fakt, že jej ve stejné době navštěvovali pozdější výtvarníci Pavel Knapek, František Steker či Jan Pelc.
Na uměleckou dráhu se chtěl vydat také Eduard Milka, ale narazil: jeho přihláška na střední grafickou školu doma nevzbudila nadšení, on respektoval názor rodičů a zapsal se na střední průmyslovou školu do Plzně na stavební obor. Ve výtvarné tvorbě ovšem pokračoval i tam – kreslení a dějiny architektury byly pevnou součástí sylabu a daly mu kvalitní průpravu, z níž čerpá dodnes.
S kamarádem Josefem Lukáčem navíc Eduard Milka shodou okolností našel podnájem ve vile malíře Jiřího Patery. Ten se u svých podnájemníků příležitostně zastavil, povídal si s nimi o umění a půjčoval jim jinak těžce dostupné knihy.
Po maturitě čekala na podzim 1966 Eduarda Milku vojna. Z povolávacího rozkazu se dozvěděl, že narukuje k výsadkovému útvaru do Holešova. Ani tam ho štěstí neopustilo: příprava na činnost průzkumníka v týlu nepřítele byla velmi rozmanitá a zajímavá, navíc se dostal do dobrého kolektivu a získal přátelství, která přetrvala po celý život.
V srpnu 1968 se jednotka připravovala na velké cvičení, když vtom dorazila zpráva o okupaci. „O půlnoci zaveleli nástup. Stáli jsme na chodbě. Přišel velitel roty a řekl, že jsme byli přepadeni a kdo je ochoten bojovat, ať udělá krok vpřed. Všichni do jednoho krok vpřed udělali. Nikdo neřekl, že do toho nepůjde. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu,“ popisuje pamětník.
Část vojáků pak imitovala v kasárnách vojenský život, zbylí byli připraveni se zbraní v civilu mimo kasárna. Rozkaz k ozbrojenému odporu nakonec nepřišel. Ročník Eduarda Milky na přelomu srpna a září ze základní služby předčasně propustili, velitele rozprášili a útvar zrušili.
Po vojně se Eduard Milka vrátil do Ostrova a nastoupil do závodu Panelárna Pozemních staveb Karlovy Vary. Jako dílovedoucí a posléze stavbyvedoucí pracoval na stavbách panelových domů. Budování sídlišť jej zavedlo i na poměrně vzdálená místa, mimo jiné do Prahy. „Na tuto dobu rád vzpomínám. Měl jsem možnost na četných procházkách poznat jak historickou část města, tak třeba Libeň Bohumila Hrabala a Vladimíra Boudníka. Nevynechal jsem tehdy žádnou výstavu a dodnes mám v živé paměti setkání se Zdeňkem Burianem na vernisáži jeho výstavy.“
U Pozemních staveb zůstal Eduard Milka do roku 1975, kdy mu známý nabídl zaměstnání v Lázeňském sanatoriu Imperial. „V sanatoriu, které bylo později sloučeno s Československými státními lázněmi a zřídly, se mi otevřel nový prostor seberealizace při vybavování nově rekonstruovaných domů designem a uměleckými díly.“ Současně si Eduard Milka s pomocí spisovatele Zdeňka Šmída pořídil vlastní ateliér, začal se intenzivně věnovat grafice a seznámil se s náročnou technikou leptu s akvatintou, jíž zůstává věrný dodnes (2023).
Tlak na členství v KSČ se Eduarda Milky snad i díky prověrkám, při kterých se jednoznačně vyjádřil proti vpádu armád Varšavské smlouvy, nedotkl. V zaměstnání spolupracoval s karlovarskými výtvarníky, spřátelil se s nimi a zapadl do jejich komunity. Jeho nadřízení mu navíc dávali dost prostoru pro sport – zejména lyžování a tenis –, rodinu i uměleckou tvorbu.
„Prostřednictvím komisí Českého fondu výtvarných umění jsem mohl vystavovat své grafiky v celé síti Díla, jež provozovalo galerii v každém větším městě v Československu. Občas se mi stalo, že mi příslušná komise něco nepřijala, ale nemohu říct, že by to v mém případě bylo z ideologických důvodů.“ Za normalizace tak Eduard Milka dle svých slov vedl krásný, aktivní a naplněný život, který ale kazila například nemožnost cestování na Západ.
V roce 1989 si Eduard Milka splnil svůj dávný sen stát se výtvarníkem na volné noze. Odešel ze zaměstnání a krátce po revoluci založil galerii Gloria, specializovanou na grafiku, doplněnou keramickými artefakty.
Shodou okolností ve stejné době začalo Dílo rušit síť svých prodejen, skončil podnik zahraničního obchodu Art Centrum, který doposud zajišťoval prodej umění do ciziny, velkými turbulencemi procházely svazové organizace a trh s uměním se změnil. „Díky tomu se mi podařilo získat ke spolupráci ty nejlepší osobnosti české grafiky a postupem času se z obchodních schůzek s Evou Haškovou, Vladimírem Suchánkem, Adolfem Bornem, Karlem Demelem, Jindřichem Pilečkem či Ladislavem Čepelákem a mnoha dalšími stala přátelská setkání.“
Galerie Gloria v centru Karlových Varů prosperovala a vytvářela si stále větší okruh domácích i zahraničních zákazníků a sběratelů. V roce 1997 však byla její činnost nekompromisně ukončena restitucí. Od té doby je Eduard Milka výtvarníkem na volné noze.
Další významnou část pamětníkových aktivit představuje spolkový a kulturní život: působil například jako předseda Karlovarské oblasti Unie výtvarných umělců (1996–1999) či jako iniciátor a organizátor Mezinárodního malířského a grafického plenéru v Lokti (1997–2002) a ve spolupráci s Jindřichem Konečným založil plenéry v Horní Blatné. Deset let zastával post kurátora Mezinárodního malířského sympozia ve Všeradicích. Podílel se také na přípravě skupinových výstav prezentujících české či karlovarské umělce v zahraničí, konkrétně například ve Švýcarsku, Rakousku nebo USA.
Do poloviny roku 2023 Eduard Milka uspořádal několik desítek vlastních autorských výstav v České republice i zahraničí a zúčastnil se téměř 150 společných výstav. V době natáčení (2023) byl stále aktivní v prestižním Sdružení českých umělců grafiků Hollar, kde byl dvakrát nominován na cenu Hollaru.
„Nechci se ještě ohlížet a bilancovat, nevedu si žádné statistiky. Grafika mě stále baví a těší mě zájem o moji práci. Mými oblíbenými náměty zůstávají krajina a městské veduty. Rád se opětovně vracím z ateliéru do přírody a při kreslení a malování si uvědomuji, že tvorba pro mě nepřestává být krásným zážitkem. Pokud se to na mých hotových grafikách, kresbách a obrazech projeví a pokud ty někoho osloví, mám z toho vždy radost. Vším, čím jsem byl, jsem byl rád, ale nejradši jsem byl malířem a grafikem,“ uzavírá pamětník.
Dedikace: Tento výstup vznikl v rámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2023 – 260672 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Afiliace: Vít Pokorný (Univerzita Karlova, Filozofická fakulta)
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Pokorný)