Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Miler (* 1940)

• narodil se 9. února 1940 v Praze

• 1955 - 1958 Střední průmyslová škola stavební, Zborovská ul., Praha

• 1961 - 1966 studoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy - obor dějiny umění, osvětlovač Na Zábradlí, psal vizuální poezii

• 1966 - 1969 Ministerstvo kultury, nákupčí pro regionální galerie

• 1969 - 1972 Národní galerie, kurátor Sbírky české moderní malby

• 1972 - 1997 správce depozitáře NG

• 1972 setkání s Petrem Štemberou, první akce

• 1974 přidává se Jan Mlčoch

• výstavy v zahraničí, zasílání fotodokumentace poštou

• 1980 ukončení tvorby (stejně i P. Štembera a J. Mlčoch)

• 1990 - 1995 stálým spolupracovníkem Lidových novin

• 1998 výstava s P. Štemberou a J. Mlčochem na Staroměstské radnici v Praze

„Danke schön, auf wiedersehen...,“ byla slova důstojníků Wehrmachtu, která se Karlovi Milerovi vybavují jako nejstarší vzpomínka z dětství. Němečtí vojáci měli posádku v ruzyňských kasárnách a chodili přes pole na tramvaj. U Milerových, kteří bydleli v domku na kraji pole poblíž tramvajové zastávky na Bílé Hoře, zazvonili a chtěli kartáč. Vyčistili si holinky, aby nešli do města v zablácených botách. Pak poděkovali a odešli.

Tato vzpomínka byla vystřídána jinou, a to na dobu, kdy se na Bílé Hoře usídlila sovětská armáda a na sovětského důstojníka, který si Karla oblíbil a pamětník je s ním vyfocený, jak mu sedí v pěti letech na klíně. Důstojník byl k němu laskavý a zdvořilý a choval se civilizovaně.

Na konci války si pamětník pamatuje, jak lidé křičeli: „Už jedou, už jedou od Varů!“ On taky jako pětiletý běžel k silnici a koukal, jak přijíždějí tanky, jak je lidé s jásotem vítají a doma s rozzářeným obličejem hlásil, že přijeli Rusové. Tatínek řekl jen s kamenným výrazem: „No, jo!“ A tím to skončilo. Karel byl překvapen, proč otec nejásá, nemohl si s tím poradit, ale nechal to být. Až později pochopil, proč.

Kamarádi z dětství

Karel Miler se narodil 9. 2. 1940 v Praze otci Bohuslavovi a Marii Anně Milerovým.

Ač „Bělohorák“, chodil na základní školu do Ruzyně. Když jeho otec poslouchal „západní“ vysílače (Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu), slyšel Karel, jak tam jmenují rodiče spolužáků v nechvalně známé profesi bachařů v Ruzyňské věznici, která byla pověstná nepravostmi. Cítil se podveden, že jeho kamarádi mají tatínky bachaře. Tatínek jiného kamaráda byl zase skautský vedoucí, k němuž do oddílu chodil Karlův bratr Jiří. Karel ho chtěl do skautu následovat, ale než vyrostl, skaut zrušili a vedoucího zavřeli. Karel také vzpomíná, jak do roku 1948 na základní škole zpívali všelijaké vlastenecké písně, ale po roce 1948 už jen písně budovatelské. Už i jako děti vnímali jako komické, že se vše změnilo během pár měsíců.

Rolníci, kulaci a procesy

V roce 1946 jel Karel na prázdniny k prarodičům do Mělnického Vtelna. Ve volbách vyhráli komunisté a jeho otec se ještě více zachmuřil. Dospělí si něco šuškali mezi sebou, a tak bylo pamětníkovi jasné, že z toho nic dobrého nevzejde. A taky nevzešlo. Vesnici vzali do rukou tři komunističtí „rolníci“, kteří platili za budižkničemy, a vyhnali z vesnice dva kulaky. Ostatní tiše naskákali do družstva – kromě pamětníkova dědečka a ještě pár malorolníků, kteří hospodařili v malém, a tak za to družstevníkům nestáli. Museli dát pole do družstva, ale hospodařili na něm sami.

V roce 1948 působil Karlův otec na národním výboru jako člen Národně socialistické strany a tvrdě obhajoval přijetí Marshallova plánu. Když však zvítězili komunisti, lidé, kteří obhajovali pomoc ze Západu, museli z funkcí odejít. Hned 25. února musel otec pamětníka odejít i z Celního úřadu, kde pracoval, do předčasného důchodu. Opět jen z výrazů tváře dospělých Karel usuzoval, že to nebude nic dobrého. Otci vyměřili směšně nízký důchod. Ve čtyřech žili z velmi nízkého příjmu.

V rodině se také dost mluvilo o procesu s Miladou Horákovou. Byla Národní socialistka, stejně jako Karlův otec. Navíc to byla vzdělaná žena, politička. Karlův tatínek byl velmi rozčilený: „Pověsit ženskou – co to je za lumpárnu!“ Prostřednictvím otce se Karel dovídal o dalších procesech v padesátých letech a připadalo mu, že to rozum nemůže pobrat, když komunisté popraví svého generálního tajemníka (Rudolf Slánský). V jednom bylo u nich doma jasno, komunisti rovná se syčáci. Ale doma bylo doma. Na veřejnosti se o těch věcech mluvit nesmělo. O tom, že existovali jacísi sovětští poradci, kteří vyráběli k těm procesům scénáře, se snad nemluvilo ani v těch cizích rádiích. Cítili, že neprožívají lehkou dobu. Po měnové reformě v roce 1953 dokonce žili v hmotné nouzi. Tehdy ve škole učitelka přišla v černém s uplakanýma očima a s dramatickým výrazem žákům oznámila, že zemřel soudruh Stalin. Po dvou měsících to bylo stejné, akorát řekla, že zemřel soudruh Gottwald. Pamětníkovi bylo tenkrát třináct a vzpomíná, že jemu a spolužákům byla politika ukradená.

Utrpení na stavební průmyslovce a popravená poezie

Když Karel končil měšťanku, dostal od otce (protože sám nevěděl, čím by se chtěl v životě zabývat) doporučení, aby dělal přijímačky na stavební průmyslovku. Pro Karla to byly čtyři roky utrpení. Potýkal se s matematikou, fyzikou, s mechanikou… Neměl pro ty předměty předpoklady. Prošel školou až k maturitě, kterou průměrně absolvoval.

Pamětník si vzpomíná na boj o Halase, snahu, aby komunisté upustili od rigidního setrvávání v politickém základu poezie. František Halas byl proletář všech proletářů. Ani neměl ramínko, kabát si věšel na hřebík zaražený v trámu. Bydlel s matkou v nějakém kumbále v Brně. Ministr kultury Václav Kopecký ho udělal na Ministerstvu kultury styčným šéfem. Karel o tom říká: „Halas z toho byl nešťastný, nemohl se dívat na to, jak komunisti zbavují tu jeho poezii duchovního jádra a tím ji popravují, vždyť oni ani nic jiného neuměli.“ Komunistům vadilo, že jsou  jeho básně smutné, neboť v socialismu se o smutku nemusí psát, lidi čekají jen šťastné zítřky... V roce 1958 kritizoval Nikita Chruščov kult Stalina. Poté se doba uvolnila a začali se vydávat J. Seifert, J. Wolker, V. Závada a další básníci, což byla konečně poezie po oněch „oblbovačkách“, jež vycházely předtím. Podle pamětníka to byl kontakt s tím, co dělá umění uměním: „Něco křehoučkého a přitom nezničitelného!“

Jazz a nové talenty

Pro Karla jako středoškoláka byla politika natolik absurdní, že se jí nakonec odmítl zabývat. Místo toho se věnoval jazzu. Do roku 1955 se žádný jazz hrát nesměl, protože to byl imperialistický styl. Karel Vlach ale vyšel s komunistickými ideology, takže začal hrát takového „ostříhaného“ Glenna Millera, aby vyhovoval potřebě líbeznosti pracujícího lidu. V Opletalově ulici existovalo Divadlo hudby. Tam se hrál jazz a pořady měly i textový úvod týkající se historie a jmen hudebníků. To byl pamětníkův svět a stavební průmyslovka byla rázem zapomenuta. Opravdový jazz se však začal v Praze hrát až s osamostatněním muzikanta Karla Krautgartnera, který si založil vlastní orchestr a nehrál taneční, nýbrž čistě jazzovou hudbu v pátek v kavárně Vltava v Revoluční ulici. V posledním ročníku průmyslovky si Karel (v rámci sázky s kamarády) ve Slovanském domě v soutěži Hledáme nové talenty dokonce s Krautgartnerovým orchestrem zazpíval.

Stavoprojekt, vojna a dějiny umění aneb Když forma je sdělením

Po škole dostal umístěnku do elektrárny v Tušimicích. Karel však nechtěl z Prahy, tak se šel zeptat do Stavoprojektu na Letnou, zda by ho nevzali raději tam. Podařilo se. Pamětníka tehdy ovlivňovala literatura. Vzpomíná na antikvariáty jako na ráj, kde se daly najít poklady. Byl to pro něj nový svět, člověk objevoval nové věci, o nichž neměl tušení. Učil se vidět věci z hlediska formy. Karel pochopil, že každý druh umění má svoji vnitřní stavbu. A také si uvědomil, že vnitřní stavba neboli forma může být (jak se to stalo u impresionistů) obsahem, sdělením. Při četbě poezie si musel uvědomit, že obsahy (u Seiferta děvčátka, u Halase smrt) nejsou důležité, že jsou to záminky. Důležitá je stavba básně, tedy to, jak je udělaná. Karel chtěl pochopit stavbu i v literatuře a hudbě.

V roce 1959 šel pamětník na vojnu, na niž se k úžasu všech těšil, protože ve Stavoprojektu se trápil. Dostal se k pěšákům, ovšem pak zjistili, že má maturitu a že potřebují radistu, přeložili ho tedy ke spojařům. Zajišťoval spojení mezi plukem v Mladé Boleslavi a divizí v Milovicích. Ve vojenské knihovně narazil Karel na knihu Karla Matějíčka Dějiny umění v obrysech. Chodil za knihovníkem a bavili se o výtvarném umění. Ten mu později doporučil, aby šel složit zkoušky na katedru Dějin umění na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Vojáci sice Karla nutili, aby si udělal odznak Vzorný voják, nicméně doporučení, bez něhož se u přijímacích zkoušek na vysokou školu neobešel, mu nakonec dali. Na zkoušky do Prahy Karel přijel pozdě, komise už odešla. Na Katedře dějin umění byl jen předseda KSČ, který se nabídl, že Karla ze všeho vyzkouší, a nakonec byl Karel přijat.

Už za dob studií šel s bratrem Jiřím dobrovolně pomáhat opravovat divadelní sál připravovaného Divadla Na zábradlí, které založili Jiří Suchý a Ladislav Fialka. Seznámil se tam s Ivanem Vyskočilem a Jiřím Suchým a dělal tam s bratrem osvětlovače. Později bratr Jiří povýšil na šéfa techniky a jako druhý osvětlovač přišel Václav Havel. S Karlem vedli podnětné rozhovory o Moliérovi a Shakespearovi. A oba psali vizuální poezii, i když každý z nich trochu jiným způsobem. Karel však přestal stíhat pracovat po večerech a zároveň studovat náročnou školu, a tak divadlo opustil. Pak už jen studoval a až do absolutoria v roce 1966 psal recenze do časopisu Výtvarná práce.

O dva ročníky níže studovala na dějinách umění dcera ředitele Národní galerie Marta Kroftová a Karel se jí zeptal, jestli by pro něj její otec neměl místo. Za týden si ho ředitel Jan Krofta zavolal a nabídl mu místo v propagaci. Poté byl Karel přesunut na Ministerstvo kultury, kde byl v komisi pro rozdělování nákupů do regionálních galerií. Doba se uvolnila, a tak se nakupovala díla Toyen, Štýrského apod. V té době se zásluhou Karla a Ivana Bednáře podařilo vybudovat kvalitní sbírky v regionálních galeriích. V roce 1968 se situace začala měnit, a tak šel Karel za ředitelem Národní galerie Jiřím Kotalíkem s tím, že by se chtěl vrátit do NG. Přešel do Sbírky české moderní malby, kde pracoval až do roku 1972, kdy přišly prověrky. Na otázku, co pamětník soudí o předsrpnovém vedení země, odpověděl, že tu nikdo lepší nebyl. Byl za trest převeden na administrativní oddělení, kde pracoval jako správce depozitáře.

Okupace, Palach a konec demokracie

V srpnu 1968 byl Karel navštívit svého kamaráda knihovníka z vojny v Mostě. Hráli kanastu a popíjeli červené víno, když kamarád vyšel na balkón a zjistil, že přijíždí kolona ruských tanků. Druhý den se nedalo dostat do Prahy jinak než stopem. Karel si myslel, že se Rusové a příslušníci spřátelených armád zbláznili a že utrpí blamáž. Věřil, že se je podaří převálcovat. Byla zrušena cenzura, demokratizační tendence byly rozjeté, zdálo se, že ten proces nic nemůže zastavit a že veřejné mínění i zahraničí je na jejich straně. Karel podporoval Alexandra Dubčeka, i když věděl, že proreformní komunisté budou změny podporovat jen do určité míry. Nenapadlo ho, že se to může zcela zvrtnout a zpočátku to nebral vážně.

Až smrt Jana Palacha ho zneklidnila. Karel byl ještě v roce 1969 na studijním pobytu v Belgii, kde chodil po památkách a o smrti Jana Palacha se dověděl až po návratu. Nejvíc se ho dotklo, že média čin dezinterpretovala a namísto, aby psala, že protestoval proti apatii českého národa, tvrdila, že protestoval proti okupaci. Prezident Ludvík Svoboda dokonce vystoupil v médiích a apeloval na případné pokračovatele, že neprospívají věci. Na Václaváku byl kruhový záhon, kde lidi zapalovali od ledna svíčky. V březnu šel Karel opět kolem a najednou cítil: „Je konec, je konec, je konec!!! A naděje jsou všecky ‚šlus‘!“ Lidi to pomalu vzdali. Najednou mu bylo jasné, že Západ pro Československo nehne prstem a z Východu byli okupaci všichni přítomni. O emigraci však neuvažoval: „Proč já bych měl odcházet, oni ať odejdou!“

Zenový buddhismus a konceptuální umění

O dění ve světovém výtvarném umění se člověk mohl dozvídat jen ze západních časopisů. Po uzavření hranic po roce 1968 se totiž nedalo cestovat a informace se šířily jen stěží. Jednou za tři roky se dalo požádat o výjezdní doložku. Žadatel dostal asi padesát dolarů a odjet mohl zhruba na dvanáct dní.

Jednoho dne si v časopise Orientace Karel přečetl článek od japonského autora Šunrjú Suzukiho o Zenovém buddhismu. Bylo to pro něj něco neuvěřitelného, neznámého, ale velmi ho to zaujalo. Nerozuměl zenu, protože se mu ani rozumět nedá a v tom je podle Karla ten vtip. Bylo to království, kde nekralovaly logické pojmy, ačkoli celá evropská filosofie se bez logiky nemůže obejít. Přitom si uvědomil, že ho začíná zajímat jako výrazový prostředek vlastní tělo. Dočetl se o bodyartu, landartu, konceptuálním umění. Byl to jiný způsob myšlení než doposud. Karel cítil, že to je jeho věc. Začal vycházet z vizuální poezie. Najednou se mu vynořovalo, jak s vlastním tělem pracovat, aby řekl to, co říci chce. Napadalo ho, že pravda je věc elementární a nesmí ji nic zprostředkovávat. Tělo máte a používáte ho a můžete ho použít jako vyjadřovací prostředek. Obsahy, o něž Karlovi šlo (i ty duchovní) byli bodyartisti schopni naplnit.

Karel chodil do knihovny v Uměleckoprůmyslovém muzeu vyhledávat různé texty a tam se v roce 1972 seznámil s pracovníkem muzea Petrem Štemberou. Povídali si o článcích ve Flashartu a zjistili, že oba zajímá konceptuální umění a mají na něj stejný názor. Fotolaboratoř, kde Petr pracoval později, používali k výrobě fotodokumentace ze svých akcí. Později se k nim připojil i Jan Mlčoch, který počátkem sedmdesátých let nastoupil jako správce depozitáře NG do Anežského kláštera do sbírky 19. století. Zjistili, že Petr Štembera je jejich společný známý a že mají i společný zájem o konceptuální umění.

Trojice se nikdy nestala skupinou v pravém slova smyslu, protože neměli žádný společný program či manifest. Byli spíše bratrstvem. Akce byly uzavřené pro určité publikum a až jejich dokumentace byla k dispozici světu. U jiných umělců to bylo jinak. Například Milan Knížák provozoval své akce na veřejnosti a bylo jedno, zda z toho vznikne dokumentace, či ne. Podle Karla prováděli se Štemberou a Mlčochem v době normalizace věci, které byly šílené, a to je spojovalo. Bylo to nehmotné umění. Lidi si o akci řekli, přišli a akce se uskutečnila. Karel u několika závěrečných akcí publikum potřeboval, ale při ranějších akcích nebylo potřebné. Karlův minimalismus byl druhem umění, v němž je akce natolik minimální, že už minimálnější být nemůže. Karla inspirovaly horizont nebo intaktní plocha. Setkání s určitým prostředím dotvořilo ideu díla, kterou nosil v sobě, v záhybech duše, a pak se nápad jen provedl. Zaklaplo to a on v tu chvíli věděl, že nějakou akci udělá v konkrétním prostředí a konkrétním způsobem. Říká, že nerozuměl, proč, jen cítil, že to je ono. Setkal se s mnoha reakcemi, za které je šťastný. Dokumentace pak musela být nafocena – fotil, kdo byl zrovna po ruce. Historici tedy vnímali jeho práci skrze fotodokumentaci a tak se stalo, že Miler je zastoupen nejen jako konceptuální umělec, ale i ve sbírce fotografie.

Výstavy v zahraničí

Vystavovat možné nebylo, ale fotografie z akcí se daly posílat v obálce poštou jako tiskopis, tak je šířili po různých výstavách. Aniž by vycestovali, se Štemberou a Mlčochem vystavovali v muzeích a galeriích od Buenos Aires až po Varšavu. V druhé polovině sedmdesátých let se šel kulturní atašé v Miláně podívat na výstavu konceptuálních umělců a napsal, že tam vystavují i čeští umělci a že svými akcemi protestují proti okupaci. V Bartolomějské ulici se pak u výslechu Major Tvaroh ze Státní bezpečnosti vyptával, co to Miler se Štemberou vyvádějí za protistátní činnost. Karel jim začal vysvětlovat, že mají fotografování jako koníčka a že za to nemohou, že tomu kritici a historici umění dávají nějaké názvy a různě to interpretují. Přeci sami vidí, že to je nevinné. Soudruzi ze Státní bezpečnosti nevěděli, co s tím mají dělat, tak to nechali být. Karel nepatřil do okruhu disidentů, politiky se úplně zřekl.

Profese, nebo poslání

Pamětník říká, že se neupsal žádné profesi. Začal vytvářet umění z popudu tzv. oslovení a stejně to měli i Jan Mlčoch a Petr Štembera. Na rozdíl od Jiřího Kovandy, který se rozhodl stát profesionálním umělcem a uměním se živit, se za profesionála nikdy nepovažoval. „Najednou prostě víte, že to je ono. A čekáte, kdy vás to podruhé osloví. A když víte, že nic už dělat nemusíte, tak s klidem jdete dělat něco jiného,“ hodnotí Karel své desetileté tvůrčí období a dodává, že pro něj to bylo určité poslání, kdy Bůh řekne: „Už jste udělali, co jste měli, a jděte k čertu. On není milosrdný, jak se vykládá. Zamete s Vámi, použije vás k tomu, k čemu potřebuje, a hotovo!“

Hledal, jak se k umění a životu postavit a utkvěla mu v hlavě věta od malíře Paula Cézanna, že svět je stvořen podle válce, kužele a koule. Jak si s tím výrokem ale poradit? Člověk chce věcem porozumět. Taky chce porozumět sám sobě – proč věci dělá – ale zjišťuje, že na to nemá odpověď. Loví v temných vodách, zaobírá se uměním v různých podobách, ale nemůže říct: „Už to mám!“ Miler a jeho souputníci byli zainteresováni do moderního umění a do “vykovávání hřebu, který zarazíme do rakve, jímž bude pohřbeno moderní umění.“

S Mlčochem a Štemberou skončili s uměním po deseti letech ve stejnou dobu, aniž by si to navzájem řekli. Od roku 1980 se vlastní tvorbě nevěnovali. Jan Mlčoch se zabýval sbíráním staré grafiky, Petr Štembera chodil na Aikido a Karel Miler prohluboval znalosti o zenovém buddhismu. Jezdil do Varšavy, kde se setkával se zenovým mistrem na kolektivních meditacích.

Nová éra

V osmdesátých letech jela spolužačka Helena Kontová do Milána na stipendium, tak jí Karel poradil, aby tam navštívila Giancarlo Politiho, šéfa časopisu Flashart. S Politim se později vzali a dělali pak Flashart spolu. Jezdili do Prahy, a tak bylo možné se přes tento časopis dostat do povědomí světové výtvarné veřejnosti. Na základě toho pak byli Miler, Štembera a Mlčoch zváni k účasti na zahraničních výstavách.

V devadesátých letech se v ČR objevili sběratelé umění. Začali kupovat fotodokumentace z akcí, takže se Karel dostal do sbírek i u nás. Fotografie Karlových akcí jsou ale také zastoupené v Centre Pompidou. V roce 1998 měli (s Petrem Štemberou, Janem Mlčochem) výstavu na Staroměstské radnici. Karel Srp výstavu koncipoval minimalistickým způsobem: tři stoly, tři individua, tři knihy - a každý si mohl v těch knihách listovat.

V roce 2000 Karel pochopil, že evropské umění končí a nastupuje nová éra. Ta se projevila nejen v umění, ale ve všech oblastech lidské činnosti. Například se svými syny se nemůže dorozumět, protože žijí v jiné éře, chápou věci jinak, mají jiné problémy, jiný smysl života.

Podle Karla není žádné proto, takže nelze klást otázku proč. Jednou si zapsal, aniž by věděl, co to znamená, větu: „Holý fakt má rozměr univerza.“ Když se mu ta myšlenka v hlavě zrodila, věděl, že je pravdivá.