Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Milcherová (* 1924)

• narozena 15. 2. 1924

• smíšená německo-židovská rodina

• otec pravděpodobně před válkou zabit

• matka pravděpodobně emigrovala

• válečné osudy nezjištěny

• 60. léta - snad emigrace do Švédska

• žije v domově seniorů na Hagiboru

Příběh letošní devadesátnice, paní Věry Milcherové, rozené Byšické, nemůže začít obvyklým připomenutím životních dat pamětníka a jeho rodinného zázemí nebo vzpomínkou na dětství. Hodinový rozhovor, který paní Milcherová laskavě poskytla během projektu natáčení pamětníků v domově seniorů židovské obce na pražském Hagiboru, se těmito důležitými momenty v životě pamětníka zabýval, vedl jej zkušený terapeut, který paní Věru zná. Přesto většina míst, dat a aktérů událostí i jejich chronologie zůstává nejasná, mírně p(r)opletená, a tak můžeme pouze z náznaků tušit, co se v životě paní Věry stalo. Protihráčem pamětnice, a nutno přiznat, že silnějším, je paměť a nemoc. Milosrdně zahalí tušené rány, zklamání a krutosti, které ji v životě potkaly, jindy pootevře dveře milejším vzpomínkám na šťastnější období a skoro se rozletí při hovoru na témata pamětnici nejbližší – malování, četbu, psaní poezie.

Nepřísluší mi rekonstrukce života paní Věry, ale z naznačeného, částečně dodatečně zjištěného, můžeme snad říci, že paní Věra pochází ze smíšené německo-židovské rodiny. Vyrůstala na statku patřícímu rodu Lobkowitzů, který její otec v okolí Mělníka spravoval. Otec pravděpodobně zemřel ještě před začátkem války za nevyjasněných okolností, snad byl zastřelen, matka později s novým partnerem emigrovala, stejně jako bratr. O osudech paní Věry za války se můžeme pouze dohadovat – z náznaků v jejím vyprávění prožila temnou dobu. Krátce po válce možná žila v Izraeli, později nejspíš ve Švédsku.

Toto vše paradoxně ale není to nejpodstatnější na jejím vyprávění. Ačkoli z jejího hlasu zaznívají a často se opakují slova tíseň, krutost, zklamání, bolest, přesto její vyprávění přináší inspirativní a povznášející poselství, jednoduše vyslovené – nebýt lhostejný. Paní Věra je přesvědčená, že posláním člověka je pomoc druhým, ochota a připravenost nabídnout a podat pomocnou ruku slabším, naprostý opak lhostejnosti. Sama se těší z každodenních maličkostí a snaží se pomoci druhým, byť tou pomocí může být „pouhý“ úsměv a laskavé slovo. I to přispívá k její velké duševní vyrovnanosti, klidu a pohodě, pocitu prospěšnosti a užitečnosti, který je vítaným pomocníkem proti rezignaci a smutku, častým u mnohem mladších lidí, než je paní Věra. Paměť může člověka zradit, milosrdně mu zahalit dávno prožité útrapy, vědomí o prožitém a jeho kontinuita se kamsi ztratí. Podstatné je, že paní Věra neztratila víru v člověka ani v Boha. Kdyby se její odhodlaností a ochotou pomáhat inspiroval alespoň každý desátý člověk, na světě už by se snad ani nedalo žít lépe.