Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Mikulka (* 1946)

• narozen 28. října 1946 v Klenovicích na Hané

• perzekuce za kolektivizace

• v prosinci 1955 rodině zabaven veškerý majetek

• 2. února 1956 otec Lidovým soudem v Kojetíně poslán na pět a půl roku do vězení

• otec v nápravně pracovních táborech u uranových dolů na Jáchymovsku a u Příbrami

• po smrti matky v roce 1958 pamětník s bratrem zůstali bez rodičů

• po propuštění z vězení v roce 1962 měl otec na pět let zákaz pobytu v Klenovicích na Hané

• v roce 2018 bydlel Lubomír Mikulka s manželkou na rodinném gruntu v Klenovicích na Hané

V deseti letech musel Lubomír Mikulka přihlížet, jak mu StB zatýká otce, který po vykonstruovaném procesu strávil pět a půl roku prací v uranových dolech zamořených smrtelnou radioaktivitou. O dva roky později pamětníkova utrápená matka v pouhých osmatřiceti letech velmi rychle podlehla rakovině. Ani po propuštění se ale otec nesměl vrátit k rodině, protože měl na pět let zakázán pobyt v rodné obci. Komunistický režim tehdy Lubomíra Mikulku připravil nejen o majetek, ale také o oba rodiče. Stačilo jen málo. Lpění na rodovém majetku a odmítnutí vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD).

Nevstoupíš, tak tě zničíme

Lubomír Mikulka se narodil 28. října 1946 v Klenovicích na Hané jako mladší ze dvou synů rodičům Františkovi a Marii Mikulkovým. Rodina v obci vlastnila hospodářství s dvaceti hektary polností, které otec zdědil po svých rodičích. Otec měl odvážnou povahu, což dokázal již za druhé světové války, kdy navzdory nebezpečí tajně potravinami zásoboval sociálně slabší obyvatele měst a také vdovy po nacisty popravených odbojářích. Po válce pak s manželkou musel opravit částečně zničené hospodářské budovy, poškozené během několikadenního osvobozování a s tím spojeným bombardováním obce.

Postupně dali vše do pořádku. Zásadním datem se pro rodinu stal únor 1948. Komunistická strana tehdy zorganizovala převrat a do svých rukou převzala veškerou moc ve státě. V rámci jejích snah o utopickou beztřídní společnost spustila likvidaci soukromého sektoru a s tím spojenou kolektivizaci a zakládání jednotných zemědělských družstev. V Klenovicích na Hané bylo JZD založeno již v červenci 1949. Nemělo ale velký pozemkový základ, protože do něj vstoupili jen bezzemci, malí a několik středních hospodářů. V rámci zastrašení ostatních proto StB zatkla hospodáře Františka Drbálka a do družstva pak vstoupili větší sedláci. JZD tehdy uplatňovala II. typ hospodaření, které stále ještě umožňovalo částečné soukromé vlastnictví. Mělo sice společnou rostlinnou výrobu, ale jednotlivým rolníkům připadla část úrody, která odpovídala výměře jejich půdy. V létě roku 1950 ale vedení JZD, podle představ státní moci, přešlo na III. typ hospodaření, kde rolníci v podstatě přišli o veškerý majetek. S tím samozřejmě nesouhlasili majetnější sedláci, a z JZD je proto vyloučili. Další soukromé hospodaření jim ale státní aparát v podstatě znemožnil.

Lubomír Mikulka vzpomíná, že jim tehdy vyměnili polnosti. „Otec vyhnojil pole, a na jaře mu to sebrali a dali jiné, že to nešlo ani zorat, jak to bylo zaplevelené.“ Rodině tehdy také nasadili nesplnitelné dodávky zemědělských komodit, a několikrát jim dokonce sebrali zásoby obilí a neměli pak čím zasít.

Otec se ale nemínil vzdát a svou nezdolností se stal příkladem pro ostatní. Potřebovali ho proto zlikvidovat a 20. prosince 1955 okresní prokurátor v Kojetíně pro podezření z trestného činu sabotáže vydal rozhodnutí o zabavení majetku a předání do bezplatného užívání JZD Klenovice na Hané. „Lidé z Klenovic se nechtěli podílet na naší likvidaci, a tak přišli lidé z JZD Hruška a brali nám dobytek, obilí i všechno ostatní. Přišli a všechno posbírali. Slepice, králíky, všechno, co bylo doma. Holuby na střeše, co neuletěli, postříleli. Měli jsme kobylu Olinu, ke které nemohl nikdo cizí. Tatínek ji musel nastrojit, protože by ji zastřelili ve stáji. Asi dva měsíce pak zůstala v postrojích, protože se k ní nikdo nedokázal přiblížit, a potom ji dali na jatka,“ vzpomíná Lubomír Mikulka.

Otec pak pracoval v cihelně a 2. února 1956 byl předvolán k Lidovému soudu v Kojetíně. Jeho syn vypráví, že do místností tehdy vůbec nevpustili svědky obhajující jeho otce. Za údajnou sabotáž ho tak odsoudili na pět a půl roku do vězení a po ukončení trestu ještě k pětileté ztrátě čestných práv občanských, pětiletému zákazu pobytu v Klenovicích na Hané a také k propadnutí veškerého majetku státu.

Dětství bez rodičů

Následně prakticky všichni odolávající hospodáři vstoupili do JZD. Otce pak poslali do nápravně pracovního tábora Bytíz u uranových dolů nedaleko Příbrami. „Tak jako v koncentráku to bylo obehnáno dvěma ostnatými dráty, mezi tím ulička a každých pětasedmdesát metrů špačkárna. Když na návštěvu převedli vězně, tak vždycky seděl vězeň, dozorce, vězeň, dozorce a ve dveřích ještě stáli dozorci se psy a samopaly. Mezi námi široký stůl a tam stála překážka, že jsme si ani nemohli podat ruku. Byli jsme tam asi půl hodiny a pak zaveleli: ‚Vztyk!‘ A hotovo. Do Příbrami jsme jeli, nevím jak dlouho, a za půl hodiny jsme jeli zpátky,“ vypráví své dětské vzpomínky z jedné návštěvy lágru Lubomír Mikulka a dodává, že tam tehdy přijel už s na smrt nemocnou matkou, která svůj zdravotní stav před manželem tajila.

Zabrané hospodářství rodiny Mikulkových využívala strojní a traktorová stanice (STS) a později JZD. V nezkonfiskované polovině napsané na matku pak bydlela v podnájmu paní Hortová. Matka s dvěma syny, třináctiletým Františkem a desetiletým Lubomírem, se musela vystěhovat k manželovým rodičům. Tehdy již měla pokročilé stadium rakoviny prsa. Opakovaně proto podávala žádosti o prominutí manželova trestu, zaslané ministerstvu spravedlnosti a Kanceláři prezidenta republiky s lékařskou zprávou o jejím beznadějném zdravotním stavu. „Zamítli je, že táta ještě není převychován,“ dodává pamětník.

V pouhých osmatřiceti letech, 13. září 1958, matka zemřela. „Nemohla už pak ani ležet. Jen seděla v křesle. Myslím, že to bylo všechno nervového původu, protože to nikomu nepřidalo,“ vzpomíná její nejmladší syn. Pohřeb se stal tichou protestní manifestací sedláků a zúčastnily se ho stovky lidí z širokého okolí. Ten samý rok tátovi zemřela sestra a také jeho otec. Na žádný ze tří pohřbů ho přes opakované žádosti z věznice nepustili.

Otec se nesměl vrátit domů

Dvanáctiletý Lubomír a jeho o tři roky starší bratr František tak zůstali bez rodičů. Zatímco František šel do učení, pamětník se přestěhoval k prarodičům Josefovi a Františce Pluhárovým do vedlejších Obědkovic. Děda pak i přes pokročilý věk musel docházet pracovat do JZD, aby rodinu uživil. „Byli strašně hodní a měli mě rádi,“ vzpomíná Lubomír Mikulka a dodává, že i přes velmi špatnou finanční situaci mu u prarodičů nic nechybělo.

Otec ještě prošel pracovními tábory na Jáchymovsku, kde opět pracoval v uranových dolech. Propustili ho až po ukončení celého trestu v roce 1962. Lubomír Mikulka se s ním na svobodě poprvé setkal u hrobu své maminky v Obědkovicích. Do Klenovic na Hané se otec nesměl vrátit, a tak se nastěhoval ke svému bratrovi do Holubic. „Vrátil se s modrofialovýma nohama a zůstalo mu to až do smrti. Velmi těžce to nesl a nesměli jsme na to vzpomínat,“ vypráví jeho syn a dodává, že otec i přes špatný zdravotní stav musel zvládat těžkou práci v cihelně, protože všude jinde ho odmítali přijmout.

V té době pamětník studoval lesnickou školu a po jejím ukončení pracoval v lese. „Nikam jsem se kvůli posudku nemohl dostat, jen do hornictví nebo zemědělství, čehož bylo lesnictví součástí,“ dodává. Krátce po základní vojenské službě v Prachaticích se v říjnu 1968 oženil s Marií Kabalíkovou a společně se nastěhovali do z poloviny zkonfiskovaného rodinného gruntu v Klenovicích na Hané, který ale byl po několikaletém užívání JZD v katastrofálním stavu. Za vlastní peníze musel nejprve opravit propadlé střechy hospodářských budov a vyvézt nepořádek ze dvora. „Odvezli jsme asi dvanáct tun bordelu. Bylo to tam hrozné. Sklep, v němž uskladňovali postřiky, zbořený. Dostalo se to do půdy a voda ve studni je kvůli tomu dodnes nepitná. Přitom jsme to už několikrát čistili,“ vypráví Lubomír Mikulka.

Až do roku 1967 se otec nesměl vrátit do Klenovic na Hané, a když chtěl navštívit manželčin hrob, musel se hlásit na místním MNV. Nemohl ale zůstat přes noc. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu se v roce 1970 nastěhoval za synem Lubomírem a jeho manželkou Marií. O dva roky později v pouhých třiapadesáti letech zemřel.

Zůstal na rodinném gruntu

Od roku 1975 až do penze Lubomír Mikulka pracoval v JZD Klenovice na Hané. Po pádu komunismu jeho otce posmrtně plně rehabilitovali a rodině také vrátili půlku zkonfiskovaných budov a polnosti, které jsou dnes v pronájmu. Staré rány se tím ale nezacelily a vzpomínky na křivdy a komunistickým režimem zaviněnou smrt rodičů u Lubomíra Mikulky dodnes vyvolávají těžké emoce.

PŘIDAL, Jan. Konec selského stavu na Olomoucku: čas násilí – doba temna. [Česko]: Společnost pro minulost venkova, [2009?].

KUTILOVÁ, Simona. Kolektivizace zemědělství na Prostějovsku. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci. 2013.