„Pak byl souzený, že. A před tím soudem jsem se snažila, zase přes známé, do Ostravy zjistit, jestli by se nedalo něco udělat. Rozumějte, já jsem byla matka a můj syn měl být souzený a měl být vězněný. To je hrozný pocit. A přes ty známé, nebudu říkat kdo, protože se to stejně neuskutečnilo, mně nakonec vzkázali, že když podepíšu spolupráci s StB, tak že mu pomůžou. Okamžitě jsem to zamítla, jenom jsem to vzkázala. Já jsem se s nikým nesetkala. Jen přes ty známé a jejich známé se to tam prostě dalo zpátky, ten vzkaz, že to rozhodně nemíním podepsat. A tehdy jsem si řekla, ať ten kluk je raději zavřený a projde si nějakou takovou zlou skutečností, a on je dost drsňák, ten můj syn, tak jenom jsem nevěděla, jaká by ta skutečnost byla, že. Ale prostě než já bych něco podepsala, i když by to nikdo nevěděl, ale já bych to věděla. I kdybych jim nedonášela, i kdybych nespolupracovala, ale podepsala bych to. A to jsem nevěděla, jak to vlastně chodí tehdy pořádně, tady v těchto věcech.“
„Šokující pro matku je, když jsem vešla do toho, zámeček se tomu u nás říkalo, vždycky zámeček, ta Veřejná bezpečnost. A vidím tam svého syna zmláceného a přikurtovaného k radiátoru. A já jsem v prvním okamžiku se tak lekla, že provedl nějaký zločin, že někomu něco udělal, když to mě vůbec nenapadlo, že by z politických důvodů se k někomu takhle chovali. A ještě jaké politické důvody...“
„Jsem vyšla z domu, to si uvědomuji, do školy, a šla jsem vždycky kolem mlékárny a pekárny, kde máma prodávala. Ona tam měla puštěné rádio, a když jsem zrovna procházela kolem ní, že jsem na ni ještě zamávala ráno. A teď jsem to uslyšela z toho rádia. A připadalo mi to, že to je, že se něco strašného děje, že to je, jako kdyby měla přijít válka nebo něco. To bylo tak trudnomyslné všechno kolem toho, a jako kdyby to nestačilo, vzápětí umřel Gottwald. A opakovalo se to znova a v té škole to, prostě taky, takový tlak na nás byl, jako kdyby... jako kdybychom opravdu přišli o něco tak hrozného, že ty děcka ani nechápaly, co se děje. Ale samozřejmě, když jsme vyšli ven, tak jsme na to zase zapomněli.“
„Protože jak jsme pak v tom roce 89 začali aktivně s mými dětmi, oběma, něco dělat, tak mně vsetínská ředitelka, my jsme byli pobočka Vsetína, volala, ať neblbnu, ať počkám, jak to dopadne, kvůli dětem. A já jsem jí tehdy říkala, kvůli dětem už nemůžu čekat, už musím něco dělat, aby to dopadlo, jak si přeji.“
„A já jsem udělala několik takových tajných pořadů u nás na chalupě v Zašové. Takže pozvali jsme toho Jana Rejžka, pozvali jsme si své známé. On tam normálně měl ten svůj pořad, který jsme mu zaplatili, protože jsme se na něho sebrali mezi sebou. A takhle jsme tam měli pozvané i další, třeba i muzikanty, já nevím, Pepu Streichla, Jarka Nohavicu, který byl mimochodem mým spolužákem na knihovnické škole. Takže k nám jezdil dost často na srazy i na tajné setkávání. Takže na té chalupě prostě jsme měli možnost, protože naši známí si mohli vždy dovést nějakého jednoho známého, za kterého dost ručili, ale samozřejmě, ono se to tak stejně nedalo uhlídat, a pak už jsem se dozvěděla, že StB už o mně ví a že mě sledují. To jsem se dozvěděla od té jedné [známé], kterou vyslýchali a ptali se na tady ty věci, co dělám na té chalupě. Ale sama jsem neměla žádný styk s nimi, vůbec mě nikdy nepředvolali, ale myslím si, že to bylo jenom do času.“
Jarmila Mikulášková, za svobodna Kosňovská, se narodila 12. března1946 v Hranicích na Moravě. S rodiči a dvěma bratry vyrůstala v městečku Potštát v bývalých Sudetech. Část jejich německých příbuzných skončila v odsunu, s těmi, kteří směli zůstat, se v dětství setkávala v Potštátu. Rodiče ji vychovávali k lásce k přírodě, zodpovědnosti, pracovitosti a nezdolnosti. Vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu. Postupně pracovala v Tesle Rožnov, prodejně sklo - porcelán, až nakonec zakotvila v knihovně. Po sňatku v roce 1966 přivedla na svět dvě děti, syna a dceru. Nabízeli jí členství v KSČ i spolupráci s StB, ale odmítla. Z tíživé politické situace v normalizovaném Československu nacházela útěk v umění, založila a vedla divadelní soubor. Zajímala se o samizdat, pro středoškoláky pořádala besedy o umění a literatuře, kde jim představovala i zakázané autory. V roce 1989 podepsala a rozšiřovala petici Několik vět. V listopadu 1989 spoluzakládala Občanské fórum v Rožnově a stala se jednou z jeho mluvčích. Dnes je městskou zastupitelkou za spolek Zdravý Rožnov.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
