Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„A jak jsem pálil, tak jeden kulomet se mi zasekl, totiž ten nábojový pás se mi zasekl. A že je hlaveň rozpálená, to si člověk vůbec neuvědomil. Podařilo se mi to odstranit, ale uvědomil jsem si to, až bylo po všem. Nohy jsem měl roztřepaný, obrovský strach, pot mně tekl po zádech, ale už se nebylo čeho bát.“
narozen 2. 5. 1918 v Boršicích
v roce 1939 odešel bojovat do Polska proti Německu, ústup do SSSR
transportem se dostal na Střední východ
vojensky nasazen v Sýrii, Libanonu a u Tobrúku
odjel přes Afriku, Velkou Británii a Severní Ameriku na Bahamy, kde prodělal protiponorkový výcvik jako letec britské 111. operační výcvikové perutě
krátce působil jako člen 311. bombardovací perutě
po válce pracoval do únorového převratu v roce 1948 v armádě, poté se stal nepohodlným režimu – vykonával dělnické profese a nakonec se stal leteckým technikem
po roce 1989 rehabilitován
„Jmenuji se Mikula Stanislav a narodil jsem se 2. května 1918 ve slovácké obci Boršice, ve stavozemědělské rodině. Do zahraničí jsem odešel, abych mohl na spojenecké půdě splnit to, co nebylo v důsledku okupace možné doma – bojovat. Důvod byl to, že já jsem se nesmířil s okupací. Roli hrály také tradice, naše legie, zahraniční rozhlas. Ovlivňovalo to všechno moje rozhodnutí – i rozhodnutí dalších skupin, se kterými jsme se organizovali.“
Pan Mikula se rozhodl odejít do Polska. „Odcházel jsem 26. července, takže tady ten pocit byl takový skutečně bojácný. Byl jsem zaměstnaný v Ostravě, a tak jsem přicházel z Ostravy. A sice jsme byli ve spojení s ilegální pracovnicí. My jsme se jí zmínili o našem záměru a ona nám věřila, a tak nás dovedla do Michálkovic. A z Michálkovic jsme přecházeli přes drátěné překážky do Petřvaldu.
V Polsku vstoupil pan Mikula do armády. „Po útěku z okupovaného zbytku republiky jsem byl přijat jako vojín nováček do československého legionu v Polsku. Tento legion byl po napadení Polska nacistickým Německem přesunut na východ. Při ústupu zaujal obranné postavení u Velkého Hlubočku, mezi Lvovem a Ternopolem, kde jsem prožil první křest ohněm. Bylo to vynucené obranné postavení, poněvadž jsme nemohli dále. Náš vojenský transport byl bombardován. My jsme neměli už kam ustoupit, z tohoto důvodu náš velitel, podplukovník Svoboda, rozhodl, abychom zaujali palebné postavení. Tam jsme zaznamenali první padlé.“
Vojáci se rovněž podíleli na obraně města Ternopol. „Na žádost města se sedm lehkých kulometů přesunulo do Ternopolu, kde zaznamenaly první sestřely nepřátelských letounů Junkers 87.“
Ačkoliv válka znamená v každém okamžiku hrozbu smrti, není podle pana Mikuly v boji pro strach místo. „Samozřejmě, pud sebezáchovy vždycky působí. Ale pokud už jsem se dostal do takové situace, tak jsem před sebou viděl jen to všechno, co se na nás snažilo útočit. Ale strach opadl, na to nebyl čas myslet. Ovšem až bylo po všem, pak teprve – to se mi stalo u letectva, až když jsem se podíval na svoje popáleniny na rukou a zobrácené nehty – jsem dostal strach. Ale už nebylo čeho se obávat… Pokud se týká Polska, během obranného postavení po levé i po pravé straně proudily kolony německých divizí směrem na Ukrajinu. A kdyby oni jenom snad tušili, o koho se jedná, tak stačilo tu podkovu uzavřít, a už jsme neměli možnost ustoupit, jedině do nuceného zajetí. A to by potom podle německých zákonů znamenalo popravu nebo odsouzení k smrti.“
Stačilo opravdu málo, aby se dostali do německých kleští. „Ale šťastnou náhodou proti postupovala sovětská vojska a my jsme se dostali pod ochranu sovětských vojsk. Velitel a celý důstojnický štáb rozhodovali, jak budeme v této situaci postupovat dál. Buď ustoupit do Rumunska, nebo do Sovětského svazu.“ Rozhodlo se, že se přesunou do Sovětského svazu. Rudá armáda jim však nedůvěřovala, a tak došlo k prověrkám. „My jsme tam složili zbraně a v doprovodu sovětských stráží jsme ustupovali do obce Kamenec Podolský. Tam jsme byli ubytovaní v kasárnách a postupně došlo k vyšetřování. Zjišťovali, jak jsme se dostali do Sovětského svazu. Zacházeli s námi tehdy v tom počátku velmi přátelsky. Vzhledem k té smlouvě o neútočení mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem nastala situace, kterou nazývali blahovolnou internací. Tak jsme byli v blahovolné internaci.“
Později však nastaly ve vzájemných vztazích jisté komplikace. „A potom i z hlediska chování některých našich vojáků došlo k omezení pohybu. A pokud jsme žádali o volno, tak to bylo na základě propustek. Mimo jiné nám také nabídli, nebylo to nucené, že můžeme pracovat v špičkových zemědělských družstvech. Požádali nás o pomoc.“ Naopak Čechoslováci se stavěli k Sovětskému svazu často až pohrdavě: „Někteří – snad z naivity nebo i ze svého protisovětského zaměření – jim vytýkali na příklad: ‚Však co, komu se chcete bránit, když nemáte ani hodinky?‘ Takhle nám to zdůvodňovali: ‚Tak my vyrábíme budíky a těch budíků máme nadbytek, ale na hodinky nebyl čas, poněvadž jsme se museli připravovat na obranu Sovětského svazu!‘“ Je pravda, že tehdy bylo Československo hospodářsky výrazně vyspělejší než Sovětský svaz, ale Rusové dělali podle slov pana Mikuly hodně pro to, aby válku vyhráli: „Ta naše životní úroveň byla sice celkově mnohem vyšší, ale snažili jsme se pochopit jejich situaci. Všechno šlo na obranu a obětavost těch lidí byla velká.“
Internace probíhala na více místech Sovětského svazu. Sám pan Mikula se dostal z Podhorského Kamence do Oranek na Ukrajině a potom až do Suzdalu, ležícího severovýchodně od Moskvy. „Suzdal je monastýrové město neboli město klášterů. Tam jsme byli nejdelší dobu. A tam už se vlastně pokládaly základy budoucího československého armádního sboru.“
„Než Francie padla, bylo tam vypraveno několik transportů, ale po jejím pádu už nebylo možno další transporty uskutečnit. Tehdy jsme obdrželi zprávu, že náš velitel Svoboda je na Středním východě.“ Podplukovník Klapálek pak založil na Středním východě polní prapor. „A tento 11. pěší polní prapor východní měl jeden nedostatek: Měl nadbytek velitelů všech stupňů, ale málo vojáků. A z toho důvodu naše zahraniční vláda v Londýně, respektive Dr. Edvard Beneš, požádala Sověty o možnost přesunu našich vojáků na Střední východ. Většinou ty transporty pozůstávaly z vojínů bez hodností, jen velitelé byli poddůstojníci a sem tam nějaký důstojník. Celkový počet byl přes 540.“
Stanislav Mikula se přesunoval jako jeden z posledních „A já jsem byl zařazen do jednoho z posledních transportů. Cestovali jsme ze Suzdalu do Moskvy a přes Kyjev do Oděsy. A po Černém moři lodí španělských republikánů, která se nazývala Svalencie. Zastávka byla ve Varně v Bulharsku. Páč tehdy Bulharsko spolupracovalo s nacistickým Německem, tak my jsme nezakotvili přímo v přístavu, ale několik set metrů od přístavu. Byla tam kontrola. A potom jsme postupovali dál do Turecka do Stambulu (jiný název pro Istanbul).“
Dodnes vzpomíná pan Mikula na kapitána Zetku: „V podpalubí jsme uslyšeli takový křik: ‚Man over boat! Muž přes palubu.‘ Tak jsme vyběhli na palubu a tam jsme zjistili, že jeden náš příslušník, kapitán Zetka, se pokusil uniknout přes palubu do moře a doplavat k pobřeží. Až po nějaké době jsme se dověděli – páč to bylo v takovém utajeném sledu – o koho se jedná. Tento kapitán Zetka byl skutečně československý kapitán, ale byl to Sudeťák a v květnové mobilizaci utekl do nacistického Německa. Tam absolvoval školu generálního štábu a Němci ho nasadili do našeho legionu. Čili on se legitimoval a nikdo to nevěděl. Teprve, když jsme se dostali do Sovětského svazu, kde nás sovětská NKVD začala vyšetřovat, procvakávat, tak zjistili, o koho se tedy jedná, ale nezavřeli ho ani neizolovali. Pak jsme se dozvěděli, že to byla taktika. Zjišťovali, jestli tam má kontakty s dalšími špiony a podvratnými živly.“ Během cesty si však kapitán Zetka všiml, že ho hlídá nejen důstojník, ale i několik poddůstojníků, a tak se pokusil o útěk. Ten se mu ale nepodařil. Dosáhl pouze toho, že dohled nad ním byl zostřen. Jednotka pokračovala v cestě do Palestiny: „To nebyl ještě Izrael, ale bylo to britské poručenské území. Když jsme zakotvili v Haifě, čekal tam už zelený anton, policejní vůz. Tam on (kapitán Zetka) vystoupil, a tím pro nás zmizel. Ale pak jsme se dověděli, že byl souzen v Jeruzalémě, protože my jsme měli v Jeruzalémě soud a měli jsme tam vyššího velitele, než byl podplukovník Klapálek, generála Douga, který byl velitelem jeruzalémské mise a všechny tyhle věci řídil. Tak tam byl souzen.“
Výrazně československé vojáky zaskočily proměny podnebí. „My jsme šli počátkem dubna. Když jsme opouštěli Suzdal, tak tam byly kruté sibiřské mrazy severovýchodní Moskvy. A když jsme přijeli do Palestiny, tak tam řádily chamsíny. To jsou žhavé pouštní větry, atmosféra je nasycená pouštním pískem a teplota během dne dosahuje až 50 °C a ani v noci neklesá pod 30 °C. Čili to bylo něco takového, co jsme velmi těžko prožívali. Štěstí bylo, že jsme byli u moře, takže jsme se přímo v Haifě chladili. Pak jsme se aklimatizovali, takže jsme to lépe snášeli. Potom jsme dostávali injekce na zředění krve“
Z Palestiny pokračovali na egyptsko-libyjskou hranici a poté do Sýrie a Libanonu. „My jsme byli na egyptsko-libyjské hranici, mysleli jsme, že jedeme do boje. Ale ve skutečnosti tam proběhla fronta. Byla vyházena do povětří minová pole, zátarasy byly rozbité, tak jsme je opravovali a připravovali jsme se na útok Rommelova Afrikakorpsu. Samozřejmě, když se potom po několika dnech zdálky ozývalo dunění děl, tak jsme se připravovali na obranu. Ale mezitím došla zpráva, že u El Kapuca byl nacistický průlom. My jsme měli být nasazeni do tohoto průlomu, ale v posledním okamžiku došel rozkaz udělat čelem vzad a mašírovali jsme přes Suez na Sýrii a Libanon a do tohoto El Kapuca byl nasazen místo nás první prapor britských. My jsme proti tomu protestovali, chtěli jsme, aby nás tam nasadili, ale podplukovník Klapálek říkal: ‚To je rozkaz, uděláme čelem vzad a mašírujeme směr Sýrie a Libanon. A až bude po všem, tak s těmi, kteří se postavili proti, s těmi já si to vyřídím.‘ Vyřídil, ale my jsme mu nestačili být tolik vděční. Už jen z jednoho důvodu – ten první prapor britských si – zřejmě kvůli informacím, které získal prostřednictvím nepřátelské zpravodajské služby – myslel, že tam jsou nasazeni i Čechoslováci. Ale když tam ti britští došli, tak je Němci odzbrojili. Mnoho Britů tam padlo, včetně velitele.“
Do Sýrie a Libanonu byli Čechoslováci nasazeni kvůli Němcům, kteří se vylodili na Krétě. Měli jim zabránit v invazi. „Hrozilo nebezpečí invaze do Sýrie a Libanonu. Tehdy už vlastně měli od petainovské vlády ve Francii příslib, že si mohou v Sýrii a Libanonu vybudovat svoje pozemní, námořní a letecké základny. Toto pochopitelně spojenci nemohli připustit.“ Českoslovenští vojáci byli tehdy připojeni k 25. australské divizi.
„Mezitím došla další zpráva, že Němci vyvolají fašistické povstání v severním Iráku. A tady už hrozilo nebezpečí, páč už se útočilo na Stalingrad a Sovětský svaz – bylo nebezpečí, že tam zaútočí Němci, jednalo se jim o naftu. Němci měli nedostatek pohonných hmot, měli u nás záložnu – na příklad výrobu syntetického benzínu. A teď oni by dostali celou tu oblast! A z toho důvodu bylo důležité tomu předejít. A tak jsme Sýrii osvobodili, dobyli a pak jsme tam zabezpečovali celkově osvobození Sýrie a Libanonu.“
Němci již měli vybudované obranné postavení: „V pohoří, ve známých Golanských výšinách, tam měli už tehdy vybudované obranné postavení. A tam byla sice cizinecká legie na straně vichistů, ale většinou to byli ozbrojení Němci. Mezi nimi byli řadoví legionáři a ti potom přešli k nám a pomohli nám. My jsme byli za pochodu nasazení do boje u města Baniyas a podporovali jsme ofenzivu australské divize. Tento útok byl krvavě odražen a teďko co bylo dál…“ Byla vybrána jednotka, která měla proniknout k Němcům. „Britský velitel rozhodl, aby 11. pěší polní prapor východní vyčlenil jednu rotu dobrovolníků, která by před příchodem tmy pronikla do týla tady do těch Golanských výšin, kde byla strategická křižovatka, a tím zabránila přísunu dalšího válečného materiálu a nepřátelských vojáků do této frontové linie, do toho pásma. Jednalo se také o to, aby se uvolnila cesta, která vedla jedna doleva na Bejrút do Libanonu a druhá na Damašek.“
Stanislav Mikula byl mezi vybranými vojáky. „Když nás velitel po západu slunce nechal nastoupit a zavelel ‚dobrovolníci vpřed,‘ tak prakticky nebylo z čeho vybírat. My jsme se skoro všichni přihlásili, takže on vybral naši druhou rotu a druhá rota se toho útoku zúčastnila.“
Jejich úkolem bylo udržet přístupy alespoň 24 hodin. A ačkoliv podle pamětníka na pozici setrvali více než 36 hodin, natrvalo se jim to nepodařilo: „V týlu nepřítele ve čtyři hodiny nad ránem jsme zaútočili, a pozice jsme dobyli. Křížovou palbou jsme zabezpečili ústupy a přístupy a měli jsme to držet aspoň 24 hodin. Třetí den v noci byla vydávána strava, když z protilehlého kopce začala minometná palba. Velitel, jmenoval se kapitán Svoboda, ale to nebyl ten Svoboda, nařídil ústup, stáhnout se. Už se stmívalo.“
Stanislav Mikula bránil postupu Němců: „Já jsem byl zařazen do družstva, které mělo chránit ústup. Palba byla pochopitelně nepřesná, byly to minomety, ale díky ní se podařilo naší jednotce ustoupit – celé rotě. Jenomže potom se vyhoupl měsíc na obloze a my jsme hledali spojení. Spojení jsme nenašli, rota zmizela. Takže náš velitel, desátník Kalidel, povídá: ‚Nedá se, chlapci, nic dělat, zůstaneme tady a vyšleme hlídky do Čiby.‘ Došlo hlášení, že už je Čiba okupovaná, a tak jsme čekali do rána, jak bude. Jestli tam někde někoho neuvidíme, nějaký signál nebo kontakt. Ale rota zmizela, takže my jsme potom ustupovali samostatně. Měli jsme štěstí, že jsme měli kulomet. Říkalo se mu bregan, ale byl vyrobený brněnskou Zbrojovkou. A ten nás zachránil před likvidací, protože během tohoto ústupu se objevila četa senegalských střelců a ti se nás, jak jsme ustupovali tou kamenitou, rozpálenou pouští, snažili obklíčit a zajmout. Díky té kulometné palbě se nám je ale po celou dobu ústupu dařilo držet v úctyhodné vzdálenosti. Až koncem dne jsme zjistili, že jsme blízko našich pozic. Ta fronta byla přerušovaná a my jsme se tím ústupovým kanálem dostali zase do našich pozic.“
Postupně se spojeneckým jednotkám dařilo osvobozovat Sýrii a Libanon. „To jsme měli zase štěstí v tom, že ten jejich postup, Blitzkrieg, tam selhal. Všechny ty síly Hitler bral na sovětskou stranu, takže ta vojska, která obsadila Krétu a Řecko, nedostala patřičné posily, takže už neměla dostatečné síly, aby na nás Němci zaprotiútočili.“
Krátce nato se rozhodovalo o dalších osudech jednotky. „Britové nám přímo řekli, jak nám sdělil náš velitel a potom i jeho zástupce major Kobliha – pocházel z Přerova, kde jsem členem Svazu letců –, že je potřeba zabezpečit Kypr. Tam jsme měli konat strážní službu. A náš velitel, starý voják a legionář, povídá: ‚Co tam, na Kypru!?‘“ Byli tedy nasazeni místo australských jednotek do Tobrúku, zatímco britské jednotky je vystřídaly v Sýrii a Libanonu. „A my jsme se vydali zpět na kamionech směr Suez a Alexandrie, arabsky El Iskandarija. Tam jsme byli naloděni na Helsi a Napier, byla to námořní plavidla. A protože Středozemní moře bylo pod kontrolou Němců a Taliánů, pluli jsme za noci do Tobrúku, kde jsme se vylodili nad ránem a za palby na pobřeží. Dál jsme nemohli, a tak jsme setrvali v krytech a bunkrech až do západu slunce.“
Po osmé hodině večerní se jednotka vydala do předních pozic opevněné části Tobrúku. „Tobrúk byl tehdy italskou kolonií a Italové si ji zabezpečili, poněvadž tam docházelo k osvobozeneckému boji Libyjců a beduínů. Takže oni tam měli vybudované pevnostní pásmo, ale my taky. To byly betonové bunkry. Tam jsme zaujali pozice, vystřídaly nás jednotky a bránili jsme přístav Tobrúk.“
Nikdo z vojáků, ani těch raněných, nechtěl jít do týlu, do přístavu nebo do druhé linie. „Poněvadž ta druhá linie – byly tam sice pytle s pískem, byl tam vlnitý plech zasypaný kamením – ale nebylo to tak bezpečné, protože tam se nemohla přes den pohnout ani myš.“ Italové totiž dobyli kopec El Menaur a díku tomu získali dokonalý přehled o situaci. Protivníka pozorovali a podle toho pálili. „Teprve za noci jsme nastupovali do polních stráží přes minová pole a tam jsme vystřídali strážný a ti měli za úkol na převráceném svahu pozorovat všechno, co se děje na nepřátelské straně. Podle toho byla zaměřována dělostřelecká palba na jednotky, které byly v pohybu.“
I když Italové věděli, kde se spojenci přibližně nalézají, přesnou polohu neznali. Stříleli na každý pohyb, při jedné z polních stráží dokonce na pana Mikulu: „Taliáni o nás věděli. Ale nevěděli, v kterém bunkru na převráceném svahu se nacházíme. A proto sledovali, jestli se tam něco děje, jestli tam není nějaký pohyb. Jakmile se tam něco pohlo, šustlo, už tam pálili. Fakt je, že tam zahájili palbu už jenom proto, že voják vyhodil plechovku. A tam byla nějaká kapalina nebo potřeby a samozřejmě na základě toho tam pálili.“ Spojenci však měli tu výhodu, že věděli, kde se nepřítel nachází: „My jsme měli telefony a těmi se hlásilo, ve kterém směru, v jaké vzdálenosti, v jaké síle, v jakém počtu, ale také přesuny zbraní a tak dále...“
Pan Mikula vzpomíná na osvobozování Tobrúku a ofenzivu spojenců: „Ovšem faktem je, že v případě útoku jsme byli my jako oběti. Nebylo úniku. To bylo přímo na té polní stráži. A potom další bylo po osvobození Tobrúku.“ Nepřítel zaútočil od hranic: „To jsme byli připraveni. Zaútočili od egyptsko-libyjských hranic. Slyšeli jsme, jak zesilovala palba. Došel povel.“ Postupně byl Tobrúk osvobozen a rota Stanislava Mikuly dostala rozkaz zaútočit na El Gazel: „Naše druhá rota dostala rozkaz zúčastnit se ofenzivy směrem na El Gazel. Byla to velká opevněná základna, hlavně zásobovací.“ Osvobodili město Derna a pokračovali dále. „Postupovali jsme na přístav Bengází a až na Ajdabiyah a Aguriyah. Tam bylo zaujato palebné postavení, jednak kvůli zásobování a jednak, že oni už se tam připravovali na protiútok, tak jsme nemohli postupovat dál. Náš hlavní úkol byl – my jsme byli jenom rota – zajistit bezpečnost štábu.“
Němci zaútočili a rota musela ustoupit: „No a tam potom Němci, Afrikakorps, zaútočili. Tak jsme zase ustupovali. Ne pěšky, vyjely tanky, kamiony a na těch povozech jsme měli protiletadlové kulomety. Němci tam stále útočili letecky junkersy. Byl to ten samý typ letounů, jak útočil i v Polsku, to znamená Junkersy 87 neboli Stuky.Oni útočili střelbou, ale součastně mohli při střemhlavém letu i bombardovat a vyhazovat do povětří. Bylo tam celkově horko.“
Těsně za rotou pana Mikuly ustupovali indičtí vojáci. „Tak na ně zaútočila německá tanková jednotka z pouště a ten náš ústup byl rozříznut. A ti Indové se dostali do obklíčení a všichni do zajetí. Nám se podařilo ustoupit bezpečně až do Tobrúku. A tam už se připravovala nová obrana. Mezitím, po sedmiměsíčním pobytu na frontě, jsme byli staženi do týlu.“
Do Tubrúku dorazily i další jednotky, mezi nimi na příklad britské a indické. „Bylo tam hodně Indů, ale ti neměli takový zájem na té obraně, zatímco my jsme ten Tobrúk drželi s Polákama. Byli jsme přifařeni k brigádě střelců karpatských. Tak jsme město drželi a doslova holými těly bránili.“ Přesto Tobrúk, především vinou několikanásobné přesily nepřátel, padl. „A od toho momentu Němci neboli Afrikakorps postupovali dál k egyptsko-libyjské hranici až ke Cairu.“
Čechoslováci pak byli staženi do Palestiny, kde měli být vycvičeni jako letci a přeorganizováni na 200. protiletadlový pluk.
Podle Stanislava Mikuly se v Tobrúku sešla pestrá směsice národů. Nejraději vzpomíná na Australany. „My jsme vycházeli s Australanama výborně. Ti Australáci, to byli skutečně velmi přátelští vojáci, a dokonce jsme nosili na hlavách jejich australské klobouky.“ Na Australany si někdy i hráli. „Vojín Kudla si nasadí australský širák a přitom se tváří jako Australan. Divně plete hnáty a jde házet granáty a přitom si zpívá: ‚Jupi jupi já.‘“
Pozitivně hodnotí i indické vojáky. „Co se týká Indů, tak s nimi jsme přímo v boji nebyli. Byli to aspoň dobří vojáci. A přátelští. Oni s sebou nosili i zvířata posvátný. Posvátné kozy, ovce a chovali si je jako talisman.“
Dobré vztahy měli Čechoslováci i s Poláky. „Já jsem tam byl mezi nimi jako spojka. A když jsem jim řekl, že jsem byl v Polsku, a když jsem jim ještě zazpíval Polska nezginieva…(zpívá polsky), tak to byla ruka v rukávě.“ Stanislav Mikula byl dokonce vyznamenán polským válečným křížem: „Já jsem tam obdržel polský kříž činů bojovégo se štítkem Tobrúk. A v Polsku – při té obraně – jsem obdržel medal za udzial, tedy za obranu Polska.“
Užitečné bylo poslouchat rady beduínů, kteří se v daném prostředí orientovali nejlépe. „Ty jejich poznatky měly veliký význam a my jsme se podle toho zařizovali. Tak na příklad v poušti už vycítili, kdy se blíží chamsín. A hned, jak to vycítili, provedli stanování tak, aby jim ten chamsín neublížil a aby potom, když se tvořily závěje nebo pískové duny, nešly přímo na ně, a obcházely je. A další, v čem jsme se od nich přiučili, bylo pečení placek. Oni měli uhlazené, rozpálené kameny a na těch rozpálených kamenech pekli placky. A jinak měli k nám velmi přátelský vztah.“
Egypťané naproti tomu nebyli příliš spolehliví „Pokud se týká Egypťanů, tak tam bylo hodně kolaborantů, protože Egypt, to byla špinavá propaganda z Německa. Egypt bylo sice samostatné území, ale spadalo to do sféry britských zájmů, takže oni k těm Britům, aspoň co jsem já vycítil, … (neměli příliš důvěru). My jsme s nimi popíjeli ten arabský nápoj arak a při tom araku se jim jazyk rozvázal. Oni jednak samozřejmě znali nějaká slova anglicky, něco jsme se naučili my. A potom hrál roli hlavně ten vztah k Alláhovi. My jsme se totiž naučili, jak oni zpívají: ‚Alláh je Alláh, Muhamed poslem božím.‘ A to jim samozřejmě velmi imponovalo. Potom jsme pochytili i sem tam nějaké slovo, třeba ano – aiwa, la – ne. Ale zajímavé, při tom ‚ne‘ se muselo kývat hlavou jako ano.“
Na Němcích oceňuje pan Mikula hlavně férovost, která naopak chyběla Italům. „Tak proti Němcům, nemám na mysli Sudeťáky, ale proti říšským Němcům vojákům – to jako klobouk dolů – protože v boji byli férovější než Taliáni. A když byli v přesile, tak byly stížnosti na ty Taliány, že se nechovali férově. Ale když byli potom zajati, tak oni nic a všechno Duce.“
Po Tobrúku byl Stanislav Mikula přijat k letectvu. „Když mě zastihlo přijetí k letectvu, tak to už jsem byl protiletadlový dělostřelec, to byly kanony. Tehdy jsem začal dělat první velitelskou funkci a instruktora na obranu města Haify a rafinérii nafty. A tam mě právě zastihla zpráva, že jsem byl přijat k letectvu. Oni nám to formulovali jako za bojové zásluhy. Zezačátku se to bralo a byli jsme rádi, že jdeme k tomu letectvu. To byla pro nás taková hnací síla, takový symbol boje, když jsme se dověděli, jak naši letci hrdinně bojují a zúčastňují se bitev o Velkou Británii. My jsme bojovali na Středním východě a oni tam. Samozřejmě setkat se tam s těmi letci… (byl můj sen). A potom, já jsem taky snil o tom někdy tam bydlet, kdyby nebylo těch 52 procent ztrát, v jejichž důsledku už perutě nebyly schopný operačních letů. Tak to se nedalo nic dělat.“
Vydali se tedy na cestu. „Tak jsme nastoupili na loď, to bylo koncem září v Suezu. Bylo nás kolem 178 a cesta trvala přes 3 měsíce. Po dobu plavby jsme drželi strážní službu. Ovšem nebyla to strážní služba ledajaká. Když jsme opustili Suez a blížili se k Somálsku, tak to dalekohledem na pobřeží vypadalo, jako když tam naseje máku. To byly desetitisíce italských zajatců z Habeše, tehdy jižní Habeše. Tak nám je nalodili na naši britskou zaoceánskou loď Ordunu a my jsme dostali za úkol tyto italské zajatce hlídat a postupně je vyloďovat.“
V průběhu cesty udělali několik zastávek. „První byla v rovníkové Africe na velké námořní základně Mombasa v Keni, dále potom v jihoafrické unii Durbanu. Tam v té Mombase jsme byli asi 10 dní, v Durbanu asi týden. Odbočili jsme na Madagaskar, tam se vylodili další zajatci. Tam jsme byli jenom asi 24 hodin a poté jsme se vydali zpět do Kapského města, Cape Town.“
Během cesty vojáci rozhodně nezaháleli. „Mimo té strážní služby jsme konali také protiponorkovou službu, protože tam už operovaly v moři japonské ponorky. Až když jsme po týdnu vypluli z Kapského města a blížili se k Sierra Leone, tak se povídalo o německých ponorkách. Vyhodili jsme tam zajatce, ale řádila malárie, takže nás v přístavu vůbec nepustili na souš. Vypluli jsme dál směrem na Casablanku. To měla být další zastávka, ale tam se bojovalo, takže potom byla zastávka až v Gibraltaru.“ Kvůli okupaci museli obeplouvat Středozemního moře. „Kdyby nebylo Středozemní moře blokováno Taliány a Němci, tak to šlo zkratkou. Ale takhle jsme jeli do toho Gibraltaru a tam jsme se zformovali a vytvořili konvoj. Byla tam mateřská loď, několik korvet, destrojerů. A celé toto monstrum vyplulo na otevřené moře. V Biskajském zálivu jsme zase měli zprávy, že naši letci tam operačně létali na wellingtonech. A toto nás impulzivně povzbudilo. Pozorovali jsme oblohu, jestli tam nějakého wellingtona neuvidíme, ale místo toho se na obloze objevily nepřátelské stíhače a ty začaly útočit na ten konvoj a současně i ponorky. Takže tam jsem se zúčastnil, abych tak řekl, i námořní bitvy. Měli jsme nějaký zásah, ale dopluli jsme bezpečně, i když tam nějaké ztráty byly.“
Když konečně připluli do Velké Británie, čekala je změna v systému hodností, byli v podstatě degradováni. „Důstojníci dostali podporučíka, ale poddůstojníci a rotmistři znovu začínali jako obyčejní vojáci. A začali jsme s drilem, s britským drilem čili s výcvikem od píky. Čili já jsem byl potřetí vojín nováček – poprvé to bylo v Polsku, podruhé na Středním východě a teď ten britský výcvik.“
Podmínky byly opravdu tvrdé. „Skutečně, konflikty jsme museli řešit, podlahy vyblýskané… No, a já jsem se tam málem dostal do kriminálu. Já jsem si totiž dovezl ze Středního východu několik taliánských granátů, ale byly to takové plecháče. Měl jsem je v pytli – to byly cestovní námořní pytle – a jak tam ten britský poddůstojník chodil, tak o to zakopnul a několik těch granátů se vykutálelo ven. Tak mě hned prošacovali, všechno mi sebrali a já jsem si málem myslel, že půjdu k pěchotě. Ale dobře to nakonec dopadlo. Postupně jsme byli rozřazováni. Ti, kteří byli vyčleněni pro groundstuff neboli pro pozemní jednotky, obdrželi rozkaz přestoupit k perutím, protože bylo potřeba pozemního personálu. A ti, co byli určeni pro leteckou službu, tak ti byli zařazováni do různých škol.“
Stanislav Mikula se učil letecké navigaci. „Absolvoval jsem střelecký výcvik, výcvik radaroperatéra, radiotelegrafisty a základy letecké navigace. Po skončení jsem předpokládal, že proto u letců automaticky zůstanu, že půjdu k peruti, a místo toho jsem musel za oceán do New Yorku. Z New Yorku do Kanady do státu Ontario na letiště La Shire, kde jsme pokračovali ve výcviku. Současně nás přezbrojili a přestrojili. A pak přes celé Spojené státy, přes New York a Washington D. C. do Miami Beach a odtud na Bahamské souostroví. A na tom Bahamském souostroví (oni tomu také říkají West India – Západní Indie), tam byla britská korunní kolonie.“
Byl zařazen k britské 111. peruti. „Tam byly dvě perutě a já jsem byl přeřazen do British 111. OTU. Zkratka OTU znamená operační výcviková peruť. A my jsme tam měli za úkol se doškolovat, protože to OTU tam bylo uděláno také z důvodů strategických. Až tam operovaly německé ponorky, které měly tajnou ponorkovou základnu v Guatemale, kde byl pronacistický, polofašistický režim. A tyto ponorky napadaly nicnetušící lodě, které pluly se zásobami z Argentiny, z Brazílie a přes Panamský průplav.“ Pan Mikula měl za úkol lodě chránit. „Díky tomu, že jsme asi čtyři hodiny denně létali v souřadnicích nad mořem a na tehdejší dobu jsme měli skutečně moderní vybavení – radiolokátory, které pracovaly na ultrakrátkých vlnách, televizi, která nebyla oválná, ale kruhová s vyznačenými 360 stupni a vzdáleností – díky tomu byla plavba bezpečnější.“
Poté se dostal do Kanady a létal s letadly Liberator, s nimiž se přes kanadskou tundru a Grónsko dostal až do Skotska. „A tam jsem potom byl u té 311. bombardovací perutě a tady mám ten rozkaz. Já jsem si ten rozkaz ponechal nejenom z toho důvodu, že byla vyznamenaná naše peruť československým válečným křížem, ale také proto, že jsem tam citovaný. Číslo mého odznaku, který mám dosud. Ty odznaky letecké jsme dostávali až tehdy, když jsme absolvovali ty operační lety.“
Létali nad mořem a někteří z pilotů doplatili na svoji nepozornost. „To byly dlouhé lety. Létalo se nad mořem a tam se stávaly případy, že ta jejich ostražitost nějak polevila a důsledek toho byl, že na to někdy doplatili.“ To se ovšem panu Mikulovi vyhnulo. „Ale my jsme se dostali až do norského fjordu a tam zapraskalo ve sluchátkách: ‚Tři ME po slunci na devět hodin, tři ME po slunci na devět hodin.‘ Utočily na nás tři ME na devět hodin a po slunci, my jsme na ně špatně viděli, ale oni na nás dobře. Takže při tomto útoku jsem vůbec nevnímal, že jsem ve vzduchu. Jednoho jsem měl nad sebou, zrovna tam něco vyhodnocoval a posouval, tak jsem se vytáhl do střelecké věže. Tam byly dva těžké kulomety pointfive, ale my jsme byli schopni ubránit se ne třem, ale pěti až sedmi stíhačům. Přímo nalevo dva těžké kulomety, vzadu čtyři kulomety, vpředu čtyři kulomety, zespodu dva a ještě palubní zbraně, které se vysouvaly jenom během útoku. Takže to byl ozbrojený ježek. Já jsem byl u těch pointfive, těžkých kulometů, a jak jsem pálil, tak se mi jeden kulomet zasekl. Totiž ten nábojový pás se mi zasekl. S tím druhým kulometem jsem střílel a ten s tím zaseknutým zásobníkem jsem opravoval. A že je hlaveň rozpálená, to si člověk vůbec neuvědomil. Podařilo se mi to odstranit, ale uvědomil jsem si to všechno, až bylo po všem. Nohy jsem měl roztřepaný, obrovský strach, pot mně tekl po zádech, ale už se nebylo čeho se bát.“ Ačkoliv byli několikrát zasaženi, podařilo se jim bezpečně přistát.
Jindy měl pan Mikula štěstí – i když v neštěstí. „Někdy to byla jen šťastná náhoda. Jednou z takových šťastných náhod bylo, že jsem byl zařazený do posádky svého kamaráda Martina Dorňáka. A velitel říká, že se mnou nic dělat nebude. Rozkaz nikam. Tak já jsem taky na tom operačním středisku do toho bombarďáku nešel – a oni už se nevrátili! To jsou momenty. Kdyby nás sestřelili nebo kdybych dostal zásah, tak já bych si vůbec neuvědomil, že jsem padl a že jsem v letadle. To je ztráta všeho. Ale tak to je pud sebezáchovy, nejde o nějakou statečnost… Ale ten strach, až bylo po všem!“
Ke konci války se pan Mikula stal instruktorem. „Vojna končila, přišel duben, květen… Hledali instruktory, protože když osvobodili Francii a Německo, byla tam na nucených pracích spousta našich lidí. A ti se hlásili do československé zahraniční armády a letectva. Někteří šli k pěšákům a jiní vyslovili přání jít k letcům. A tak já jsem po ukončení, až do 8. května, dělal instruktora těm leteckým nováčkům. Za tu dobu získali taky charakter příslušníka československé armády nebo letectva. Ale do bojů už nezasáhli.“
Když nastal vytoužený mír, rozhodl se pan Mikula, že dostuduje gymnázium. Byl tehdy na dovolené v Brně. „Měl jsem přiznaný charakter aspiranta, ale chyběla mi maturitní zkouška, což jsem se dozvěděl, že je na úrovni oktávy. A v Brně bylo klasické gymnázium na Antonínské ulici a do toho já jsem se přihlásil. Na trvalou studijní dovolenou. Abych to absolvoval, musel jsem si vydělávat, abych se uživil, současně mi byla nabídnuta nějaká podpora.“
Po skončení byl pan Mikula zaměstnaný ve svazu zemědělských družstev, blízko brněnské radnice. „A přihlásil jsem se, že budu studovat dálkově vysokou školu. Byl jsem na štábu letectva v Brně a tam byl spolubojovník – major Vávra. Pocházel z Uherského Hradiště. Tupec. A povídá: ‚Člověče, máš na to peníze?‘ A já na to povídám: ‚No, nemám.‘ A on na to: ‚Víš co, tak já ti napíšu rozkaz, a půjdeš do Přerova.‘ Tak jsem nastoupil do další činné služby s titulem důstojník z povolání. Byl jsem i velitelem letky ve Valašském Meziříčí a mimo jiné jsem byl navržen do akademie do Sovětského svazu.“
Po Únoru ale nastaly problémy: „Jenomže přišel ten rok 1948 a v Olomouci byla divizní konference. Na té divizní konferenci se útočilo proti zahraničním letcům – že mnozí uletěli a že za to samozřejmě budou pykat taky ti, kteří je v tom budou podporovat. Já jsem se přihlásil, měl jsem připomínku. A povídám: ‚No dobře, ale když, tak zastavte to létání.‘ Já jsem potom odcházel jako velitel letiště a kontrolor leteckého provozu v Přerově. Tak to dopadlo. A já jsem povídal, že jsem huba nevymáchaná, a kdybych držel kušnu... Řekl jsem to tak lidově. Tím, že jsem byl také v Sovětském svazu přes půl druhého roku, tak jsem se mohl zdržet. A místo toho jsem šel do civilu.“
Živil se pak manuální prací. „A měl jsem to špatné, byl jsem v Brně. Našel jsem si tam místo vedoucího skladu. Došel jsem tam za týden a řekli mi, že mě můžou přijmout, ale jen na místo pomocného dělníka.“ Proti takovému zacházení protestoval. „Já povídám: ‚Ale já jsem bojoval, já jsem sociálně založený člověk.‘ A oni, že se ale stýkám s tím a tím. Tak já jsem z toho Brna potom prchnul a stáhnul jsem se do svého rodiště. To už jsem byl ženatý a s manželkou jsem bydlel až do roku 1958 u soukromníka v jednopokojovém bytě. Špajz jsem si udělal tak, že jsem si tu jednu místnost rozpůlil, vodu jsme nosili ze vzdálenosti asi 150 metrů.“
Ale poté byl částečně rehabilitován: „Ale postupně se ta situace měnila, tak já jsem byl postupně samozřejmě i částečně rehabilitovaný. Měl jsem štěstí, že byl u Uherského Hradiště postavený nový závod Muchlovan, teď se to jmenuje Slezan. Tam jsem se hlásil o místo. Dělal jsem cokoliv, jen abych mohl pracovat, abych se mohl uživit.“ K lepší práci mu pomohl kádrovák. „Jmenoval se Josef Němeček, ze Starého města. No, a ten Josef Němeček povídá: ‚Co to s vámi dělají, to je svinstvo, ale víš co, tady máš dotazník pro přijetí. Nepiš tam, že jsi byl na Západě. Záleží, jak budeš dělat, jestli tady budeš dělat nějakou špinavou akci proti socialismu.‘ Tak jsem tam pracoval, postupně jsem se dostal do Letu v Kunovicích. Ale tam jsem se dostal takovým způsobem, že u mě sloužili mechanici v Přerově a tam byl starý a nový závod. A ten starý závod převzali vojáci, a tak to potřebovali podle vojenských pravidel. A ti vojáci mechanici povídali: ‚My známe jednoho z Muchlovanu.‘ Tak ten kádrovák, on se jmenoval Horáček, došel do Muchlovanu, nechal si mě zavolat a povídá: ‚My potřebujeme letce a ty se tady válíš v bavlně.‘ Tak jsem se dostal do toho Letu.“ Stal se poté jeho velitelem: „To potom likvidovali, já jsem chtěl jít do závodu a tam byl velitelem nebo náčelníkem toho starého Letu slovenský major, zahraniční voják. A on povídá: ‚Já tě nepropustím, budeš v likvidační komisi!‘ A v té likvidační komisi jsem měl jít do Letu. Tak jsem se dostal do Moravanu Otrokovice, to byl tehdy Let 02 03, a tam jsem potom pracoval jako letecký technik. A při zaměstnání jsem si udělal, abych si zlepšil kvalifikaci, průmyslovou školu strojnickou – večerní studium.“
Byl také částečně rehabilitován. „A potom přišel rok 1968. Rehabilitační komise mi sdělila, že moji rehabilitaci je možné dokončit, že jenom záleží na vyjádření nejbližšího okolí a oni že mně pak dají dobré vyjádření. Ne proto, že jsem se bál, naopak, já jsem podával zlepšováky. Já jsem pracoval poctivě, už proto, že jsem byl sám letec, aby se nedostaly nějaké výrobky, které by byly špatné, protože tady se nejednalo o ten politický systém, ale o to, že tam byli mladí lidé a tak dále. Takže mám několik těch zlepšováků. Na vysokou školu mě už ale dálkově nepustili. Že rokem 1968 je možné tu rehabilitaci uzavřít, ale protože k nám vstoupily státy Varšavské dohody, to bylo zastaveno.“ Úplné rehabilitace se tedy dočkal až po sametové revoluci. „A já jsem zůstal v té funkci leteckého technika, ale za dvoutřetinový plat. A ta rehabilitace morální byla skončena až po roce 1989.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)