Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Mikšík (* 1960)

• narozen 2. května 1960 ve Šternberku

• dětství a mládí prožil na sídlišti v Uničově

• s přáteli se scházel v hospodě zvané Čtverka v Uničově, místním centru druhé kultury

• fotograficky dokumentoval undergroundové akce

• podílel se na organizaci mnoha neoficiálních výstav

• v roce 1998 vystudoval obor fotografická tvorba na Slezské univerzitě

• svou tvorbu prezentoval asi na devadesáti výstavách v několika zemích

• v roce 2017 žil v obci Paseka

Čtverka, dnes už legendární uničovská hospoda, která se v době normalizace stala místním centrem neoficiální kultury. Máničky z města i okolí si v ní vyměňovaly samizdaty, podepisovaly petice, promítaly indexové filmy, pořádaly různé hudební, sportovní akce a také výstavy. Antonín Mikšík coby fotograf undergroundové akce dokumentoval. Zažil přitom nejeden zásah policejních složek a asi třikrát ho předvolali k výslechu na StB. Svou tvorbu pak prezentoval na neoficiálních výstavách v Uničově, na nichž se také organizačně podílel.

Dítě sídliště

Narodil se 2. května 1960 ve Šternberku jako nejstarší ze tří dětí rodičům Antonínovi a Libuši Mikšíkovým. Krátce poté se rodina přestěhovala do sídlištního bytu v Uničově, kde otec pracoval jako zámečník ve strojírnách a matka jako šička v Technolenu.

Už na základní škole Antonín příliš nezapadal do tehdejšího systému. Nestal se členem Pionýru, sbíral kartičky amerických žvýkaček s obrázky dlouhovlasých hudebníků a kapel. Asi ve třinácti letech se také stal nadšeným posluchačem západní rockové hudby a začal fotografovat. Už tehdy se zařadil do skupiny lidí přezdívaných máničky, androši či vlasáči, kteří nosili charakteristické oblečení, vyznačovali se svobodným myšlením a komunistická rétorika je nazývala závadovou mládeží.

Po základní škole Antonín nastoupil na Střední průmyslovou školu v Uničově. „Asi hlavní důvod, proč jsem tam šel, byl volnej přístup k dlouhým vlasům a taky dobrej profesor angličtiny. Chtěl jsem se naučit anglicky, protože jsem podvědomě tušil, že tady asi žít nebudu,“ vzpomíná Antonín Mikšík, ve kterém se postupně prohluboval odpor k totalitnímu komunistickému režimu. Ve škole se například odmítl účastnit příprav na spartakiádu, za což si na vysvědčení vysloužil trojku z tělesné výchovy. Hlavní zlom pak nastal v jeho sedmnácti letech. V květnu 1977 v televizi vysílali propagandistický a manipulativní dokument Atentát na kulturu, zaměřený proti druhé kultuře a zejména kapelám The Plastic People of the Universe a DG 307. Tak jako u mnoha jiných mladých lidí, měl i na Antonína zcela opačný účinek. „Najednou mně všechno docvaklo, že to je ono. Nevím, kdo to režíroval, ale měli by ho ohodnotit, protože měl velký zásluhy,“ dodává s úsměvem.

Čtverka

Potíže s dlouhými vlasy zažil na škole až před maturitou, kdy se měli fotit na tablo. „Kvůli vlasům nás nechtěli pustit k maturitě. Takže jsme si to pak s několika kamarádama obtočili sponkama, aby to nebylo vidět. Něco jsme sestříhali, jinak by nás ke zkouškám nepustili,“ vypráví Antonín Mikšík.

Po maturitě Antonín úspěšně absolvoval přijímací zkoušky na Vysokou školu báňskou v Ostravě. Na školu ale nenastoupil, protože po obdržení skript zjistil, že se výuka z velké části týká marxismu-leninismu. Místo studia ho tak čekala základní vojenská služba. Uvažoval sice, že se jí pokusí vyhnout simulací psychických potíží, ale věděl, že jeho přátelům tyto pokusy zničily život. „Přijel jsem za velmi živým a extravagantním kamarádem na návštěvu na psychiatrickou léčebnu do Šternberka. Místo něho za mnou se židličkou přicupital stařeček. Nadopovali ho práškama a dá se říct, že se z toho už nikdy úplně nevyhrabal. Už to nebyl ten veselý člověk jako předtím.“

Hned po nástupu na vojnu si ho k výslechu předvolal politický komisař (kontráš). Ptal se na jeho korespondenci s dívkami ze Západu, s nimiž si dopisoval kvůli zdokonalení angličtiny. Přitom tuto informaci mohli získat jen porušením poštovního tajemství. Za trest pak Antonína Mikšíka poslali k posádce až daleko na východ Slovenska u hranic se Sovětským svazem. Z podobných důvodů tam převeleli mnoho dalších mladých mužů, mezi nimiž si našel několik přátel. Přesto Antonín Mikšík na dvouletou vojenskou službu plnou ponižování a buzerace dodnes nerad vzpomíná.

Po vojně nastoupil jako konstruktér kolesových rypadel do uničovských strojíren a následně vystřídal několik dalších zaměstnání. Pracoval například jako údržbář a kotelník v nemocnici, podavač zedníků, skladník traktorových pneumatik, dělník v jednotném zemědělském družstvu nebo u obsluhy odpadních vod. Po práci pravidelně chodil do hospody Na střelnici, známé spíše jako Čtverka. Posilňovali se v ní totiž zaměstnanci Uničovských strojíren, a tak ji nazývali jako čtvrtou halu továrny. Nacházela se za městem a kromě dělníků ji pravidelně navštěvovaly také máničky z Uničova i okolí. Stala se centrem neoficiální kultury a konaly se v ní různé hudební vystoupení a domlouvaly sportovní akce, výlety, výstavy, promítání indexových filmů, vyměňovaly knihy a samizdaty, diskutovalo o různých politických i apolitických tématech a vzniklo v ní také několik hudebních skupin.

Antonín Mikšík vzpomíná, že za dlouhovlasými přáteli jezdili po celé republice. Například až k hraničnímu pásmu u Aše, kde v chalupě jednoho kamaráda sledovali západoněmecký televizní pořad Rockpalast, v němž vystupovaly převážně rockové kapely. Nebo jezdili na Valašsko na akci zvanou Šlapobečva, kdy skupina mladých lidí procházela a občas i proplavávala několikakilometrový úsek řeky a na konci pak vystoupily kapely. S přáteli nebo také sám vyrážel o víkendech na různé chalupy, v nichž se tajně pořádaly undergroundové hudební festivaly. Často je ale ukončil zásah policejních sil. „Jen výjimečně nepřijeli policajti a neuzavřeli to,“ dodává.

Dne 11. června 1983 zažil také brutální zásah stovek policistů na oficiálně pořádaném hudebním festivalu v Žabčicích. „Dvě hodiny před koncertem ho zakázali. Přijely tam davy lidí a už to bylo obstoupený policajtama a obuškama nás nahnali zpět do vlaku,“ vzpomíná Antonín Mikšík, který se s kamarády po vystoupení z vlaku přemístil do restaurace Na střelnici v Brně, kde se sešly asi čtyři stovky lidí, nejen ze zrušeného koncertu, ale také z motocyklových závodů, které se ten den ve městě konaly. „Louka, sluníčko, na kytary se hrálo, prostě paráda. Najednou tam přijela hromada antonů, vyskákali policajti s obuškama a psama bez náhubků. Začali nás tam řezat. Mě tam taky pokousal pes. Bylo to dost drsný. To byl můj první tvrdej náraz s realitou,“ dodává pamětník, kterému se podařilo vyhnout zadržení.

U restaurace Na střelnici tehdy policisté použili také slzný plyn a zatkli několik desítek lidí. Šestadvacet z nich pak strávilo tři měsíce v bohunické vazbě. Osmnáct jich později odsoudili k podmínečným trestům v rozmezí od 3 do 15 měsíců a čtyři k trestu vězení na dobu 6 až 20 měsíců. Takto o zásahu policie psal tehdejší tisk: „Parta zarostlých vlasáčů v sobotu večer v Brně-Pisárkách u restaurace Na střelnici svým chováním a vystupováním budila veřejné pohoršení. Povalovali se v podnapilém stavu po trávníku i s dívkami do půl pasu obnaženými. Výzvu k slušnému chování nejprve neuposlechli, ale při důraznějším zákroku byl zjednán pořádek a několik výtržníků bylo zadrženo.“

Čtverkové Woodstocky

Lidé kolem Čtverky také tajně uspořádali několik festivalů, na nichž vystoupily undergroundové kapely, vystavovali místní umělci a zahrála se nějaká osobitá divadelní hra. Jeden z prvních proběhl v rámci pětadvacátých narozenin Antonína Mikšíka 18. května 1985 na louce u domu Antonína Ďuriše na Třemešku (Oskava). Přijelo kolem dvou set lidí a vystoupily kapely Výtah pro 4 osoby, Brix Bar Band, Vojenská divize Ministerstva vnitra, Křečový žíly a folkový hudebník Roman Morocz. Krátce před setměním ale zasáhly policejní složky a účastnící festivalu se museli přemístit na zahradu domu Antonína Ďuriše, kde ještě sledovali divadelní hru Zdenka Dudky Panychida za lidstvo, v níž si zahrál i Antonín Mikšík. „Policajti nám pak dali pokoj. Stáli kolem stavení, ale dovnitř nešli. Kdo odcházel, tak ho prolustrovali,“ vzpomíná pamětník, kterého následně předvolali k výslechu na StB. Mimo jiné mu tam nabízeli spolupráci, což znamenalo udávání kamarádů. Razantně to odmítl. K výslechu na StB musel později ještě dvakrát. Jednou v souvislosti s pořádáním festivalu Pod tou strážní věží v Havlíčkově Brodě a podruhé kvůli pořádání výstavy v uničovském parku. Mimo to ho také často předvedli k výslechu na Veřejnou bezpečnost (VB).

Antonín Mikšík se samozřejmě účastnil i dalších undergroundových festivalů pořádaných v kraji. Jedním z nejaktivnějších organizátorů byl Jan Soldán, který například v rámci své svatby uspořádal 25. ledna 1986 festival v kulturním domě v Obědné (Libina) nebo dva ročníky tzv. Antirockfestu na odlehlém statku v Oskavě. Nejvíc ale Antonín Mikšík vzpomíná na svatbu Romana Moravce v kulturním domě v Obědné, na níž mělo vystoupit několik kapel a přijelo velké množství mladých lidí. Kulturní dům totiž tehdy obklíčili estébáci, esenbáci a milicionáři. Do sálu vstoupili s vlčáky bez náhubku a s obušky v ruce. Následovaly rány a několik mladých lidí pokousali psi. Účastníky festivalu pak naložili do autobusů a odvezli k výslechu.

„Sbalil mě tam nějakej policajt, protože věděl, že mám foťák. Po kapsách jsem měl nafocený filmy, tak jsem si říkal, že je to v pytli. Chtěl, abych vytáhl film z foťáku, tak jsem ho vymotal a osvítil. Tak hned, že půjdu do antonu. Zeptal jsem se, jestli si můžu odskočit na malou nebo se jim v antonu počurám. Poslal mě k plotu. Viděl jsem, že mají problémy s dalšími lidmi, a zmizel jsem dírou v plotě a šel na nádraží,“ vzpomíná pamětník, jak se mu podařilo vyhnout zatčení. Neměl ale ještě vyhráno. „Na nádraží čekalo spoustu lidí na vlak a za chvíli tam znovu přijeli policajti se psy. S jedním kámošem, co hrál v kapele Povinná slepota, jsme utekli přes louku do lesa. Na zádech táhl baryton saxofon, ale nemohl s ním utíkat, tak ho strčil do nějakýho křoví. Viděli jsme, že za námi utíkají se psy. Bylo to jak z nějakýho blbýho ruskýho filmu. Utíkali jsme lesem přes kaluže, aby ztratili stopu. Když nad tím teď přemýšlím, tak mi to přijde srandovní. Nedostali nás, ale ten baryton saxofon asi objevili a zabavili, protože už jsme ho nikdy nenašli,“ vypráví Antonín Mikšík a dodává, že jeho bratr Radek se tehdy zatčení nevyhnul.

Málem emigroval

V okruhu Čtverky se také mnoho lidí věnovalo umění a zorganizovali asi deset výstav. První v roce 1982 na kopci Šibeník v Uničově. Antonín Mikšík se stal členem místní výtvarné skupiny VSUV+H (Volné sdružení uničovských výtvarníků + hosté) a podílel se na její organizaci, prezentoval u nich svoji tvorbu a také akce dokumentoval, z čehož má dodnes spoustu unikátních fotografií. Všechny výstavy probíhaly bez svolení úřadů. První oficiální proběhla v říjnu 1989 v galerii v Uničově. „Asi po třech dnech nám výstavu sundali a dali tam fotografie uničovských bagrů. Šel jsem se tam podívat, co se děje, a naše fotky byly pohozené v rohu na zemi.“

Antonín Mikšík neviděl svou budoucnost v totalitním státě a uvažoval o emigraci. Příležitost se mu naskytla v létě 1988, kdy s kamarádem Pavlem „Kodešem“ Votočkem dostali výjezdní doložku na cestu do Jugoslávie. Seznámil se tam s Kanaďankou Josée Leclerc, která chtěla Antonína převézt do své rodné země. Jenže kamarád emigrovat nechtěl, a tak se vrátili do Československa. Antonín Mikšík se ale cesty do svobodného světa nevzdal, zvláště když mu Josée Leclerc nabízela sňatek, aby tak zrychlila proces udělení kanadského občanství. Nakonec ale zůstal, následujícího roku mu nebyla povolena cesta do Holandska a krátce poté po více než čtyřiceti letech komunistický režim padl.

V letech 1986 až 1988 Antonín Mikšík pracoval pod n. p. Strojobal v Praze, kde se také scházel s podobně smýšlejícími lidmi kolem undergroundu. V Praze se zúčastnil mnoha protirežimních demonstrací, které opět vodními děly a obušky rozehnaly policejní složky. V roce 1988 pak nastoupil jako údržbář v sanatoriu v obci Paseka, kam se nastěhoval a kde stále bydlí. Tam se také dověděl o zásahu proti demonstrantům na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989, což vyvolalo události vedoucí k pádu komunistické strany. „Došlo mi, že je konec. Byl to úžasný pocit,“ dodává.

Přesně rok poté se oženil s Martou Košárkovou a měl s ní později syny Matěje a Antonína. Po revoluci pracoval jako novinář v obecních tiskovinách, správce Městského muzea v Uničově a později na městském úřadě jako veřejný opatrovník lidí s omezenou svéprávností.

V roce 1998 dokončil studium výtvarné fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. „Nedělal jsem to kvůli titulu, ale chtěl jsem se posunout dál,“ dodává pamětník, který svou fotografickou tvorbu již prezentoval na devadesáti výstavách, a to i v Polsku, Německu a Španělsku, a také natočil několik autorských filmů. „Nikdy bych ani náhodou nechtěl, aby se to vrátilo. Ale mám pocit, že už po roce 1992 to zabředlo do něčeho, co jsem si až tak úplně nepředstavoval. Jsem zásadně pro členství v Evropské unii a děsí mě, jak se česká neschopnost na ni háže a propaganda mění názory lidí,“ říká na závěr Antonín Mikšík, jenž si po pádu komunismu splnil svůj sen a procestoval mnoho zemí světa, v nichž se na vlastní oči přesvědčil, jak žijí lidé v jiných končinách.

ŠVÉDOVÁ, B.: Neoficiální výstavní aktivity v Uničově v 80. letech. Magisterská diplomová práce, Masarykova univerzita Brno, 2014.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/414235100221008-ostrihat-a-do-dolu/8597-antonin-tonda-miksik/