Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Miko (* 1961)

• narodil se 12. července 1961

• 1978 – člen cimbálové kapely

• 1982 – narození dcery

• 1983 – svatba a narození druhé dcery

• 1986 – odchod z kapely

• 1991 – vznik skupiny Kale

• 1995 – první CD Rom Pop

• 1997 – druhé CD Kale Kaloré a zlatá deska

• 2005 – odchod Věry Bílé z kapely

• 2012 – narození prvního vnoučete

Do Čech na práci

Emil Miko, zpěvák a baskytarista skupiny Kale, se narodil 12. července 1961 v západočeských Rokycanech jako druhý z pěti bratrů. Patří k první generaci dětí narozených v Čechách. Oba pamětníkovi rodiče se narodili na východním Slovensku. „Táta, Emil Miko, se narodil v Bábině Potoce v roce 1936, dřív to byl okres Sabinov. No a máma, Jolana Miková, za svobodna Lučková, se narodila v Hrapkově, okres Prešov, v roce 1938.“ Celé rodiny přijížděly po druhé světové válce do Čech za lepším životem. Byly lákány různými pracovními náboráři, kteří jim nabízeli byty a hlavně stálou práci. Zaměstnáváni byli na stavbách, při výstavbě infrastruktury a v různých továrnách. „Co já si pamatuju, co říkávali Romové, co říkali rodiče, do Čech přijeli myslím v roce 1946, po válce. Nejdřív sem přijeli dědeček mé ženy Andrejšis, Tomáš a Karol, všichni už zemřeli, přijeli sem hledat práci. Tak se jim tady zalíbilo, tohle město, tenhle systém, co byl po válce, že si můžou jít do města a koupit si, co chtějí. Dostali práci, dostali byty… Dá se říct, že sem přijela vlastně jedna rodina, protože tady jsou v podstatě jenom Giňové a Mikové, ti tady převládají. Ale jsou tu ještě i jiné rody, třeba Horvátů, Ferků a Daňů. Matce mohlo být asi tak osm let a otci tak asi deset, když sem přijeli.“

O rodičích

Pamětníkův otec vyrůstal s rodiči, bratry a sestrou. Dětství neměl dobré, nejen kvůli válce, ale také kvůli otci, který se k němu choval velmi chladně a despoticky. Narodil se jako nemanželský syn Josefu Giňovi a Haně Mikové, dva roky po jeho narození se rodiče vzali, ale zůstalo mu matčino příjmení. Teprve až v období puberty ho otec vzal na milost a začal se k němu chovat, tak jak si zasluhoval, s láskou. Litoval své lhostejnosti a nenávisti k synovi. „Babička tenkrát, zamlada, chodila s jedním chlapcem, ale jak mi sama vyprávěla na sklonku života, nic s chlapcem neměla. Pak se do sebe s dědou zakoukali a narodil se táta. Všichni ve vesnici dědu hecovali, že táta není jeho. Nakonec tomu opravdu uvěřil a odmalička ho odstrkoval. Všichni mu nadávali do bastardů, a babička s tím nemohla vůbec nic dělat. Nikdo jí nevěřil.“ Josefův otec zemřel na počátku první světové války v boji za Rakousko-Uhersko. Josef vyrůstal jen s matkou a se svými sourozenci. Ve čtyřicet kilometrů vzdáleném Hrapkově vyrůstala Jolana v rodině Lučkových celkem spokojeným životem. Otec Alexander pocházel z Košic.

Rodina byla zámožná a v té době, podle vyprávění dcery Jolany, vlastnili činžovní dům. Rodiče si pro Alexandera přáli ženu z Košic. „Máma mi vyprávěla, že táta se někde zakoukal do mámy a byl oheň na střeše, takovou ženu z Terni si pro něho nepřáli. Nezamlouvala se jim, a tak dědu vydědili. Odešli spolu do Hrapkova.“ V Hrapkově bylo tenkrát asi pět romských domečků. Jejich obyvatelé byli začleněni do společnosti, pěkně pohromadě se Slováky. „Moje babička pracovala u Židů, vařila jim a pekla, byla to vysoká a statná žena. Děda byl opakem babičky, malý a hubený. Srandovní pár.“ I když byl pamětníkův dědeček hudebně nadaný, hrál na housle, nespoléhal se pouze na hraní. Housle odložil a snažil se zabezpečit svoji rodinu po materiální stránce. „Dědeček pracoval u sedláků na poli, dělal, co se dalo. Pomáhal všem, kteří to potřebovali, a za to od nich dostával brambory nebo mouku. Chovali prasata a husy. Dům stavěl, dokonce dřevěné podlahy v celém domě měl. To v té době bylo něco výjimečného.“

Dá se říci, že rodina Lučkových si před válkou žila velice dobře, ale během ní se situace změnila. Téměř jako všechny romské rodiny byli i oni nuceni opouštět svůj dům a ukrývat se v lesích před gardisty a Němci. „Máma mi vyprávěla, že jednou vtrhl k nim do domu Němec a chtěl babičku znásilnit. Mojí mamince bylo v té době šest let, ale pamatuje si na tuto událost velice dobře. Kousla toho násilníka vší silou do ruky a ten s ní mrštil o zeď, na které byla skoba. Dodnes má na čele památku.“

Dětství

„O tatínkovi se traduje, že byl velmi hezký. Před maminkou měl několik vážnějších vztahů a také maminka si prošla vztahem, ze kterého se narodil bratr Andrej. Měla ještě dceru, ale ta zemřela pár měsíců po narození.“ Po roce se Jolana a Emil sblížili. Vychovával Andreje jako vlastního, i když to nebylo vůbec snadné. Často utíkal z domu k babičce Lučkové a prarodiče nad ním drželi ochrannou ruku. V roce 1961 se narodil Emil a v roce 1962 se narodil Jan, s dětskou mozkovou obrnou. Nechodil a mentálně se nevyvíjel tak jako ostatní děti.

Rodina po dlouhém přemýšlení usoudila, že nejlépe se o dítě postarají v ústavu sociální péče. „Nepamatuji si, že by za komunistů byly postižené děti doma s rodiči. Tenkrát to bylo běžné, že takto postižené děti byly umisťovány do ústavu.“ Po dalších dvou letech se narodil syn Jaroslav a nakonec ještě Pavel. „Neměli jsme takové hračky jako dnes, ale určitě nějaké ano. Kdybych to měl porovnat s dnešními dětmi, byli jsme rádi za jednu. O Vánocích jsme si žádné dárky nedávali. Dárkem pro nás bylo, že jsme byli všichni spolu a že se rodiče postarali o vynikající štědrovečerní hostinu. Ten den nás táta všechny kluky brával do nedalekých lázní. Maminka mohla v tu dobu nerušeně vařit. Vraceli jsme se vymydlení, ve svátečním oblečení rovnou k tabuli. Tatínek zavinšoval, vzpomněl si na své blízké a přáli si s maminkou jen a jen dobré.“ Velký šok pro rodiče nastal v roce 1968. Z dětství si pamatovali na hrůzy, které probíhaly za války, a po příjezdu Rusů se obávali nějakého konfliktu. Nechápali, co se děje, ale všeobecná panika a strach zavládly i u paní Jolany. Po několika týdnech se však situace uklidnila a obavy ustaly. „Maminka byla nervózní a snažila se pořídit si potravinové zásoby pro případ války.“

Hudební začátky

Emil Miko jako malý chlapec často pobýval u babičky. Byl nadšený pokaždé, když mohl tiše poslouchat cimbálovou muziku, kterou tvořili převážně rodinní příslušníci. „To mě strašně bavilo, u babičky bylo veselo, pořád se tam hrálo. Zpívaly se ty tradiční staré táhlé melodie – halgáta, ale i čardáše.“ Muzika pamětníka pohltila natolik, že si od svých rodičů vyprosil kytaru. „Chodil jsem s klukama ven, do parku, tam se hrálo na kytaru a já jsem toužil taky po vlastní. Doma jsem pořád otravoval, až nakonec mi ji koupili a já byl štěstím bez sebe. Učil jsem se od kluků, zkoušeli jsme různé akordy. Hráli jsme romské písničky, ale pak i moderní.“

Pamětník byl ovlivněn novými hudebními směry, nejvíce skupinou Beatles a zpěvákem a vynikajícím multiinstrumentalistou Stevie Wonderem. Začátkem osmdesátých let se připojil k cimbálové kapele, se kterou vyrůstal. „Jednou jsem přišel na křtiny mému bratranci, hudbu zajišťovala cimbálová kapela, ale chyběl jim basista. A tak mi primáš říká: ‚Pojď s námi hrát, chytni tu basu a zkus to.‘ Zkusil jsem to a překvapivě mi to šlo, hudebníci se po sobě nevěřícně podívali. Primáš, otec Věry Bílé, mě učil a pod jeho vedením jsem se stal členem hudebního tělesa. Hráli jsme tradiční romskou, slovenskou lidovou hudbu.“

Emil Miko získal zkušenosti v tradičním hudebním tělesu. Hrávali na svatbách, křtinách, ale i pohřbech. Byli zváni na různé folklorní festivaly – na Moravě ve Strážnici nebo ve Východné na Slovensku. Procestovali Čechy i Slovensko. Po osmi letech, v roce 1986, skupinu opustil. Byl mladý a chtěl zkusit něco nového. Shodou okolností Věra Bílá přišla s nápadem založit kytarovou skupinu. „Přišel za mnou bratranec Honza, že Věra chce dát dohromady kluky a zkusit něco novýho. Takže tři bratranci hráli na klasický kytary a já na kontrabas. Všichni jsme zpívali, no a začali jsme zkoušet.“

Po nějaké době počáteční zápal po tvorbě něčeho nového ochladl. Každý z nich měl své zaměstnání a své rodiny. Zkoušení po nocích odsouvali. Chyběla ta správná motivace. Emil Miko se stal do roku 1990 členem další kytarové skupiny. V té době byla Věra Bílá mezi Romy již velmi známou osobností. Jak se zanedlouho ukázalo, významnou osobností se stala i v uměleckém světě. Zuzana Navarová ji kontaktovala a nabídla jí účast na svém plánovaném koncertu v Praze. „Věra mi vyprávěla, že když měla v té Lucerně vystoupit, tak že se jí třásly i prsty na nohou, měla obrovskou trému. Po koncertě jí Zuzka řekla: ‚Dej dohromady kluky, začněte makat, byla by škoda, kdybyste se do toho nepustili.‘“

Bylo krátce po revoluci a v roce 1991 vznikla skupina Kale. Hudebníci zůstali u španělských kytar, jen pamětník vyměnil kontrabas za baskytaru. Hrávali po festivalech a na různých veřejných akcích. Za několik měsíců přijela Zuzana Navarová do Rokycan a začala s nimi spolupracovat. „Zuzana nám oznámila, že s námi nahrávací společnost BMG natočí album. V roce 1994 se stala naší producentkou. Zkoušeli každý den po práci u Věry doma, až do večera. Po pár měsících intenzivního zkoušení jsme skutečně natočili CD. Toto první CD jsme nehráli my. Tenkrát jsme měli nástroje v dezolátním stavu. Nahráli ho známí muzikanti z Prahy. O to víc jsme se museli soustředit na zpěv. Druhé album jsme nahráli i nazpívali sami. Album bylo velice úspěšné a v roce 1997 jsme získali zlatou desku.“

Profesionální dráha

Po natočení prvního CD s názvem Rom Pop museli všichni členové kapely opustit své dělnické profese. Začali koncertovat na významných akcích a různých společenských večírcích. „Hráli jsme na svatbě Magdaleně Kožené, setkali jsme se s těmi nejslavnějšími v Čechách a vystupovali jsme v různých hudebně-zábavných estrádách.“ Po roce 1995 se o skupinu začal starat Jiří Smetana. „Začal nám domlouvat koncerty mimo Českou republiku, stále jsme cestovali, téměř jsme se doma nezdržovali. Vystupovali jsme ve více než třiatřiceti státech. Byli jsme v Americe, Izraeli nebo Indii. Procestovali jsme celou Evropu a navštívili jsme další kontinenty. Troufnu si říct, že jsme vystoupili na takovém místě v Americe, kde hrály opravdové špičky. To místo se jmenuje Hollywood Bowl. Tam poprvé vystupovali Beatles, když přijeli do Ameriky. Karel Gott nám jednou řekl, že se dočetl, kde jsme vystoupili. Povídal nám o tom, že to byl jeho sen vystoupit na tomhle místě, a smeknul před námi.“

Doma

Emil Miko vzpomíná na své působení v Kale velice kladně. Cestoval, poznal známé osobnosti a vystupoval před několika tisíci lidmi. Jednou, krátce po svém příjezdu ze zahraničí, se rozhodl, že pozve manželku na večeři. Realita však byla krutá, v restauraci, do které si šli posedět, je neobsloužili. Pamětník byl v šoku. „Reprezentovali jsme Čechy a Romy ve světě dlouhé roky, a nakonec tě v restauraci ani neobslouží. To se mi nikde jinde ve světě nestalo.“ Určitou dobu zvažoval i odchod ze země, ale jak se říká: zvyk je železná košile a doma je doma. Několikrát během svého působení v zahraničí dostali nabídku na trvalé přesídlení. V roce 2005 skupina Kale ukončila dlouholetou spolupráci s Věrou Bílou. „Naše skupina zůstala stále spolu.“ Přes veškeré snahy Věra Bílá již nenašla takovou skupinu, která by ji posunula na úroveň jako kdysi Kale.

V současné době se Emil Miko věnuje literární tvorbě a svým dvěma vnoučatům.

Redakční poznámka: rozhovor s pamětníkem byl veden v Romštině, textové zpracování včetně přepisu klipů je pak zpracováno v Češtině. V dodatečných materiálech je pak k dispozici kompletní přepis rozhovoru v Češtině.