Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Mikl (* 1962)

• narozen 23. června 1962 v Mělníku

• rodina během kolektivizace přišla o velké majetky včetně mlékárny nebo továrny na střešní tašky

• během okupace v roce 1968 se rozhodli emigrovat do australského Sydney

• rodiče se postupně vypracovali z dělnických profesí

• v 70. letech studoval fotografii a žurnalistiku

• v 80. letech začal pracovat jako fotograf

• v roce 1994 se přestěhoval natrvalo do České republiky

• ukradené majetky rodině nikdy nebyly vráceny

• pracuje jako učitel angličtiny na školách

• v roce 2024 žil v Bernarticích

V životě rodiny Bedřicha Mikla došlo ke dvěma zlomům, kdy jeden podnítil ten druhý a rodinu „zahnal“ až do Austrálie. Tím prvním zlomem byla kolektivizace, během které rodina Bedřicha Mikla přišla o veškeré majetky. Když později v srpnu 1968 vtrhly do příbramských ulic tanky, rodiče řekli „a dost“ a rozhodli se zemi opustit. Emigrantský příběh Bedřicha Mikla zavál v první třídě do Sydney, kde si vybudoval nový život a později i úspěšnou kariéru fotografa. 

Ulicemi projížděly sovětské tanky

Bedřich Mikl se narodil 23. června 1962 v Mělníku. Během kolektivizace utržila jeho rodina první ránu. Komunisté jim zabavili majetek. Přišli o lesy, statek, dobytek, mlékárnu. „Praděda měl dokonce fabriku na výrobu střešních tašek,“ vyjmenovává Bedřich Mikl rodinné ztráty. Rodinu vystěhovali, a to poměrně agresivním způsobem. „Když se táta vrátil domů, tak už se do baráku nedostal, byli tam cizí lidi,“ vzpomíná Bedřich Mikl. „Přišli jsme o všechno, táta hledal, kde budeme bydlet. Nějakou dobu jsme potom bydleli v Příbrami.“ Otec pracoval jako řidič, matka byla servírka. 

Na osm let před emigrací má Bedřich Mikl jen útržkovité vzpomínky. „Pamatuji si sníh a pak to, jak jsem začal chodit do školy. Ale tam jsem nebyl ani dva měsíce a přišla emigrace.“ Rozhodnutí k emigraci bylo poměrně rychlé. „V roce 1968 rodiče koukali z okna, jak ulicemi projíždí sovětské tanky,“ říká pamětník. To byl zřejmě okamžik, kdy si po ztrátě rodinného majetku řekli, že stačilo, a rozhodli se republiku opustit. „Rozhodli se, že se vystěhujeme do Austrálie.“

Ve vlaku bylo ticho

Malému synovi ale pravé plány předem nikdo samozřejmě neprozradil. „Rodiče mi to neřekli, aby to neprasklo. Měli jsme jet jen vlakem do Vídně za strýcem. Tam jsme přes australský konzulát domluvili, že letíme do Austrálie.“ Cestu vlakem do Vídně si vybavuje velmi intenzivně. „Ve vlaku bylo ticho, lidé byli nervózní. Když se přejely hranice, tak vybuchla euforie, veselá nálada, úsměvy. Nastala úleva, bylo to skvělé. A potom ve Vídni! Bylo před Vánoci, takže obchody byly narvané zbožím, všude světla, všechno barevný, krásný pohled na všechno,“ líčí Bedřich Mikl dojmy z klíčových prvních okamžiků setkání se Západem.

Proč se rodiče rozhodli emigrovat až na daleký kontinent? „Chtěli prostě daleko od Evropy,“ odpovídá pamětník jednoduše, „když se má začít nový život, tak úplně jinde.“ Byl to skutečně nový život se vším všudy, včetně jazyka. „Obdivuji své rodiče, že to dali, za tu odvahu. Neznali tehdy ani angličtinu.“ Na otázku, jak se dorozumívali, odpovídá pamětník tím, že když se člověk nebojí práce, tak může dělat cokoliv. 

Budování života od nuly

Rodiče Bedřicha Mikla se pracovat nebáli. Postupně se vypracovali na lepší pozice za lepší peníze. Ale začátky složité byly. „Nejdříve se muselo najít bydlení, práce a pak takové zdlouhavé zařizování úplně všeho od nuly, talíři počínaje a oblečením konče,“ přibližuje pamětník začátky v nové domovině. 

Bedřich Mikl to měl zpočátku těžké, musel si hledat nové kamarády, což s jazykovou bariérou šlo ztěžka. Na první škole se mu vůbec nelíbilo, děti se k němu chovaly hrubě, tak školu změnil a tam byl konečně šťastný. „V této škole bylo hodně emigrantů. Vzpomínám si, že jsme tam měli ohromný glóbus. Každý tam ukázal, odkud je, Ital, Řek, já jsem našel Československo, navzájem jsme si ukazovali, odkud jsme. Byli jsme taková evropská rodinka. Naučil jsem se pak do dvou měsíců anglicky,“ vysvětluje Bedřich Mikl.

Životní standard šel nahoru

Kulturní změnu vnímal pozitivně. Obchody byly plné zboží, nic nechybělo, ulice plné aut. Otec si našel dobrou práci ve sklárně u pece. „Byla to těžká práce, chodil denně deset kilometrů do práce, než si vydělal na auto. Později pracoval ve fotografickém průmyslu, maminka nakonec dělala dobře placenou práci manažerky v kosmetické firmě. Byli velice spokojení. Jejich životní standard šel nahoru.“ Bedřich Mikl říká, že tehdy bylo důležité, co člověk umí, a ne, jaký má diplom nebo certifikát. A Češi byli tehdy vnímaní jako schopný a pracovitý národ. V sedmdesátých letech, o desetiletí později, se to podle něj už trochu změnilo. „Přišli, chtěli všechno, krachli, měli problémy,“ shrnuje pamětník. 

Čeho si cení na svém dětství v Austrálii nejvíc? „Kdo to nezažil, tak to asi nepochopí, ale byla to ta atmosféra volnosti, svobody. A školy tam měly dobré vybavení, dobrou úroveň.“ Už jako dítě vnímal multikulturnost prostředí, ve kterém vyrůstal, a považuje to za nesmírně důležité a obohacující. České kořeny ale také udržovali. Jednak tím, že doma mluvili česky, a jednak tím, že tam byl činný český Country club, a pak měli malou českou komunitu přátel, s kterou jezdili stanovat a grilovat, což je pro Australany typické. „Velký oheň, steaky, buřty a potom koukat na hvězdy. Jezdili jsme do míst, kde ještě byla hodně tma, žádný světelný smog. A tam ty hvězdy byly hodně vidět, byly jako diamanty. To v Čechách nejde zažít,“ vypráví Bedřich Mikl.

Konečně jsem mohl říct: Ahoj, babi

Jako dítě obdivoval práci svého tatínka, tehdy již úspěšného fotografa, a tak není divu, že při volbě vysoké školy zamířil právě do umělecké profese. Později si k fotografii přibral ještě jako nástavbu žurnalistiku. Práce s fotografií ho velmi bavila, celý ten proces od focení po vyvolávání. „Nejlepší bylo fotit jídlo, protože potom jsme to mohli většinou sníst,“ směje se dnes Bedřich Mikl. Kromě focení jej bavily vodní sporty. „Bydlel jsem v Sydney, takže tam je deset měsíců v roce hezky. Když je mlha, tak je to zázrak, tak si to hned všichni fotí,“ směje se pamětník. „A je tam krásná příroda,“ dodává. 

Rok 1989 prožívali emotivně, nejen jeho rodina, ale všichni Češi. „Telefon hořel, všechno jsme sledovali, koukali na televizi, brečeli, bylo to krásné i smutné období, jak se to všechno měnilo,“ vybavuje si dnes. Hned v roce 1990 se rozhodli do Československa vydat na dovolenou. „Byl jsem nadšený. Viděl jsem příbuzné, mohl jsem říct: ‚Ahoj, babi.‘ Přijel jsem hned vzápětí na další dovolenou, vystřídali jsme se s rodiči, ti byli také nadšení. Takže jsme se domluvili, že se chceme vrátit. V září 1994 jsem se vrátil a od té doby jsem v Austrálii nebyl,“ říká pamětník. 

Jenom na mě koukaly

Rozdíly v mentalitě však pociťoval. „Měl jsem pocit, jako že mě pořád někdo sleduje. Byl jsem pro ně asi trochu exot, oblékal jsem se asi i jinak, typicky australsky, uhlazené oblečení. Když jsem například začal učit ve škole, tak maminky přišly a jenom na mě koukaly a prohlížely si mě. Pak se to vše ale srovnalo a uklidnilo.“

V České republice si našel práci rychle, učitelé angličtiny byli v těch letech nedostatkovým zbožím, natož prakticky rodilí mluvčí. Maminka pamětníka měla kořeny v jihočeském Písku, takže volba byla jasná. Bedřich Mikl se usídlil v blízkých Bernarticích. Nejdříve učil na základní škole, potom na večerní obchodní akademii, později i na gymnáziu. Nyní učí na malé základní škole v Záhoří, kde je spokojen, protože, jak říká, každý tu zná každého a výborně se tam vaří. Svou profesi má rád a jako velkou výhodu vnímá, že umí i česky a vše je schopen dětem vysvětlit. U svých žáků je oblíben, rádi poslouchají jeho vyprávění o Austrálii. 

Ať do toho prý přestaneme šťourat

Ještě jeden důvod k návratu měli, a to navrácení rodinného majetku, který jim byl slíben přímo konzulátem. Nikdy k tomu však nedošlo a Bedřichu Miklovi se o tom těžko mluví. „Pradědova továrna na výrobu střešních tašek byla zničená, stejně jako mlékárna. Rybník byl zahrabaný, cesta k němu zničená. Nedostali jsme nic,“ konstatuje. Celá majetková anabáze je o to smutnější, že podle jeho slov neproběhl žádný soud. „Bylo pár jedinců, kteří na náš majetek měli zálusk a veřejně ho ukradli. Měli jsme velký zájem o vrácení vlastnictví, pochopitelně, angažovali jsme právníky. Bylo nám řečeno, že dokumentace ke všemu se ztratila. A bylo nám doporučeno, že pokud tady chceme žít v klidu, ať do toho přestaneme strkat nos, nebo si uděláme velké zle. Takže to byly takovéto výhrůžky. Dokážeme s tím žít dál, ale vidím to jako velkou křivdu. Moji předkové pracovali těžce a pilně a pár jedinců jim jejich dílo takhle ukradlo.“

Vrátit do Austrálie se ale už nechtěl, hlavně proto, že už v Československu zapustil kořeny, našel si tu manželku, má tady mnoho příbuzných. Je rád, že vidí, jak se Česká republika mění, za dobu, co tu žije, vidí, jak moc se podařilo opravit spoustu památek, což vnímá jako správnou úctu k předkům. Co se v životě za oceánem naučil a co předává svým studentům? Člověk by neměl být líný pracovat, práce se nebát, možnost vydělat si je vždycky. A také by si přál, aby se tady zlepšilo právní prostředí tak, aby občané byli chráněni a lumpové potrestáni.