Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Mikešová (* 1954)

• narozena 11. dubna 1954 v Kolíně jako Jarmila Sedláčková

• od jednoho roku žila v Betlémě v Hlinsku s rodiči

• chodila do základní dívčí školy v Hlinsku

• po okupaci Československa v roce 1968 začala studovat v Hradci Králové lakýrnictví

• v roce 1972 se vdala za Jaroslava Sedláčka

• v letech 1972 a 1973 se jí narodili synové Jaroslav a Petr

• nejprve se věnovala řemeslu, poté pracovala v závodě Elektro-Praga až do důchodu

• po sametové revoluci se mohla přestěhovat zpátky do Betléma, kde jí otec odkázal chalupu

• v roce 2023 žila jako jedna z mála v Betlémě

Každý, kdo zná Betlém v Hlinsku, ví, že se jedná o vesnickou památkovou rezervaci, kde se nacházejí roubené domky z 18. a 19. století a slouží nám tak jako hmotný doklad o minulé době našich předků. V současnosti je Betlém skanzenem, kam jezdí turisté ze všech koutů České republiky. Většinu stavení spravují památkáři. Jen málokdo v dnešní době si dovede představit, že v takto starém domku bydlel a neměl luxusní bydlení.

Paní Jarmila Mikešová je jedna z mála lidí, kteří v Betlémě dodnes žijí a považují ho za svůj domov. V Betlémě strávila celé své dětství. Po svatbě s manželem sice žila roky na sídlišti v bytovce, když se však mohla po sametové revoluci vrátit do chaloupky, vůbec neváhala. Svého rozhodnutí nikterak nelituje. „Líbí se mi tady, jsem spokojená. Nedokážu si už představit žít jinde,“ říká.

I když bylo Jarmile Mikešové v době natáčení (2023) bezmála 70 let, byla stále aktivní a v Betlémě se zvládala starat o zahrady. Množství turistů, kteří každoročně Betlém navštíví, ji těší a je za ně ráda. „Turisti mi nevadí. Kdyby tady nebyli, tak je tu mrtvo a nic by se nedělo. Takhle to tady díky nim ještě žije. Často z nich tahám rozumy a ptám se, odkud jsou. S některými se dáme do řeči a zůstaneme v kontaktu.“ Dokud bude moci, chce zůstat Jarmila v tomto směru aktivní.

Z Kolína do Betléma

Jarmila Mikešová, dívčím jménem Sedláčková, se narodila 11. dubna 1954 v Kolíně. Její otec Antonín Sedláček pocházel z Betléma v Hlinsku a na začátku padesátých let minulého století působil na vojně v Kolíně. Zde se seznámil s Alenou Lahodovou, oženil se s ní a narodila se jim dcera Jarmila. Když byl Jarmile jeden rok, celá rodina se přestěhovala do Betléma.

„Moje máma byla velmi hodná a skromná žena, která si uvědomovala, že se bude stěhovat do staré chaloupky. Věděla, do čeho jde. Táta byl fešák, který si sem tam rád došel do hospody na pivo. Oba pocházeli z hospodářství a měli pozitivní vztah ke zvířatům,“ vzpomíná na své rodiče Jarmila Mikešová.

Mikešovi nejprve žili v chalupě i se starou babičkou. Domek byl však pro dvě rodiny malý a po několika letech tak dostali od města jinou chalupu, která se nacházela u řeky.

Bez obalení pumpy slámou byl Betlém bez vody

Navzdory těžké době a nepříznivé politické situaci v Československu vzpomíná Jarmila Mikešová na své dětství během padesátých let v Betlémě v dobrém. „Bylo tady hodně dětí, vzájemně jsme si hrály a stýkaly se, jezdily po tříkolce. Stanovalo se tady, hrála vybíjená a všechny možné dětské hry. Tady bylo zvířectva! Každá chaloupka měla kozu, králíky, slepice či husy. Husy chodily po návsi, koupaly se v řece,“ říká.

Některé její zážitky byly vskutku netradiční. „Jezdil tu pán s koněm a vozil lidem uhlí a dříví. Tenkrát mu utekla kobyla jednooká a lítala po Betlémě. To víte, rodiče se nás snažili uchránit a schovat před rozběsněným koněm,“ vzpomíná se smíchem.

Také popisuje, jak se Betlém v průběhu následujících desetiletí vlivem postupující urbanizace a industrializace postupně vylidňoval. „Chaloupek tady bylo mnohem víc než dnes, spousta už jich je zbouraných. Když dožili staří majitelé a mladí o to nestáli, tak utíkali za lepším bydlením, hlavně na sídliště. Betlém totiž neměl vodu. Byla tam pumpa, a když zapomněli v zimě tu pumpu obalit slámou, tak voda zmrzla a celý Betlém byl bez vody. Takže lidi jezdili se sáňkami přes silnici k další pumpě. Dnes už máte všude vodovody a kanalizaci,“ říká.

Uvědomuje si velkou proměnu zdejšího prostředí. „Dnes už je to o něčem jiném. Je to skanzen, kde už původní majitelé nežijí. Žijí tu pouze tři rodiny na Betlémě a zbytek patří památkářům.“

Ve škole vyhrála Běh Hlinskem

Pozitivně vzpomíná Jarmila Mikešová i na svá školní léta v Hlinsku. „Do školy jsem to měla z dětí nejblíž. Škola začínala v osm hodin a já jsem mohla vstávat o půl osmé a stíhala jsem to. Chodila jsem do dívčí školy, dnes je v té samé budově gymnázium,“ říká.

„I když jsem byla spíše průměrná žákyně, tak učitelé mě měli rádi, jelikož mi šel dobře sport. Výškově jsem sice byla z dětí nejmenší, ale v běhu mě nikdo nepředehnal. Vyhrála jsem pak i Běh Hlinskem. Když jsem v tělocviku nepřeskočila kozu nebo něco jiného se mi nepovedlo, tak to nedokázala ani žádná jiná holka. Ve škole to byla pro mě pěkná léta,“ vzpomíná.

Internát byl pro ni za trest

Poté, co Jarmila Mikešová dokončila základní školu, nastala v Československu okupace vojsk Varšavské smlouvy. I když na tuto událost rozhodně nevzpomíná v dobrém, jak sama říká, byla mladá, o politiku se nezajímala a stejně by nic nezmohla. Na její každodenní život v Betlémě okupace vliv neměla. Žilo se jí stejně jako předtím a soustředila se hlavně na svůj osobní život.

Na podzim téhož roku začala studovat v Hradci Králové lakýrnictví a na praxe jezdila do Chrudimi. Do Hradce každý den pravidelně dojížděla. „Člověk byl ještě mladý, tak jsem to zvládala. Dnes už by se mi nechtělo dojíždět za prací. Ve vlaku jsem se mohla učit nebo si číst knížky. Jela jsem ráno vlakem o půl šesté a přijela jsem v 17 hodin. Když bylo léto, mohla jsem ještě chvíli běhat po Betlémě, to ještě bylo venku dlouho světlo,“ vysvětluje.

Jen jednu zimu místo dojíždění bydlela na internátu. „Internát mi zařídil otec, abych nemusela přes zimu dojíždět. V zimě bylo tady v Hlinsku tenkrát hodně sněhu a vlaky měly kvůli tomu často zpoždění. Otec si myslel, že mi tím pomůže, když mě dá na internát, ale akorát mě tím potrestal,“ konstatuje.

V prostředí internátní školy se Jarmila Mikešová necítila dobře. „Jak jsem byla jedináček, tak jsem nebyla zvyklá na přítomnost tolika holek, být v tak velkém kolektivu. Ostatní holky se malovaly, dělaly si vlasy a já na to nebyla,“ říká.

Jarmila Mikešová byla do té doby zvyklá na větší volnost a na internátu se cítila být vězněm. „Hodně jsem tam trpěla. Musela jsem tam být do sedmnácté hodiny a pak už jsem nikam nemohla chodit. Jednou týdně jsem musela ukazovat vychovatelkám žákovskou knížku, jestli se dobře učím. Kdybych se učila špatně, tak by mě nikam do města nepustili. S učením jsem problémy neměla, ale po Hradci jsem stejně nemohla chodit, neměla jsem na to peníze. Rodiče mi dali jen základní kapesné,“ říká.

„Pokud člověk neměl na internátu problémy, tak se s vychovatelkami dalo vycházet. Ale cítila jsem se tam jako zavřený pták v kleci. Bylo běžné, že jsme dostali jídlo po delších časových intervalech a já měla kvůli tomu hlad,“ vzpomíná. Vzhledem ke všem okolnostem se jí podařilo přemluvit otce, aby tam déle být nemusela. Jakmile skončila zima, na internát už se nevrátila a dojížděla opět až do konce školy.

Obdivovala učitelku s růžovými vlasy

Samotné prostředí střední školy v Hradci se Jarmile Mikešové líbilo. „Jedna z učitelek měla obarvené vlasy narůžovo. To víte, v té době něco nezvyklého a my ji za to obdivovali. Na oboru jsme byly jenom dvě holky, jinak samí kluci. Samozřejmě, že tam proběhly různé narážky od kluků směrem k nám holkám, ale bylo to v rámci kamarádství,“ říká.

Během dojíždění do školy se také Jarmila seznámila se svým budoucím manželem. „Manžel si tenkrát sedl ve vlaku naproti mně, slovo dalo slovo, a když se narodil náš první syn, tak mi bylo bez měsíce 18 let. Abych se mohla vdávat, úřady mě musely zplnoletit.“ Brzy se jí narodili dva synové, Jaroslav a Petr, v letech 1972 a 1973. S manželem je dnes už 52 let.

Jednou nohou stála Husovi na hlavě

Po dokončení školy se věnovala řemeslu, dělala reklamní a silniční značky, cedule a jiné zakázky, které byly zrovna potřeba. „V kostele u Husova sboru jsem s panem Jandou malovala citát nad bustou Jana Husa. Pan Janda už byl v letech a netroufal si na to. To bylo potřeba vzít vysoké štafle a jednou nohou stát Husovi na hlavě. Já si na to troufla, ale kdybych bývala spadla, tak je po mně, to by špatně dopadlo. Dokonce jsem v té době byla i těhotná s druhým synem. S panem Jandou jsem také v katolickém kostele dělala hodiny, psali jsme na ně číslice na věži,“ vzpomíná.

S řemeslem však po deseti letech skončila. Dle jejích slov k tomu byly v Hlinsku špatné podmínky. Poté začala pracovat v místním výrobním závodu Elektro-Praga, kde pracovala dalších 31 let až do důchodu. „Sháněla jsem materiál pro výroby, byla jsem spíše v balírně. Práce mě bavila, jinak bych tam tak dlouho nebyla. Musela jsem se naučit později pak i s počítačem a nemohla v něm dělat chyby,“ říká.

Po svatbě a narození synů šla Jarmila Mikešová s manželem bydlet do bytovky na sídliště. V chalupě s rodiči bydlet pohodlně nemohla, na to tam byl příliš malý prostor. Po několika letech zažádali na místním národním výboru o jiné bydlení, přidělili jim tedy starší dům. „Moc jsem tam nebyla spokojená, dům nebyl v dobrém stavu. Když se pak v Hlinsku začaly stavět bytovky, tak jsme si zažádali o byt a dostali jsme ho. Spolu s bytem jsme dostali i zahrádkářskou kolonii u Ratajských rybníků a postavili si tam zahradní chatičku,“ vzpomíná.

V bytovce bydlela rodina přes 20 let. Když Jarmila Mikešová s manželem zůstali v bytě bez synů, kteří se v dospělosti osamostatnili, přišla sametová revoluce a s tím i pád komunistického režimu, ve který už Jarmila ani nedoufala. V totalitním komunistickém státě se narodila a myslela si, že v něm i zemře. Už ani nevěřila, že by se to mohlo ještě změnit a říkala si, že to tak bude napořád. Díky pádu režimu se Jarmile Mikešové otevřely nové příležitosti v životě, které by jinak nepřišly.

Brzy se objevila možnost vrátit se zpět do milovaného Betléma, kde strávila celé své dětství. Její otec jí mohl darovat chaloupku, ve které se sám narodil. „Táta nechtěl, aby chalupa zůstala opuštěná a já taky ne. Mohla jsem se vrátit na místo, kde jsem vyrůstala a mám na něj dodnes krásné vzpomínky,“ říká.

Po sametové revoluci šla zpátky do chalupy

Mezitím se z Betléma sice stal skanzen, to však Jarmile Mikešové nevadilo a s radostí se do staré chaloupky nastěhovala. „V době, kdy jsem se stěhovala do chalupy, byla celkem v dobrém stavu. Museli jsme tedy dělat nějaké opravy, jako například dát novou lepenku na střechu, nový komín pro ekologický kotel, zateplit to, nové podlahy. Na všechno však musíte mít povolení od památkářů, na každou úpravu. Majitel si sám od sebe nemůže udělat vůbec nic, i když mu dům patří,“ upozorňuje Jarmila Mikešová.

Návratu do staré chalupy však nikterak nelituje. „Jsem tu šťastná. Líbí se mi, že tu nejsou schody, že tu mám zvířata a nikdo mě neomezuje. Na bytovce, pokud sousedi řeknou, že nechtějí, abyste měli psa, tak ho mít nebudete,“ srovnává rozdíly. „Manžel takovou změnu chvíli nemohl rozchodit. Nebyl na to zvyklý, celý život žil v bytovce. Neštípal dříví a dnes mu to jde lépe než většině chlapům z baráku. Párkrát mi sice řekl, že odsud uteče, ale zvykl si brzo. Když se máme rádi, tak si člověk zvykne,“ říká.

V chalupě Jarmila s manželem dlouho sama nezůstala. Jeden z jejich synů se oženil a přistěhoval se tam i s manželkou a dvěma dětmi. Chaloupku trochu upravili, aby tam měly obě rodiny dostatek prostoru. „Když si dělali mladí vlastní koupelnu v jejich přístavku, začali to bourat. Hned jsem dostala přípis, že musíme přestat bourat, jinak dostaneme velikou pokutu. Musela jsem jít na stavební a vysvětlit to. Památkáři tyto věci v Betlémě hlídají,“ říká.

Sama Jarmila chalupu prodat určitě neplánuje. „Můj táta by to nedovolil. Kdyby mi dal chalupu s tím, že ji stejně prodám památkářům, tak by mi ji ani nedával. Byl si jistý, že to neprodám, věřil mi,“ říká. Uvědomuje si však, že v budoucnu se tato situace bude muset řešit. „Třeba jednoho dne se chalupa bude muset prodat. Ale dokud jsem tady, tak to měnit nechci, chci tu být. Nevím, jestli vnoučata tu budou chtít zůstat, třeba jednoho dne kvůli práci odejdou za lepším. Teď jsme zde s manželem spokojení a jinam bychom nešli,“ říká.

Za turistický ruch v Betlémě je ráda

Turistický ruch, který je s Betlémem v Hlinsku spojený, Jarmile Mikešové rozhodně nevadí, právě naopak. „Jsem za turisty ráda. Často z nich tahám rozumy a ptám se, odkud jsou. Pamatuji si ještě, jak to tady dříve vypadalo. V každé chalupě byla zvířata a děti. Kdyby tady ti turisti dnes nebyli, tak je tu mrtvo. Aspoň se tu něco děje,“ říká.

Jak Jarmila, tak i její manžel chtějí zůstat co nejdéle aktivní. „S mužem jsme tu oba zaměstnáni. Manžel tu má na starosti veřejný pořádek, po turistech je to třeba kontrolovat. Já mám tady na starosti toalety. Někdo to dělat musí. Dvě ženské přede mnou to vzdaly. Musely dělat i zahrádky. Já je dělám taky. Jsme tady zaměstnaní asi deset let. Každý na tu péči o zahrádky není, ale mě to baví. Zatím to zvládám, i když mi bude sedmdesát. V důchodu jsem, ale vlastně ani nejsem. Ráda si přivydělám, když mám možnost. Jsou lidi, kteří už třeba nemůžou,“ říká.

A co by paní Jarmila Mikešová vzkázala dnešní mladé generaci? „Méně koukejte do mobilu a tabletů a více se věnujte přírodě a sportu. Já mobil nemám, taky žiju a jsem spokojená,“ uzavírá své vyprávění.