Josef Miker

„Poprvé přesně, co se tam dělo... to bylo v roce 2000. Já jsem věděl o tom koncentráku, že tam byl, od té doby, co byl mladý Mlynář ministrem bez portfeje, který to veřejně sděloval, kde stál a tak. Tak jsem se o to začal nějak zajímat. A potom, když jsem poznal svoji současnou partnerku, tak jsme se jednoho dne takhle bavili s jejím dědou a oni tvrdili, že jsou původní čeští Romové. Já jsem se jenom zeptal, odkud pochází ze Slovenska, a on říkal: ‚Já nejsem ze Slovenska, my jsme původní český Romové.‘ No, tak mu říkám: ‚Hele, a co ty Lety teda, za války, dědo, dyť ty si to pamatuješ, ne?‘ A on říká: ‚Jo, jo, synku, pamatuju, já tam byl.‘ Jo, a tak mi začal vyprávět. Potom přišel strejda Ruda, který byl ještě starší než děda, o šest let, takže si toho mnohem víc pamatoval. A tak mi začali vyprávět všechny ty hrůzy, které tam zažívali. Jak jim tam znásilňovali sestry, jak jim zabili synovce, kterého měli jako bratra, oni o něm mluvili jako o bráchovi, ale byl to jejich synovec Sidonius.“

„On šel na vojnu, jenže byl negramotný, protože do školy nechodil, tak nastoupil k těm bigošům, to byl tenkrát ten pěší pluk. A potom – protože nemohl chodit do stráže, nemohl se naučit ty strážní předpisy a podobně, protože neuměl číst – tak ho dali k pétépákům a poslali ho fárat na Ostravu. A jemu se to zalíbilo, tak tam zůstal už pořád, až do toho roku sedmdesát sedm.“

„To jsme ani nečekali. To byl opravdu strašně veliký rozdíl mezi Čechy a mezi Slováky, to musím říct. Na Slovensku, tam říkali takové posměchy, když viděli Roma: ‚Cigán, more, hapsa, predal koňa za psa‘, a takové narážky. A tam nás sousedi přivítali nádherně. My jsme třeba týden čekali na nábytek, než nám přijede, a sousedi okolo... jedna sousedka se zeptala mámy a říká: ‚To máte prázdný, ne?‘ A máma řekla: ‚Jo, my čekáme na nábytek, ale už čekáme tejden, a ještě nám ho nepřivezli.‘ A ta obešla sousedy, co okolo nás bydleli, a každý něco přines. Tady ti přinesli peřiny, tady ten přines gauč, my jsme to vůbec nečekali, opravdu. Já si nemůžu stěžovat na naše sousedy nebo na někoho, že by se mi posmíval nebo nadával mi do cikánů nebo podobně, já nemůžu říct ani slovo na tohle, v Čechách.“

„No v tom je velký rozdíl, protože počátkem devadesátých let – devadesát dva, devadesát tři – to byli skini, kteří se spojili s pankáči, pak se zase rozkmotřili, pak šli zase proti sobě. A rozdíl mezi tím a rokem 2009, kdy byl Litvínov a potom dál – to už nebyli jenom skini, to už byli takzvaní ‚slušní občané‘, a to bylo mnohem horší. Třeba ten Varnsdorf nebo Rumburk, na to nikdy nezapomenu. Když se to dostalo tenkrát k tomu romskému baráku a ženská křičela: ‚Upalte ty svině cikánský černý!‘ a holčička koukala z okna a říkala: ‚Jé, to je naše paní učitelka‘, tak to mi nešlo už do hlavy. No a potom jsem zažil na těch demonstracích už i pár pendreků ze strany policie.“