Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Mika (* 1953)

• narozen 20. září 1953 v Litoměřicích

• rodina odešla v druhé polovině 50. let do západních Čech

• v roce 1968 se rodiče rozvedli a Otakar Mika zanedlouho odešel z domova a začal pracovat jako čistič kotlů parních lokomotiv

• v letech 1969–1978 jezdil do Chlumu Svaté Maří za dominikánským učencem Petrem Metodějem Habáněm, kde se vzdělával

• v dubnu 1977 podepsal Chartu 77, od roku 1983 ho StB evidovala jako nepřátelskou osobu

• s rodinou žil v Lubech, kde ho zaměstnávala továrna na výrobu hudebních nástrojů Cremona

• 21. srpna 1988 se zúčastnil v Praze demonstrace proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy

• v Praze byl také na demonstracích za svobodu a demokracii 28. října 1988 a 28. října 1989

• v listopadu 1989 zakládal v Lubech Občanské fórum

• v roce 1990 se stal přednostou Okresního úřadu v Chebu, byl členem Občanského hnutí

• od roku 1994 do roku 1998 působil jako starosta Chebu, do funkce se dostal z kandidátky ODS

• poté pracoval jako jednatel vodárenské společnosti v Kraslicích, kde také žil

• roku 2010 se vrátil do komunální politiky

• v roce 2024 žil v Kraslicích

Když se Otakar Mika ve 24 letech rozhodl, že se ožení s Květou Berkovou, jejímu otci po pravdě přiznal, koho si jeho dcera bere. V březnu 1977 totiž podepsal Chartu 77. Jako všichni signatáři dokumentu, který vyzýval k dodržování lidských práv a svobod v totalitním Československu, se stal terčem úkladů Státní bezpečnosti (StB). Vedla ho mezi nepřátelskými osobami třetího stupně, což znamenalo, že patřil mezi občany, vystavené ustavičnému špiclování a společenské perzekuci. Komunistický režim se chartistům mstil na příbuzných i na dětech.

„Můj budoucí tchán Jaroslav byl nádražák z Vysočiny, komunista, ale bezvadný chlap. Když jsme si s Květou řekli, že se vezmeme, tak jsem mu o podpisu Charty 77 napsal,“ vzpomíná Otakar Mika. „Odpověděl mi, že je to moje věc a že chápe, když si za tím budu stát.“

Otakar Mika dodnes Jaroslava Berku oceňuje. „Normální tchán by svatbu se mnou své dceři rozmluvil,“ upozorňuje. Zatímco mezi přáteli a známými měl řadu chartistů, v příbuzenstvu své paní Květy poznal Otakar Mika lidi z opačného politického spektra. Kromě tchána Jaroslavy Berky se potkával na rodinných oslavách se strýcem manželky, soudcem Jaromírem Telínem. „Odsoudil v Plzni v roce 1976 do vězení členy skupiny Plastic People of The Universe. Dokonce o něm pak nazpívali písničku,“ tvrdí. „Seděli jsme při návštěvě u Květiných rodičů se soudcem Telínem proti sobě, ale ani nevím, jestli o mně jako o chartistovi věděl.“

V roce 1978 se manželům Mikovým narodil syn, o rok později dcera. Když začali v první polovině 80. let chodit do školy, zařadili je příslušníci StB na program občasných výslechů Otakara Miky. Začali se vyptávat, jak se učí. „Estébáci už tehdy ani nemuseli nikoho mlátit jako v padesátých letech. Stačilo, když dali najevo, že se vaše děti nedostanou na střední a vysoké školy,“ vysvětluje Otakar Mika. „Zmínka o dětech byla pro StB silnou pákou, kterou používala.“ Sametová revoluce, během níž se na konci roku 1989 zhroutila komunistická vláda, však přišla dříve, než děti manželů Mikových skončily základní školu.

Chartu 77 podepsal jako horník

Otakar Mika byl mezi signatáři Charty 77 zvláštní případ. V době, kdy se k nim připojil, pracoval jako spojový manipulant v hnědouhelném dolu ve Svatavě na Sokolovsku. „Chartu jsem podepsal u svého kamaráda restaurátora Pavla Blatného, protože jsem chtěl říct ‚ne‘ porušování lidských práv a svobod v Československu. A když jsme se bavili, co mám uvést za povolání, řekl mi, ať napíšu horník,“ vzpomíná Otakar Mika. „V roce 1977 mě na seznamu signatářů Charty 77 obklopovali skoro samí lidé s jedním nebo více vysokoškolskými tituly.“

Otakar Mika se však od standardních dělníků lišil. Jako šestnáctiletý začal v roce 1969 navštěvovat poutní kostel a klášter v Chlumu Svaté Maří, kde působil dominikánský páter a učenec Petr Metoděj Habáň. Přicházely za ním významné osobnosti duchovního i světského života a Otakaru Mikovi se od nich dostávalo velkých vzdělávacích lekcí. Do Chlumu si „odskakoval“ ze své práce vymývače kotlů parních lokomotiv v sokolovském depu. Nedaleko od něj bydlel na železničářské ubytovně, kam se nastěhoval po odchodu od rozvedených rodičů.

„V kontaktu s profesorem Habáněm jsem zůstal až do roku 1978. Snažil se získávat mladé kněze do řádu dominikánů a StB ho delší dobu sledovala. I v církvi se bohužel pohybovalo hodně špiclů a udavačů. V Chlumu jsem zažil jednu hodně bolestnou věc,“ svěřuje se. „Vařil se tam oběd a bylo tam asi deset dominikánů v řádovém oblečení. Najednou zvonek. Poslali mě, abych otevřel. Stálo tam šest nebo sedm chlapů, estébácké komando. Odstrčili mě a šli dál. Musím ale říci, že při všech výsleších na StB v Sokolově a Chebu jsem nikdy nezažil žádný tvrdý útok. Brali mě spíš jako exota. Zdálo se jim, že jsem slabého ducha nebo že jsem se v Chartě 77 jako horník ocitl omylem. Ale díky profesoru Habáňovi jsem nebyl klasický dělnický kluk.“

Objednej panáka a zapomeneme na to

Otakar Mika figuroval mezi lidmi, jimž při ohrožení vnitřního pořádku a bezpečnosti socialistického státu hrozilo zatčení a odvoz do věznice nebo na jiné střežené místo. StB ho jako chartistu sledovala stále a pečlivě. „Jeden policajt z Plesné se mi po roce 1989 přiznal, že dostával dvě stě korun měsíčně, aby na mě dohlížel. Nakonec jsem mu řekl: ‚Objednej panáka a zapomeneme na to.‘“

V roce 1990, kdy v Československu ztratila KSČ neomezenou moc, se Otakar Mika převlékl z dělnického mundúru do obleku. Vláda České republiky ho jmenovala přednostou Okresního úřadu v Chebu.

„Pracoval jsem tenkrát v Cremoně Luby a zrovna jsem jel multikárou do chemičky v Sokolově pro plyn a kyslík. Už se vědělo, že jsem pověřený, tak jsem to vzal s multikárou přes Cheb. Přišel jsem do sekretariátu v montérkách, právě potřebovali vybrat nového velitele Civilní obrany a potřebovali můj souhlas,“ uvádí. „Byli tam vojáci z povolání i bývalí důstojníci z Obrody, vyhození z armády kvůli nesouhlasu s okupací v roce 1968. Řekl jsem ji: ‚Nabídněte mi někoho, komu bylo v roce 1968 patnáct jako mně a můžu mu důvěřovat, že nekolaboroval se sovětskou armádou.‘ Přivedli mě dvoumetrového chlapa z průzkumného praporu z chebských kasáren Vencu Klemáka. Líbil se mně i lidem z Obrody.“

Otakar Mika působil jako přednosta okresního úřadu čtyři roky. Další čtyři roky dělal v Chebu starostu. „Za svůj největší úspěch považuju vybudování silničního obchvatu Chebu. Na druhou stranu mě mrzí, že se nepodařilo udělat nic se stánkovým prodejem na vietnamských tržnicích. Okresní úřad s městem Cheb svolaly v první polovině devadesátých let jednání s ministrem financí Ivanem Kočárníkem, ministrem vnitra Janem Rumlem a ministrem hospodářství Karlem Dybou. Nechápali jsme, jak je možné, že stát nechá obchodovat cizí státní příslušníky s alkoholem, cigaretami a falešným značkovým oblečením bez evidence zboží. Ale setkali jsme se s nevolí a bagatelizací problému,“ tvrdí Otakar Mika. 

Táta přežil nacistický koncentrák

Otakar Mika se narodil 20. září 1953 v Litoměřicích, měl ještě čtyři bratry a zhruba od tří let žil s rodiči v západních Čechách. Jeho otec skončil za druhé světové války v nacistickém koncentráku kvůli útěkům z nucených prací v Německu. V roce 1963 vystoupil kvůli sporům s některými členy strany z KSČ. Rodiče Otakara Miky pracovali v pohostinství a měli málo času na své syny. V roce 1968 se rozvedli a Otakar Mika zanedlouho začal bydlet na ubytovně a pracovat v železničním depu v Sokolově. Až v 18 letech nastoupil do učení a vyučil se instalatérem a topenářem.

„Pak jsem šel ve Svatavě na šachtu, abych nemusel na dva roky na vojnu. Požádal jsem vedení dolů o povolení k cestě do Belgie, ale zakázali mi ji. Na konferenci Revolučního odborového hnutí jsem se přihlásil a zeptal se, proč mi jako dělníkovi nedovolili jet do Belgie,“ vypráví. „Jeden odborář mě napadl, že vedu kontrarevoluční řeči. Řekl jsem mu: ‚Heleďte, vy jste po okupaci v roce 1968 vracel rudé prapory na Donbas a zakázal jste dát sovětským vojákům vodu.‘ Ředitel dolu pak souhlasil, abych si dal novou žádost, ale zamítl mi ji. Když jsem od něj odcházel, ještě na mě na schodech zavolal: ‚Ty debile, nikam nepojedeš!‘“

Doktorka mu představila Františka Kriegla

O konfliktu mladého dělníka se dozvěděla závodní lékařka hnědouhelných dolů. Otakara Miku k sobě dostala pod záminkou, že potřebuje opravit umyvadlo. Poté, co jí oznámil, že je všechno v pořádku, řekla mu: „Tak se na to vy…! Sedni si. Co jsi měl s odbory na schůzi?“

Připadala mu hrozně nepříjemná, tak odpověděl, že je to jeho věc. Doktorka se ohradila: „To není tvoje věc, bacha na ně, jsou to svině, zkazí ti život. Musíš si na ně dávat pozor, kdybys potřeboval, tak řekni a pomůžu ti.“

Otakar Mika pak zjistil, že závodní lékařka je interbrigadistka ze Španělska, kde jako medička bojovala v občanské válce na straně levicových republikánů proti krajně pravicovým frankistům, podporovaným nacistickým Německem a fašistickou Itálií. „Ona byla opravdová komunistka a po roce 1968 nesnášela normalizační komunisty. Asi za půl roku mi zavolala. Přišel jsem, seděl tam chlapík, vlasy dozadu,“ vzpomíná Otakar Mika. „Tykala mi: ‚Znáš toho chlapa?‘ Podíval jsem se na něj a řekl: ‚Nezlobte se, pane, já vás neznám a vůbec nevím, proč mám potvrzovat, jestli někoho znám, nebo neznám.‘ Ona na to: ‚To je Franta Kriegl, taky byl ve Španělsku.‘ Kriegl, který v srpnu 1968 jako jediný z uneseného vedení KSČ nepodepsal v Moskvě protokoly, že okupace je bratrská pomoc a že s ní souhlasí. Za doktorkou jezdil na šachtu. Vtáhli mě k sobě, protože doktorka se domnívala, že mladí jenom drží hubu, a najednou se objeví někdo takový jako já. Měl jsem kliku, že jsem potkal takové lidi.“

Na vojně byl jen pět měsíců

Na vojnu narukoval Otakar Mika v říjnu 1978 k útvaru v Lešanech u Prahy, ovšem díky zaměstnání v dolech jenom na pět měsíců jako takzvaný pětimetr. Od roku 1977 byl ženatý a měl malého syna.

Pětimetři sice nemuseli tvrdnout v Československé lidové armádě (ČSLA) 730 dní, ale ostatní vojáci jim pouhých 150 dní „pakárny“ záviděli a znepříjemňovali jim v kasárnách každou chvilku. Mazáci je týrali a ponižovali ještě víc než běžné vojáky prvního ročníku, označované za zobáky.

„Ale na mě nikdy přímo nezaútočili. Možná proto, že jsem na vojnu šel v pětadvaceti letech, víc než rok po podpisu Charty 77. Asi mě chtěli oddělit od ostatních záklaďáků, tak mě dali na cimru s absíky,“ podotýká. „Absík“ bylo slangové pojmenování pro absolventy vojenských kateder vysokých škol. Na vojnu chodili pouze na rok a sloužili převážně jako velitelé čet a družstev.

V kasárnách se plazil kanálem, kde mráz roztrhl trubky

Během pěti měsíců v ČSLA udělili velitelé Otakaru Mikovi třikrát opušťák – krátkodobé volno k opuštění posádky, díky němuž odcestoval na víkend za rodinou. Něco podobného se některým vojákům nepodařilo ani za celé dva roky. Dva opušťáky obdržel v souvislosti s drastickým teplotním šokem v noci z 31. prosince 1978 na 1. ledna 1979. Paralyzoval tehdy celé Československo, armádu nevyjímaje. Otakar Mika pomáhal s odstraňováním škod.

„Na Silvestra bylo ještě odpoledne a večer na tričko, ve sklepech a všude byla otevřená okna, ale přes noc spadla teplota hluboko pod bod mrazu. Popraskala voda i topení. Opravy jsme dělali velmi složitě, chyběly plány, kde vede potrubí,“ vzpomíná Otakar Mika.  „Museli jsme rychle dostat teplo a vodu hlavně na ošetřovnu, na marodku. Plazil jsem se třeba v kanálu po trubkách, abych svařil prasklý spoj. Bylo to nebezpečné.“

Do civilu se Otakar Mika vrátil na konci února 1979. Dva roky pak obsluhoval vrtnou soupravu při geologickém uranovém průzkumu. Týden dělal dvanáctihodinové směny, týden měl volno a mohl ho trávit s rodinou. Vydělal si skoro pět tisíc korun měsíčně, zhruba dvakrát víc než celostátní průměr. U vrtů stály maringotky, kde s ostatními dělníky žil. „Když člověk skončil v létě ráno noční směnu a bylo vedro, nedalo se v maringotkách moc spát. Na druhou stranu jsem zažil krásné chvíle, když se kolem vrtu rozednívalo, přiletěla sova a koukala na mě,“ upozorňuje. „Na geologickém uranovém průzkumu dělala zajímavá sestava, bývalí komunisté vyhození po roce 1968 z funkcí nebo navrátilci z basy. Ale i s nimi se dalo vyjít,“ vzpomíná.

Kamarádovi z Charty 77 odpírali přídavky na děti

Většinu osmdesátých let dělal Otakar Mika v továrně na hudební nástroje Cremona v západočeském městečku Luby, kde žil s manželkou, synem a dcerou. „Upozorňoval jsem na případy uvězněných disidentů a taky jsem začal posílat každý měsíc pět set korun do Švédska na účet pro ženy zavřených chartistů,“ uvádí. „Pak se ukázalo, že šlo o provokaci StB, aby zjistila, kdo je ochoten pomoci lidem z opozice. Po roce 1989 dokonce kvůli tomu skončili dva estébáci u soudu,“ říká.

V Lubech chodil do kostela a také domů k páterovi Janouškovi. V pátek večer tam pociťoval doteky poznání a svobody při přednáškách na nejrůznější témata, například o putování Židů do Evropy. „Páter Janoušek byl úžasný a nesmírně vzdělaný člověk. Mohl by učit na univerzitě, ale komouši ho místo toho strčili do pohraničí do kostela, kam jsme chodili my, deset babiček a pár starých sudetských Němců,“ prohlašuje Otakar Mika.

Z doby před sametovou revolucí vzpomíná i na soud, u něhož se jeho kamarád Pavel Blatný domáhal přiznání státních přídavků na své čtyři děti. Jako chartistovi mu peníze odpírali. „Zastupoval ho Pavel Rychetský a všechna místa v soudní síni obsadili zapisovatelky a další zaměstnanci, aby se tam nedostala veřejnost,“ popisuje. „Tak jsem řekl soudci, že mi nikdo nemůže zakázat, abych během jednání stál. Pavlovi nakonec po velkých problémech přídavky na děti přiznali. Dělal tehdy pokrývače, protože po podpisu Charty 77 ho vyhodili z Národní galerie.“

U výslechu na StB se bránil Gorbačovem

V roce 1985 se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov a přišel s „perestrojkou“, tedy přestavbou politického a společenského života, která vedla v roce 1989 k obnově demokracie a svobody v zemích sovětského východního bloku.

„V Sovětském svazu šla perestrojka rychle, u nás pomalu. Ale bylo cítit, že to může prasknout, že se něco děje. Narůstala i moje drzost při výsleších na StB. Jednou jsem na svoji obranu použil právě Gorbačova,“ dodává Otakar Mika. „Řekl jsem, že díky němu bude všechno trošku jinak a bez tajné komunistické policie. Mladý estébák nevěděl, co odpovědět. Gorbačov nám v druhé půlce osmdesátých let přinesl obrovskou naději. Otázkou je, co nám z ní dneska zůstalo. Už zase se válčí a kolem nás je marast. Vzpomenout na Gorbačova je jako vzpomenout na hezkou dovolenou.“

V roce 1988 povolali Otakara Miku v pětatřiceti letech na vojenské cvičení ke 4. pluku Civilní obrany do Varnsdorfu. Gorbačovova perestrojka pronikla i do ČSLA, začalo se veřejně mluvit o šikaně mezi vojáky a armáda se pustila do boje proti ní. Ale zakořeněné týrání a ponižování vojáků prvního ročníku ze strany druhoročáků se dařilo odstraňovat jen ztuha.

Na cvičení ohlásil šikanu a byl z něj vyvrhel

„Dělal jsem ve Varnsdorfu vyvaděče vězňů. S jedním jsem po práci odešel do sprchy v kotelně, aby se umyl. Byli tam mazáci a atakovali jednoho slabého malinkého kluka. Měl brejličky jako John Lennon a trochu se mu podobal. Mazáky jsem okřikl, ale poslali mě někam. Říkali nám ‚záložky‘, takže: ‚Záložka, mám tě v …‘ A každý ví, jak to asi pokračuje,“ prohlašuje Otakar Mika.

„Odvedl jsem vězně do basy a v hlášení jsem popsal šikanu, kterou jsem viděl v kotelně. Druhý den si mě zavolal velitel útvaru, do konce cvičení jsem měl pět dnů. Nabídl mi, že mě pustí dřív. Nechtěl jsem, protože zábava při cestě domů s dalšími záložáky bývala obzvlášť dobrá. Velitel mi řekl: ‚Dobrá, ale dávejte na sebe pozor!‘ Protože jsem ohlásil šikanu, stal jsem se pro záklaďáky bonzákem, což se na vojně neodpouští. Přišel jsem na večeři, sedl si s jídlem ke dvěma klukům. S opovržením se zvedli a odešli. Rozkrojil jsem si řízek a zjistil, že jsem dostal kus hadru na podlahu obaleného strouhankou. Večer jsem si pak dával pozor a pomocník dozorčího se na mě byl dvakrát nebo třikrát podívat. Mazáci měli pocit, že buzerace mladých vojáků patří k jejich benefitům a nikdo jim šikanování nesmí brát.“

Nebezpečí ovšem nehrozilo Otakaru Mikovi jen na vojenském cvičení. Od 21. srpna 1988 začal chodit na demonstrace proti totalitě. První se odehrávala ve znamení protestů proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, druhá následovala 28. října 1988 při příležitosti 70. výročí založení Československa.

Při útěku ho zachránili Jugoslávci

„Nechali jsme auto na Pohořelci a vydali se Nerudovkou dolů. Kolem nás šly party lidí za stejným cílem, jako by se někde rozdávaly banány. Napadlo mě, že takhle vzniká povstání, kapky se spojí a voda všechno smete. Nezapomenu na moment scházení se. Nejdřív je vás na Václaváku sto, pak dvě stě, tři sta a ještě víc,“ svěřuje se. „Pak jsme přešli na Staromák, kde už byl připravený obrovský kordon Lidových milicí a policajtů. Obdivuju statečnost Johna Boka, mluvil přímo před nimi a vykřikoval hesla. Na Staromáku nás kropili vodními děly – nedával jsem pozor, dostal jsem zásah do obličeje a srazilo mi to brýle. Utíkal jsem pryč Korunovační ulicí, běželi za mnou policajti a milicionář. Nějací Jugoslávci tam zrovna opravovali barák a měli u něj plachty. Někdo z nich mě strhl rukou a za jednu mě zastrčil. Pronásledovatelé přeběhli dál.“

Po demonstracích během Palachova týdne v lednu 1989 zavřela totalitní moc naposledy budoucího prezidenta Václava Havla. Manželé Mikovi podepsali petici za jeho propuštění z vězení. Jméno Otakar Mika se zanedlouho objevilo rovněž pod peticí Několik vět, v níž opozice vyzývala vládnoucí KSČ k dialogu. „Několik vět byla chytrá věc a společnost si získala svým nekonfrontačním základem,“ poznamenává.

Rozejděte se! My jsme tady doma

Otakar Mika se na další demonstraci do Prahy vydal 28. října 1989. „Bylo tam už mnohem víc demonstrantů než četníků,  lidi vystupovali z tramvají a přidávali se k nám. Mezi demonstranty chodil jeden estébák, poznal bych ho i dneska. Bil pěstí do obličeje mladé lidi, odbíhal a schovával se za kordon policajtů,“ vypráví. „Vyzývali nás megafonem, abychom se rozešli. Vykřikl jsem: ‚My jsme tady doma!‘ a několik tisíc lidí to začalo skandovat. Když začaly útoky vodou, schoval jsem se za trafiku. Uprostřed vřavy jsem byl napjatý a nastražený. Vedle mě se krčili dva pražští důchodci, asi sedmdesátníci. Otočil jsem se na ně a chlapi vypadali rozjařeně, jako sparťanští fanoušci, když jejich mužstvo vede nad Slavií. Smáli se a radovali: ‚Tohle už komouši neudrží, už to brzy rupne.‘“

Na demonstraci 17. listopadu 1989, jež vyvrcholila brutálním zásahem policie proti studentskému průvodu na Národní třídě, Otakar Mika scházel. Nevypravil se tam, poněvadž mezi pořadatele patřil Socialistický svaz mládeže. O nemilosrdném zásahu ozbrojených složek se dozvěděl od dětí Pavla Blatného, které na Národní třídě dostaly rány obušky, ale vyvázly bez větších zranění.

Revoluční mítink vedli v humorném duchu

„Jel jsem v sobotu 25. listopadu do Prahy na demonstraci na Letenské pláni. Vzal jsem s sebou jedenáctiletého syna, neměl jsem strach, že se nám něco stane,“ uvádí Otakar Mika. „Na Letenské pláni se už nebál nikdo.“

V Lubech založili v týdnu po zásahu na Národní třídě Občanské fórum, do něhož vstoupil i Otakar Mika. Podle něj se v Cremoně většina zaměstnanců připojila 27. listopadu s nadšením k celonárodní generální stávce.

„Stávkovali jsme ale tak nějak po česku v době oběda. S ředitelem Vlastimilem Jiráskem jsme se jako Občanské fórum domluvili, že budeme pracovat, abychom stihli dodělat důležité zakázky a poslat zboží do Hamburku,“ tvrdí. „Během sametové revoluce jsem zajel do Prahy, aby k nám do Lubů poslali nějaké známé osobnosti. Přijela herečka Miluše Hradská a herec Jan Vlasák, oddávající úředník z Vratných lahví. Bylo plné kino, moderoval jsem mítink a vedli jsme ho spíš v humorném duchu, žádné lynčování komunistů. Možná právě díky mému neagresivnímu pojetí mě pak navrhli na přednostu Okresního úřadu v Chebu.“

Otakar Mika přemýšlel, co by se stalo, kdyby v roce 2024 uspořádali v Lubech k 35. výročí sametové revoluce retro mítink. Myslí si, že by to nebyla taková zábava jako v listopadu 1989. „Cremona skončila v konkursu, hospoda Skleník neexistuje, ve městě jsou jen dvě vietnamské prodejny, Luby nemají svého obvodního lékaře,“ vysvětluje. „Po roce 1989 nastala tragická situace, Západ nepotřeboval naši výrobu, ale jen trh a pracovní sílu v nízké mzdové hladině na co nejdelší dobu. Umírají kvůli tomu hlavně malá města v našem pohraničí.“

Sametovou revoluci nicméně považuje za velký okamžik české historie. Upozorňuje, že k revolucionářům se od počátku přidávali pokrokoví členové KSČ. Když se v Lubech chystal výjezd Lidových milicí proti demonstraci, která byla 17. listopadu v Praze, dva mladí milicionáři řekli, že nikam nepojedou.

Podle něj sehrály důležitou roli pro zklidnění situace v Československu tragické události v Rumunsku, kde se komunistický diktátor Nicolae Ceaușescu rozhodl utopit povstání v krvi. „Do Rumunska jsme posílali pomoc. Rýži a obvazy přinášeli i členové Lidových milicí. Lidi si uvědomili, že u nás nesmí dojít k násilí, že dokážeme být jiní než Rumuni,“ říká Otakar Mika.

Lidi se bojí o existenci, což je v pytli

Po sametové revoluci následovala velká amnestie Václava Havla pro vězně. Na svobodu se dostali také chladnokrevní zločinci. „Nejvíc mě mrzely vraždy a také násilné trestné činy na dětech. Amnestie pro nebezpečné pedofily neměla být. Když jsem byl přednosta Okresního úřadu v Chebu, pracovali tam manželé, kterým propuštěný vězeň zabil dceru,“ uvádí.

V Chebu ho v roce 1994 zvolili starostou za ODS, ale zklamalo ho, že občanským demokratům scházela sociální politika. O 30 let později ho zneklidňovalo, že se lidé bojí nejednou říci otevřeně své názory.

„Za komunistického režimu mlčeli z politických důvodů, ze strachu, že jim funkcionáři KSČ zavaří. Teď má mladý kluk doma ženu, dvě děti a hypotéku na byt na třicet let. V práci pak není tak progresivní a neřekne šéfovi: ‚Tohle není dobrý nápad, udělal bych to jinak.‘ Bojí se o svou existenci, což je v pytli. Člověk nemusí chodit večeřet do vybrané restaurace, jezdit v porsche, ale voda, elektřina a střecha nad hlavou nemůže být luxus,“ prohlašuje.

Pozdravujou tě cikánky z Apolla

„Můj táta se vrátil po válce z koncentráku a v euforii z osvobození Československa Rudou armádou vstoupil do KSČ. Říkal jsem mu: ‚Cos to podporoval? To jsi byl tak blbý, že jsi to neviděl?‘ Možná přeháním, ale někdy se bojím, aby to někdo někdy neřekl mně. I když moje vůle byla vždycky dobrá a snažil jsem se žít tak, abych svá rozhodnutí ustál sám před sebou. Chyby jsem udělal, ale nemyslel jsem to zle. A když něco poděláte, je důležité přiznat si to a omluvit se.“

Pokud má náladu pod psa, vybavuje si okamžiky ze svého života, které ho dokážou rozveselit. Třeba příhodu z chebského fotbalového stadionu, kde hrála už po sametové revoluci pražská Bohemka proti domácímu Unionu. Před rokem 1989 se chebský klub jmenoval Rudá hvězda a narukovali do něj i dva „bohemáci“. V Chebu měli bezvadnou vojnu a výsadní postavení prvoligových fotbalistů jim umožňovalo užívat si všech lákadel pohraničního města.

„V Chebu byl vyhlášený bar Apollo, pořádná hospoda s tanečkem. Kluci, co přišli do Rudé hvězdy z Bohemky, tam taky chodili. Když se v devadesátých letech vrátili do Chebu v dresu Bohemky a kopali proti Unionu, jeden z nich zasprintoval dopředu, pak se zastavil a koukal, komu přihraje,“ vzpomíná Otakar Mika. „A někdo z diváků na něj z hlediště zařval: ‚Hele, pozdravujou tě cikánky z Apolla.‘ Fotbalista přestal hrát, smál se, smáli se všichni hráči, smál se rozhodčí a celý stadion. Byla v tom obyčejná lidská radost ze hry i ze života. A věřím, že v nás zůstane.“