Ilias Michopoulos

* 1938

  • „Když jsem jezdil na prázdniny do Zlatých Hor, tam už bydleli moji rodiče, tak jsem angažoval různé dospělé lidi, že bychom měli něco takovýho dělat, že bychom neměli ustrnout, že bychom měli pěstovat naši kulturu, náš jazyk a tak dále. Určité zkušenosti jsem měl, byl jsem ve studentským souboru v Bratislavě. Rád tancuju, zpívám a cítil jsem, že bych mohl něco dát. Hned jak jsem vyšel školu, potom jsem normálně pracoval, jsem vytvořil zpěvo-taneční soubor ve Zlatých Horách, asi čtyřicet dva lidí. Nadšení, něco jsem uměl. Tak jsme to začali dávat dohromady a vytvořili jsme takový soubor, že jsme se zúčastňovali různých festivalů, v různých rekreačních střediskách jsme vystupovali, kdykoliv byla nějaká slavnost, na slavném 1. máji bez řeckého souboru ve Zlatých Horách, kde to poslouchaly tisíce lidí, by to nemohlo být. A tím jsem uspokojil sebe a uspokojil jsem ty lidi, který jsem (vedl), měli z toho radost. Nemohli se dočkat, kdy budou zkoušky, protože jsme se tam i bavili, odreagovali od práce, i mladí lidé se tam seznamovali.“

  • „Na stranickou schůzi v buňce organizace ve Zlatých Horách, ve které jsme byli asi dvaačtyřicet straníků, přijel generální tajemník Komunistické strany Řecka vysvětlit a analyzovat materiály XII. pléna Ústředního výboru Komunistické strany Řecka. Všichni seděli, pozorně poslouchali, a když skončil a tázal se, jestli někomu něco není jasné nebo jestli chce někdo něco připomenout, myslel to upřímně a myslel to doopravdy, tak jsem si všimnul, že ačkoliv jsem měl pocit, že posluchačstvo mnohým věcem nerozumělo, k některým věcem by chtělo mít buď námitky, nebo připomínky, bylo tam ticho jako v kostele. Mně to nedalo, byl jsem nejmladší, tak jsem se přihlásil a ten člen ústředního výboru, tajemník vlastně, říká: ,Prosím, mladíku,‘ mě oslovil. Tak jsem vstal a měl jsem tři otázky, na tělo, bych řekl. On se usmál a řekl: ,A to se mě musel ptát mladý, začínající člověk, a co vy, soudruzi, rozuměli jste všemu, nemáte námitky, nemáte připomínky?‘ Tím je zostudil, jak skončila schůze, během týdne mně pozastavili členství na půl roku.“

  • „Vyschly nám slzy, ty menší děti už nemohly ani plakat, ty starší, ode mě nahoru, od desíti, od devíti, si to uvědomily, že plakat nemá smysl. Tak jsme se shlukovali, překonávali jsme strach. Pomalu už nám došly potraviny, které nám nabalili rodiče, a trápil nás i hlad. Na jaře v těch horách, to bylo 1. dubna, bývá i chlad, přenocovali jsme pod holým nebem, jak jsme si ulehli, tak jsme vstali. V noci jsme chodili, ve dne jsme pod hustým křovím usínali.“

  • „Přišly papíry, ona to přečetla: ,No jo,‘ usmála se sice radostí, ,zkoušky jsi udělal, ale oni tě nepřijali stejně.‘ Já říkám: ,Proč?‘ Mně to bylo divné, proč mě nepřijali, když jsem to udělal. ,No, z nedostatku místa.‘ Tam se přihlásilo šest set třeba, brali osmdesát, nebo já nevím, jak to tam měli tenkrát, to bylo v padesátým čtvrtým. A to mně nedalo spát, sám jsem si sedl a napsal jsem na ministerstvo školství, že jsem udělal zkoušky. Poslal jsem jim papíry bez vědomí vedoucí, a že mě nevzali, že nevím, proč mě nevzali. Odpověděli mi, že tady v Čechách fakt je to obsazeno, ale přes ministerstvo, protože to byla jedna republika, mi doporučili, abych se přihlásil na Slovensko, že tam mají tři místa volná, ať si pospíším. Pospíšil jsem si, vlakem, soudružka vedoucí mně dala na cestu, zajel jsem tam, zakotvil, maturoval a potom jsem se vrátil zpátky do Čech.“

  • „Teď nás čekají desítky lidí v Mikulově, organizátoři, vychovatelky, víc personálu medicínského, čili sestřičky, doktoři a tak dále. A teď jsme si uvědomili, jak nás berou jako živé zboží, jak nás chytají, stříhají, vysvlékávali z toho, co jsme měli, protože to, co mně maminka oblékla prvního dubna, jsem do příchodu do Česka ze sebe nevysvlékl. Jak jsme si uléhali, tak jsme vstávali, ani umývání, ani péče, jenom jsme nějaké jídlo přijímali. A teďka to přijde z gruntu, všechno nám vysvětlili, že jsme byli zavšivení, cokoliv jsem pohnul ze šatstva nebo z řemenu, to bylo bílé od vší. Ostříhali nás do hola a jak na výrobním pásu do sprch, dezinfikovali nás, osprchovali nás a vycházeli jsme jak holátka z druhé strany sprch, tam nás přijímaly sestřičky, oblékaly do nového.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha - Karlín, 10.09.2010

    (audio)
    délka: 03:29:50
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vyschly nám slzy, plakat nemělo cenu

Pan Michopoulos po příjezdu do ČSR v roce 1948
Pan Michopoulos po příjezdu do ČSR v roce 1948
zdroj: Sbírka pana Michopoulose

Ilias Michopoulos se narodil roku 1938 ve vesnici Glikoneri v severním Řecku. Rodiče byli malorolníci, měli malé hospodářství. Otec pana Michopoulose bojoval za druhé světové války proti italské invazi, následně se jako partyzán přidal k Řecké národně osvobozenecké armádě (ELAS). Po skončení německé okupace a začátku občanské války bojoval proti královské armádě a britským jednotkám v řadách Řecké demokratické armády (DSE). V roce 1948 odešel společně se dvěma mladšími sestrami přes Albánii a Jugoslávii do Československa. Pan Michopoulos se nejdříve dostal do tábora v Mikulově a následně prošel osmi dětskými domovy. Rodiče pana Michopoulose přišli do Československa tři čtvrtě roku po něm. Děti ale nadále žily v dětských domovech, protože rodiče se o ně nemohli postarat. Pan Michopoulos absolvoval střední zemědělskou školu v Bratislavě a následně pracoval ve Státní traktorové stanici na Bruntálsku. Krátce byl členem Komunistické strany Řecka (KKE), v roce 1967 však kvůli neshodám s vedením odešel. Rád tančí a zpívá, ve Zlatých Horách založil řecký taneční a pěvecký soubor. Dnes žije v Praze. Je aktivní, zajímá se o osud historických budov v lázních Kyselka, kde v dětství krátce žil.