Ilias Michopoulos

„Když jsem jezdil na prázdniny do Zlatých Hor, tam už bydleli moji rodiče, tak jsem angažoval různé dospělé lidi, že bychom měli něco takovýho dělat, že bychom neměli ustrnout, že bychom měli pěstovat naši kulturu, náš jazyk a tak dále. Určité zkušenosti jsem měl, byl jsem ve studentským souboru v Bratislavě. Rád tancuju, zpívám a cítil jsem, že bych mohl něco dát. Hned jak jsem vyšel školu, potom jsem normálně pracoval, jsem vytvořil zpěvo-taneční soubor ve Zlatých Horách, asi čtyřicet dva lidí. Nadšení, něco jsem uměl. Tak jsme to začali dávat dohromady a vytvořili jsme takový soubor, že jsme se zúčastňovali různých festivalů, v různých rekreačních střediskách jsme vystupovali, kdykoliv byla nějaká slavnost, na slavném 1. máji bez řeckého souboru ve Zlatých Horách, kde to poslouchaly tisíce lidí, by to nemohlo být. A tím jsem uspokojil sebe a uspokojil jsem ty lidi, který jsem (vedl), měli z toho radost. Nemohli se dočkat, kdy budou zkoušky, protože jsme se tam i bavili, odreagovali od práce, i mladí lidé se tam seznamovali.“

„Na stranickou schůzi v buňce organizace ve Zlatých Horách, ve které jsme byli asi dvaačtyřicet straníků, přijel generální tajemník Komunistické strany Řecka vysvětlit a analyzovat materiály XII. pléna Ústředního výboru Komunistické strany Řecka. Všichni seděli, pozorně poslouchali, a když skončil a tázal se, jestli někomu něco není jasné nebo jestli chce někdo něco připomenout, myslel to upřímně a myslel to doopravdy, tak jsem si všimnul, že ačkoliv jsem měl pocit, že posluchačstvo mnohým věcem nerozumělo, k některým věcem by chtělo mít buď námitky, nebo připomínky, bylo tam ticho jako v kostele. Mně to nedalo, byl jsem nejmladší, tak jsem se přihlásil a ten člen ústředního výboru, tajemník vlastně, říká: ,Prosím, mladíku,‘ mě oslovil. Tak jsem vstal a měl jsem tři otázky, na tělo, bych řekl. On se usmál a řekl: ,A to se mě musel ptát mladý, začínající člověk, a co vy, soudruzi, rozuměli jste všemu, nemáte námitky, nemáte připomínky?‘ Tím je zostudil, jak skončila schůze, během týdne mně pozastavili členství na půl roku.“

„Vyschly nám slzy, ty menší děti už nemohly ani plakat, ty starší, ode mě nahoru, od desíti, od devíti, si to uvědomily, že plakat nemá smysl. Tak jsme se shlukovali, překonávali jsme strach. Pomalu už nám došly potraviny, které nám nabalili rodiče, a trápil nás i hlad. Na jaře v těch horách, to bylo 1. dubna, bývá i chlad, přenocovali jsme pod holým nebem, jak jsme si ulehli, tak jsme vstali. V noci jsme chodili, ve dne jsme pod hustým křovím usínali.“

„Přišly papíry, ona to přečetla: ,No jo,‘ usmála se sice radostí, ,zkoušky jsi udělal, ale oni tě nepřijali stejně.‘ Já říkám: ,Proč?‘ Mně to bylo divné, proč mě nepřijali, když jsem to udělal. ,No, z nedostatku místa.‘ Tam se přihlásilo šest set třeba, brali osmdesát, nebo já nevím, jak to tam měli tenkrát, to bylo v padesátým čtvrtým. A to mně nedalo spát, sám jsem si sedl a napsal jsem na ministerstvo školství, že jsem udělal zkoušky. Poslal jsem jim papíry bez vědomí vedoucí, a že mě nevzali, že nevím, proč mě nevzali. Odpověděli mi, že tady v Čechách fakt je to obsazeno, ale přes ministerstvo, protože to byla jedna republika, mi doporučili, abych se přihlásil na Slovensko, že tam mají tři místa volná, ať si pospíším. Pospíšil jsem si, vlakem, soudružka vedoucí mně dala na cestu, zajel jsem tam, zakotvil, maturoval a potom jsem se vrátil zpátky do Čech.“