Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Každá vláda je od Pánaboha
narozena 26. prosince 1930 v Rovnu v Polsku
potomek pobělohorských evangelických exulantů
v září 1939 zažila okupaci Polska Sovětským svazem
v létě 1940 rodina přesídlila do obce Pabianice na území tehdejšího Generálního gouvernementu
v lednu 1945 zažila druhý příchod Rudé armády do Polska
v červenci 1946 byla s rodinou repatriována do Československa
v letech 1945–1948 žila na statku v Lisově u Stoda
vystudovala hospodyňskou školu ve Stodě
v roce 1948 se odstěhovala do Aše a začala pracovat v národním podniku Tosta
v roce 1950 byla vyšetřována v souvislosti s útěkem manžela Václava na Západ
v roce 1961 se podruhé vdala za Josefa Michala
rodina se odstěhovala do Chebu
v roce 1966 adoptovali osmiměsíčního chlapce z dětského domova
Olga Alexandra se narodila roku 1930 v tehdy polském Rovnu jako první ze šesti dcer obuvnického mistra Viléma Duška a jeho ženy Ludmily Duškové. Jejich předci přišli na Volyň v 19. století z polského Lešna, kde žili jako evangeličtí uprchlíci z Čech po bitvě na Bílé hoře.
Roku 1936 začala Olga navštěvovat školu Henryka Sienkiewicze v Rovnu. Jako jediná evangelička ve třídě se často stávala terčem posměchu a různých ústrků od spolužáků. Rodina navštěvovala společně s ostatními krajany kostel Církve českobratrské evangelické. Společenství provozovalo nedělní školu, která v dětech pomáhala udržet národní povědomí a husitskou tradici. Rovno bylo v té době městem, kde společně žily různé národnosti i náboženství: „Přátelila jsem se s rodinou pravoslavného popa, který bydlel naproti v ulici. Hrála jsem si s jeho dětmi až do té doby, než zjistili, že jsem evangelička. Potom jsem k nim už nesměla chodit.“
„Mír skončil 1. září 1939, kdy Polsko přepadli Němci. Dva tatínkovi bratři museli nastoupit do polské armády a jít na frontu. Tatínek, který nepřijal polské občanství, mohl dál provozovat svoji živnost,“ vzpomínala Olga. V druhé polovině září pak v intencích sovětsko-německého paktu Molotov – Ribbentrop obsadila tehdejší východní polské oblasti sovětská armáda. „Naší ulicí projížděly kolony vozidel. Mezi nimi pochodovali vojáci. Rudou armádu vítali jenom místní Ukrajinci. Tatínek když viděl, že někteří vojáci nemají ani boty a jejich nohy jsou zabalené jenom v hadrech, řekl: ,Bude velká bída, když nemají ani na obutí.‘ Měl pravdu. Vojsko začalo rabovat domy a obchody. Na potraviny jsme museli stát dlouhé fronty. Najednou nebylo skoro co jíst. Chleba chyběl celé tři měsíce. Tatínka donutili, aby se svým majetkem vstoupil do Kooperativy, což bylo takové družstvo drobných řemeslníků. Opravoval boty za jídlo,“ vypráví Olga Michalová.
Komunisté začali zavádět všude nové pořádky: „Zakázali nám chodit do kostela. Začali zatýkat věřící. Ve škole jsem se musela od třetí třídy povinně učit ruštinu. Nový jazyk nás učila Helena Szybanska, manželka důstojníka polské armády. Později jsme se dozvěděli, že ho Sověti popravili u Katyně.“ Olga vzpomíná na zážitky z místního nádraží: „Po sovětské okupaci začaly přijíždět vlaky z Ukrajiny. Asi tam byl velký hlad. Z vlaku vystupovali zubožení lidé. Některé vynášeli na nosítkách. Mnozí cestu nepřežili. Mrtvé ukládali na nástupiště.“
Život v sovětské zóně byl velmi obtížný. K otci se donesly nepotvrzené a později ani neuskutečněné zvěsti o možnosti vystěhování do Čech z Němci okupovaného území. Rodině se přesto podařilo přesídlit do tehdejšího Generálního gouvernementu – tedy do polské oblasti okupované nacistickým Německem. „V létě 1940 jsme se přestěhovali do obce Pabianice v lodžském vojvodství. V nedalekém Zelówě žilo hodně českých evangelíků. Zase jsme mohli chodit do kostela a nikdo nás nepronásledoval pro víru. Jídlo bylo na příděl, ale měli jsme ho víc než u Rusů. Do školy jsem mohla začít chodit až po půl roce, protože byly všechny zavřené. Povinnou ruštinu nahradila němčina. Ve svých jedenácti letech jsem tak uměla mluvit česky, polsky, rusky a německy. Tatínka Němci poslali pracovat do velké obuvnické firmy v Gorzówě – Landsbergu. Posílal nám peníze a občas mohl přijet na dovolenou. Žilo se nám bez něho těžko. Musela jsem mamince hodně pomáhat. Starala jsem se o sestry. Prala jsem pleny na valše a chodila nakupovat na místní trhy,“ popsala pamětnice svůj život.
Leden 1945 přinesl do vesnice svobodu: „Před bombardováním jsme všichni utekli do připravených zákopů. Dům vedle dostal zásah a polovina našeho domu shořela. Potom přišla Rudá armáda. Zase jsme zažili rabování. Boje vystřídaly radostné pochody za zvuků Internacionály. Tatínka chtěli Rusové odvést do armády. Měl s nimi táhnout na Berlín. Naštěstí se mu povedlo vojenské službě vyhnout, když ze sebe udělal staršího, než byl.“
Čechům se v poválečném Polsku nežilo dobře. V létě 1946 se Duškovi dozvěděli o možnosti repatriace do vlasti. Otec vyřídil všechny úřední náležitosti a v polovině července se vydali s veškerým svým majetkem do Československa. Jeli vlakem ve vozech původně určených k přepravě dobytka. Celý jeden vagon zabral nábytek a zařízení domácnosti. Cesta trvala dva dny a skončila v Plzni, kde museli nějakou dobu čekat, než se najde jejich nový domov. Dostali přidělen statek č. p. 1 v Lisově u Stoda. Ze statku předtím Revoluční gardy vyhnaly původní německé obyvatele. Stavení místní vyrabovali a zbylo v něm jen několik kusů zuboženého dobytka. „Nikdo z rodiny předtím nepracoval v zemědělství. Všichni jsme se učili za pochodu. Já jsem dojila krávy a starala se o zvířata. Tatínkovi se často sousedé posmívali pro jeho neobratnost při práci na poli. Neměli jsme to jednoduché,“ připomněla si Olga těžké časy.
Duškovi se obtížně přizpůsobovali novému prostředí a moderní češtině. Pamětnice začala chodit do hospodyňské školy ve Stodě. Statek dál hospodářsky upadal. V roce 1948 musel otec předat hospodářství pod státní správu a rodina se odstěhovala za obživou do Aše. Olga se v roce 1949 vdala za mladého komunistu Václava, se kterým se seznámila ještě ve Stodě. Všichni pracovali v textilce – národním podniku Tosta. Pamětnice se díky své pracovitosti a inteligenci stala údernicí. Pracovala u pásu jako šička. Vedení ji doporučilo ke studiu na večerní průmyslovce pro pracující. Později proto mohla pracovat jako kalkulantka na ředitelství podniku.
Komunistický převrat v roce 1948 všichni z rodiny Duškových přijali jako danost a tak, jak jim jejich víra kázala, se podřídili novému režimu. Jediný, kdo pod vlivem komunistického teroru opustil svoji víru, byl manžel pamětnice Václav. Původně zapálený komunista objevil zásadní rozpor mezi oficiálně hlásanou pravdou a realitou všude kolem něho. Vedlo to i k rozporům mezi manželi. Olga se držela zásady: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Vadily jí vypjaté politické diskuse a raději se soustředila na svoji práci a víru.
Jednoho večera na jaře 1950 Václav odešel z domova. V Tostě druhý den chybělo i několik jeho spolupracovníků. Nastal poplach. Nějak se prozradilo, že chybějící úderníci společně opustili „komunistický ráj“. Uprchli do zatracovaného západního Německa, kde chtěli začít nový život. Pamětnici v práci zatkla Státní bezpečnost. Dva dny ji drželi ve vazbě a intenzivně vyslýchali. Nepovedlo se jim však prokázat, že o útěku předem věděla, a tak ji propustili.
„Po několika týdnech se Václav v noci vrátil a snažil se mne přesvědčit, abych odešla do Německa s ním. Odmítla jsem ho. Řekl, ať si všechno ještě rozmyslím, a odešel.“ Pamětnice nesouhlasila s jeho antikomunismem a ani s útěkem. Když Václav překonal hranice do vlasti podruhé, aby se znovu pokusil přemluvit Olgu k emigraci, čekala na něho v Aši Státní bezpečnost. Režim ho odsoudil na třiadvacet let. Olga manžela navštěvovala po sedm let v leopoldovské věznici. Odloučení a zásadní rozpory v názorech se však nakonec staly příčinou jejich rozvodu.
„Dne 11. září 1951 jsem se odpoledne vracela kolem nádraží z práce domů. Tou dobou obvykle přijížděl vlak z Chebu. Tentokrát byl jeho příjezd nějaký jiný. Vůbec nebrzdil a plnou rychlostí projel nádraží. Zmizel směrem na Německo. Později jsem se dozvěděla, co se tehdy stalo.“ Olga se stala svědkem události, která výrazně změnila život v pohraničí.
Skupina místních obyvatel pod vedením Dr. Jaroslava Švece a Karla Truksy se tehdy rozhodla uprchnout za hranice s pomocí osobního vlaku. Díky precizně zorganizované akci se povedlo soupravě 3717 překonat hraniční zátarasy. Po krátké zastávce za hranicemi vlak dojel až do stanice Selb-Plößberg, kde všech 110 cestujících vystoupilo. Ujala se jich americká armáda. Po dvou dnech strávených ve vagonech a kasárnách Grafenwoerh se 77 pasažérů rozhodlo pro návrat do Československa. Komunisté po tomto hromadném útěku výrazně zpřísnili režim na hranicích. Někde vytrhali i koleje vedoucí do Německa a Rakouska.
V únoru 1961 se Olga podruhé vdala – za doktora práv Josefa Michala, kterého poznala v Aši. Přestěhovali se do Chebu, kde Josef získal byt. Našla si novou práci v podniku Drobné zboží Cheb. Pracovala na ředitelství jako kalkulantka. Kvalifikaci pro nové místo si doplnila na večerní ekonomické škole. Po svatbě z Českobratrské církve evangelické přestoupila do Bratrské jednoty baptistů. Zaujal ji vědomý křest dospělých na základě víry. Manželství bylo dlouho bezdětné. V roce 1966 si s Josefem osvojili osmiměsíčního chlapečka z dětského domova. Pracovní vytížení, péče o rodinu a studium pravděpodobně vyvolaly těžké onemocnění, které vedlo až k její plné invaliditě v roce 1970.
Olga se však nedokázala smířit s nečinností. Hned jak jí to zdravotní stav umožnil, začala hledat nové uplatnění. Její jazykové znalosti a touha po dalším vzdělávání ji přivedly do cestovní kanceláře Čedok. Začala brigádně pracovat jako průvodce zahraničních turistů po Československu. Později jezdila i jako kustod na zahraniční zájezdy do socialistických zemí. Západní státy neměla povoleny, protože nebyla členkou KSČ.
„Ráda jsem provázela zájezdy sovětských turistů do Karlových Varů. Byli takoví pokorní a uctivě poslouchali můj výklad. Měli s sebou dost peněz na nákupy. Jednou jsem musela řešit ztrátu drahého prstenu v hotelu Pupp. Jindy se mi z kabelky při výkladu ztratilo devět tisíc korun, které jsem měla připravené na zaplacení servisu pro turisty. Zloději se tehdy zaměřovali na turistické výpravy.“ Pamětnice se i přes různé nesnáze cítila ve své nové roli dobře.
Listopad 1989 přinesl velké změny ve společnosti. Důsledně apolitická Olga se nezúčastnila demonstrací a ani jinak se neangažovala. Přivítala možnost cestovat, kamkoliv ji napadlo, a také ohodnocení její práce v Čedoku se stalo spravedlivějším. V roce 1996 si s manželem v Chebu postavili rodinný domek a přestěhovali se do něj ze svého panelového bytu. V době natáčení (2020) Olga Michalová žila spokojeným životem v Chebu. Pěstovala své záliby a účastnila se života v křesťanském společenství.
Redakční poznámka: pamětnice si výslovně přála neuvádět příjmení prvního manžela, jehož osud je v příběhu zmiňován.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Vladimír Vítek)