Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Michálková (* 1931)

• narozena 27. července 1931 v Soběslavi

• vyrůstala v době protektorátu v malé obci Mezná na Soběslavsku

• rodiče brzy po válce koupili domek po Němcích v Plesné u Chebu

• pamětnice zde zažila komplikovanou poválečnou dobu odsunu německého obyvatelstva a příchodu nových usedlíků, soužití mnoha národností

• v 15 letech nastoupila do místní textilní továrny Lehrmann (později Tosta), kde pracovala dlouhých 43 let

• vdala se, s manželem vychovali dvě dcery

• v roce 2023 žila v Plesné

Rodiče Marty Michálkové se po válce rozhodli využít příležitost k získání vlastního bydlení a zakoupili domek po Němcích v západočeském pohraničním městečku Plesná. Stěhovali se v listopadu 1945. Marta, která končila základní školu, musela jít s nimi. Stěhování z jihočeské vesnice, kde vyrůstala obklopena širší rodinou a kamarády, oplakala. Zpočátku rodina žila v zakoupeném domku společně s původními majiteli, kteří čekali na odsun. V Plesné ještě dlouho po válce převažovalo německy mluvící obyvatelstvo. Nebyla tu ani česká škola, kde by dívka mohla pokračovat ve studiu. Nastoupila tak už v patnácti letech do práce v místní textilní továrně Lehrmann. Většina zaměstnanců továrny mluvila jazykem, kterému pamětnice jen stěží rozuměla. Protektorátní povinná spisovná němčina byla místnímu dialektu, tzv. egerlandštině, na hony vzdálená. 

Německá učitelka byla přísná

 

Rodiče po svatbě bydleli v nájemním bytě v Soběslavi, kde se Marta Michálková v roce 1931 narodila. Otec pracoval jako skladník v místní továrně na šicí stroje Lada,  matka byla invalidní a šila lidem na zakázku oblečení. Děda byl cihlář, v nedaleké obci Mezná si stavěl dům. Prarodiče bydleli v bytě v cihelně a mladým půjčili k užívání novostavbu. Vesnice měla v té době asi 200 obyvatel, 52 domů, školu, obchod, hostinec. „Bylo tam pěkně, jako dítě jsem to tam měla ráda,“ vzpomíná pamětnice. „Ve škole jsme měli dobré učitele, i německou učitelku, za války se všichni učili němčinu. Tu jsme moc nemilovali, byla přísná a museli jsme s ní mluvit německy. Řídící byl dobrý, učitel také, mám pěkné vzpomínky,“ dodává. 

Přestože vyrůstala v době protektorátu, prožila pěkné dětství. „V protektorátu mně bylo málo let, mně nic nescházelo, na vesnici jsme žili všichni pohromadě,“ vysvětluje pamětnice a doplňuje: „Tatínek dojížděl do práce do Soběslavi, maminka byla doma jako švadlena. Já jsem měla dětství hezké, nemůžu si stěžovat. Tam u nás Němci nebyli, ve vsi ne.“ Marta si nevybavuje, že by byl někdo z občanů obce Mezná za války perzekvován. „Jako dítě jsem o to zájem neměla, nepamatuju si,  že by někdo byl i za války zavřený,“ přemítá. „Na konci války přijeli Rusové, ale nepamatuju si, že by tam došlo k nějakým bojům. Nikomu neubližovali, my jsme tam mezi nimi běhali jako malí, to byl konec války.“

Konec války se slavil v hasičské zbrojnici

Vesnici Mezná osvobozovala sovětská armáda. „Tu jsme tam měli, ruskou armádu, snad tam měli někde vojenský štáb, asi ve škole, tam jsme v tu dobu nechodili. Byli tam vojáci, i techniku tam měli, to bylo něco pro děti, pokoukání,“ vzpomíná pamětnice a dodává: „V Mezné Rusové dlouho nebyli, co by tam také dělali... Asi čtrnáct dní se tam pohybovali, pak zmizeli, asi do měst. Co by na takové vesničce dělali...“ Konec války se slavil v hasičské zbrojnici. „Když skončila válka, to bylo veselo. Na vsi byla hasičská zbrojnice, mužský se tam scházeli, veselo bylo, my jako malí jsme tam běhali okolo, no prostě se slavil konec války.“ Po válce se rodiče rozhodli, že se odstěhují do pohraničí – na podzim roku 1945 odjeli s dcerou do Plesné.

Otec měl tři bratry, dva z nich se záhy po válce odstěhovali do pohraničí. „Byli to hospodáři, měli chaloupku, krávu, drželi prasata, slepice atd. Nebyli z Mezné, ale z vedlejších vesnic. Odjeli do pohraničí, že si tam vybudují nové, větší hospodářství. Odjeli do Plesné. Tam si zabrali nebo koupili statky, velká hospodářství, více krav, koně atd. Když se tam zabydleli, otec se jel za nimi podívat. Bratři ho přesvědčili, že tam má jet taky, že tam má možnost pořídit si baráček a vybudovat si tam svoje. Protože tady to bylo otce mojí matky, dědečka,“ vypravuje pamětnice. Tatínek přijel z návštěvy domů a přesvědčil maminku, aby se tam jela s ním podívat. „Přijeli a řekli: ‚Budeme se stěhovat.‘“

Stěhování do Plesné jsem obrečela

Přesun z malebného jihočeského venkova do západočeského pohraničí nesla Marta těžce. „Sbalili mě, jako dítě jsem musela mlčet a jet.  Já nechtěla, měla jsem v Mezné svůj kolektiv, školu, kamarády. Bylo to pro mě kruté, vnímala jsem to velice špatně, ale to víte... Dítě se musí podřídit. Měla jsem o čtyři roky starší sestru, ta se tam učila fotografkou, a ta tam mohla zůstat u babičky s dědou, ale já jsem musela do Plesné. Jako dítě jsem to obrečela.“ Dodnes si vybavuje, že „všude byli Němci, mluvilo se všade německy, Čechů tam byla jen hrstka, když jsme tam přišli, najít si nějaké kamarády, to nebyla možnost. Baráček jsme tam měli, což o to, koupil tam táta baráček pěknej, ale ve kterém ještě bydleli Němci!“

Rodina se do Plesné stěhovala vlakem. Vagon měli naložený veškerým majetkem včetně nábytku. „My jsme se nastěhovali dolů do toho baráčku, to nám museli vyklidit, protože my jsme tam nešli s kuframa, my jsme se tam přistěhovali vlakem, vagonem, se vším. Tak jsme bydleli dole a Němci do odsunu bydleli s námi nahoře. Ale žádný problém s nimi nebyl. Byli to slušní lidi, chovali se k nám slušně, k dětem taky, takže prostě do toho odsunu jsme to tam s nimi přežili. Jmenovali se Schmidtovi. Měli děti, to už byli starší lidi, měli dceru, vdanou v Plesné.“ Domek stál ve školní ulici, naproti škole a tělocvičně. Dům později pamětnice s manželem prodala, ale pořád tam stojí.

Nábytek po Němcích se svážel na náměstí

Je obecně známo, že odcházející Němci si mohli vzít na cestu jen nejnutnější osobní věci. „Sváželi je myslím do Chebu, jen se zavazadly, nábytek a všechno ostatní v domě zůstalo. My jsme to nepoužívali vůbec, nechali jsme to vystěhovat a dali jsme si tam svoje. Obyčejně se všechno nepotřebné vystěhovávalo do společných místností dole na náměstí, tam se to sváželo a tam si to mohl koupit či odvézt, kdo chtěl. My jsme si tam nic nenechali, moji rodiče chtěli mít svoje, zařídili si to po svém, však jsme se přistěhovali vagonem,“ popisuje pamětnice. Otec našel zaměstnání jako skladník ve znárodněné textilní továrně Lehrmann. Maminka zůstala v domácnosti.

Do školy už v Plesné Marta nechodila. „Rodiče nevěděli,  co se mnou. Škola tady byla německá, jenom část česká. Já jsem měla ale už stejně základní školu za sebou, tak mě nikam nemohli dát, do žádné školy, nic nebylo,“  vysvětluje pamětnice, „a tak mě dali do té fabriky taky. Bylo mi asi čtrnáct, necelých patnáct let.“ Lehrmann, později Tosta, vyráběl vše od surovin. Dovážela se bavlna, příze, střiž. Z nich se vyráběly látky i hotové oblečení. „Já jsem pracovala na dílně, kde se šily výrobky, tam mě dali – tam byli samozřejmě skoro samí Němci, sem tam se tam objevila nějaká Češka. Já jsem zapisovala, kolik toho udělali, kolik toho ušili a kolik si za ten den vydělali. To byla moje první práce v té fabrice.“ 

Musela jsem mluvit německy

Začátky nebyly snadné, jak vzpomíná Marta. „Bylo to náročné už tím, že jsem musela mluvit německy. Základy němčiny jsem měla ze školy, jenže to byla spisovná němčina. Ale oni nemluvili spisovně, měli takovou egerlandštinu a to bylo trochu jinak, takže jsem se s nimi domlouvala těžko, ale nějak to šlo.“ Egerlandština bylo specifické nářečí českých Němců na Karlovarsku, v okolí Chebu, Mariánských Lázní, Tachova. Zmiňují ji prameny již okolo roku 1300 n. l.  Jejím specifikem je, že nepoužívá přehlásky. V egerlandštině vznikala i krásná literatura a básně. Podle pamětnice se později personální poměr v továrně pozvolna změnil ve prospěch Čechů. „Přišel český mistr, česká mistrová, už to bylo veselejší, už nás tam bylo víc.“

Nově příchozí obyvatelé Plesné a zaměstnanci továrny byli lidé různých národností. „Češi, Slováci, Rumuni, volyňští Češi, to byl první nápor,“ vypočítává Marta. „A samozřejmě tam zůstali ti Němci, kteří byli specialisté, a ty si vedení továrny nechávalo. To už byla továrna česky pojmenována Tosta – Továrna stávkového zboží.“ Název dostala podle tkalcovského stavu či lépe úpletového stroje na zpracování bavlny. Zpracovávala se tu ruská bavlna. Pamětnice se časem vypracovala na dopravačku – vedoucí dopravního oddělení. Protože měla jen základní vzdělání, doplňovala si jej při práci školeními a kurzy kancelářských prací, jako psaní na stroji atp. „To už jsem byla vdaná, no a tu dopravačku jsem tam dělala až do důchodu.“

Dopravní oddělení mělo devět aut nákladních a jedno osobní. „Byli tam závozníci, šoféři, byla to práce, která mi sedla. Byla jsem tam až do důchodu, celých čtyřicet tři let! Myslela jsem si, že nic jiného dělat nemůžu, a tak jsem se nikam jinam nehrnula. Do důchodu jsem šla na jaře v roce 1989. Na podzim jsem ještě nastoupila na městský úřad do účtárny, tam jsem pracovala ještě do čtyřiašedesáti let.“ 

O politiku jsem se nezajímala

Po roce 1948 museli otcovi bratři nově nabyté statky zase odevzdat státu. „Honza se dokonce vypracoval na předsedu JZD. Vojta ne, ten měl svoje hospodářství,“ vzpomíná pamětnice na dobu po roce 1948. „Také to pak musel dát, to jinak nešlo. Ale jestli to probíhalo kladně, nebo záporně, to už nevím, to nemůžu posoudit. Já jsem to moc nevnímala, to šlo mimo mě, o to já jsem neměla zájem. Maminka, ta byla věčně doma, ta se o politiku nezajímala a tatínek taky nebyl žádný politik.“ A jak pamětnice prožila srpen 1968? „Probudili jsme se, no, a byli tam vojáci. To jsme koukali. Až pak, když jsem přišla do práce, jsem se z rozhlasu dozvěděla, co se děje. Přes nás jen projížděli. Nic se nedělo, nikde nestavěli. Jen část zůstala v Luhu v lese, kde bylo sportovní hřiště. Pak odjeli pryč. Takoví kluci to byli.“

Pamětnice se během let v továrně nikdy nestala členkou KSČ.  „Nepřemlouvali mě, nikdo za mnou nebyl a nikdo mě do strany nenutil. Manžel byl, ano, ten byl ve straně. Protože se postupně vypracoval do funkce ředitele továrny, no a každá funkce musela být, ten byl.“ Poznali se v továrně, kam muž pamětnice přišel z Prahy po studiích na umístěnku. Brali se v roce 1951. „Dvě dcery mám, starší Jana se narodila v roce 1952, mladší Jiřina v roce 1955. Jana vystudovala textilní a strojní fakultu v Liberci, je inženýrka. Jiřinka, co mne doprovází, je vyučená kadeřnice. „Rekreaci ROH využili jednou. „Byli jsme v Maďarsku, u Balatonu, v chatkovém táboře. Jinak jsme jezdili pod stan, manžel byl vášnivý rybář, a tak jsme jezdili s dětma po přehradách.“

Život po roce 1989

Na otázku, jak se jí osobně změnil život po revoluci v roce 1989, Marta Michálková odpovídá: „No, hele, já toho moc nemám. A víte proč? Já jsem vlastně odešla na jaře z fabriky a tím jsem úplně přerušila kontakty.  Pak jsem nastoupila na podzim na chvíli na městský úřad do účtárny. Změnilo se vedení, ano, byl nový starosta Rybák. Ve fabrice, tam přišel nějaký inženýr Dragoun a pracovali dál, pak se výroba zastavila. To už ale šlo mimo mě, to vím jen z  doslechu. Rozprodávalo se, jezdily kamiony, odvážely stroje, co se dalo. Dnes je fabrika otevřená každou sobotu a neděli, je tam výstava, taková krajská, i porcelán a tak, všechno možné, část Tosty, fotografie atp. Pořádají se tam jarmarky, pivní festivaly, teď tam bylo nějaké česko-německé sezení.“