Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jak dokázali lidi zmanipulovat a poštvat proti sobě!
narozen 6. prosince 1933 v Kosticích na Břeclavsku
studium na církevní škole ve Velehradě
1949 – kolektivizace, pronásledování rodiny
srpen 1950 – podpálení družstevního stohu
v letech 1950–1953 vězněn v nápravném zařízení v Zámrsku
roku 1954 sloužil na vojně u PTP
dělnická zaměstnání
po roce 1989 snaha o rehabilitaci, předsedou břeclavské pobočky KPV
Cyril Michalica se narodil 6. prosince 1933 v Kosticích na Břeclavsku jako nejmladší ze tří sourozenců. Jeho otec byl pokrokový sedlák, praktikující katolík a člověk, který se veřejně angažoval v dění obce.
Na každé žně k nim přijížděl na tři týdny dovolené vzdálený příbuzný Josef Beránek, divizní generál. To se museli kluci mýt pod pumpou a dodržovat přísný vojenský režim.
Josef Beránek se narodil v roce 1892 v Poštorni, která byla osídlena moravskými Chorvaty, a jeho původní jméno znělo Baránek. Matka mu bohužel zemřela, když mu bylo šest nebo sedm měsíců, a on se dostal do výchovy k její sestře na Moravu – otec by se nedokázal o tak malé dítě postarat. Tady ho také ve škole překřtili, domnívali se, že jméno je chybně zapsáno. Šikovný chlapec dostal stipendium a vystudoval reálku v Hodoníně, poté absolvoval učitelský ústav v Brně a první štaci dostal v Dolních Bojanovicích. A také poslední, protože za půl roku vypukla první světová válka a on musel jako rakouský voják bojovat na východní frontě proti Rusku. Tam byl vážně raněn, takže když po boji sbírali mrtvé, vzali i jeho a dali ho do společného hrobu. Naštěstí úplně nahoru. A co se stalo poté, lze nazvat zázrakem. Kolem šel kostický občan Kubišt Trčka, poznal v Beránkovi svého kamaráda a hned skočil do jámy. Zjistil, že má ještě hmatatelný tep. Vytáhl ho, ještě než stačili přijet s vápnem, dopravil ho do lazaretu a tam ho zachránili. Ovšem Josef Beránek musel na frontu znovu, padl do zajetí a dal se k legionářům. Zastával tehdy nižší hodnost, snad četaře, a dělal pobočníka plukovníku Švecovi.
Když začala bitva u Zborova, plukovník byl raněn, a tak Josef Beránek musel převzít velení a řídit celou bitvu. Důležité vítězství legionářů usnadnilo Masarykovi vyjednávání o odtržení republiky. S bitvou je spojena jedna perlička – když generál Syrový a generál Kutlvašr jeli k bojišti, dostali se s autem blízko výbuchu dělostřeleckého granátu – byli raněni a museli do lazaretu. Nechali se ošetřit a hned utíkali na bojiště, ale v tu chvíli už byla bitva rozhodnutá. Noviny ovšem vyzdvihovaly jejich zásluhy. Generál Syrový byl natolik čestný, že u Masaryka protestoval, že je neprávem oslavován. Masaryk odvětil: „Jeníku, nech to tak, národ chce mít hrdinu.“ Josef Beránek byl alespoň vyznamenán. S bolševiky ještě bojoval, když jeli na Vladivostok, byl raněn u Buzuluku a u Bachmače, kde se vyznamenal zejména generál Gajda. Josef Beránek, tehdy už ve vyšší hodnosti, prožil celou anabázi a potom měl na starost celou jednu loď z Vladivostoku do Ameriky a pak do Československa.
Po první světové válce zůstal u armády a postoupil až na pozici generála. Byl nejvyšším velitelem olomoucké posádky, která byla největší v republice. Za protektorátu byli velitelé propuštěni – jakoby na dovolenou, bez financí, samozřejmě. Josef Beránek se naštěstí oženil do pražské, dobře situované rodiny Fričových. Jeho manželka dostala dům v Dobříši a tam také po celou dobu protektorátu žili. V brdských lesích byli partyzáni, on se s nimi stýkal a pomáhal jim. Jeho činnost nebyla naštěstí prozrazena a Němci ho nijak nepronásledovali.
Po druhé světové válce nastoupil znovu do Olomouce, kde sloužil do května nebo června 1948. Poté byl propuštěn do důchodu, ale bez jakékoliv finanční náhrady – s odůvodněním, že sloužil kapitalistické republice. Nemohli mu odpustit jeho legionářskou minulost. Byl tak nucen vzít, co mu komunisté byli ochotni přidělit – vydával lopaty a krumpáče u Pozemních staveb. Z toho pak také dostal žalostný důchod.
„Když už jsem byl dospělý, zastavil jsem se u něho v Dobříši, byl jsem tam několikrát. Pamatuji si naposledy, bylo to někdy před rokem 1968, ukazoval mi všechna vyznamenání, nejvyšší československé vyznamenání Řád Bílého lva a největší anglické a italské vyznamenání,“ vzpomíná Cyril Michalica.
Za druhé světové války pomáhal malý Cyril rodině, hlídal třeba okolí domu, když se muži z obce scházeli u Michalicových k poslechu zahraničního rozhlasu.
„Musel jsem dávat pozor, když k nám šli chlapi poslouchat zahraniční rozhlas. V celé ulici byla tak dvě tři rádia a my jsme zrovna rádio měli. Bylo samozřejmě vybaveno cedulkou: ‚Pamatuj! Poslouchání cizího vysílání se trestá káznicí nebo i smrtí.‘ Takže to nebyla žádná legrace si to pustit.“
Cyril Michalica v zimě hlídal, zda se neblíží někdo nepovolaný, v takovém případě ho musel v tichosti předběhnout a zabušit na dveře domluvené heslo, aby rádio stačili v chalupě vypnout. V Kosticích také zažil boje mezi Němci a partyzány a ruskou armádou, stejně tak návrat Rusů po válce.
„Bylo to v roce 1942, tenkrát bylo strašně sněhu. A Němci prohráli u Stalingradu a všichni kolem toho rokovali. A hlásili, že Truman poklepal na základní kámen továrny na letadla, tak náš táta to komentoval: ‚Ježíš, oni si tam klepou na kámen, to už tady měli být!‘ A že to už nebude potřeba, než postaví továrnu, bude dávno po válce. A když koncem války létaly ty svazy, to hučela zem. Byly jak stříbrné vlaštovky, vpředu jeden, za ním tři, pak už devět, jako šíp. Tak jsem se smál, že to jsou ta letadla z továrny, co už nemuseli stavět.“
Když se do okolí Kostic dostala fronta, bojovalo se tam týden, Němci se urputně bránili a Sověti stále nemohli v bažinatém terénu překročit řeku Moravu. Vypalovali kaťuše, které zasáhly tamní osídlení. Například ve vedlejším Lanžhotě vyhořelo padesát procent domů. V samotných Kosticích padlo asi sedmnáct místních a pohřbili tam čtrnáct Němců. Pouze tři z nich ale padli v boji. Další tři byli zavražděni místními obyvateli, ostatní potom zastřeleni u zdi statku, když se vzdali a mysleli si, že půjdou do zajetí. Rusů ovšem Kostičtí pohřbili do společného hrobu na tři sta šedesát.
První z vražd potkala německého poddůstojníka – díval se dalekohledem směrem k lesu a nejmenovaný obyvatel Kostic, protože chtěl ten dalekohled, ho zezadu zastřelil. Kulka ovšem dalekohled poškodila, takže mu byl k ničemu.
„A ten dotyčný ho zatáhl do prvního baráku, do vjezdu. A majiteli řekl, aby ho rychle někam uklidil. A sám sedl na kolo a ujel. A ten to musel udělat, aby ho Němci nenašli a třeba Kostice nevypálili.“
Druhý případ byl ještě otřesnější. K tamnímu sedlákovi přišli dva němečtí vojáci pro vůz a pár koní. Povoz jim vyhovoval, a že se za chvíli vrátí. Přišel ovšem jen jeden z nich, druhý se zdržel. Když Němec procházel pod vjezdem kolem vozu, strhl sedlák držák k řízení ojí a tím těžkým řetězem ho zezadu udeřil.
„Zakopal ho do hnoje. Neměl moc času, takže moc hluboko ne. A když tam přišel ten druhý, ten v hnoji začal přicházet k sobě, takže ho přes tu pokrývku ještě vidlemi sedlák dorazil. A ten druhý se po něm sháněl, ale nenapadlo ho, že by mohl být mrtev, vzal ty koně i s vozem a odjel.“
Třetí případ, na který Cyril Michalica vzpomíná, byl Rakušan, který pocházel z okolí – chtěl dezertovat, věděl, že už je blízko domova. S rodinou z Kostic se domluvil, že mu dají civilní oblečení, aby mohl utéct. Ti se tvářili přátelsky, opili ho a uložili do postele. Majitel domu vojáka potom v posteli zapíchl bajonetem.
Když Rusové obec dobyli, dříve vylidněné ulice byly úplně ucpané auty, technikou, vojskem, že se nedalo přejít. Sovětská armáda si v obcích brala všechno, co potřebovala – zejména koně, ale i dobytek, bicykly, naopak raněné a vyčerpané koně nechávala za sebou.
Obec byla před kolektivizací založena na vzájemné podpoře a výpomoci. Michalicovi měli hospodářství, na které chodily vypomáhat místní ženy, třeba okopávat a podobně. Na oplátku jim sedlák vypomáhal s koňmi, například zorat políčko nebo vyvézt hnůj.
„Třeba ajznboňáci měli nějaká malá políčka. U nás bylo 300 hektarů obecního pozemku. A ty byly rozdělené na díly méně jak půl hektaru. A ti, co nebyli bezzemci, to měli od obce vypachtované, aby se mohli samozásobit. Každý měl nějaké to prasátko, husy. Chlapi měli i svá zaměstnání, jak se říkalo, kovozemědělci. My jsme měli asi šest hektarů vlastního a obdělávali jsme asi dvanáct hektarů, to jsme měli pronajaté.“
Do roku 1948 se začalo rozbíhat hospodářství, byla tu UNRA, která dodávala různé spotřební zboží, mimo jiné i traktory. A sedláci si mohli vytvářet tzv. strojní družstva – založili je podle stanov, aby mohli dohromady vlastnit nějaký traktor nebo jiné stroje. Otec Cyrila Michalici takové družstvo s kamarády založil a díky subvencím od UNRA získali skoro zadarmo traktor Ferguson, čtyřiadvacet koní, to byl velký pokrok. Využívali ho nejen členové družstva, ale orali i cizím, byť za trochu vyšší cenu.
Sedlák Michalica se snažil, aby se všechno dělo podle práva – pomohl například panu Steinovi, aby nepřišel po válce o majetek, a ještě tím přispěl k obnově obce.
„Stein měl v Bratislavě pivovar, a aby se nedostal do koncentráku, schoval se v tom pivovaru ve velkém pivovarském sudu. A tam byl chudák celou válku, ale neprozradilo se to. A po válce se s ním otec domluvil – on totiž to jeho pole obdělával jeden větší hospodář a měl s tím Steinem sepsanou kupní smlouvu, chtěl ty pozemky koupit. Ale přišla válka a advokát Steinovi nedoporučoval, aby tu smlouvu podepsal. Ovšem existoval zákon o tzv. vydržení, tj. když někdo měl něco cizího a zacházel s tím jako s vlastním po dobu deseti let, mohl si to přivlastnit. A ten, co to obdělával, byl vychytralý a chybělo mu několik měsíců na to, aby to mohl prohlásit za své. Náš otec se to domákl a zajel za tím Steinem, který si ty okolnosti už ani nepamatoval. A on to od něj koupil, ale ne pro sebe, ale rozparceloval to po pěti měřicích, 0,5 hektaru, pro ty občany, kteří měli zájem.“
Když se začali Rusové stahovat, armáda odjížděla vlaky a vozidla a těžká technika, často tažená koňmi a volky, vytvářely na silnicích dlouhé kolony, které se táhly směrem od Brna k Bratislavě. U Kostic, na rozcestí Kostická váha, se vojáci zastavovali, byla tam hospoda a také napajedlo pro dobytek. Sedlák Michalica tehdy s armádou směnil koně za dobytek, který byl pro vojsko příliš pomalý a také toho utáhl méně. Dva kusy ovšem byly nakažené slintavkou, a Michalica se tedy rozhodl, že je dají k výseku známému řezníkovi. V obci se mezitím na obecním úřadu vytvořila samozvaná skupina radních, označila se červenou páskou na rukávu a už tehdy vytvářela atmosféru nátlaku a strachu. A sedlák Michalica dostal hned obsílku a byl obžalován z narušení veřejného zásobování. Shodou okolností byl také obžalován místní učitel Tomáš Beránek, ten ovšem ze zcela jiných důvodů. Spolu se svou ženou se vydali na kole do Valtic, které byly po odsunu Němců vylidněné, a zabrali tam po řídícím učiteli dům s tím, že až se to dosídlí, budou tam učit. Jenže za dva měsíce si to rozmysleli, najali si nákladní auta, aby je odstěhovala zpátky – tentokrát ale i s ukradeným nábytkem. Oba ovšem dostali stejnou podmínku. Buď zaplatit pět set korun pokuty, nebo vstoupit do komunistické strany.
„Náš otec říkal: ‚Já jsem měl za to, že lístky v zásobování zavedli Němci v protektorátu, ale když jsou pryč, že to bude jako za první republiky, a nic mi nebránilo v tom, abych ty kusy neprodal. A jestli jsem vinen, musím být vinen, ať jsem v jakékoli straně.‘ Zaplatil pak těch pět set korun pokuty. A učitel Beránek vstoupil do strany.“
Komunisté hned po únoru 1948 agitovali lidi, kteří měli pozemky jen pronajaté, aby nechodili vypomáhat sedlákům. Naopak pronajaté pozemky si obec vzala zpět a vytvořila z nich základ jednotného zemědělského družstva (JZD). A sedláky začali nutit, aby také vstoupili do strany a pozemky vydali ve prospěch družstva.
Otec pamětníka odmítl do strany vstoupit a perzekuce na sebe nenechala dlouho čekat. Michalicovi měli moderní mlátičku, kterou jim spolu s doprovodem SNB přijeli zabavit. Na kamenité cestě jim však spadla z vozu, překotila se a rozbila. Zlikvidovali celé strojní družstvo, vzali traktor i všechno ostatní.
Cyril Michalica navštěvoval v té době církevní gymnázium ve Velehradě, kde vyučovali jezuité. 14. dubna 1949 tam v noci přijeli příslušníci SNB s několika autobusy a řeholníky odvezli do Bohosudova. Studenty rozpustili a Cyril Michalica odešel na Střední vinařskou školu do Mikulova. Byl také členem TJ Orel. Když byla organizace rozpuštěna a vedoucí pozavíráni a když pamětník s kamarády viděl nátlak, který je vyvíjen na sedláky, rozhodli se, že je morálně podpoří a budou proti bezpráví bojovat vlastními silami. Podnikali různé drobné sabotáže v zemědělské výrobě, psali na zdi protikomunistická hesla, strhávali komunistické plakáty, a když se v Tvrdonicích chystal v srpnu 1950 nábor sedláků do JZD, rozhodli se, že tomu zabrání zapálením družstevního stohu.
„Sedlákům byly doručeny obsílky, že se mají dostavit na schůzi. Tam byli místní funkcionáři i lidi z okresu a lidi od SNB a StB, chvilku mazali med kolem huby, chvilku vyhrožovali. V Týnci se jim podařilo jich několik do družstva dostat, potom to bylo v Hruškách a mělo to být ve Tvrdonicích. Tak jsme se poradili, abychom těm sedlákům udělali jakousi podporu, tak jsme podpálili ten družstevní stoh. Ta schůze měla být v pondělí a my jsme to zapálili v neděli večer. Bylo to na hrušecké hody. Takže ta schůze se už potom nekonala.“
Na akci se přihlásili tři – Cyril Michalica, Nešpor a Rozsypal. Nešpor byl kamarád a Rozsypal chodil s pamětníkem do třídy. V Hruškách vyhrávala v neděli na hodech dechovka a oni se přiblížili ke stohu. Nejdříve zůstal stát a hlídat Rozsypal, blíž ke stohu Cyril Michalica, Nešpor stoh zapálil – tak, že nechal svíčku ve starém hrnci, takže se sláma rozhořela až ve chvíli, když už byli všichni v bezpečí domova. Vznikly tehdy sice pochybnosti o tom, že se stoh nevzňal nešťastnou náhodou, ale byl zapálen úmyslně, ale důkazy chyběly a na viníky by se nepřišlo. Později byl ale čin vyzrazen.
Nátlak na sedláky však utichl – museli sice plnit enormní dávky, ale vydrželi až do další vlny kolektivizace za prezidenta Novotného v roce 1958, to už neunikl téměř nikdo.
Rozsypal, ještě s kamarádem Tučkem, chtěl odejít za hranice. A protože se jim útěk už jednou nezdařil a otec Cyrila Michalici byl v kontaktu s převaděči, chtěl jim pamětník pomoci domluvit bezpečný převod. Skupinu převáděl Gajda a Holobrádek. Bylo jich tehdy asi sedmnáct, z toho pět mladistvých – Rozsypal, Tuček, Jánoš, Kuja a Salajka. Měli schovanou loďku u Dyje, náklaďákem je pak převaděči vezli do Vídně, rozdělené demarkačními čarami na čtyři pásma. Dostali se do amerického prostoru, ovšem kvůli technické závadě nedojeli až do sběrného tábora. Bohužel, přišli tam na kontrolu rakouští policisté a legitimovali je. Ostatní kluci řekli fiktivní data narození, aby se nezjistilo, že jsou nezletilí, ale Tuček a Rozsypal řekli správná, takže je sebrali a poslali zpátky. Mysleli, že děti utekly a rodiče je budou shánět, netušili, co je v republice čeká. Při výslechu potom vyšlo mimo jiné najevo, kdo onen družstevní stoh zapálil.
Navíc asi týden po odchodu Rozsypala a Tučka zastřelili pohraničníci Gajdu. Cyril Michalica měl obrovské výčitky, bál se, že ho prozradili oni dva mladíci – až po roce 1989 zjistil ve vyšetřovacích materiálech, že oni v této věci nebyli „vytěžováni“, že informace o Gajdově pohybu přišla z jiného zdroje. Pamětník připomněl, že StB měla dostatek zdrojů, jak získávat informace. Jejím příslušníkům se podařilo infiltrovat do utečeneckých táborů, vybudovali falešné hranice, byli také nasazeni v rozvědkách rakouské a západoněmecké, které sem posílaly agenty-chodce. Právě díky jednomu z nich byla odhalena činnost převaděče Gajdy.
Gajda většinou převáděl přes tok, vlastně meliorační rýhu, Drůbavku u Lanžhotských šutroven. Je to svodnice široká asi dva metry, která byla vybudována k odvodnění zamokřených kostických luk. V těch místech je most a cesta do lesa.
Oficiální verze, kterou estébáci zapsali, vylíčila Gajdovu smrt následovně: ve výše popsaných místech byl domluven přechod, který se ale kvůli problémům v Rakousku opozdil o den nebo dva. Dotyčný, který chtěl převést, na Gajdu celou dobu čekal, policie ho zajistila a on při výslechu prozradil, že čeká na Gajdu s Holobrádkem. Tak si v těch místech na něj počkali, Gajdu zastřelili a Holobrádkovi, protože byl na druhé straně stohu a byl krytý svodnicí, se podařilo utéct zpátky do Rakouska. Holobrádek byl však zastřelen v jiném místě, u Lanžhotu, kam byl vylákán nějakým Pyskatým, spolupracovníkem StB.
Cyril Michalica navštěvoval vinařskou školu v Mikulově, když jednoho dne byli se spolužákem Nešporem odvoláni z vyučování. Za dveřmi stál ředitel a příslušníci SNB i StB, hned jim nasadili želízka a odvezli je k výslechu na četnickou stanici do Kostic. Pamětník řekl, že potřebuje na záchod, což mu za chvilku umožnili. Zřejmě se vyšetřovatelé špatně domluvili, protože zahlédl ve vedlejší místnosti Tučka, jak ho táhnou od výslechu do vedlejší místnosti, aby ho neviděl. V tu chvíli mu bylo jasné, že nemá cenu zapírat, že vědí všechno – a že nemá cenu se nechat bít.
„Byl jsem lehce oblečen, tam večer už byla zima. ‚Co, je ti zima?‘ Já ustrašeně jako děcko, že ano. On mě začal z každé strany fackovat, až jsem byl rudý, jestli mi je ještě zima. Tak potom jsem už nezapíral.“
Cyril Michalica se dostal do vazby v Břeclavi, na celu číslo 10. V té době tam už byli zavřeni Straka a další převaděči, kteří byli ve spojení s Gajdou. Říká se, že v kriminálu mají i zdi uši. Podle rachocení katru a dupotu na schodech se vězni vždy dozvěděli, kdo a do jaké cely jde.
„A jednou večer hrkl katr – to vedou našeho otce! A bylo to tak. Znal jsem po zvuku jeho kroky.“
Než šel pamětník k soudu, dostal se na samotku s nějakým Rusem, mladým Asiatem. Ten trpěl epilepsií a někdy dostal záchvat. Cela samotky byla umístěna hned nad kanceláří. Rus jednou začal tančit kozáčka, dupat a povykovat – bachař Kurka vyběhl nahoru, otevřel špehýrku a chvilku se díval, pak otevřel dveře a co že to má znamenat. Přestože okénkem viděl, co se děje, chtěl na Cyrilu Michalicovi, aby to potvrdil. Co měl dělat, přece nebude lhát. Bachař chtěl Rusa za trest udeřit, ale ten v tu chvíli dostal záchvat, takže ho museli zalehnout, aby si neublížil – a ten přestupek mu pak prošel. Rus ovšem vnímal pamětníkovo chování jako zradu a vyhrožoval mu. Cyril Michalica se pak další noci vůbec nevyspal v obavě, že by ho mohl mohutný chlap v noci uškrtit.
Sabotážní skupina naštěstí nebyla prozrazena, pamětník je přesvědčen, že pokud by se dostali ke jménům starších členů, neminuly by je desetileté tresty. Nakonec byl v této kauze odsouzen pouze on. Rozsypal byl z ajznboňácké rodiny, jeho původ nevadil a u soudu popsali situaci tendenčně tak, že Cyril Michalica byl iniciátorem celého plánu a že jako vychytralý a zbabělý syn kulaka poštval dělnického kluka proti socialismu. Rozsypal tak vyvázl s podmínkou. Jožka Nešpor byl mladší, v té době mu bylo jen patnáct let, chybělo mu několik měsíců, aby jej mohli zavřít, a díky tomu se dostal pouze do polepšovny.
Cyril Michalica byl odsouzen na tři roky odnětí svobody, jeho otec potom, za účast na převodech lidí za hranice, na jeden rok. Naštěstí v té době nebyl v platnosti zákon 231 na ochranu republiky, potom se rozdávaly jiné tresty. V době pamětníkova soudu bylo za ilegální přechod hranic šest měsíců, později už přidali velezradu. „Když utíká za hranice, je jasné, že ho tam budou vyslýchat a že vypoví o situaci v republice.“ Takže dotyčný dostal šest měsíců za přechod a deset let za velezradu. To byl případ třeba převaděče Straky, kterému se soud protáhl a už dostal dvanáctiletý trest.
Po soudu převezli Cyrila Michalicu do Brna, kde spal na Gottwaldově posteli v cele č. 52. Vedlejší cela byla celou smrti, v té době tam čekal na exekuci plukovník Robotka.
„On nesměl chodit kýblovat. Na cele byl lavor, zinkový obyčejný kýbl, a žánek, takový hrnec jak na zavařování, a do toho se chodilo na záchod. A každé ráno se šlo kýblovat, tedy ten nejmladší na cele musel vynést ten hrnec s výkaly a druhý šel s kýblem pro čerstvou vodu. No, a protože měl trest smrti, nesměl z té cely vyjít, tak já jsem mu to odnášel a druhý mu nosil vodu.“
Netrvalo to ale dlouho, za týden či čtrnáct dní odvezli pamětníka do nápravného zařízení pro mladistvé v Zámrsku.
Bývalý zámeček v Zámrsku se komunistům dobře hodil k přestavbě na kriminál – jednotlivá křídla budovy uzavírají čtvercový dvůr. Stačilo provést několik drobných úprav a okna osadit mřížemi. Cyril Michalica ještě zažil dobu, kdy tam nebylo vytápění, topilo se jen otevřeným ohněm během dne. Teprve časem se vybudovalo ústřední topení. Původní pískovcové nádvoří bylo osazeno dlažbou, která se musela každý den drhnout, bez ohledu na teplotu a počasí, třeba rozpraskanýma krvavýma rukama. Na zámeckou budovu navazoval další velký dvůr obestavěný provozními budovami – byl tam vepřín, kravín, byly tam dílny, krejčovské a ševcovské, zámečnické, truhlářské, klempířské a instalatérské. Bývalé sýpky byly využity na sklady a k zámku patřilo také několik hektarů polností.
Každý nováček prošel vrátnicí, kde byl příjem, a pak holírnou, kde jej holič Andrýsek ostříhal dohola. Potom se nafasovalo „oblečení“ a postel, pokud zbyla. V případě, že nikoliv, dostal jen přidělenou cimru a večer vyfasoval slamník, který zase ráno musel odnést. Na světnici bylo pak třeba dvanáct postelí a spalo tam šestnáct lidí. Vlasy znamenaly více svobody – holohlaví nováčci nesměli ven z objektu, a zajišťovali tak pouze jeho vnitřní chod. Ostatní byli na ranním nástupu rozdělováni na práci, ať už do dílen, nebo na domluvené práce mimo vězení, třeba na stavbách či v JZD. Čekali často velmi dlouho na mrazu, pamětník dnes nechápe, jak to mohl jako mladík vydržet. Mizerná, nedostačující strava, těžká práce a skoro žádné oblečení – košile, tenké kalhoty, onuce a pracovní boty. Žádný svetr, žádný kabát, ani v těch nejhorších mrazech. Svrchník dostal na konkrétní den vypůjčený jen dozorčí z řad chovanců – a večer ho zase musel vrátit.
„Boty musely být před večerkou v řádku vedle dveří vystavené a vyčištěné. Na čištění 300 párů byly tři zničené rýžové kartáče, mnozí pracovali na stavbách, takže boty ušpiněné ze stavby, to byla strašná buzerace. Takový bachař, jmenoval se Ježek, chlap jak hora, holohlavý, věčně vzteklý… kolem dvora vedla chodba a byla tam okna na ten dvůr. A on těmi okny vyházel po večerce všechny boty a nechal vězně, aby je v mrazu bosi na tom dvoře hledali. Samozřejmě je všichni nedohledali, nesouhlasila čísla, někteří měli jen pravé nebo levé. Vyměnit to nešlo, na další světnici nebylo možné se dostat.“
Oficiálně tu měli být mladí lidé na převýchovu podle zásad sovětského pedagoga Antona Makarenka. Pokud šlo všechno bez problémů, byla z řad chovanců ustavena samospráva, která zajišťovala celý chod dne. Snažili se udělat dozorčí službu z nepolitických vězňů, jenže to moc nefungovalo – různí zlodějíčci byli nespolehliví, navíc mívali kratší trest. Vězni byli rozděleni do tří čet, k nim potom přibyla ještě jedna četa dívčí, původně umístěná v klášteře v Lánech. „Chápající“ přístup vychovatelů tamním bachařům ale nikdy dlouho nevydržel.
„Měli jsme si například odhlasovat změnu pracovní doby. My jsme pracovali od sedmi do dvanácti, potom byl oběd a pak od třinácti do sedmnácti hodin. Jenže tehdy začínalo JZD a jezeďáci měli zarostlou řepu, potřebovali nám tu dobu prodloužit – a my nechtěli. Tak nástup na cvičák, každý bachař si stoupl do rohu dvora a museli jsme běhat kolem dvora, a když zapískali, museli jsme jít k zemi, bez ohledu na to, jestli tam byla louže. A kdyby se jí někdo vyhnul, přišel bachař k němu a šlápl na něj, aby se pořádně namočil. Tak nás tam honili asi půl hodiny, pak nástup zpátky do jídelny a znovu se hlasovalo. Zase jsme to neodhlasovali, tak to začalo znovu. ‚Když vám to nestačí půl hodiny, budete tu běhat dvě hodiny!‘ Až k půlnoci, napotřetí, jsme se už domluvili, že to tedy odhlasujeme.“
Když bachaři něco shledali jako prohřešek, šel dotyčný do korekce – a automaticky opět na oholení hlavy, takže po návratu se znovu zařadil mezi nováčky a dělal ty nejpodřadnější práce.
„Nějaký Chalupa tam dělal na hospodářství, jezdil jako pacholek s koňmi. Byl vlastně volný, s ním tam těžko nějaký bachař mohl být. Asi po dvou třech letech se rozhodl, že uteče, samozřejmě ho chytili – to bylo hrozné, jak ho potom nahého na strážnici řezali. Uvázali ho na lavici, mlátili ho pendreky, strašně řval. Byl jsem na cele nad strážnicí. Pak šel na korekci, to byl strašný pohled. Nějaký čas nedostal jídlo, občas jsem mu tam něco nosil.“
Každý bachař měl na starost jednu z dílen, na některé vzpomíná Cyril Michalica docela rád, jiní vynikali krutostí. V areálu bylo například zahradnictví pod dohledem pana Klimeše. To byl bachař ze staré školy, za první republiky sloužil ve věznici v Mušově. Už tu dosluhoval roky před důchodem a na chovance nebyl pes. Václav Kříž měl na starost zedníky, byl dokonce vyučeným zedníkem, a u bachařů měl vážný problém právě pro své mírné vystupování. S jedním z chovanců se dokonce znal z mládí z rodných Vodňan a držel nad ním ochrannou ruku. Po válce si zvolil místo u vězeňské stráže, domníval se, že bude hlídat kriminálníky, kolaboranty – a tahle práce se mu nelíbila. Kvůli těmto postojům ho ostatní bachaři ignorovali a neměl naději na postup.
Cyril Michalica nehodlal ty tři roky úplně ztratit, chtěl po ukončení trestu alespoň nějakou perspektivu, když nemohl dokončit školu. V dílnách byla možnost se vyučit a získat osvědčení, byť s razítkem ústavu nápravného zařízení, kterým se později příliš nechlubil.
Ředitel školy Pavelka nepatřil k vězeňské stráži, a když viděl pamětníkův zájem o zámečnictví, jeho prosbu o možnost vyučení podpořil. Dílnu měl na starost ing. Kopecký, který si pracovitého chlapce oblíbil, a dokonce mu, navzdory zavedeným pořádkům, přidělil hned první den místo u ponku po svém boku. Jak velké to bylo privilegium, došlo Cyrilu Michalicovi až časem.
Hlavní náplní zámečnické sekce byla oprava aut bachařů, účetních, ale třeba i pardubického prokurátora Goldschmidta. Pamětník Kopeckému sekundoval, takže se vlastně vyučil automechanikem. Díky tomu měl i různé drobné výhody, třeba nemusel chodit na nástupy. Kopecký byl bachaři jakožto inženýr respektován. Měl za sebou také zajímavý osud, bojoval na Maginotově linii a poté působil ve zbrojovce jako odborný vojenský dohled. Bachaři se chodili na opravu svého auta dívat a díky tomu byl i Cyril Michalica lépe přijímán, věděli, že je spolehlivý a neuteče. Měl dokonce vlastní klíčky od garáže a často bachařům otevíral, aby nemuseli na vrátnici.
„Po válce auta nebyla, každý měl takový střípek, jeden bejbinu, jeden Fiat Topolino, třetí měl Rapida a pořád bylo co opravovat.“
Místní lidé z Kostic si s bachaři v krutosti nezadali. Když měl Cyril Michalica jako spolehlivý chovanec dostat dovolenou na Vánoce nebo Velikonoce a souhlasil s tím jak krajský prokurátor v Pardubicích Goldschmidt, břeclavský rodák, tak velitel věznice, bylo potřeba ještě dodat souhlas za vesnickou organizaci. Tajemník Kotyza to ovšem zamítl s odůvodněním, že pamětník je v obci nežádoucí osobou a jeho rodina je tam největší brzdou budování socialismu. Taková situace byla trapná i bachařům, Cyril Michalica byl na dovolenou navržen jako první. Nejprve mu namlouvali, že musí být žádost někde založená, báli se, aby si mladý kluk něco neudělal, když ostatních devětatřicet kamarádů mohlo odjet. Pravý důvod mu ukázali až později – nechtěli, aby vina ležela na nich.
Byly ale i jiné, poměrně bizarní případy. Jeden z chovanců, Boris Mikulášek, dovolenou dostal, ale sám ji odmítl. Byl to nadšený zloděj aut a bál se pokušení, které na něj číhalo za zdmi kriminálu.
„Projel se vždycky po Praze pěkným autem a zase ho pak někde nechal stát. A jednou to nevyšlo a chytili ho. Dostal podmínku a u soudu přísahal, že už to dělat nebude – ale jen co odešel od soudu, za rohem skočil do pěkného auta. A ten soudce chtěl odjet, a auto nikde. Tak to tam obklíčili a počkali si na něj, až se s ním vrátí. A drapli ho a pak už podmínku neměl. Mikulášek se divil, že to auto bylo soudcovo, když stálo až za rohem.“
Souhlas obce ale nebyl potřeba k rekreaci na horách, v Žacléři, v ubytovně, která nápravnému zařízení patřila. Aby to pamětníkovi nebylo líto, poslali ho tam na čtrnáct dní lyžovat. Bylo jich tam tehdy šest, kluci, kteří vedli samosprávu. Jeden z nich, Antonín Vrba, dostal šestnáct let a s tak velkým trestem ho nemohli pustit na dovolenou. Ředitel mu ale důvěřoval.
Rodiče za chovanci mohli jezdit na návštěvy, v padesátých letech to však nebylo vždy snadné. Například pamětníkovi rodiče žili ve velké bídě a na vlak do Zámrsku neměli prostředky. Otec se vrátil po roce z vězení a hospodaření bylo v době komunistických perzekucí téměř nemožné.
„Každá koruna byla vzácná, ty produkty, co se odevzdávaly, to bylo za babku, naopak všechno ostatní bylo drahé. Ti, kdo měli hospodářství, byli samozásobitelé, takže lístky nedostávali. Naopak dělníci to ani nemohli spotřebovat. A bez lístků to stálo osmkrát až desetkrát tolik, co na příděl. Různě lidi trestali.“
Když návštěva něco dovezla, bachaři všechno důkladně prohledávali. Na cele se pak o to kluci podělili. Cyril Michalica vzpomíná na Jaroslava Novotného.
„Já na Vánoce dostal aspoň nějakou buchtu, on nic, samozřejmě jsem se s ním podělil. On byl z Loun, měli řeznictví. Otce mu popravili, matka dostala deset let, on čtyři.“
Cyril Michalica si na počátku padesátých let odseděl skoro celý trest, propuštěn byl jen o několik měsíců dříve, a to kvůli úmrtí prezidenta Klementa Gottwalda. Z vězení musel mladík nastoupit na vojnu k jednotkám PTP.
Když z nich po čase odešel kvůli špatnému zdravotnímu stavu, jen těžko hledal zaměstnání. Dělal dělníka a horníka v dolech na Ostravsku. Čas od času se ale někdo postaral o to, aby se mu nevedlo dobře. Například musel opustit místo traktoristy a hledat si jinou práci.
Po roce 1989 začal pamětník usilovat o soudní rehabilitaci s odůvodněním, že čin měl politický motiv, soudy však nemohly najít jeho spis, bez kterého nejde spor znovu otevřít. Objevil se až při stěhování archivů v roce 2005. Okresní soud v Břeclavi poté případ Cyrila Michalici prozkoumal a zrušil tříletý trest.
Nejvyšší soud však jeho žádost zamítl, byť připustil, že šlo o „čin hodný úcty“. Ponechal v platnosti výrok o vině s vysvětlením, že obecné ohrožení je trestným činem dosud, nicméně postih v roce 1950 byl nepřiměřený.
Pamětník je v současnosti předsedou břeclavské pobočky Konfederace politických vězňů. Mrzí ho, že krutosti bachařů z padesátých let nebyly nikdy potrestány a jednotliví viníci jsou už dnes nedohledatelní.
„Dodnes se nedokázalo, kdo se na tom mučení podílel. Všichni by potřebovali pozavírat. Dnešní soudnictví to ale neřeší,“ dodává na závěr Cyril Michalica.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jakub Konečný)