Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Michálek (* 1956)

• narozen 2. listopadu 1956 v Mladé Boleslavi

• režisér, scénárista

• v patnácti letech odešel do Prahy, studoval gymnázium

• z gymnázia vyloučen kvůli tomu, že strhl sovětskou vlajku

• vyučil se elektrikářem v ČKD, dokončil gymnázium

• tři roky studoval pediatrii na lékařské fakultě

• v roce 1986 nastoupil na FAMU na Katedru dokumentární tvorby

• v srpnu 1989 odešel do USA

• od roku 1990 pracoval na svém filmovém debutu Amerika

• v roce 2022 působil jako pedagog a psychoterapeut

Jako malý chlapec se Vladimír Michálek těšil, až se stane pionýrem. Však také všichni jeho spolužáci byli ze členství v organizaci nadšení. Protože se do komunismu narodil, neuvědomoval si, a ani jako dítě nemohl, politickou stránku celé věci. Až později, když mu rodiče nalinkovali jeho osud – vyučí se elektrikářem, bude opravovat výtahy, stane se milicionářem, a když se mu poštěstí, do třiceti možná dostane byt v paneláku na jednom ze socialistických sídlišť – si uvědomil, že takovou budoucnost rozhodně nechce. Patnáctiletý Vladimír Michálek se sbalil a odjel do Prahy vstříc svobodnějším zítřkům. Na pád komunismu si musel ještě nějaký čas počkat, ale aspoň mohl v rámci možností dělat to, co on sám chtěl. A ačkoliv nastoupil na gymnázium, elektrikářem se nakonec přece jen vyučil.

Rodiče chtěli být neviditelní

Vladimír Michálek se narodil 2. listopadu 1956 v Mladé Boleslavi. První tři roky života strávil v Bělé pod Bezdězem, kde jeho dědeček působil jako správce papírny. Poté se s rodinou přestěhoval do Bystřice pod Cínovcem, která je dnes součástí Dubí. Prožíval šťastné dětství, hodně času trávil s přáteli v přírodě. Jelikož nepoznal svobodu, jako malému chlapci mu nepřišlo, že by ve společnosti bylo něco v nepořádku. První střet s režimem nastal na základní škole. Do první třídy nastoupil roku 1962. „Všichni tam byli pionýři. Já jsem taky strašně chtěl být pionýr. Když jsem doma říkal, že se na to těším, tak mi nikdo nic neříkal, rodiče vždycky neměli tu sílu, báli se mi říct: ‚Ne, ty nebudeš pionýr.‘ Oni chtěli být takoví neviditelní,“ vypráví.  Nakonec se jím opravdu stal. Jeho členství ale nemělo dlouhého trvání. „Učitelka mi na něco řekla, že takhle pionýr nemluví, a já jsem jí řekl, že je blbá. Takže mě vyhodili. Bral jsem to jako strašnou nespravedlnost. Tehdy jsem začal vnímat politiku,“ vysvětluje.

Další událost, která ho formovala v pohledu na komunismus, byla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Srpnové dny trávil s matkou a kamarády na dovolené u Máchova jezera.  „Chlapi tam pořád poslouchali rádio: Zachraňte rozhlas! Říkal jsem si, co blbnou, vždyť je léto.“ Vladimír Michálek si totiž myslel, že se vysílá záznam z května 1945, kdy Praha volala o pomoc. „Nerozuměli jsme tomu, tak jsme šli s jedním klukem hrát ping pong a najednou z kapradin z lesa vyjel tank. Byl to bulharský tank a přejel nám přímo přes ten pingpongový stůl,“ vzpomíná na 21. srpen 1968 a dodává: „V tu chvíli to pro nás bylo takové dobrodružství, byli jsme puberťáci. Ale pak jsme to nějak intuitivně začali pociťovat, ta atmosféra se měnila.“ Život šel dál, lidé se pomalu počali smiřovat s novou skutečností. Normalizace se začala vkrádat do společnosti.

Vladimír Michálek v té době řešil jiné problémy. Končil základní školu a mělo se rozhodnout o jeho budoucnosti. Tehdy se dostal do střetu s rodiči a uvědomil si, jaká je skutečnost všedních dní normalizačního Československa. „Rodina mi přednesla jejich vizi mého života. Že prý mají nějaké známé, kam se můžu jít učit elektrikářem. Pak budu mít šanci, že budu opravovat výtahy na Mostecku v jedné továrně. A když budu komunista a vstoupím do milic, tak mám velkou šanci, že budu mít do třiceti byt v paneláku,“ říká. Vladimír Michálek ale nechtěl dělat to, co by od něj komunistický režim jako od uvědomělého občana očekával. „Takže jsem se v patnácti sbalil a zdrhnul jsem do Prahy.“

Jdi na FAMU, tam budeš mít klid

Nakonec se mu podařilo rodiče obměkčit, aby od svých plánů ustoupili. V Praze studoval gymnázium a věnoval se lehké atletice. Jeho trenér rodiče přesvědčil o tom, že ho v týmu potřebuje, a tak mohl Vladimír Michálek zůstat v hlavním městě. Na gymnáziu ovšem nevydržel příliš dlouho. Na školním výletě s několika spolužáky strhli sovětskou vlajku a hned byl oheň na střeše. „Někdo z učitelů to napráskal, tak mě vyhodili a přistál jsem v ČKD a učil jsem se elektrikářem. Bumerangem mě to tam vrátilo,“ popisuje, jak se nakonec ocitl v pozici, ve které si ho přáli rodiče mít. Když se vyučil, mohl se vrátit na gymnázium, kde úspěšně odmaturoval. Poté ho čekaly dva roky základní vojenské služby. Ty si odsloužil u Lysé nad Labem. Ačkoliv pro něj vojna nepředstavovala nic dobrého, nakonec si z ní přece jen něco odnesl. „Protože jsem se nenechal vyučit na odpalovače raket, tak nevěděli, co se mnou. Pak zjistili, že je tam zapečetěná knihovna, a udělali ze mě knihovníka. Když jsem tam vešel, bylo to, jako bych se dostal do kouzelné místnosti. Měli tam veškerá prohibita – Škvorecký, Kundera, americká a anglická literatura,“ popisuje. Velkou část dne tak trávil čtením knih, ke kterým by se jinak jen těžko dostal.

Vladimír Michálek snil o studiu medicíny nebo psychologie, o což se také bezúspěšně několikrát pokoušel, studium Filmové akademie múzických umění (FAMU) pro něj tehdy nepřicházelo v úvahu.  „Film mě vůbec nenapadl. Lidi, co tam učili, filmy, co se točily – to byla normalizace, to byl takový dům hrůzy. Nikdy by mě nenapadlo tam vkročit,“ říká. Po návratu z vojny ho konečně přijali na lékařskou fakultu. Pediatrii studoval tři roky, atmosféra na fakultě mu ovšem nevyhovovala. „Tenkrát to byl teror a na to já už jsem byl starej. Chovali se k nám hrozně, člověk tam byl nula, nic. Bylo to nesnesitelné. Proděkan Vacek, byl to psychopat, na mě řval, že musím vstoupit do SSM, že studenti medicíny musí mít stoprocentní účast. Nevstoupil jsem,“ vypráví. Ačkoliv obor jako takový ho bavil, jak sám říká, nakonec na fakultě protrpěl tři roky. Když ho od jedné zkoušky vyhodili, nesmířil se s představou, že bude celé prázdniny znovu trávit učením v Klementinu. „Šel jsem tehdy smutně Prahou do jedné vinárny, kam chodili lidi, které jsem znal, kteří byli od filmu – třeba Máša, Křižan a Juráček – a ti, když mě viděli, tak říkali: ‚Tak co, doktore? Nějakej smutnej.‘ Tak jsem jim to řekl a někdo odpověděl:  ‚Tak se na to vykašli a jdi na FAMU, tam budeš mít klid.‘“ A tak šel Vladimír Michálek na FAMU.

Komunisti jdou do hajzlu, to si nemůžu nechat ujít

V roce 1986 nastoupil na Katedru dokumentární tvorby. Studium mu příliš nedávalo, zajímavé lidi od filmu potkával spíše mimo školu. Brzy začal pracovat jako asistent režie na Barrandově. Aby zvládal školu i práci, na fakultě si domluvil individuální plán. „Na tu školu jsem chodil spíš proto, abych měl papír. Papír na to, že jsem student, a pak, že jsem dostudoval... Nepotkal jsem tam ani žádné budoucí spolupracovníky, protože jsem tam přišel pozdě,“ říká. V barrandovských ateliérech působil později také jako pomocný a castingový režisér. Vzpomíná, že do Prahy tehdy přijížděli skvělí zahraniční režiséři, například Volker Schlöndorff, Margarethe von Trotta nebo Jerzy Skolimowski a Andrew Birkin. „Pro mě to byla ohromná škola, daleko větší než poslouchat profesora Kresla. Tam jsem asi někde objevil svůj talent, všechno se mi to nějak začalo propojovat,“ vzpomíná. Barrandov pro něj byl uzavřeným světem, kde měl ale možnost potkat se s různými lidmi. Do provozu ateliéru se ovšem samozřejmě promítala doba a kádrové oddělení rozhodovalo o tom, kdo bude na jaký film nasazen. „Fungovalo to tak až do roku 1988 nebo 1989, to už šlo vzdorovat. Šíleně nás odírali. Měli jsme základní plat třeba tisíc dvě stě korun a za nasazení na film byl nějaký honorář, třeba tři a půl tisíce a padesát bonů na džíny... Ten honorář byl třeba za čtyři měsíce, bylo to směšné,“ říká.

V srpnu roku 1989 dospěl Vladimír Michálek k velkému kroku, rozhodl se emigrovat. Odešel do Spojených států amerických. Tam ho také zastihla zpráva o brutálním potlačení studentské demonstrace, která se konala 17. listopadu. „Nerozuměl jsem, co se děje. V televizi přes ty záběry byl nějaký komentář a já jsem to nechápal. Říkal jsem si, že by komunisti udělali nějaký převrat? Byly tam obličeje symbolů režimu. Říkal jsem si, kdo dělá tu revoluci. Pak se mi to vyjasnilo. Komunisti jdou do hajzlu, to si nemůžu nechat ujít,“ popisuje své bezprostřední pocity. Hned 21. nebo 22. listopadu odletěl zpátky do Československa a zapojil se do demonstrací.

Po sametové revoluci mohl začít plnohodnotně tvořit. V roce 1990 začal pracovat na svém debutu Amerika. „Mně se strašně líbilo v Yspilonce představení Ameriky. Bavilo mě to, konečně někdo dělal srandu a bylo to trochu nad věcí. Tak jsem se do toho víc zahloubal a díky Lindsayi Andersonovi jsem našel nějaké materiály v Oxfordu v knihovně,“ říká. Problém ale byla finanční stránka projektu. Nakonec mu pomohl státní grant. „Potkal jsem jednoho známého a řekl jsem mu, že nevím, kde sehnat peníze. On mi řekl, že u nich na vládě leží padesát miliónů na kulturu. Řekl, že z toho udělají granty na filmy. Asi za měsíc mi na můj účet, kde jsem měl asi dvě stě šedesát korun, přistálo šest miliónů. Klidně bych tenkrát mohl odjet do Brazílie, bylo to bizarní,“ popisuje situaci, která dobře vystihuje atmosféru porevolučních let. Film se dostal do kin v roce 1994. Později na sebe znovu upozornil snímkem Zapomenuté světlo. Mezi jeho nejvýznamnější dílo patří Je třeba zabít Sekala z roku 1998. Tento film získal deset Českých lvů. Ocenění však pro Vladimíra Michálka nemá moc velký význam. „Já mám k cenám takový ambivalentní vztah. Je to spíš taková sranda, nedává to žádný smysl. Pár lidí, kteří se znají, se usnesou nad něčím, co možná ani neviděli. Kdyby bylo to hlasování otevřené, ale takhle se to pytlíkuje na tajňačku,“ vysvětluje svůj postoj. V dalších letech působil Vladimír Michálek také jako pedagog a psychoterapeut. Částečně se tak vrátil k tomu, čemu se chtěl věnovat původně, a mohl využít své zkušenosti ze studia medicíny.