Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nenechat se otrávit
narozen 18. září 1966 v Boskovicích
otec František Michálek – protinacistický odbojář a politický vězeň v 50. letech
v roce 1984 maturoval na Střední zemědělské technické škole v Boskovicích
zajímal se o veřejné dění a poslouchal zahraniční rozhlasové stanice
v roce 1989 podepsal petici Několik vět
během sametové revoluce se účastnil demonstrací v Brně
stál u zrodu Občanského fóra v Boskovicích
podílel se na organizaci generální stávky 27. listopadu 1989
od roku 1993 je jedním z dramaturgů Festivalu pro židovskou čtvrť v Boskovicích
Petr Michálek se narodil 18. září 1966 v Boskovicích. Jeho otec František Michálek byl v roce 1949 zatčený a později odsouzený za velezradu a špionáž na 20 let ve vykonstruovaném procesu s dalšími 65 studenty ve skupině „Vomela a spol.“ jako jeden z hlavních viníků. Už předtím během druhé světové války se otec pamětníka zapojil do protinacistického odboje jako člen skupiny „Rota bojůvek štábního kapitána Dřimálky...“ a za svou činnost dostal v roce 1947 titul Československý partyzán.
Syn Petr si vybavuje jednu otcovu příhodu z válečných let: „Jednou šel táta v Boskovicích po ulici a měl v tašce granáty, přijely nějaké německé hlídky, tu ulici, konkrétně Bílkovu, uzavřely z obou stran a kontrolovaly procházející občany. Táta neměl kam utéct, tak s těma granátama v tašce šel, vytáhl průkazku studenta gymnázia, tenkrát měl 19 roků, a oni ho pustili.“
František Michálek postupně prošel mnoha neblaze proslulými věznicemi 50. let, a protože v jeho rozsudku byla zmínka o držení zbraně, byl propuštěn až na druhou amnestii na podzim roku 1961. Jako většina politických vězňů měl problémy s režimem i po roce 1968. Pamětník uvádí jako jednu z nejranějších vzpomínek spjatých s otcem prvomájový průvod v Boskovicích v roce 1970: „My jsme stáli na náměstí, kolem šel průvod, alegorické vozy, mávátka, tribuna... a vím, že mi táta tenkrát říkal: ‚Petři, volej ať žije Dubček!‘ Mně se to slovo moc líbilo, tak já jsem volal a podupával si k tomu nohou, táta se smál a pak to vyprávěl všem svým známým“.
František Michálek, hluboce věřící člověk, člen Orla, Československé strany lidové, později KDS (Křesťanské demokratické strany) strávil svá nejlepší léta ve vězení, i proto se mu první dítě - dcera Eva - narodilo až ve věku čtyřiceti let. Z celého vyprávění pamětníka je patrné, jak byl pro něho jeho otec vzorem v postojích, názorech, jednáních, jak díky němu mohl poznat např. historii mnohem pravdivěji, než jeho vrstevníci.
Přestože se dětství pamětníka odehrávalo převážně v době tzv. normalizace, neměl např. kromě problémů s přihláškou do náboženství závažnější potíže. Na Střední zemědělské technické škole v Boskovicích, kam nastoupil v září 1981, měl kolem sebe pár spolužáků, se kterými mohl mluvit otevřeně o všem. Jedním ze společných témat byl Jaroslav Foglar, jeho tehdy běžně nedostupné knihy a zájem o zakázaný skauting. Z jeho iniciativy se dokonce podařilo milovaného spisovatele navštívit osobně. Petr vzpomíná: „Vzal jsem si rukavice a napsal na stroji žádost do Melantrichu, aby tam nebyly otisky prstů.“ Nakonec proběhla korespondence i s Jaroslavem Foglarem a o jarních prázdninách se s kamarádem vypravili do Prahy. „Vzali jsme s sebou asi 20 kilo knížek, přijeli před jeho dům, vyjeli do pátého patra, otevřel menší muž, pozval nás do klubovny, podepsal nám všechny knížky a my jsme asi po půl hodině odcházeli jako ve snách.“
Důležitým zdrojem informací v té době byl poslech zahraničních rozhlasových stanic - Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy nebo Rádia Vatikán, které pamětník po vzoru otce využíval pravidelně. „Úžasné bylo, když táta poslouchal v 18.10 pořad Události, názory ve svém pokoji, já poslouchal tentýž pořad ve svém pokojíčku, pak jsme se o půl sedmé setkali u večeře a vše podrobně probrali.“
Pevné názory pamětníkova otce možná dobře vykresluje následující zážitek z Velkého pátku, pro křesťany dne přísného půstu od masa. „Já jsem tenkrát přišel ze školy a ohřál jsem si párek. A tak ho vesele v té kuchyni jím u stolu a přišel táta z práce. Uviděl mě, jak jím párek, přikusuju ten chleba, podíval se na mě, spráskl ruce a řekl: ‚Petři, ty jíš maso?‘ Tak já jsem pokýval souhlasně hlavou, že ano, ale už jsem tušil, že se něco děje. Jak mně šla ta ruka s tím párkem dolů, tak táta pokračoval: ‚Oni nám schválně ve vězení nedávali jídlo, a když přišel půst, tak donesli maso a my to všichni odmítli.‘ S těmito slovy táta odešel. Já jsem se cítil strašně provinile.“
Po maturitě chtěl pamětník studovat vysokou školu, avšak neuspěl u přijímacích zkoušek. Rok pracoval v Jihomoravských vodárnách a kanalizacích jako odečítač vodoměrů a paralelně s tímto byl zapsán do mimořádného studia, tzv. „nulťáku“ na filosofické fakultě v Brně, obor český jazyk - historie. V létě 1986 opět nebyl na vysokoškolská studia přijat, a tak po obdržení povolávacího rozkazu dne 4. října 1986 narukoval na vojnu. Krátce sloužil v Trnavě, kde jako člen strážní roty hlídal jadernou elektrárnu (V1, V2) v Jaslovských Bohunicích. V prosinci 1986 v rámci reorganizace strážní služby přešel z ČSLA pod Vojska ministerstva vnitra a byl převelen do Topoľčianek.
Převažující negativní zážitky ze základní vojenské služby částečně zmírnil duch místa, kde často pobýval T. G. Masaryk v době, kdy byl prezidentem. I na vojně šlo občas poslouchat zahraniční stanice, kde se v roce 1987 dala např. vyslechnout zpráva o přistání letadla na Rudém náměstí v Moskvě či o „svíčkové“ demonstraci v Bratislavě nebo o smrti Pavla Wonky v první půli roku 1988.
Když se pamětník koncem září 1988 vrátil z vojny, začal pracovat v nedaleké Skalici nad Svitavou v Agrochemickém podniku ve Středisku odborných služeb jako operátor. V Boskovicích se s kamarády podílel na práci v dříve založeném Klubu přátel mladé hudby, ve volných chvílích opravovali prostory zvané Sklepy pro klubovou činnost, několikrát se pokoušeli opravit náhrobky na místním židovském hřbitově, přepisoval Foglarovy knížky a v té době nově založený samizdatový časopis Sport.
Na zahraničních rozhlasových stanicích se mluvilo o probíhajícím Palachově týdnu a národní pouti do Všetat, a to vše mohl pamětník probrat se svým otcem, který rád vysvětloval, kdo byl Jan Palach, co udělal a proč. Výzva z rádia o podpoře petice Několik vět (kterou sepsali Václav Havel, Jiří Křižan, Stanislav Devátý a Alexander Vondra) už pamětníka oslovila natolik, že se spolu s kamarádem rozhodli nejen připojit své podpisy, ale osobně podpisový arch předat Václavu Havlovi v Praze.
Petr Michálek vzpomíná: „Na Svobodné Evropě četli jména lidí, kteří petici podepsali a současně bylo uvedeno, kam se mají podpisové archy zaslat, a mezi jmény zaznělo i jméno Václav Havel. Rozhodl jsem se s kamarádem Františkem Matouškem, že ty podpisy mezi vrstevníky posbíráme a do Prahy je zavezeme přímo k panu Havlovi, protože jsme nevěřili poště. Někdy v červenci 1989 jsme jeli do Prahy, šli jsme na Engelsovo nábřeží, trochu jsme se báli, trochu dost, šli jsme do toho pátého nebo šestého patra, že zazvoníme a dáme mu tu obálku. Byla tam poštovní schránka plná dopisů a byl tam i vzkaz, něco v tomto smyslu: Milí přátelé, kdo přicházíte s podpisem petice Několik vět, nezvoňte, prosím, a vložte obálky do schránky. Tak jsme to udělali.“
Během dne navštívili několik výstav a večer se v pražské restauraci potkali s jedním známým z Boskovic. „Řekl, že by taky rád podepsal tu petici. Vzal si účtenku od číšníka a napsal na ni: Já, Pavel Přibyl, narozen tehdy a tehdy, souhlasím s peticí Několik vět. Tu účtenku složil a my jsme společně běželi z Malé Strany po nábřeží zas do toho domu, kde bydlel Václav Havel, a dali ji k ostatním archům.“
Pátek 17. listopadu trávil čas s kamarády na oslavě narozenin na chatě v Boskovicích a o zásahu příslušníků Sboru národní bezpečnosti v Praze na Národní třídě se dozvěděl až druhý den z rádia. V neděli 19. listopadu se s kamarádem vypravili do Brna, kde se ale ještě žádná protestní akce nekonala, na Náměstí Svobody se Brňané ve větším počtu sešli až 21. listopadu. Petr na to vzpomíná následovně: „Cestou na náměstí jsme si koupili svíčky, od studentů jsme dostali trikolóru. V místech, kde teď stojí nová fontána, byl takový pahorek, kde byla železná konstrukce. Kolem 17. hodiny se zaplnilo téměř celé náměstí, na tu konstrukci se vyšplhal Jaroslav Šabata, disident, a řekl, co se děje v Praze, vystoupili studenti a další. V jednu chvíli se ozval pokyn, abychom se posadili, měli jsme strach, jestli někde nevyběhnou příslušníci SNB, ale naštěstí to bylo jen kvůli lepší akustice na náměstí.“
Ovlivněni atmosférou manifestace se po návratu do Boskovic s přáteli rozhodli sepsat provolání, které se shodovalo s požadavky studentů a podepsali je jménem Občanského fóra mladých. V noci za pomoci dalších kamarádů po Boskovicích vylepovali plakáty, které do rána horliví příslušníci VB (Veřejná bezpečnost) téměř všechny strhali. Během následujících dní se pamětník zúčastnil další demonstrace v Brně a připravoval se na generální stávku.
26. listopadu ve večerních hodinách Petr Michálek spolu s přáteli navštívili MNV (Městský národní výbor) v Boskovicích, aby zjistili, jestli plánovaná generální stávka proběhne v klidu a bez zásahu policie. Tehdejšímu předsedovi MNV Josefu Hanuškovi odevzdali prohlášení s několika archy plnými podpisů občanů Boskovic - celkem jich tehdy shromáždili 114. Pamětník ještě dodává: „V noci jsme ještě vyrobili transparent Nežít ve lži a čekali jsme, jestli vůbec přijdou zítra lidi. Kdyby nepřišli, byli jsme rozhodnutí, že přečteme alespoň naše prohlášení a uvidíme.“
Náměstí v Boskovicích nakonec zaplnily stovky lidí a generální stávky 27. listopadu se zúčastnili střední školy, místní podniky i jednotlivci. Program generální stávky na tehdejším náměstí Obránců míru v Boskovicích zajistila jiná skupina Občasnkého fóra, na pódiu se vystřídalo několik řečníků, mimo jiné i otec pamětníka František Michálek. Z celého průběhu generální stávky existuje videozáznam, který je volně ke shlédnutí na webových stránkách města Boskovic.
Pro dokreslení úžasné atmosféry, která je samozřejmě nesdělitelná a zažívali ji v té době mnozí, je tato pamětníkova vzpomínka: „Koncert pro všechny slušný lidi v neděli 3. prosince. Jak jsme se na něj dívali v ČST u Blonďáka - Standy Janků a pili lahvové pivo, koupené na „Kaťáku“. Marta Kubišová, Ivan Martin Jirous, Kryl citující nápis, který četl v jednom z pražských podchodů: „Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi“, jeho „véčko“ a pokývání hlavou. Dojetí. Den poté jsem byl v Praze na Václaváku a z balkónu zpíval Karel Kryl s Karlem Gottem hymnu. To bylo silné.“ V těchto dnech, kdy bylo jasné, že se režim hroutí, jeho angažmá v revolučním dění skončilo.
V roce 1990 byl otec pamětníka František Michálek zvolen poslancem za Jihomoravský kraj jako místopředseda nově založené Křesťansko demokratické strany (KDS), ale o rok později se musel všech funkcí vzdát, protože byl obviněn ze spolupráce s StB, přesto, že o rok dříve dostal negativní lustrační osvědčení. Byla to velká rána pro celou rodinu, ale především pro Františka Michálka, který se do konce svého života hájil a o žádné vědomé spolupráci nevěděl. Zastalo se ho několik jeho přátel „muklů“, kteří s ním byli vězněni v padesátých letech.
Pamětník vzhledem ke své povaze i úctě k otci celé roky nepátral po důkazech o jeho spolupráci. Teprve v současné době se podrobně seznamuje s materiály z Archivu bezpečnostních složek. František Michálek má celkem čtyři záznamy, přičemž ve třech figuruje buď jako osoba pozorovací, prověřovaná nebo nepřátelská, jen v jednom případě jako agent s krycím jménem Pavel. Bohužel všechny záznamy byly pravděpodobně zničeny.
Po revoluci, v září 1990, začal pamětník studovat teorii dramatických umění a literatury na UP v Olomouci, studia však nedokončil. Tam také se spolužáky natáčeli hrané filmy, založili občanské sdružení Laputa a provozovali Art kino. Na jaře roku 2000 odešel za přítelkyní do Brna a pracoval jako obchodní zástupce firmy Madeta. Spolupodílel se na provozu Art kina Koliště v rámci divadla V sedm a půl, hrál v divadelní adaptaci knihy Jeden den ze života Ivana Denisoviče. V únoru 2002 se mu narodil syn Ondřej. Od roku 1993 je spolutvůrcem dnes vyhlášeného multižánrového Festivalu pro židovskou čtvrť v Boskovicích, který pořádá Unijazz Praha, z.s. V současné době pracuje jako OSVČ pro jedno z brněnských nakladatelství a nadále se angažuje v kulturním i společenském dění ve svém rodišti. Do roku 2015 žil v Brně, nyní pátým rokem ve Veverské Bítýšce.
Na závěr natáčení jsme Petra Michálka poprosili o závěrečné poselství. Zformuloval ho následovně: „Je dobré znát svoji minulost, minulost této republiky, tohoto státu, protože pak by se nemohlo stát, aby někdo vyslovoval lži a vydával je jako oficiální věci. Když obyčejní lidé budou znát historii, dokážou té lži, té falši čelit. Když v roce 1994 umíral herec Petr Čepek (byl na počátku založení OF), projevil přání, že by se rád ještě jednou setkal s Václavem Havlem. Pan prezident za ním přijel, a když se loučili, tak Petr Čepek volal na pana Havla: ‚A nenech se otrávit!‘ Je to kolikrát těžké, ale nenechat se otrávit. Nikým.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Ladislav Oujeský)