„Největší program bylo plnění bobříků – samoty, odvahy a mlčenlivosti. Například Eduard Verner plnil bobříky několik let a nemohl udělat bobříka mlčenlivosti. Když mu zbývaly asi poslední dvě hodiny, tak zrovna kolem projížděl americký jeep a ostatní skauti jako Jaroslav Hanus ho tak hecovali a povídali, že to je škodovka a není to jeep, až to Eda nevydržel a řekl: ,Vy blbci, já to musím vědět«!‘ A měl zase po bobříkovi.“
„Kamil Mařík, skautský vedoucí, byl po únoru 1948 pozván na okres, aby mu oznámili, že se ruší skauting. Kamil Mařík říkal, že už to jednou zažil, za gestapa, tenkrát dostal pár facek a tím byl skauting zrušený. A tak Gustav Uchytil, co tam měl bezpečnost na starosti, ten byl z Nové Včelnice, ten mu dal taky pár facek a řekl: ,Tak seš zrušenej taky.‘ A když jsme obnovovali Junáka po roce 1968, tak Kamil Mařík přinesl kroniku, pokladnu a vlajku a říká: ,Němcům jsem musel odevzdat peníze, ale Uchytil na mně peníze nechtěl, to jsem dostal jenom přes držku a byli jsme zrušený.‘“
„Když jsem ležel v nemocnici na interně, tak už jsem ležel na jednotce intenzivní péče a pan primář, který věděl o tom, jak jsem sportoval, tak mi říká: ,No, pane Míchal, vás bych tady v životě nečekal.‘ A já mu říkám: ,Pane primář, já vám tady neumřu, nebojte se.‘ A on: ,Jak to můžete vědět?‘ Já říkám: ,Protože můj děda otce přežil a umřel pomalu na pracovní úraz.‘ A on se začal smát a říká: ,Pomalu na pracovní úraz?‘ Děda totiž měl na starosti včely v JZD, padl tam a dostal zápal plic. A primář říká: ,A umřel.‘ Já říkám: ,Ne, to by byl pracovní úraz. On měl v plánu dožít se o rok víc než jeho otec. Takže se z toho vysekal a za rok, když přežil svého otce o ten rok, co si sliboval, tak dostal chřipku a na to umřel. To je to pomalu, protože organismus byl oslabený, to je to pomalu na pracovní úraz.‘ Já říkám, mně stačí, když se dožiju toho co praděda.“
Být nemocnej, chudej a ještě blbej, to nejde dohromady
Josef Míchal se narodil 20. července 1939 v Jindřichově Hradci jako nejstarší syn v rodině Míchalových. Dětství prožil v Nové Včelnici (tehdy ještě Novém Etinku), kde zažil i konec války. Po válce v roce 1947 vstoupil do skautského oddílu a v roce 1948 se zúčastnil posledního tábora pod Komorníkem poblíž Strmilova. Jeho otec byl členem Československé strany národně socialistické a po únoru 1948 byl krátce vězněn z politických důvodů. To se v plné míře promítlo i do Josefova života, neboť jeho kádrový posudek mu působil nemalá omezení. Během svého mládí se věnoval závodně boxu, boxoval za Slavoj České Budějovice. Vedle toho se také věnoval hokeji, nejdříve jako hráč a později jako trenér novovčelnického hokejového družstva, se kterým se dostal až na první místo krajského přeboru. Velkou část života pracoval jako automechanik - karosář, kromě toho také pracoval v zemědělství i jako horník v uranových dolech. Během pražského jara 1968 se zúčastnil akcí spojených s obnovou Junáka v Nové Včelnici. V roce 1989 se stal členem Občanského fóra a aktivně se zapojoval do politického dění v obci. Dvě volební období byl místostarostou obce Nová Včelnice. V tomto období se podílel na získání statutu města, který byl udělen v roce 1998. Spolupracoval také na obnově Junáka v Nové Včelnici po roce 1989 jako člen oddílu oldskautů. Dnes je v důchodu. Josef Míchal zemřel 13. března 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!