„Boj byl zkrátka marný. Jako děti jsme věřili, že zůstaneme jenom pár měsíců nebo roků tady na hranici a pak se zase vrátíme zpátky (do Řecka). Ale nevyšlo to, a tak jsme zůstali celý život tady i s našimi dětmi. Tak jsme teď vychovaní tak, že jsme oba dva (s manželkou) jak Řekové, tak Češi. Také nás zajímá, co se děje tady (v ČR).“
„Politickou situaci jsme si jako děti moc neuvědomovali. V dětském domově v Radešově jsem psával hesla, že rok 1949 bude rokem velkého řeckého vítězství. Kreslil jsem Marxe, Gottwalda a Stalina. Já jsem celkem chtěl jít za malíře, ale v dětském domově jsem akorát končil školu a posílali nás na vyučení. Chtěl jsem jít studovat umění. Učitel mi ale řekl, že Řecko nepotřebuje malíře, ale spíše odborníky. Viděl jsem tam, že hraje rádio, a tak mě napadlo, že půjdu na elektrikáře.“
„Ve dnech 20. a 21. srpna 1968 jsem si zapsal to, co jsem tenkrát měl za názor. Teď mám ale jiný. Napsal jsem si, že je to smutný den ČSSR. Ať žije generál Svoboda. Ať žije Dubček. Pryč ruce od ČSSR. Vojáci SSSR, Polska, Bulharska a NDR napadli ČSSR, prý aby potlačili revoluci v ČSSR. Divné, že my nevíme o revoluci. My jsme opravdu nevěděli, že se tady něco děje. Akorát něco málo v televizi a rádiu. Ale o revoluci? A tady mám napsané další detaily o stávkách a tak dál. Takže já jsem měl tehdy jiný názor. My jsme to brali jako pomoc, ne jako okupaci.“
Chtěl jsem jít studovat umění. Učitel mi ale řekl, že Řecko nepotřebuje malíře, ale spíše odborníky. A tak jsem šel na elektrikáře.
Konstantinos Michailidis
zdroj: Archiv pamětníka a fotografie pořízená během natáčení
zdroj: Archiv pamětníka a fotografie pořízená během natáčení
Stáhnout obrázek
Konstantinos Michailidis se narodil 14. ledna 1933 v Notii v Řecku. V roce 1946 prchl se svou rodinou do Jugoslávie. V Bulkesu se v roce 1947 zapojil do dětského kulturního souboru na pomoc řeckým partyzánům, se kterým vystupoval po celé Jugoslávii a následně i v Maďarsku. V zimě roku 1948 soubor opustil a byl převezen do Československa, kde byl během krátké doby umístěn v dětských domovech v Liběchově, Radešově, Machníně a v Krásném Poli. Po učilišti v Mohelnici a průmyslovce v Brně získal umístěnku v Karviné u svých rodičů, tam se i oženil a usadil. Již od roku 1949 si píše deník, povětšinou v řeckém jazyce, a doprovází jej fotografiemi a vlastními kresbami (viz fotografie). Spolu s manželkou Vasiliki Michailidu žijí dodnes v Karviné. V roce 1990 oba přijali české občanství.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
