„Předně je třeba říct, že v tom okamžiku, kdy jsme začli s touhletou prověrkovou akcí, tak jsme neměli v ruce v podstatě žádné právní prostředky, jak vlastně přinutit ty lidi, o nichž vyšlo najevo, že se podíleli na nezákonnostech těch 50. let, jak tyhle lidi z prokuratury dostat. No, a [generální prokurátor Miloš] Čeřovský mi dal za úkol zejména dostat z prokuratury [Karla] Čížka, který se podílel na procesu s knězem [Josefem] Toufarem, a potom prokurátorku [Ludmilu Brožovou] Polednovou, který se účastnila jako vedlejší prokurátorka procesu s [Miladou] Horákovou. V tom prvním případě Čeřovský prováděl pohovor s Čížkem a se dvěma prokurátory, kteří znali poměry a znali Čížka. Já jsem v podstatě se ho měl snažit přesvědčit, aby z té prokuratury odešel, protože si to přeje veřejnost. Nezapomenu na větu, kterou na mě [Čížek] vykřikl, když jsem formuloval naše stanovisko: ‚Kdybysme my nedělali to, co jsme dělali, tak vy byste tu neseděli.‘ Mockrát jsem už přemýšlel, co tím vlastně myslil, ale zřejmě nám chtěl dát na srozuměnou, že oni byli ti bojovníci za tu správnou věc a že my jednáme proti zájmům, které oni zastupovali.“
„Nikdy jsme s těmi lidmi nemluvili. Nikdy. To by bývalo přesahovalo, řekl bych, tu rizikovou hranici, kterou jsme – chtěli-li jsme se zachovat a chtěli-li jsme směřovat k určitému cíli, to znamená nakonec k nějakému komplexnímu zhodnocení stavu životního prostředí – tak jsme nemohli nějakým sociologickým průzkumem vystavit tuhle naši práci riziku. A já k tomu dodám jednu důležitou věc: Já jsem od prvního okamžiku vnímal problematiku životního prostředí jako destabilizační faktor bolševického režimu. Poněvadž mi bylo jasné, že jakmile se ukáže, že ta idea dostatku všeho pro všechny navždycky je neuskutečnitelná, a ještě do toho vstoupí to omezení plynoucí z limitů nebo z mezí růstu, ten režim se bude ocitat ve velmi prekérní ideologické situaci.“
„Klíčová otázka [na jedné z konferencí v druhé polovině 80. let] byla znečištění ovzduší. A neustále se vycházelo z toho, tedy řada zdejších myslitelů, já nevím, jestli to byli zaprodaní přírodovědci nebo jenom ideologové, ale v každým případě se tvrdilo: ‚Nemůžeme za žádné znečištění, které jde od nás k nim, ale zásadně, protože je převaha větrů, které k nám přecházejí ze západu, je zcela jasné, že oni znečisťují nás.‘ Jenomže se nakonec ukázalo, že ta intenzita toho našeho znečistění je tak silná, že i při menším počtu východních větrů jsme to stále my, kdo spíš znečisťuje to Německo nežli oni nás.“
Václav Mezřický se narodil 11. listopadu 1934 v Kolíně do rodiny veterináře. Po studiu základní a střední školy nastoupil roku 1953 na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Těsně před státní zkouškou roku 1958 mu bylo studium nuceně přerušeno kvůli třídním prověrkám a absolvoval až po vojně, o dva roky později. Působil jako právní koncipient, mezi lety 1968–1969 byl tajemníkem generálního prokurátora Miloše Čeřovského a zajišťoval mimo jiné prověrkové komise vůči prokurátorům politických procesů 50. let. Po odchodu z prokuratury nastoupil do Ústavu státu a práva ČSAV, kde setrval až do roku 1989. Vedle svého zaměstnání se od roku 1978 angažoval ve vzniku Ekologické sekce v rámci Biologické společnosti při ČSAV, která jako první komplexně zkoumala stav životního prostředí v Československu a možnosti jeho nápravy. Po sametové revoluci v roce 1989 nastoupil jako první náměstek ministra životního prostředí, později pracoval v USA a Londýně, rovněž v oblasti životního prostředí. Věnoval se především tématu globalizace, o kterém přednáší na Univerzitě Karlově a dalších prestižních světových vysokých školách. Václav Mezřický zemřel 26. března roku 2018
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
