Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Mezlová (* 1939)

• narozena 12. ledna 1939 v Brně

• otec byl německé národnosti a matka Češka

• otec Eduard Netroufal narukoval k wehrmachtu, byl zajat v Sovětském svazu

• v květnu 1945 zažila tzv. pochod smrti do Pohořelic

• matka s dětmi skončila ve Vídni, vrátili se do Brna

• otec se ze zajetí vrátil do Německa, kde zůstal

• v letech 1945 - 1949 vyrůstala v klášteře sv. Vavřince v Brně

• v pozdějších letech měla kádrové problémy kvůli německému původu a emigraci bratra

Helena Mezlová přišla na svět české matce a německému otci. Po otci měla celá rodina německou národnost, kvůli tomu čelili poválečné perzekuci. Přežili tzv. pochod smrti z Brna do Pohořelic. Otec po válce žil v Německu, ale matka rozhodla, že s dětmi zůstanou v Brně. Celý život však byli považováni za „nespolehlivé“. Matka Helenu na smrtelné posteli prosila za odpuštění, že se rozhodla pro těžký život v Brně.

 

Když bombardovali Brno, lítaly luxfery

Helena Mezlová, rozená Netroufalová, se narodila 12. ledna 1939 v Brně. Matka Marie byla Brňačka, patriotka, otec Eduard se narodil v Maďarsku (maďarský Němec), byl letecký mechanik, ale jako mladík verboval na práci do Brna, jeho prarodiče pocházeli z Uherského Brodu. V roce 1931 se na letišti, kde pracoval, seznámil s Heleninou matkou Marií. Helena měla celkem čtyři sourozence: nejstaršího bratra Bedřicha, bratra Josefa (zemřel jako miminko), mladšího bratra Eduarda (zemřel tragicky v sedmi letech) a nejmladší sestru Annu Marii.

Zamlada bydlela u Kounicových kolejí, na Táboře v Žabovřeskách. Jako malou ji matka poslala ke své sestře do Vídně. Později se Helena vrátila za matkou do Brna, nejvíce si z toho období pamatuje park Lužánky a bombardování Brna. Byla schovaná ve sklepě se skleněným stropem (luxfery), když houkaly sirény, ukrývala se mezi duchnami, při bombardování lítala skla. „Vždycky když houkaly sirény, tak jsme valili do sklepa, maminka nás kryla duchnami a skla lítala.“

Starší bratr byl členem Hitlerjugend a po bombardování čistil Brno. Helena vzpomíná, jak se k nim po osvobození do kuchyně nastěhovali sovětští vojáci a snědli jim vajíčka. Mezitím v roce 1943 tatínek musel narukovat do wehrmachtu a pak byl zajat v Sovětském svazu, kde byl nejprve na Sibiři a pak ho poslali budovat Stalingrad. Rodině odtud občas posílal dopisy.

 

Z Pohořelic do Vídně v bedně od brambor

Děti měly po otci německou národnost, odmalička doma mluvily jen německy. V roce 1945 je čekal tzv. brněnský pochod smrti. Odsun ale maminka neustále odkládala, na místo nástupu nastoupili až v poslední vlně 28. května 1945. Helena vzpomíná, jak s kočárkem jeli na shromaždiště ke hřbitovu. Odtud šli čtyři dny pěšky do Pohořelic. Po cestě měli velký hlad, a tak spolu s ostatními zabili koně, vybavuje si jeho nafouklé břicho i to, jak ho zabíjeli a opékali: „Jak tam ležel s tím nafouklým břichem, jak ho řezali, to vidím, když si takhle zakryju oči.“

Na kočárku měli v pytli na kostky nasušený chleba, který zapíjeli vodou. Starší bratr, v té době třináctiletý, se v Pohořelicích seznámil se Sověty a ti je odtamtud převezli v bedně od brambor do Vídně k tetě. Sovětští vojáci se k nim chovali dobře, na rozdíl od českého doprovodu. Mladí kluci, kterým se říkalo „zbrojováci“, prý byli krutí a týrali je.

Po příjezdu do Vídně bydleli u tety na Ferganten Strasse. Matka ale toužila po návratu domů. Teta ji seznámila s diplomatem pendlujícícm mezi Československem a Vídní, který měl v cestovním dokladu uvedenu ženu a jedno dítě, tak matku postupně vždy s jedním dítětem převážel do Brna. Postupně tak všechny čtyři děti do Brna dostal.

 

V klášteře sv. Vavřince

Po návratu matka přes známosti, přes Červený kříž a Správu Spojených národů pro pomoc a obnovu obětem druhé světové války (UNRRA) sehnala azyl pro své děti v klášteře sester sv. Vavřince v ulici Veslařská v Jundrově v Brně, dnes v objektu sídlí vysokoškolské koleje. Děti se tam měly naučit česky. V klášteře se o děti staraly jeptišky, chodily ráno do kostela, do pisáreckých lesů, učily se. Na toto období Helena ráda vzpomíná, kromě jedné události - v klášteře zemřel o rok mladší bratr Eduard na následky nehody, když se klouzal po zábradlí.

V klášteře sv. Vavřince pobývali do roku 1949, kdy jej komunisti zrušili a nechali jeptišky vystěhovat na Slovensko do Zvolena. Helena si vzpomíná na loučení se sestřičkami Patricií a Xaverií, jak se modlili a prosili za odpuštění komunistům za to, že jim to udělali. Maminka mezitím pracovala v hotelu Astoria, kde dělala posluhovačku.

 

Rodiče se kvůli poválečné situaci rozvedli

Po návratu z kláštera se dostali do bytu po prarodičích na Křenové 24, později na Křenové 8, kde celá rodina pracovala v domovnictví. Později se Helena vyučila švadlenou. Chtěla být raději učitelkou ve školce, to však kvůli kádrovému posudku nevyšlo. V roce 1976 se ale dostala na pedagogickou fakultu a po revoluci získala zaměstnání na učilišti, kde učila šít.

Otec se do Brna už nevrátil a skončil ve Stuttgartu. V roce 1954 se zúčastnil zájezdu brněnských Němců ze Stuttgartu do Brna a mohl se tak znovu s rodinou setkat. Děti už ale německy neuměly, a tak se s ním nemohly domluvit. Otec si vyžádal, aby za ním mohla rodina odjet, maminka všechny žádosti vyplnila, ale den před odjezdem přišli policisté, že nesmí jet bratr, který byl brancem a musel proto zůstat v Brně. To maminka nemohla přijmout, bez syna by neodešla, proto se nakonec rozhodla zůstat s dětmi v Brně a za otcem neodcestovat. Rodiče se tedy po domluvě rozvedli.

Tatínek žil ve Stuttgartu ve Spolkové republice Německo, jako válečný zajatec tam získal bydlení a pracoval v cukrovaru. Na rodinu posílal „alimenty“ v podobě tuzexových bonů. Heleně povolili návštěvu otce poprvé v roce 1964. Znovu se oženil a měl ještě jedno dítě. Němčina se trochu vracela, takže se dorozuměli. Po návratu byla předvolána k policistům na „Leninku“ (tehdejší Leninova, současná Kounicova ulice v Brně, místo, kde sídlila Veřejná bezpečnost), tam se vyptávali, jestli v Německu viděla americké vojáky.

Matka za bývalým manželem do Německa jet nechtěla kvůli nejstaršímu synovi Bedřichovi, na kterého byla fixována a který stejně později narukoval do Košic k Pomocným technickým praporům (PTP), kvůli německé národnosti byl označen za „nespolehlivého“. Matka se bála, že by v Německu začali od nuly. Už se znovu neprovdala, pořád jen pracovala, aby děti uživila. V roce 1970 syn Bedřich stejně tajně emigroval do západního Německa, do Scheideggu ve Švábsku. Československé úřady však maminku za synem nechtěly pustit, měla zrovna po operaci rakoviny a policisté jí řekli: „Kdo to bude platit, ten převoz mrtvoly z Německa sem?“

 

Po návratu z Německa ji doma čekali příslušníci SNB

Starší bratr zůstal v Sheideggu, kde díky otci získal německé občanství, koupil si tam hotel, který prosperoval. V roce 1977 ho jela Helena navštívit. Po návratu si pro ni přímo do bytu přišli policisté a řekli: „A teď vypravujte.“ A ona všechno řekla - jak se tam má bratr dobře, ukazovala jim jídelníčky z jeho hotelu. Potom už se ale neozvali.

Kvůli bratrově emigraci a německému původu měla rodina nadále problémy. Když se manžel pamětnice ucházel o práci jemného mechanika, nevzali ho. Dcera se v roce 1980 nedostala na vytouženou školu do Zlína (tehdy Gottwaldova).

 

Bratr se z Německa už nevrátil

Pamětnice říká, že se svým současným manželem se seznámila z trucu. Šest let chodila s klukem, který si ale na vojně našel jinou. Řekla si: „Když ty, tak já taky.“ A tak začala chodit s klukem od sousedů, kamarádila se s jeho sestrami, a když se vrátil z vojny, tak hned počali dceru Janu. Už jsou spolu šedesát let. Nejprve bydleli s maminkou v bytě v Husovicích, pak si pořídili družstevní byt na Lesné.

Maminka umírala v roce 1976 na rakovinu v nemocnici v Letovicích. Na smrtelné posteli prosila své dvě dcery o odpuštění za to, že se rozhodla pro život v Brně. Revoluci v roce 1989 Helena prožívala šťastně, cítila velkou úlevu. Bratr se po revoluci do vlasti ale nevrátil, v Scheideggu byl oblíbený, měl tam českou kuchyni, dařilo se mu výborně.

Manželé Mezlovi si v roce 1988 koupili domek se zahrádkou v Hajanech u Brna, kde v současnosti (2020) šťastně žijí.