Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Mezerová (* 1941)

• narozena 21. května 1941 v Nezamyslicích

• sestřenice Leopolda Färbera

• konec války prožila se svými blízkými a dalšími rodinami ve sklepě fary

• ve čtrnácti letech začala pracovat v oděvním podniku OP Prostějov

• po svatbě v roce 1963 se jí narodili dva synové

• v roce 1974 tragicky zahynul její první manžel Pavel Novotný

• v roce 1981 se podruhé vdala za Antonína Mezeru

• pracovala na dráze, na poště, v JZD i jako kuchařka ve školních kuchyních

• aktivně se zúčastňovala kulturních akcí v obci

„Tatínek doletěl z půdy, kde sledoval letadla, a zalehl nás s maminkou a řekl: ‚Děti modlete se, je s námi zle,‘“ vypráví Marta Mezerová jednu z několika vzpomínek z dětství na konec války v moravské vesnici.

Bratranec Leopold Färber

Marta Mezerová se narodila 21. května 1941 v Nezamyslicích jako nejmladší ze tří sourozenců rodičům Iloně a Tomáši Outratovým. Otec se zúčastnil v Itálii bojů první světové války a po jejím skončení sloužil na slovensko-maďarských hranicích, kde v té době probíhal konflikt o území nově vznikajícího Československa. Seznámil se tam se svou budoucí ženou a až do roku 1939 žila rodina na Slovensku. Den před obsazením Čech a Moravy nacisty 14. března 1939 vyhlásilo Slovensko samostatnost, otec musel zemi opustit a rodina se přestěhovala na Moravu: „Nejdřív ta Nová Halič padla do Maďarska, tak se museli přestěhovat do Staré Haliče, to už bylo Slovensko, a za půl roku dostalo Slovensko samostatnost a tatínek musel jít pryč,“ dodává k tomu pamětnice.

Marta Mezerová byla sestřenicí Leopolda Färbera, bojovníka proti oběma totalitám, který v roce 2012 obdržel Cenu Paměti národa a řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. Maminky obou pamětníků byly sestry, narodily se na Slovensku, ale nakonec většinu života prožily na Moravě. Rodina Färberova žila v Boskovicích a Outratovi v Nezamyslicích, ale často se vzájemně navštěvovali. Jako malé děvčátko trávila pamětnice prázdniny v Boskovicích v době, kdy probíhalo bombardování Brna a s úsměvem na to vzpomíná: „To bylo slyšet až v Boskovicích a já jsem říkala, strécu, dej přese mě černou hadru, ať mě ten nálet nevidí.“ Konec války prožíval Leopold Färber u Outratů v Nezamyslicích, nikdy o tom podrobně nevyprávěl a události popisované pamětnicí, která měla tehdy čtyři roky, jsou i pro zmapování jeho života zajímavé.

Kdosi volá: „Na zem, na zem!“

Obec byla osvobozena 30. dubna 1945, ale předcházel tomu nálet na odstavený německý vlak s municí: „Tatínek doletěl z půdy, kde sledoval letadla, a zalehl nás s maminkou a řekl, děti modlete se, je s námi zle,“ popisuje událost pamětnice a pokračuje: „A ty klučiska [Leopold, bratr pamětnice Bohumil a další kamarádi] se šli dívat na Tištinský kopec, jak začali bombardovat, tak se poschovávali do rour u mostu a ten Polda, jak byl dlouhý, tak se tam sruloval, že ho pak nemohli z pod mostku vytáhnout.“ Kousek dál stála hospoda, byla neděle odpoledne a začalo bombardování vlaku sovětskými letadly. V brožurce Tři dny osvobozovacích bojů Nezamyslic ve vzpomínkách pamětníků, kterou napsal po válce bratr pamětnice Bohumil Outrata, vzpomíná Jan Hubený: „V tom bum-bum, okna ze zdi vypadly, dým, prach, smrad a křik. Kdosi volá, na zem, rychle na zem. V tom čtyři chlapi, co stáli před tím na křižovatce, vběhli dovnitř. Kdosi křikl, zavři ty dveře, Jarek Zbořil (15 let) ležící u zdi nejblíž dveří se nadzvedl, chytil kliku a v tom okamžiku – bum! Bomba dopadla na dlažbu. Už se nezvedl, první oběť při osvobozování Nezamyslic.“ Většina rodin z okolí trávila další tři dny ve sklepě místní fary, pamětnice k tomu poznamenala: „To si pamatuju, tatínek mě nesl v náručí a utíkali jsme na faru. Bylo nás tam moc poschovávaných, třeba Anička Hrouzová měla čtrnáct dní a oni jí svíčkou ohřívali mlíko v hrnku.“

Vždycky to odnesou ti poslední

Na konec války a oslavy osvobození má Marta Mezerová několik osobních zážitků: „U nás bydleli tři nebo čtyři důstojníci, my jsme spali v kuchyni, bylo nás snad deset, tam se nikdo ani nepohnul. Ti vojáci spali v ložnici a bratránek Polda, že se s náma nebude tlačit a bude spát s nima.“ Když se v podnapilém stavu v noci důstojníci vrátili, tak se divili, kdo že to tam leží, ale nakonec řekli: „Malčik, to dobro, tak Polda s nima spal v ložnici a my jsme se tlačili v kuchyni,“ s úsměvem dodává pamětnice.

Jeden z důstojníků chtěl po její mamince uvařit něco dobrého, když naznačila, že nic nemá, tak za chvíli donesli dvě slepice, ukradené zřejmě od sousedů. Ze skladu obuvi ve staré sýpce si lidé odnášeli různé druhy bot a mladý voják bydlící vedle přišel za pamětnicí s nabídkou: „Marta, chceš botinky? Chcu. A dáš soldátovi pusinku? Dám, tak jedna pusa, jeden botinek, druhá pusa, druhej botinek, tak jsem měla za dvě pusy krásný botečky,“ vypráví pamětnice a dodává: „Já jsem s nima tancovala až do rána, oni nikoho neměli na tancování, tak já jsem šla z náruče do náruče, my jsme s nima neměli žádné problémy, jen starší sestře vypili voňavku.“

Otec pamětnice zažil nepříjemnou chvíli, kdy jeden z vojáků po něm chtěl děvčata na tancování a vyhrožoval zastřelením, naštěstí ho důstojník odvedl včas pryč. Druhý den otec potkal dva maďarské vojáky, a protože uměl maďarsky, pochopil, že hledají nocleh. Nakonec je vzal k sobě domů a pamětnice vzpomíná na jeho tehdejší slova: „Vidíte chlapci, není to tak dlouho, co jsem před váma utíkal, oni se mu začali omlouvat, však já vám to nevyčítám, já jsem taky bojoval v Itálii, vždycky to odnesou ti poslední.“  

Několik dní po oficiálním konci války se dva bratranci Leopold a Bohumil rozhodli přes zákaz dospělých navštívit příbuzné v rodném městě svých matek ve Staré Haliči. Jejich cesta na Slovensko trvala několik dní a musela být velkým dobrodružstvím: „Cestovali všelijak, trvalo to asi týden, ale dostali se tam, jeli vlakem, nákladním autem. Přijel nějaký vlak s vězni a Polda byl vždycky takový vyžle, tak dostali i polívku. Doma už je hledali i rozhlasem, ale nakonec se vrátili,“ popisuje pamětnice z vyprávění svého bratra.

Já jsem nic neviděl

Politický vývoj po válce nebyl pro dítě tím, co by je zajímalo. Její tatínek se po roce 1948 stal krátce členem KSČ (Komunistická strana Československa), ale byl buď brzy vyloučen nebo odešel sám. V dalších letech byl podle pamětnice věrný svému rčení: „Čert spolky začal a nemiloval jich“, nikdy už do žádné strany nevstoupil. Bratranec Leopold už za války pomáhal odbojovým skupinám a rozhodl se i po násilném převzetí moci KSČ aktivně vystupovat proti totalitnímu režimu. K tomu, co předcházelo jeho zatčení v roce 1950, vzpomínala také krátce pamětnice: „To bylo na prvního května, Polda byl u nás a najednou říká: ‚Strýčku, pojďte sem, já vám něco ukážu,‘ a náš tatínek říká: ‚Poldíku, schovej to, já jsem nic neviděl, ani nechcu vidět.‘ ‚Ale strýčku, vy jste starý, vy tomu nerozumíte, já budu jednou slavné.‘ Polda od nás odjel a na druhý den už na něho čekali estébáci a už ho brali.“ Leopolda Färbera nakonec za tisk letáků odsoudili spolu s bratry Markovými za velezradu k 16 letům těžkého žaláře nepodmíněně zostřeným jedním tvrdým ložem půlletně, k náhradě nákladů trestního řízení, peněžitému trestu 20 000 Kč a konfiskaci celého jmění.

Během jeho pobytu za mřížemi si Marta Mezerová vybavuje vzpomínku na návštěvu v pardubické věznici: „Jezdily za ním, maminka se sestrou. Byly za ním v Leopoldově, ale já jen s tatínkem v Pardubicích, vím, že tam byl plotek a pak takový drátěný plot, on stál až za stolem se dvěma bachařema v takové tmě, nevím, jak dlouho jsme s ním mluvili.“

Leopold byl nakonec po osmi letech z vězení propuštěn a vzpomínal na svého příbuzného, který se o to údajně postaral. Pamětnice upřesňuje, že to byl nejmladší bratr maminky František Ondrys, v té době náměstek ministra školství v Bratislavě. Několikrát se s ním osobně potkala, pravidelně navštěvoval rodinu Outratovu v Nezamyslicích a jednu jeho nezapomenutelnou návštěvu popisuje slovy: „Po tatínkově smrti přijel strýc o prázdninách na motorce ještě s jedním pánem v kožených oblekách a tak se zdravili a ten pán povídá, pochválen buď pán Ježíš Kristus.“ Maminku to vyvedlo z míry a po obědě, než strýc odešel za druhou sestrou, se rozloučil slovy, a ty se tady zatím pomodlíš svůj breviářek. Z pozdějšího rozhovoru vyplynulo, že ten druhý pán je opravdu římskokatolický kněz a na otázku paní Outratové, jak spolu můžou existovat, jednoduše odpověděl: „My jsme nejlepší kamarádi od gymnázky a že nás osud zavanul každého na jinou stranu, to neznamená ještě to, že spolu nemůžeme vůbec vycházet. Já mu nevnucuju svoje, on mně nevnucuje svoje názory, nám to tak pasuje.“

Tragická smrt v rodině

Po absolvování povinné školní docházky začala Marta ve čtrnácti letech pracovat v (OP) Oděvním podniku v Prostějově. V roce 1963 se provdala za Pavla Novotného a narodili se jim dva synové Pavel (1963) a Tomáš (1966). V dalších letech pracovala na poště, u Českých drah, v JZD (jednotné zemědělské družstvo) a později jako kuchařka v Ústavu sociální péče ve Víceměřicích a dalších místech.

Musela překonat ztrátu svého manžela, který v roce 1974 tragicky zahynul při nehodě na motorce. „Bylo to před svátkama, jel na motorce pro naftu, protože jsme doma topili naftou, 4. ledna měl pohřeb a tak jsem zůstala sama,“ dodává Marta Mezerová, která se po sedmi letech, v roce 1981 se seznámila s Antonínem Mezerou a vzali se.

O příchodu vojsk VS (Varšavská smlouva) v srpnu 1968 se dozvěděla od své maminky, která je budila se slovy: „Vstávejte, jsme obsazeni a já říkám a kým, Němcama? Ne, Rusama, tehdy jsme pracovala na poště, doručovala jsem a museli jsme mít na kabely zámek. Tady stál u nádraží regulovčík, nesli mu pivo a on si to nevzal.“

Agentem u StB

Bratr pamětnice Bohumil byl před rokem 1968 ředitelem na základní škole, během normalizace byl údajně vyhozený, pracoval v podniku Chemont a dostal se až do Sýrie, později znovu učil. Po roce 1989 napsal několik knih, byl kronikářem v Nezamyslicích, přispíval do různých novin a časopisů. V ABS (Archiv bezpečnostních složek) existuje svazek tajných spolupracovníků (TS): arch. č. TS – 861894, kde je Bohumil Outrata vedený jako agent s krycím jménem „Bohumil“.  Ze svazku, který obsahuje i rukou psaný a podepsaný vázací akt vyplývá, že od roku 1957 byl členem KSČ, v roce 1970 byl vyškrtnut a od roku 1972 spolupracoval s StB (Státní bezpečnost). Hned po válce se stal skautem, v období Pražského jara se zapojil do obnovy skautského hnutí, byl vůdcem oddílu a zástupcem střediska v Havířově. Po roce 1972 měl právě na členy v té době už znovu zakázaného Junáka podávat zprávy, což podle spisu aktivně dělal až do roku 1985, kdy s ním byla spolupráce ukončena. Za dobu 13 let dodával informace o několika skautských činovnících, kterými byli: Jaroslav Obluk, Viktor Zlámal, Pavel Zavadil, JUDr Vilém Slezák, Bořivoj Holub nebo Erich Lacko. Mimo dalších jmen i z kulturního života Havířova se ve spisu objevuje také jméno výtvarníka Pavla Hlavatého.

K možné spolupráci svého bratra pamětnice poznamenala: „O tom nic nevím, ale možné to je, protože kdysi při nějaké debatě řekl, víte, není jednoduchý být hrdinou.“  Bohumil Outrata zemřel v roce 2016.

Aktivní život

Marta Mezerová se narodila a celý svůj život prožila v Nezamyslicích, i když se v rámci obce několikrát stěhovala. Naprostou shodou okolností se v roce 2014 přestěhovala zpět do domu, ve kterém porodila oba své syny, obec totiž mezitím budovu přestavěla na dům s pečovatelskou službou.

Celý svůj život je velice aktivní, pomáhala s pořádáním obecních zábav, hrávala ochotnické divadlo, organizovala kácení máje a jiné kulturní akce v obci. S oblibou fotí a aktivně používá sociální sítě, nejvíce ze všeho se ale věnuje své rodině.

Během vyprávění často citovala svého tatínka a na závěr zmínila heslo, kterým se sama snaží řídit: „Pracuj tak, jako bys tu měl být ještě sto let, a žij tak, jak kdybys měl odejít už dnes.“