Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
I jednomu jedinému člověku, který zemřel za tuto zemi, je třeba vzdát hold
narozena 16. července 1932 v Praze
členka Sokola
otec Antonín Weiss za války organizátorem hasičského odboje
27. října 1944 otec zatčen
18. dubna 1945 otec umučen v Terezíně
v roce 1950 pamětnice nepřijata ke studiu na vysoké škole
práce ve Svazu protifašistických bojovníků
v roce 1953 založila rodinu
zaměstnána ve vědecké knihovně
v roce 2022 žila v Praze na Vinohradech
Když si jednoho říjnového dne roku 1944 brzy ráno přišlo gestapo pro Antonína Weisse, jeho dvanáctiletá dcera Marie ještě spala. Svého tatínka už více neviděla. V dubnu 1945, necelý měsíc před koncem války, byl umučen v terezínské Malé pevnosti. Vzpomínky na milovaného tatínka zůstávají v pamětnici velmi živé.
Marie Mezerová se narodila 16. července 1932 v Praze jako druhé dítě rodičům Antonínovi a Marii Weissovým. Otec pocházel ze statku v Újezdci u Mělníka, pracoval jako úředník Moravské banky, byl členem Sokola, zemským požárním ředitelem, od roku 1935 také jednatelem Mezinárodního výboru hasičského se sídlem v Paříži. „Kdo zná našeho jednatele, br. Antonína Weisse, jistě nebude tímto nejvyšším vyznamenáním překvapen, neboť jest všeobecně známa obětavost a poctivé jádro tohoto mladého Čecha, tak výborných kvalit, který obětuje celý svůj volný čas věci hasičské,“ komentoval zvolení Antonína Weisse jednatelem mezinárodního výboru dobový tisk.
Matka Marie Weissová se narodila v Praze a byla učitelkou. Díky tomu mohla s dětmi trávit celé prázdniny v přírodě, nejčastěji v Krkonoších, na Šumavě, nebo u dědečka a babičky na statku v Újezdci. „Nedovedli jsme to tehdy ani ocenit. Tu zahradu, ovoce, pobyt v přírodě, v kontaktu s těmi zvířaty. To byla úplná nádhera.“ Rodiče se velice milovali a toužili svým dětem dopřát šťastné dětství.
Zlom v životě rodiny přinesla mnichovská zrada a následující události. Kde dříve panovala radost a veselí, vládlo smutno a napětí. Přestože matka své povolání velmi milovala, uvolnila své učitelské místo kolegům, kteří utekli z pohraničí do vnitrozemí. V té době byla otci nabídnuta možnost odejít do Anglie. Otec, srdcem nejen sokol a hasič, ale také důstojník československé armády v záloze, nabídku odmítl se slovy: „Všichni nemohou utéct, jak by to vypadalo, kdyby všichni utekli?“ Po svých zkušenostech z první světové války, kde jako student bojoval na italské frontě, věděl, jak důležitá je edukace mladých lidí – aby v nebezpečné době jednali s rozvahou. Pamětnice vzpomíná, jak za tatínkem přicházeli mladí muži, kteří měli zvláštně ostříhané vlasy. Bylo to tehdy, když u příležitosti Hitlerových narozenin byli díky prezidentu Háchovi propouštěni studenti uvěznění po událostech 17. listopadu 1939. Těmto klukům, vracejícím se z koncentračního tábora v Sachsenhausenu, se tatínek snažil všemožně pomáhat. „Dokonce jméno jednoho si pamatuji, že se jmenoval Jan Kuchař, ten byl z té vesnice. Byl to medik,“ vzpomíná pamětnice.
Navzdory těžké době spolu rodina prožívala mnoho hezkých chvil. „Vždycky jsme trávili společné večery, kdy se buď četlo, nebo maminka hrávala na klavír, otec hrál na housle a vždycky jsme seděli pod lampou. Většinou jsme si četli, to bylo večer, to bylo prostě krásný.“ Ale vše již poznamenalo nervové vypětí a maminka tu dobu nesla velmi těžce.
Podle vzpomínek pamětnice otec vychovával své děti především svým pohledem, ale když to bylo na místě, dokázal dát i „na zadek“, s dětmi však provozoval také všemožné legrace. Rodiče dětem dávali malé kapesné. Jednou za nimi otec přišel a řekl: „Němci zvýšili poplatek za psa, tak ho asi budeme muset dát pryč.“ Po těch slovech šla dcera do svého stolu, kde měla uloženou poštovní vkladní knížku. Donesla ji tatínkovi a požádala ho, aby peníze na zvýšený poplatek použil. Druhý den překvapené dceři vkladní knížku vrátil, bylo na ní dvakrát tolik peněz, a pejsek v rodině zůstal.
Hezký vztah měla Marie se svým o pět let starším bratrem Antonínem. Přestože se jako správní sourozenci uměli poprat, celý život se měli velice rádi. Hrůzné chvíle si rodina prožila za heydrichiády, když pro bratra přišel strážník a odvedl ho přímo do Pečkárny. Zadržen byl na základě udání, že rozhazuje protiněmecké letáky. Do věci se vložil otec, a když vyslýchajícímu policistovi nabídl klíče a požadoval po něm provedení domovní prohlídky, oba byli po několika dlouhých hodinách propuštěni.
Gestapo si pro Antonína Weisse přišlo 27. října 1944 o půl šesté ráno. „Se mnou se ani nerozloučil, já jsem spala v jiném pokoji, nechtěli mě budit. Takže já jsem se ráno vzbudila, a samozřejmě matka v slzách…“ Revolver ukrytý v psacím stole naštěstí gestapo neobjevilo. Později, při utírání prachu, maminka objevila v některých vázách také celé sady nábojů, které při večerních procházkách se psem házeli do kanálů.
O zapojení otce do odbojové činnosti doma nikdo nevěděl, jen matka to tušila z jeho občasného počínání. Například když koncem srpna roku 1944 neplánovaně přijel za rodinou do Újezdce a chtěl spát venku v altánku na zahradě. Až později rodině došlo, že jeho neobvyklé počínání pravděpodobně souviselo s probíhajícím Slovenským národním povstáním. „Protože měl tu funkci, tak mohl jezdit po těch hasičských jednotách, po těch skupinách na vesnicích, aby byli připraveni, když začne povstání, tedy aby byli vyzbrojeni. Tak to organizoval. Dokonce tady byl v Praze na Kozím plácku sbor dobrovolných hasičů, a to vím od jednoho souseda, který taky byl dobrovolný hasič, ještě po válce mi říkal: ‚Otec říkal, když začne povstání, okamžitě abychom se dostavili tady na Kozí plácek,‘“ vzpomíná pamětnice.
Na Pankráci byl otec podroben krutým výslechům. Když jednou matka přinesla z věznice otcovo špinavé prádlo, objevila v něm tajemný vzkaz. Na vypraném kapesníku, nesoucím známky krve, byla napsána tři písmena: B U H. Přestože Antonín Weiss byl hluboce věřícím katolíkem a vzkaz mohl být chápán jako pouhé vyjádření důvěry k Bohu, matka – čtenářka detektivek – rozluštila tatínkův vzkaz jinak: „Budou – Újezdec – Hledati.“ A skutečně, za králíkárnou, kterou otec postavil na nezvyklém místě rodinného statku během prázdnin, byly ukryty zbraně. O jejich odstranění se na matčinu žádost postaral nájemce statku pan Prášil.
Přestože všechny události matku zdravotně velmi oslabovaly, byla nervově vyčerpána a trpěla těžkou cukrovkou, podnikala všechny možné kroky, aby s otcem zůstala v kontaktu. Možnosti však byly velmi omezené. Díky českému policistovi jménem Standa obdržela matka od otce celkem tři motáky, které byly ještě plné optimismu.
Dne 13. března 1945 byl otec převezen do Malé pevnosti v Terezíně, která sloužila jako věznice pražského gestapa. Umístěn byl na cele č. 44, kam posílali vězně, jejichž návrat byl nežádoucí. Antonína Weisse vlastnoručně utýral k smrti Rakušan Stefan Rojko, pravá ruka sadistického velitele pevnosti Heinricha Jöckela. Stalo se tak 18. dubna 1945 na nádvoří čtvrtého dvora Malé pevnosti. „My jsme to pak jednou všechno absolvovali, když dělali vzpomínkovou slavnost na tatínka. Takže bylo přesné, na kterým místě se tak stalo. Bylo to děsně trýznivé, já jsem o tom nemohla léta ani mluvit,“ popisuje pamětnice.
O smrti svého otce se oba sourozenci dozvěděli ve víru oslav konce války od vězně vracejícího se z Terezína. „Byli jsme nešťastní a šli jsme domů…“ Cestou domů se ještě stali svědky hrozného výjevu. Na rohu ulice byla barikáda, kterou museli Němci, především ženy a staří lidé, rozebírat. „Jak se naši chovali? Bičovali je, z žen strhávali šaty, tloukli je a tak dál. Bratr říkal: ‚Pojď, na to se nebudeme dívat!‘ Přitom to byli lidé, kteří nebyli válkou nijak postiženi, to vím přesně,“ dodává pamětnice.
Ale ne všude se Češi k Němcům chovali tak nenávistně. Marie Mezerová vzpomíná na statkáře Prášila, který měl statek na Žatecku, u nějž Němci sloužili až do svého odsunu jako deputátníci, a lidé se k nim chovali slušně. „Člověka to trochu poznamená, že u každé radosti máte trochu strach, aby to špatně neskončilo,“ vzpomíná na události konce války pamětnice.
Krátce po válce se zjistilo, že konfidentem gestapa byl domovník. V archivu Pečkárny to měl vypátrat muž, kterého domovník udal, a jenž svůj trest – práci na minovém poli – zázračně přežil. Konfident usvědčil sám sebe tím, že všechna podaná udání označoval razítkem správce domu. Domovníka si odvedli zástupci Revoluční gardy a pamětnice o něm již více neslyšela.
Dne 28. května 1946 vydalo Podzemní hnutí českého odboje v Praze potvrzení, že Antonín Weiss se aktivně účastnil příprav a organizace odboje. Jako organizátor hasičstva v Čechách působil ve skupině br. Emila Karpaše.
Tělo umučeného otce bylo uloženo do hromadného hrobu pro 620 vězňů. Přestože se matka všemožně snažila tatínkovu totožnost určit, už to nebylo možné. Rodina si proto vzala na Národním hřbitově v Terezíně symbolicky jedno číslo hrobu, kam za tatínkem přichází.
Po válce se Antonínu Weissovi dostalo četných poct. V roce 1946 mu bylo in memoriam uděleno nejvyšší vojenské vyznamenání – Československý válečný kříž, v roce 1951 pamětní odznak druhého národního odboje, jméno Antonína Weisse nesou pamětní desky umístěné na rodném statku v Újezdci, na paláci Ústavu šlechtičen v Praze a ve škole v Křemencově ulici.
V roce 1946 byla pamětnice jednou z mála vybraných studentů, kteří šli na Hrad pogratulovat panu prezidentovi k narozeninám. Snad i tato pocta byla oceněním za tatínkovu statečnost. „Paní Benešová se ke mně otočila a ptala se mě, jak to, že mám na sobě kroj, a kdo ho vyšíval, jestli maminka… Já jsem říkala, že maminka ne. Já se přiznám, ten kroj byl vypůjčený.“ Setkání s panem prezidentem představovalo pro čtrnáctiletou slečnu velký zážitek!
Rodina, která zůstávala věrna tatínkovým zásadám, však nemohla mít klid ani po vítězství komunistické strany. Měsíc po únorovém puči přišla za maminkou sousedka s oznámením, že dveře jednoho pokoje se zazdí a pokoj si převezme její rodina. „Ze sluhy v bance se stal ředitel, no tak potřeboval větší byt. No tak se tak stalo. Pak najednou (sousedka) přišla k mamince a říká: ‚A vy jste tam nenechali nábytek?‘ Moje matka chudák jenom řekla: ‚Jak to myslíte?‘ – a rozplakala se,“ přibližuje událost pamětnice.
Bratr Antonín, student práv, který šel během únorových událostí podpořit na Hrad prezidenta Beneše, byl při prvních prověrkách v roce 1949 ze studií vyloučen. A svou touhu po studiu agronomie nemohla naplnit ani čerstvá maturantka Marie. Ne pro nedostatek studijních předpokladů, ale protože v rodině byl shledán kulak, a také proto, že hájila čest svého otce před drzým svazákem: „Při prvním rozhovoru mně chlapec ve svazácké košili říkal: ‚No, to by mě zajímalo, jak by se zachoval tvůj otec v roce 1948.‘ A já jsem mu tehdy řekla: ‚No, mě by zajímalo, jak se choval tvůj otec za války.‘ A tím to dopadlo velice špatně pro mě.“
V roce 1951 se pamětnice, tehdy devatenáctiletá slečna, seznámila se svým budoucím manželem. Stalo se tak na plese Svazu osvobozených politických vězňů (později Svaz protifašistických bojovníků), v němž po nepřijetí na studia pracovala. „Dva roky jsme spolu chodili a prožili jsme spolu šedesát let manželství.“
Manžel Ladislav byl komerčním inženýrem a po tchánovi měl velice dobrou a optimistickou povahu. Snad to bylo také tím, že příběh manželova otce, dlouhá léta vězněného nacisty, měl šťastnější konec. Tchán Ladislav Mezera, legionář, důstojník čsl. armády, byl jako člen Obrany národa zatčen již počátkem války. Ve svých vzpomínkách se svěřil, že při krutých výsleších několikrát uvažoval, že svůj život ukončí skokem z okna, ale vždy ho zachránila vzpomínka na malou dcerku. Odsouzen byl k osmiletému trestu, který vykonával v brandenburském žaláři. Domů se šťastně vrátil až koncem května 1945. Po válce krátce působil v armádě, než byl v roce 1949 kvůli svému kádrovému profilu propuštěn. Manuální schopnosti a společenskou zdatnost pak dobře uplatnil při práci v Aerovce, dokonce byl vyhlášen „vzorným pracovníkem“.
Později pamětnice vystudovala šest semestrů knihovnictví, kterému zůstala věrná po celý život. Své místo nalezla v knihovně Ústředního ústavu geologického. Zde se jí podařilo vybudovat funkční mezinárodní výměnu publikací, která se velice osvědčila a díky které zůstávala v kontaktu s děním na západ od našich hranic. „Tehdy sehnat západní vědecké publikace, to bylo velmi omezené, o tom se nikde nemluví. Na rok se dostala jedna poukázka na monografii z „áčka“, čili anglickou nebo americkou, jedna německá a jedna francouzská. To bylo doplňování fondů,“ přibližuje tehdejší praxi pamětnice.
Studium vysoké školy bylo nakonec umožněno také bratru Antonínovi. Po vyloučení ze studií práv uplatnil svou znalost jazyků na Centrotexu. Když také tam přestal brzy kádrově vyhovovat, pracoval na stavbě, potom nastoupil vojenskou službu. Při výkonu základní vojenské služby si získal přátele, díky jejichž přímluvě mu bylo umožněno studium vojenské techniky v Brně. Později působil na vysoké zemědělské škole jako vedoucí vojenské katedry.
Radostí mladého manželského páru se stala dcera Kateřina, která se narodila v roce 1953. Dcera byla vždy vynikající studentkou, proto se po maturitě hlásila ke studiu na vysoké škole. Přestože zkoušky zvládla výborně, přijata nebyla, nesplňovala tzv. „bodový systém“. Handicapem pro její přijetí bylo například to, že rodiče nejsou ve straně, nejsou rozvedení, dcera není členem svazu mládeže, rodina nepochází z pohraničí, nemá ani dělnický původ. Když na školu nebyla přijata ani po dvojím odvolání, rozhodl se otec řešit situaci rázně, „tváří v tvář“. Vzal dceřina vysvědčení ze střední školy a navštívil ministra školství. Výsledkem konfrontace bylo, že dcera na studia nastoupila ještě na podzim toho roku. Až později se ukázalo, že negativní posudek na dceru přišel od sousedky, právě té, která si po únoru 1948 zabrala z rodinného bytu jeden pokoj.
Navzdory politické situaci vládla v rodině pamětnice vždy velká svoboda a otevřenost. Rodinná knihovna obsahovala spisy T. G. Masaryka, E. Beneše a knihy mnohých dalších autorů, kteří se zrovna netěšili přízni doby.
V srpnu roku 1968 pracovala Marie Mezerová na organizaci 23. světového geologického kongresu, jenž se konal na vysokých školách v Dejvicích. Zahraniční účastníci kongresu přijíždějící směrem od Berlína přicházeli s obavami, co se to u nás děje, neboť před hranicemi viděli seskupující se vojska. Jejich obavy ještě nikdo nebral příliš vážně. V noci na 21. srpna, ve tři hodiny ráno, probudil Marii Mezerovou telefon kolegyně, která jí oznamovala, že venku je slyšet střelba. Nezvaná armáda byla v ulicích, tajemství seskupujících se vojsk před hranicemi bylo vysvětleno.
„Mně těch kluků bylo skoro líto, protože oni nevěděli nic. A kdyby naši hoši dostali příkaz tehdy jet do Maďarska, tak museli ti kluci taky jet. Takže já jsem měla rozdílný pocity, já jsem se na to dívala jako máma, která má kluka na vojně, a teď ho najednou někam pošlou,“ popisuje své pochopení pro nezvané vojáky.
K událostem pražského jara byla od počátku velmi kritická. Po svých životních zkušenostech už komunistům nevěřila. „I když, musím říct, že jsem za život poznala několik velice slušných komunistů. Ale nebylo jich moc.“ Ve svém prvním zaměstnání, ve Svazu protifašistických bojovníků, pracovala jako korespondentka Antonína Bortla, komunisty, kterého se všichni báli. Ten přišel do svazu přímo z ÚV KSČ. K pamětnici se choval velice slušně a občas si posteskl nad svou dcerou, zaměstnanou u StB: „Ona ta Eliška je někdy hrozně ostrá a zlá.“ Po mnoha letech se pamětnice dozvěděla, že obávaný komunista spáchal v roce 1968 sebevraždu.
Hluboce pamětnici zasáhla oběť Jana Palacha. „Mně bylo strašně líto toho života, protože jsem věděla, že to nedojde ocenění… Bohužel.“ A s velkým smutkem a rozčarováním popisuje svůj nedávný rozhovor s vysokoškolsky vzdělanou ženou, matkou dvou synů, která o Janu Palachovi neví téměř nic.
Rozloučení s Janem Palachem se zúčastnil manžel s dcerou. Pořízené fotografie pohřbu však nikdy neviděli, při cestě do Rakouska jim byl československými pohraničníky zabaven film.
V roce 1979 se u pamětnice vyskytly závažné zdravotní komplikace. Pro potíže se zrakem podstoupila několik vážných operací.
Perestrojka druhé poloviny 80. let přinesla politické uvolnění, které lidem umožnilo dříve nemyslitelné cesty na Západ. Na svou první cestu do Itálie, kterou pamětnice podnikla s bratrem Antonínem v roce 1987, vzpomíná takto: „…já jsem se tam na Foru Romanu rozbrečela. A on mi říká: ‚Proč brečíš?‘ Já jsem mu řekla: ‚No, protože na tohle jsem musela čekat, já nevím kolik let.“
S velikým zájmem, a především s velikými nadějemi, sledovala pamětnice postupný rozpad komunistického bloku a listopadové události roku 1989. Vzhledem ke svému zdraví se jich neúčastnila aktivně, ale velice se těšila z toho, že nastává doba, kdy se za své státní představitele nebude muset stydět.
Ze současného vývoje české společnosti je však spíše zklamaná, s úctou vzpomíná na prezidenta Havla. „Najednou jsem zjistila, že za některé představitele se zase začínám stydět.“
Jestli dnes Marii Mezerovou něco opravdu trápí, pak je to všeobecný nezájem o české dějiny a s tím související neúcta k našim hrdinům. U vzdělaných lidí považuje takový postoj za neomluvitelný. „I jednomu jedinému člověku, který zemřel za tuto zemi, je třeba vzdát hold!“ rezolutně dodává.
„Nedávno jsem se setkala s vysokoškolsky vzdělanou ženou, která po vyslechnutí tatínkova příběhu položila otázku: ,A co z toho máš?‘“ Navzdory tomu pamětnice věří, že v případě ohrožení národa se opět najdou lidé ochotní přinášet oběti. „A také teď to bude nutné, aby se společnost pozvedla z konzumu a sobectví, které dost často vidím kolem sebe.“
V současnosti (v roce 2022) žije pamětnice v Praze na Vinohradech, v bytě, který pamatuje její milované rodiče.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petr P. Novák)