Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jolana Mezerová (* 1934)

• narozena 22. listopadu 1934 jako Sýkorová ve Staré Bystrici na Slovensku

• pamatuje bombardování Ostravy v roce 1944

• navštěvovala měšťanku ve Frýdlantu nad Ostravicí a pak v Albrechticích

• roku 1945 se s rodinou přestěhovala do Rudíkovů do domu po Němcích

• pracovala v elektrárně v Albrechticích a v Mydlovarech

• v roce 1956 stěhování do Příbrami, kde pracovala v uranových dolech

Jolana Mezerová, rozená Sýkorová, přišla na svět ve Staré Bystrici na Slovensku 22. listopadu 1934 jako nejstarší z deseti dětí. Maminka byla Slovenka a pocházela ze zámožné rodiny, její otec ale celý statek propil, a třem dcerám tak nic nezůstalo. Otec pamětnice byl Čech a jako malý chlapec přišel o maminku. Když se v roce 1933 oženil, hospodářská krize donutila novomanžele přežívat o žebračenkách. Na začátku války musela rodina ze Slovenska kvůli nenávisti k Čechům uprchnout. Přestěhovali se do Ostravice, do nájemního bytu v jedné vile. Maminka pomáhala majitelům vily s prací v hospodářství, tatínek pracoval jako horník v ostravských dolech a domů jezdil pouze jednou týdně. Protože válečné příděly nemohly rodinu, která se neustále rozrůstala, uživit, musela s prací a hlídáním mladších sourozenců Jolana už od útlého věku pomáhat. Přesto ráda vzpomíná třeba na Vánoce, kdy měli se sourozenci rozdělené větve, aby se nehádali o ořechy a malé figurky z těsta, kterými byl stromek ozdoben.

Pořád se nám třásly dveře

Válečné časy nebyly snadné pro nikoho, natož pro takto početnou rodinu. Maminka se snažila, aby všechny její děti chodily čistě a hezky oblečené. Neustále oblečení přešívala, protože látek byl nedostatek a děti rychle rostly. Když šla jednoho dne s Jolaniným bratrem do obchodu, málem došlo k neštěstí. Ten totiž spatřil na ulici hospodáře Gazdu s koňmi a vyběhl si je pohladit. „Vběhl ale přímo pod kola auta německé policie, jenom vypískl. Měl naštěstí pouze odřená kolena a rozseknutý jazyk, ale policie to k nám pak přišla vyšetřovat.“

Ostrava jakožto průmyslové centrum čelila od roku 1944 neustálému bombardování. Báli se o tatínka, který v Ostravě přes týden byl, bezpečno ale nebylo ani doma. Po vsích se udávalo, Němci hledali komunisty a často přišla o život celá rodina, jako například na Čeladné, kde do jednoho stavení hodili Němci granát a zemřeli v něm tři muži. Rodina se proto několikrát schovávala v lesích, v takzvaných kotárech. Když bombardovali čtyřicet kilometrů vzdálenou Ostravu, až v Ostravici se jim třásla okna a dveře.

Jolanina sestra Věrka trpěla na záněty středního ucha a na konci války ležela po operaci v ostravské nemocnici. „A tatínek když viděl a slyšel, jak ta letadla pořád na tu Ostravu létají a bombardují ji, tak se tam pro ni vydal. Podepsal reverz, protože mu ji nechtěli dát, a on říkal, raději ať umře doma, než aby zemřela tady. Hodně krvácela, jak s ní utíkal na vlak, aby z Ostravy co nejdříve odjeli a nespadla na ně bomba.“ Když obec osvobozovala sovětská armáda, schovávala se rodina ve sklepě. Vojáci do něj vtrhli a začali řvát, zda se tam neschovávají Němci. Maminka je usměrnila, že tam spí malé děti, ať jsou zticha. Voják vzal pušku, uhodil ji do hrudi a řekl jen: „Job tvoju mať!“

Krátce po osvobození zavítal do Frýdlantu nad Ostravicí prezident Edvard Beneš. Jolana vzpomíná, jak šla celá rodina pěšky, aby ho mohla přivítat doma z exilu.

Neúprosné umístěnky

Po válce začala Jolana navštěvovat měšťanku ve Frýdlantu nad Ostravicí, krátce nato se ale rodina přestěhovala do pohraniční obce Rudíkovy u Albrechtic do prázdného domu po odsunutých Němcích. Tatínek měl totiž na šachtě úraz a nesměl dál fárat. Pracoval pak v Dakonu v Albrechticích, kde se vyráběly kotle na topení. Rodina měla k dispozici dvouhektarové hospodářství, takže sourozenci po příchodu ze školy automaticky vyrazili na pole. V Rudíkovech tlačili komunisté na sedláky, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). Tatínek byl navíc členem komunistické strany, pole tedy do družstva dal a maminka pak v JZD pracovala.

Školu dokončila Jolana v Albrechticích a doufala, že se stane telefonistkou. Umístěnky ale byly neúprosné a přidělovaly se podle abecedy. Na Sýkorovou už se nedostalo. Ředitel školy však měl známého správce v elektrárně v Albrechticích, domluvil tam tedy Jolaně místo v kanceláři. Tam se seznámila se svým mužem. V roce 1955 se vdala a společně se odstěhovali do Mydlovar, kde manžel pracoval jako energetik v elektrárně a Jolana krátce opět v kanceláři. O rok později se přestěhovali do Příbrami, kde se jim narodily tři děti. Nejstarší dcera Jaruška ale zemřela v pěti letech na krvácení do mozku.

V Příbrami pracovala Jolana nejprve jako uklízečka na hornických ubytovnách, protože mohla být ve dvě hodiny doma a věnovat se dětem. Až když povyrostly, sehnal jí manžel místo na šachtě 16, kde v té době pracoval jako energetik. Pamětnice měla na starosti přístroje na měření metanu, které si s sebou horníci brali do šachet. Po týdnu se v nich musela vyměňovat vápenatá náplň, aby správně fungovaly. Později se dostala do lampovny, kde měla na starosti údržbu hornických lamp. V třísměnném provozu vyměňovali v lampách louh a opravovali je, pokud to situace vyžadovala.

Když 21. srpna 1968 obsadila republiku vojska Varšavské smlouvy, měla Jolana na prázdninách svoje nejmladší sourozence. Vzpomíná, jak si pro ně bratr složitě jel, aby je dostal domů. Manžel byl členem KSČ, ale ona se o politiku nijak nezajímala, věnovala se dětem.

Jolana Mezerová pracovala v uranových dolech až do svého odchodu do důchodu. Z šachty 16 přešla krátce na Bytíz a do důchodu odcházela z šachty 21. Několik let přesluhovala, protože měla svoji práci ráda a chyběl by jí kolektiv. Jako zaměstnanci dolů se tehdy měli dobře, rozdávaly se velké prémie a třinácté platy. Za komunistů se jim prý nežilo špatně, ale nesnášela nekonečné fronty na zboží.