Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Měšťan (* 1944)

• narozen 31. května 1944 v Ostravě

• od dětství se věnoval kanoistice

• vyučil se soustružníkem

• narukoval na vojnu do Bechyně

• deset let působil u Československé lidové armády jako instruktor sportu

• v roce 1965 získal dva tituly mistra světa ve vodním slalomu a ve sjezdu divoké řeky

• roku 1972 se zúčastnil letních olympijských her v Mnichově

• 20 let pracoval v cihelně

• kanoistice se věnoval i v roce 2019

Zdeněk se narodil jako druhorozený syn rok před koncem druhé světové války 31. května 1944 v Ostravě. První roky života bydlel v domě společně s rodiči, prarodiči (rodiči z matčiny strany) a pradědečkem.

Během bombardování Ostravy v létě 1944 jedno z amerických letadel zasáhlo dům rodiny Měšťanových, Zdeněk měl ale štěstí. Jeho otec vytušil, že k něčemu podobnému může dojít, a proto nějakou dobu před nálety odvezl rodinu ke své sestře do Dolního Újezdu u Lipníka nad Bečvou. Zda nálet přežili všichni členové rodiny, nezmiňuje.

Vodácký oddíl v trampské osadě

Zdeňkovi rodiče byli trampové a v Děhylově kousek za Ostravou měli chatu. Tady pamětníkův otec postavil první kánoi a založil vodácký oddíl. Zdeněk do něj vstoupil dva roky po založení. Nejprve jezdil v laminátové lodi. „Byla to jedna z prvních v republice,“ upřesňuje.

Prvních amatérských závodů se zúčastnil ve 13 letech. Společenství osadníků v Děhylově pořádalo soukromé závody. „Tenkrát jsme proti těm otcům a strejdům vyhráli,“ vypráví pobaveně. Potom už závodil za oddíl. V zimě cvičil jenom v tělocvičně, jiné příležitosti tehdy v Ostravě nebyly. Později, už jako člen Dukly, docházel denně na třífázové tréninky.

Z vyučeného soustružníka vojákem

V ostravské Nové huti se Zdeněk vyučil soustružníkem a jeho o tři roky starší bratr Ladislav elektrikářem. Po vyučení v roce 1963 šel na vojnu do jihočeské Bechyně, kde už zůstal. K povolání, kterému se vyučil, už se nikdy nedostal. Zůstal v armádě a deset let tu působil jako instruktor sportu. „Dostal jsem pak propůjčené hodnosti; napřed rotmistra, pak poručíka. Ale když jsem šel později do civilu, tak mi to vzali a nechali mi jenom četaře.“

V Bechyni také poznal svoji ženu, která jezdila vodu za vodácký oddíl Jiskra. Přes léto bydleli v loděnici. Společně vychovali tři syny. Dva starší se chvíli věnovali vodáctví a závodili na hladké vodě. Později přešli k závodění ve slalomu, ale nikdy nijak zvlášť nevynikali.

V době, kdy byl Zdeněk na vojně, existovala armádní sportovní družstva. Několik vojáků bylo zaměstnaných jako instruktoři sportu, ale i další lidé dostávali uvolnění na tréninky a závody. Vodácký oddíl tak měl přibližně 20 členů a postupně se rozšiřoval.

V roce 1956 byl rozpuštěn Oddíl reprezentantů a značná část odborů byla přemístěna do různých posádek mimo Prahu. Kvůli tomu docházelo k řadě organizačních chyb, které spočívaly v necitlivém doplňování některých odborů (fotbal, lední hokej), což se dostalo do rozporu se zájmy civilních tělovýchovných jednot. Ve stejném roce vznikl jediný speciální tělovýchovný útvar Vojenská tělovýchovná škola Miroslava Tyrše (VTŠ MT) a ve složkách armády vznikly vojenské tělovýchovné jednoty (VTJ) s jednotným označením Dukla. Od této doby byli armádní vrcholoví sportovci organizováni v armádních sportovních družstvech (ASD).[1]

V letech 1958–1959 se armádní sportovní družstva postupně vracela zpět k VTŠ MT. U útvarů mimo posádku Praha neměli plavci, vodáci či veslaři zajištěny kvalitní tréninkové podmínky.[2] V roce 1959 vznikla VTJ Dukla Praha při VTŠ MT, jejímž posláním bylo napomáhat rozvoji jednotlivých sportovních družstev. Následující čtyři roky se pak nesly ve znamení vynikajících výsledků reprezentace, zejména v kolektivních sportech (fotbal, házená a lední hokej).[3]

V září 1963 byla VTŠ MT zrušena a místo ní byl vytvořen nový vojenský útvar Armádní středisko Dukla Praha (AS Dukla Praha). S příchodem 70. let se většina ASD soustředila ve čtyřech armádních střediscích Dukla – v Praze, Banské Bystrici, Trenčíně a v Liberci.[4] Za Duklu závodil Zdeněk a jeho bratr.

Dva tituly z jednoho ročníku

Na mistrovství světa v rakouském Spittalu v roce 1965 skončil Zdeněk na pátém místě v individuálním slalomu a v závodu družstev, tzv. hlídce, vybojoval ve slalomu jeho tým zlatou medaili. „Pak se jel ještě sjezd a taky jsme vyhráli mistry světa v hlídkách. Takže máme dva tituly z jednoho ročníku. To na internetu napsané není, tam je jenom ten slalom,“ tvrdí pamětník. Za mistrovství světa vítězové dostali tři tisíce korun, o které se muselo podělit šest závodníků.

Podle Zdeňkových vzpomínek panovaly mezi českými vodáky kamarádské vztahy. Na dvou ze čtyř mistrovství světa, kterých se Zdeněk zúčastnil, spal s ostatními vodáky ve stanech. Kempovali obvykle přímo za závodišti, kde se i společně a z vlastních zásob stravovali. Jen občas je vedoucí výpravy zavezli do restaurace na večeři.

Ročně Zdeněk absolvoval 15 až 20 závodů různé kategorie. V zimě jezdil na soustředění a jeho žena tak byla s dětmi doma často sama. Dodnes má doma vystavené medaile z nejdůležitějších závodů.

Místo vodáckých helem jsme nosili cyklistické

Zkraje vodáci jezdili bez jakýchkoli ochranných pomůcek. Neměli přilby ani plovací vesty. Až později na některých vybraných závodech museli povinně nosit ochranné pomůcky. „Jenže byl problém je sehnat. Nic takového neexistovalo, takže se dělaly různé věci. Do pytlíků se dávaly nafukovací balonky, místo vodáckých helem jsme nosili cyklistické a tak. A na obyčejných závodech se jezdilo úplně bez všeho.“ Některé pomůcky dostali vodáci občas od Svazu mládeže (nejprve ČSM, později SSM). Před olympiádou nafasovali dokonce neoprenové oděvy, ukázaly se však jako nepoužitelné.

Museli jsme se angažovat, taková byla podmínka

O politiku se Zdeněk v životě příliš nezajímal, takže nemá ani silné vzpomínky na důležité historické milníky. Konkrétní události se mu vybavují jen při dotazech na invazi vojsk Varšavské smlouvy v létě 1968. „Lítala letadla. No a pak máti pustila rádio a zjistila, co se děje.“ V té době akorát s ženou čekali první dítě a pobývali v Ostravě u rodičů. „Tak jsme tam pak museli zůstat ještě o nějaký ten den déle, až se to uklidní, abychom se dostali zpátky. Na silnicích to tenkrát bylo hrozné, cedule byly všude obráceně. Ještě že jsem tu cestu trochu znal.“

Po invazi vojsk se toho pro něj ale příliš nezměnilo. „Na vojně potom byly různé prověrky nebo tlak na vstoupení do komunistické strany, ale tomu jsme naštěstí odolali. Akorát jsme s bratrem vstoupili do Socialistického svazu mládeže, protože jsme se museli politicky angažovat, taková byla podmínka. Ale jinak to pro nás dopadlo naštěstí dobře.“

Na umělý kanál jsme si nemohli zvyknout

V létě 1972 se z Prahy do Mnichova vydalo asi šest autobusů s vlečnými vozíky pro lodě. „Lodě jsme si stavěli sami,“ vzpomíná Zdeněk na cestu na olympiádu. Na největší světovou soutěž se s ostatními závodníky důkladně připravoval, přesto nakonec jeho družstvo skončilo šestnácté. „Myslím, že jsme byli všichni přetrénovaní. Navíc to byl první umělý kanál, na kterém se závodilo. To nám nesedělo, nemohli jsme si na to nějak zvyknout.“ Původně chtěli čeští vodáci na olympiádě pár dní zůstat, ale zklamaní z neúspěchu nakonec odjeli druhý den domů.

Zdeněk tedy nezažil útok palestinských teroristů na izraelskou výpravu. „Když se sport zneužívá k politickým věcem, tak je to vždycky špatné,“ hodnotí tehdejší události s odstupem. 

Doktoři nám dávali nějaké vitaminy

V době, kdy Zdeněk Měšťan vrcholově sportoval, dominovali tehdejším soutěžím reprezentanti Německé demokratické republiky. Jak se později ukázalo, svůj podíl na tom měl i státem řízený doping.[5] Tento trend se bohužel prosadil i v Československu.[6]

„Před olympiádou jsme byli v péči doktorů a ti nám dávali nějaké vitaminy, aspoň tak tomu říkali. Co to ve skutečnosti bylo, nevím,“ reaguje Zdeněk na dotaz ohledně dopingu za socialismu.

První dokumenty poukazující na státem podporovaný doping v Československu pochází z doby před olympiádou v Montrealu v roce 1976. V interní zprávě určené předsedovi Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) Antonínu Himlovi se doporučuje, aby olympionikům byla pro Montreal k dispozici anabolika, zejména Dianabol a Stromba. Státem organizovanému dopingu zatím chybělo centrální řízení, přípravy však byly v plném proudu. ČSTV pak postupně dal dohromady tým necelé desítky „progresivních“ lékařů. Ti připravili program podávání zakázaných látek a pod vedením ústředního výboru svazu jej také na začátku 80. let uvedli do provozu. Do systému bylo zařazeno deset sportovních odvětví s důrazem na vzpírání, atletiku, běžecké lyžování, ale i lední hokej.[7]

Zdeněk údajně tušil, že nemuselo jít o pouhé vitaminy, protože podle jeho slov například východní Němci byli v dopingu hodně zkušení. Ale jeho oddílu nikdo nic konkrétního nepřiznal. Žádné změny na sobě navíc nepozoroval a zpětně už se o to nezajímal. U vodního slalomu by navíc výrazný doping mohl být podle bratrů Měšťanových údajně problematický, protože se nejednalo o čistě silový sport, ale bylo potřeba u toho také dost myslet, a to by mohl doping negativně ovlivnit.

Museli jsme kontrášům hlásit, co se kde dělo

Při výjezdech do zahraničí na Západ se Zdeněk ani další vodáci nikdy nepotýkali s problémy. Prověrku stačilo podstoupit jen jednou a víza do zahraničí vždycky zajistil vedoucí. „Měli jsme erární pasy, ty nám zařídilo vedení, my jsme s tím neměli žádné problémy. Akorát vždycky když jsme měli jet ven, tak jsme museli napřed ke kontrášům[8], kde nám domluvili, jak se máme chovat, čeho si máme všímat. A když jsme se vrátili, tak jsme jim zase museli hlásit, co se kde dělo.“

Jednou se Zdeněk s oddílem dostal do kontaktu s emigranty v západoněmeckém Augsburgu. „Navštívil nás nějaký pán z Ostravy a chtěl poslat domů balíček, nějaké čokolády. Tak jsem ho vzal, ale pak jsem kontrášům stejně řekl, co se stalo. S každým zájezdem vždycky jezdilo ‚všeočko‘. Vždycky tam byl někdo, kdo sportovce hlídal a kdo potom referoval vedení, co se dělo. No ale prošlo to všechno v pohodě.“

Během závodů nikdo ze sportovního zájezdu neemigroval. „V zahraničí si třeba někdo připravil půdu, pak jel na zájezd s Čedokem a pak tam zůstal. Od nás potom hodně vodáků emigrovalo, ale nikdy během závodů, až na soukromé cestě.“ Zdeněk o emigraci nikdy neuvažoval,

Někdo prodal i loď, ale musel mít pro celníky potvrzení, že se utopila

Občas i Zdeněk z výletů na Západ přivezl rodině nějakou malou pozornost. České sportovce limitovalo nízké kapesné, ale i s tím se dokázali vypořádat, když chtěli. „Občas jsme v zahraničí prodali přilbu nebo pádlo. Někdo prodal i loď, když měl štěstí. Akorát pak musel mít pro celníky potvrzení, že se utopila.“ Zdeněk i jeho bratr obvykle koupili hračky dětem, třeba autodráhu, a nějakou pozornost manželkám. „Ženám jsme vozili svetříky nebo punčochy bez podvazku, to tady nebylo, šusťákové bundy, džíny. No dukláci vládli módou,“ směje se pamětník.

Aby sportovci měli možnost v zemi pořádající závody se trochu porozhlédnout a prozkoumat tamější krásy, vozili s sebou načerno náhradní kanystry s naftou. Velitel Dukly, doktor Přibyl, bral sportovce v zahraničí za odměnu na výlety, ale jen prominenty. „Pak na to doplatil, protože nějaký závistivec ho udal,“ vzpomíná Zdeněk. Doktora Přibyla poté odsoudili a zavřeli na pět let. Podle oficiálního důvodu zpronevěřil několik tisíc korun. Následky Přibylova počínání nesli i bratři Měšťanové, kteří pak rok nesměli jezdit na závody. 

Život po olympiádě

Zdeněk přestal se závoděním ve věku 29 let. V očích vedení byl už starý. Po olympiádě ještě rok závodil za Duklu, i když už ne v reprezentaci. Závodil také za Ostravu, kde oddíl financovala Nová huť Klementa Gottwalda. Fungovalo tam tzv. kolektivní členství a každý zaměstnanec musel na sport přispívat jednou korunou, což ve firmě s 20 tisíci zaměstnanci přineslo slušnou sumu.

Po konci sportovní dráhy ještě nějakou dobu Zdeněk Měšťan s bratrem působili jako rozhodčí, oba si udělali také trenérský kurz a asi dvakrát jeli trénovat národní mužstvo na Slovensko. Později vznikly veteránské kategorie, v rámci nichž jezdil na závody dalších pět let. „To už byly ale jenom tak dva tři závody za rok. Navíc jenom tady v okolí.“
 

[1] ČSLA ve sportu. Csla.cz [online]. [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: http://www.csla.cz/armada/sport/index.htm; Historie. Dukla.cz [online]. [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: http://www.dukla.cz/cs/Historie-2.htm.

[2] ČSLA ve sportu. Csla.cz [online]. [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: http://www.csla.cz/armada/sport/index.htm; Historie. Dukla.cz [online]. [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: http://www.dukla.cz/cs/Historie-2.htm.

[3] ČSLA ve sportu. Csla.cz [online]. [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: http://www.csla.cz/armada/sport/index.htm; Historie. Dukla.cz [online]. [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: http://www.dukla.cz/cs/Historie-2.htm.

[4] ČSLA ve sportu. Csla.cz [online]. [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: http://www.csla.cz/armada/sport/index.htm.

[5] ERBAN, Ondřej. Státem řízený doping v ČSSR aneb strůjce nepřekonatelných rekordů. Ceskatelevize.cz [online]. 9. 3. 2014 [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/statem-rizeny-doping-v-cssr-aneb-strujce-neprekonatelnych-rekordu/5be0d12f0d663b6fe830221d.

[6] ERBAN, Ondřej. Státem řízený doping v ČSSR aneb strůjce nepřekonatelných rekordů. Ceskatelevize.cz [online]. 9. 3. 2014 [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/statem-rizeny-doping-v-cssr-aneb-strujce-neprekonatelnych-rekordu/5be0d12f0d663b6fe830221d.

[7] ERBAN, Ondřej. Státem řízený doping v ČSSR aneb strůjce nepřekonatelných rekordů. Ceskatelevize.cz [online]. 9. 3. 2014 [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/statem-rizeny-doping-v-cssr-aneb-strujce-neprekonatelnych-rekordu/5be0d12f0d663b6fe830221d.

[8] Slangové označení příslušníka vojenské kontrarozvědky.

 

Zdroje:

ČSLA ve sportu. Csla.cz [online]. [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: http://www.csla.cz/armada/sport/index.htm.

Historie. Dukla.cz [online]. [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: http://www.dukla.cz/cs/Historie-2.htm.

ERBAN, Ondřej. Státem řízený doping v ČSSR aneb strůjce nepřekonatelných rekordů. Ceskatelevize.cz [online]. 9. 3. 2014 [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/statem-rizeny-doping-v-cssr-aneb-strujce-neprekonatelnych-rekordu/5be0d12f0d663b6fe830221d.