Vasilina Mesárová, rozená Ljachová desátník

„Tam na jejich straně chodili ruští pohraničníci, ti nás uviděli a sebrali. Vedli nás a my nevěděli kam, až nás dali do lágru, kde jich už bylo plno. I holek a kluků známých z těch vesnic, odkud jsme byli, tak jsme se tam spolu sešli. Podmínky byly strašné. Šest set gramů chleba a půllitr polévky denně. To byla taková kůlna nedodělaná a každý kde si tam našel místo, tam na zemi spal.“

„To jsme byli na soudě a oni zjistili, proč jsme přišli, že nejsme žádní boháči ani žádní učení, ani žádní bůhvíco - no mladé holky sedmnáctileté. No tak nám dali tři roky, a že půjdeme na Sibiř na práci. A když nás odsoudili, tak ještě jsme měsíc seděli a potom nás všecky sebrali a odvezli. Jeli jsme tam vlakem. A to jsme ještě čtyři basy prošli. A z Charkova nás odvezli, čtrnáct dní jsme jeli dobytčím vlakem do Karagandy. Kolikrát jsme jeli celou noc a kolikrát jsme stáli i dvacet čtyři hodin na místě. – Najíst? To jsme dostali kousek chleba a do kýble polévku, tak jsme se museli rozdělit.“