„Tam (na Dukle) nás sekali jak trávu. Protože oni byli nahoře a my dole, a my nebyli připravení k boji a oni na nás čekali a sekali nás. Bylo radosti a bylo i smutno, protože tam padlo hodně známých. – To jsme dostávali vždycky stakan vodky, každý den, a holky nepily, tak jsme si nechaly dát do lahve na čaj vodku, každá za deset holek, tak jsme se pohostily, zazpívaly a to bylo všecko.“
„Tam na jejich straně chodili ruští pohraničníci, ti nás uviděli a sebrali. Vedli nás a my nevěděli kam, až nás dali do lágru, kde jich už bylo plno. I holek a kluků známých z těch vesnic, odkud jsme byli, tak jsme se tam spolu sešli. Podmínky byly strašné. Šest set gramů chleba a půllitr polévky denně. To byla taková kůlna nedodělaná a každý kde si tam našel místo, tam na zemi spal.“
„To jsme byli na soudě a oni zjistili, proč jsme přišli, že nejsme žádní boháči ani žádní učení, ani žádní bůhvíco - no mladé holky sedmnáctileté. No tak nám dali tři roky, a že půjdeme na Sibiř na práci. A když nás odsoudili, tak ještě jsme měsíc seděli a potom nás všecky sebrali a odvezli. Jeli jsme tam vlakem. A to jsme ještě čtyři basy prošli. A z Charkova nás odvezli, čtrnáct dní jsme jeli dobytčím vlakem do Karagandy. Kolikrát jsme jeli celou noc a kolikrát jsme stáli i dvacet čtyři hodin na místě. – Najíst? To jsme dostali kousek chleba a do kýble polévku, tak jsme se museli rozdělit.“
Vasilina Mesárová (rozená Ljachová) se narodila 12. července 1922 v chudé rodině v obci Volové na Podkarpatské Rusi. Spolu s dalšími sedmi mladými lidmi se v roce 1940 rozhodla odejít z Podkarpatské Rusi obsazené Maďarskem za prací do Sovětského svazu. Všechny po přechodu hranice zatkli a odsoudili k tříletému pobytu v lágrech na Sibiři. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem se pamětnice dočkala propuštění a následně 15. května roku 1943 narukovala do československých jednotek. Prošla plnohodnotným vojenským výcvikem a zdravotnickým kurzem a poskytovala pomoc raněným jako příslušnice zdravotního útvaru v brigádní lékárně. Nejtěžší boje zažila na Dukle. Po skončení války demobilizovala ve Slaném. Do roku 1960 žila v Dolním Žandově u Mariánských Lázní, později v Praze, kde pracovala v drůbežářských závodech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
