Ing. František Merta

"Ráno mě vzbudil dozorčí, že volají z hlavních kasáren, že se k nám nemůžou dostat, protože boční kasárna, kde jsme byli my, jsou obklíčená ruskými tanky a ruskou pěchotou. Takže nám vydávají pokyn, abychom vyzbrojili mužstvo a nahlásili bojovou připravenost. Nastalo vyzbrojování mužstva. Hospodářský správce byl také záklaďák, jako já. Začali jsme vydávat nejdříve munici do samopalu. Pak jsme vydali munici do kulometů, pak jsme vydali automatické střely. Vydali jsme následně granáty. Když jsme vydali útočné granáty, tak staršina za mnou přišel a povídá: ´Granáty jim nedáme. Necháme je zapáskovaný. Jak se něco stane, granát už zabíjí moc. Když se stane něco s kulkou, maximálně zabiješ jednoho chlapa, ale s granátem je toho moc.´ Vzali jsme je tedy zpět. Pak jsme vytvořili obranu kasáren. Mezi tím, co jsme se opevňovali, tak ti, co byli na bráně, začali s Rusy vřele konverzovat a vyměňovat si s nimi cigarety. Většina vojáků najednou byla na bráně a vedly se řeči. K žádným střetům tam ale nedocházelo, že by si něco vyčítali, nic takového. Druhý den ráno se k nám podařilo dostat důstojníkům, kteří to začali řídit. Stejně, kolik nábojů a jiných věcí v té době zmizelo! To si neumí nikdo představit."

"Problém, který mne trápil, byl, že já jsem docela rád dělal politické školení mužstva. Měl jsem však situace, kdy jsem nebyl schopen reagovat. Na jedné straně jsme učili vojáky, že naproti nám v americké armádě každý prapor pěchoty je vyzbrojen baterií raket Honest John s dosahem 25 až 30 km a my jsme s velkou slávou měli 150 mm děla. Tam je spojení lafety horní se spodní čepem a kolem pružinky. Při rychlosti se to vymačkalo. Když jste hlavní zahýbal, pak se dobře podíval, tak jste na štítu viděl: ´SS Leibstandarte Adolf Hitler´. To byly naše bojové prostředky. Já jsem řekl, že se mi to strašně špatně vysvětluje. To mne tenkrát hrozně sjezdil náčelník dělostřelectva raketových vojsk divize, který vysvětlil, že máme zbraně, ale já o nich nemusím vědět, protože musí být utajený."

"Jedna z věcí, se kterou jsem se nikdy nesmířil, bylo to, že když se dělaly schůze Krajského výboru nebo Ústředního výboru, tak referáty, resp. diskusní příspěvky byly napsány dopředu. Musely se odkonzultovat na Kraji, musely se odkonzultovat na Ústředním výboru a pak tedy mohl Vilda Navrátil tady z Rapotína vystoupit jako kandidát ÚV anebo také nemohl vystoupit. Já jsem měl nachystané vystoupení, ale už když přečetl krajský tajemník úvod, tak mi akorát řekl, že jsem to celé já a ať jdu do prdele. Šel jsem pryč, protože jsem tam měl napsáno, že mně situace připadá tak, že stojíme v kruhu. Díváme se do kruhu a tam vidíme hovno. Život běží kolem nás a místo, abychom si to hovno přečetli, tak nás akorát zavalí. Kvůli srovnávání s hovnem to nebylo přijatelné, takže jsem nevystoupil. Vystoupil zemědělský tajemník, tatínek europoslankyně Konečné z Frýdku-Místku, který pohovořil, jak se v zemědělských družstvech chystají přecházet na slušovický systém. To bylo nekontroverzní (sic!), takže s tím žádné potíže nebyly."

"To jsem bral tak, že si každý vsadil, tak jak chtěl. Mně kluci dodneška říkají: ´Kde jsi se zlomil?´ Já se nezlomil nikde. Já jsem se do určité doby choval tak, až přišla otázka toho, jestli udržet situaci, aby to vůbec nějak fungovalo. Musel se k tomu člověk nějak postavit. Já jsem se k tomu postavil tak, že jsem nakonec skončil v aparátu stranickém. Nikdo mne k tomu nenutil. Šel jsem tam z přesvědčení. I když jsem tam nechtěl. Že bych byl šťastný? To vůbec ne. Vedoucí tajemník byl velmi chytrý, protože když jsem k němu šel na pohovor, předložil mi všechny argumenty, které jsem měl nachystané. Když to skončil, povídá: ´Máš ještě něco?´ - No, nemám. ´Co budeš dělat? Máš dvě možnosti. Necháš nám tady stranický průkaz a odejdeš, anebo si ho necháš a nastoupíš.´ Já si prostě uvědomil, že jednak to nemohu udělat tátovi a ostatním v rodině, kteří se celá ta léta angažovali. Nenašel jsem důvodu, abych tam legitimaci nechal, legitimaci jsem si vzal a nastoupil jsem."