Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Vladimír Měřínský (* 1934  †︎ 2022)

• narozen 23. září 1934 v Přísnoticích u Brna

• v letech 1925–1939 sloužil otec Jan Měřínský v československé armádě

• v době protektorátu otec sloužil v tzv. vládním vojsku

• květen 1944 – vládní vojsko bylo přesunuto do severní Itálie

• roce 1945 otec přeběhl k italským partyzánům, zúčastnil se odboje v Itálii a ve Francii (Dunkerque)

• v letech 1940–1944 – pamětník chodil do školy v Lipníku nad Bečvou a Novém Jičíně

• roce 1944 pamětníkovi a jeho matce hrozila deportace do koncentračního tábora jako odveta za otcovo zběhnutí k partyzánům

• v letech 1944–1953 studoval na gymnáziu v Hranicích a České Třebové

• v letech 1957–1990 učil na základní škole v Újezdu

• otec roku 1958 propuštěn z armády

• v letech 1969–1985 pamětník ve škole proskribován – nesměl učit dějepis a být třídním učitelem

• v letech 1990–1995 byl inspektorem a ředitelem krajského školského úřadu

• zemřel 25. září 2022

Stěhování

Než Vladimír Měřínský složil maturitní zkoušku na gymnáziu v České Třebové, stěhoval se hned čtyřikrát: z rodného domu své matky v Přísnoticích u Brna, kde se v den rovnodennosti a v čase hodů 23. září 1934 narodil, do Olomouce, odtud do Lipníku nad Bečvou a posléze do Nového Jičína. Důvodem bylo otcovo povolání: byl zbrojířem v předválečné československé armádě.

Židlochovická bažantnice

Otec pamětníka Jan Měřínský byl první z rodiny, kdo sloužil ve vojsku. „Oba rodiče pocházeli ze zemědělského rodu.“ Maminka Františka Chmelíková se narodila v roce 1913. V Přísnoticích měli malé hospodářství: dvě krávy, les a polnosti. „Maminka se dobře učila a chtěla být učitelkou, ale její otec to zamítl. Nemohla studovat.“ Jezdívala do Brna, aby si přivydělala v továrně na smaltované zboží. Svého budoucího muže poznala v Přísnoticích jako tovaryše ve strojnické dílně. Janův otec František sloužil jako hajný v „rumunské bažantnici“ na panství habsburského arcivévody Bedřicha v Židlochovicích. Měl na starost chov a namnožení bažantů na odstřel. Jeho slibně se rozvíjející kariéru však ukončila první světová válka, protože hned na jejím počátku musel narukovat a v roce 1915 padl na italské frontě. Manželka Marie tak zůstala sama se šesti dětmi, z nichž Jan, tehdy desetiletý, byl nejstarší.

Mládí Jana Měřínského

„Otec měl kruté dětství.“ S matkou těžce pracoval v lese a jistě nemohl necítit spoluzodpovědnost za velkou rodinu v době válečné nouze. Získal učňovské místo a vyučil se strojním zámečníkem. „Byl nejšikovnější, v Pohořelicích dostal diplom.“ Na další studium však nemohl ani pomyslet a ve svých dvaceti letech narukoval k jezdeckému útvaru do Olomouce. V letech 1927 a 1928 byl vyslán do centra tehdejšího československého zbrojního průmyslu, do Plzně, do kurzu zbrojířů. Po jeho absolvování začala jeho profesní dráha zbrojíře: stal se délesloužícím u 152. protiletadlového pluku v Olomouci, nejmodernějším pluku této specializace v československé armádě. Těžké kanony tu už nebyly tažené koňmi, ale automobily.

Olomouc

Pamětníkovi byly dva měsíce, když se s ním matka stěhovala za otcem do Olomouce. Tam se rodičům narodil další syn Jeník a tam také, z okna v domě poblíž botanické zahrady, Vladimír Měřínský uviděl stát řadu německých tanků. Bylo ráno 15. března 1939. „Když jsem se posadil ráno do okna a díval se na Polskou ulici, viděl jsem stát dlouhou řadu německých středně velkých tanků a kolem nich chodili nacističtí vojáci. To si velmi dobře pamatuji.“ 

Další silná vzpomínka z dětství pochází hned z dalšího dne. Vladimír opět seděl v okně a díval se směrem ke stromům ve Smetanových sadech: „Vidím nad těmi stromy takový obrovský dým a to byl dým, který šel po zapálení krásné olomoucké synagogy, která byla prakticky nová a byla překrásně vyzdobená. To tam hořela hlavně ta kopule i ty ostatní věci, které tam zapálili nacističtí pomahači Olomouce. Takoví ti olomoučtí nacisté.“

Československá armáda

Hned 15. března 1939, v první den okupace Čech a Moravy, byla nacisty rozpuštěna československá armáda. Naši vojáci museli složit zbraně a veškeré vybavení předat Němcům. Otec pamětníka měl jakožto zbrojíř na starost zbraně a náboje a bylo to pro něj a jeho kamarády těžké. Současně se musel s rodinou okamžitě vystěhovat z olomouckého bytu. Zamířili opět k rodině maminky Františky do Přísnotic. Otec si usilovně hledal práci a brzy se mu naskytla možnost přihlásit se do nově formovaného protektorátního vojska, tzv. vládního vojska.

Vládní vojsko

S příchodem nacistů se mnoho těch, kteří sloužili v armádě, ocitlo v nebezpečí – především vojáci židovského původu. Volili proto emigraci a možnost bojovat proti nacismu na jiných, převážně západních frontách. Ti z československého vojska, kteří byli české národnosti, byli bezdětní, do věku pětadvaceti let a bezúhonní, se směli hlásit jako dobrovolníci při každoročním náboru do nově vzniklého vojska. Prezident Hácha domluvil s německou mocí, že zhruba 7 000 mladých mužů, tzv. vladařů, bude vyzbrojeno pouze lehkými zbraněmi na úrovni policejních sborů a že jejich úkolem bude hlídat citlivá místa a pomáhat při živelních katastrofách.

Vznikla tzv. povolená „dohledová“ armáda. Ačkoli vládní vojsko oficiálně podléhalo německé branné moci, používala se v něm čeština a také vojenské hodnosti se držely zvyklostí z první republiky. „Vladaři“ byli rozděleni do dvanácti praporů. První prapor držel stráž na Pražském hradě a dbal o bezpečnost prezidenta Háchy, ty ostatní byly rozmístěny po celém protektorátu. Jan Měřínský, ačkoli mu bylo čtyřiatřicet let a byl otcem dvou dětí, byl do vojska přijat, zřejmě kvůli své předchozí zkušenosti v armádě. Jeho 12. prapor byl umístěn do Lipníku nad Bečvou, čili přišlo další stěhování, tentokrát do činžovního domu. Jeho 12. prapor měl za úkol provádět strážní službu mezi Přerovem a Střelnou na hranicích Slovenského státu, podél nejfrekventovanější železniční tratě v protektorátu. Ve dne v noci. Podle rozpisu se vojáci v hlídání tratě střídali. Konali pochůzky podél tratě a „nejednou je zachytil projíždějící vlak“.

Třebaže se může zdát, že existenci vládního vojska lze chápat jako formu kolaborace, „jako celek se nezachovali špatně. Generál Svoboda prohlásil, že se vládní vojsko zachovalo dobře.“ Německá moc se snažila vytvářet pro svět zdání jakési samostatnosti a nezávislosti Čech a Moravy.

Rok 1944

V Lipníku nad Bečvou začal Vladimír Měřínský chodit do místní školy. S tím, jak se Německu přestávalo dařit a činnost místních partyzánů a odbojových skupin sílila, se německá moc obávala, že by se vládní vojsko mohlo radikalizovat. Viděla v něm nespolehlivý element. K. H. Frank měl dokonce požádat Hitlera, aby bylo vládní vojsko z protektorátu odsunuto. „Měl vážné podezření, že vojáci 12. praporu navázali spojení s podzemním hnutím na Valašsku. Já jsem ty materiály sám viděl u Václava Valáška, otcova spolubojovníka v československé samostatné obrněné brigádě.“ A tak v květnu 1944 byly všechny prapory kromě prvního, který zůstal na Pražském hradě, odsunuty vlakem přes Domažlice, Furth im Wald, na Salcburk a Innsbruck do severní Itálie, do oblasti Turína. Vojáci měli pro Němce hlídat průsmyky, důležité komunikace, viadukty a mosty. Ale od jihu už postupovali Američané.

Léto v Itálii

Brzy po příchodu do Itálie navázali čeští vojáci kontakty s místním podzemním hnutím, s italskými partyzány. Zásluhu na zprostředkování těchto kontaktů měli také salesiáni usazení v Miláně a Turíně, jmenovitě kněz dominikánského řádu, profesor slavistiky na milánské univerzitě, dominikán páter Jiří Maria Veselý. Předával oběma stranám depeše, dopisy a má zásluhu na tom, že se asi šesti stům českým vojákům podařilo přeběhnout k partyzánům. Byl mezi nimi i Jan Měřínský. Přechod k partyzánům byl v mnoha ohledech riskantní – hrozilo totiž nebezpečí, že rodiny vojáků v protektorátu budou poslány do koncentračních táborů. Z toho důvodu byly tyto akce fingované a oficiálně padli čeští vojáci do zajetí. Některým vojákům se podařilo utéct přes hory do Švýcarska. Ti, kteří neutekli nebo se jim útěk nezdařil, byli odzbrojeni a použiti na vykonávání fyzicky těžké práce pod dozorem v italských horách, například kopali zákopy. V závěru války je osvobodili Američané.

Jan Měřínský a jeho spolubojovníci se zúčastnili bojů severně od Turína. Měli pouze lehké zbraně, zato Němci byli vyzbrojeni tanky, děly a letadly. Společně s místními lidmi, kteří je podporovali, museli partyzáni jít přes Alpy valem Gross Cavallo na francouzskou stranu a přejít ledovec ve výšce přes 2 000 metrů. Měli štěstí, podařilo se to dříve, než začal padat sníh. Pokračovali přes Grenoble do osvobozeného Lyonu. Vojenská jednotka Jana Měřínského měla za úkol planýrovat letiště, aby bylo připravené pro přistávání amerických letadel. Zpočátku měli vojáci hlad a živili se nespotřebovanými konzervami a potravinami, které Američané vymetali při úklidu z bombardérů po jejich přistání z bojových letů. Následně jim Američané zařídili řádnou stravu. 

Dunkerque

Na zásah Jana Masaryka byli vojáci přesunuti nákladními automobily do Saint-Omer u Dunkerque na severu Francie. Otec pamětníka dostal „battle dress“ a vojenskou knížku a byl přidělen k obrněné brigádě, které velel plukovník Liška, velitel československé samostatné obrněné brigády. Ta byla začleněna do 21. skupiny britských vojsk pod velením maršála Montgomeryho a zúčastnila se bojů u Dunkerque. V oblasti zůstalo zhruba 11 000 Němců. Jan Měřínský se zúčastnil ostřelování Dunkerque až do úplné kapitulace admirála Frisia. Jako zbrojíř – expert na zbraně – byl důležitou součástí vojska: měl na starost údržbu zbraní, jejich opravu, testy a finální přípravu na boj. „To už Měřínský pálí, říkali spolubojovníci, když uslyšeli rachot.“ Ve Francii zůstal až do německé kapitulace, do úplného konce války. „Hodně našich vojáků tam zůstalo. I Josef Ples, rotmistr z Lipníku.“

Po válce

Otec pamětníka měl štěstí – z války se vrátil. Jeho brigáda byla rozmístěna podél šumavských hranic. „Setkal jsem se s otcem v Týnci u Klatov. Bylo to krásné setkání.“ Dne 30. května 1945 se konala slavnostní přehlídka Československé samostatné obrněné brigády před prezidentem republiky Benešem a generalitou. Seřadiště bylo na pražském Vypichu u Bílé Hory a proud se valil přes Letnou a Holešovice do centra. „Já jsem byl nemocný a musel jsem zůstat doma.“ Následně byli vojáci přemisťováni a Jan Měřínský se dostal do posádky v Milovicích u Prahy, do brigádních tankových dílen.

Vzpomínka Vladimíra Měřínského na Lipník za války

Na konci ledna 1945 se už ve školách neučilo. Školy se přeměnily v lazarety, a protože tenkrát mrzlo a byla spousta sněhu, chodilo se místo do školy sáňkovat. Toho dne, bylo asi deset hodin dopoledne, šel pamětník se svým kamarádem Jirkou Matulovým sáňkovat poblíž tratě. Všimli si nákladního vlaku s vagony stojícího na boční koleji. „Nákladní vagony, ve kterých se převáželo uhlí, jenomže tam nebylo uhlí, tam byli lidé! A my jsme tomu nechtěli věřit, tak jsme se šli podívat blíž z toho svahu k tomu vlaku. Tam jsme viděli uprostřed toho vlaku plošinu, kde měli nacističtí vojáci postavený stan a po směru i proti směru jízdy měli postavené těžké kulomety. V těch vagonech byli lidé, kteří byli zabaleni do dek, do hader, do kabátů, a byli to vězni, kteří byli tehdy transportováni z koncentračního tábora Osvětim. Oni šli chvíli pěšky, potom je naložili na vlak a vezli je směrem na Německo. My když jsme se k nim přiblížili, oni ukazovali, abysme udělali ze sněhu koule, abysme to hodili. Jenomže ten sníh byl takový prašan, že my jsme jim aspoň házeli takové ledové příkrovy, které ležely na tom sněhu. A voni to tak chytali, přestože to bylo v zimě, a oni to křoupali, ten sníh, poněvadž měli žízeň.“

Vlak jel potom dál na Ostravu, přes Suchdol nad Odrou, Hranice, Přerov a dále do Německa. Jednomu vězni se synem se podařilo v Ostravě přeskočit bočnice vlaku a utéct do Vsetína k partyzánům. Ten vězeň se jmenoval Erich Schön a po válce zachytil události literárně. „Tu sa končia stopy SS,“ napsal pod jménem Erich Kulka.

Rok 1958

Ne všichni vojáci bojující na západní frontě byli na počátku padesátých let perzekvovaní. U některých čekal režim až do roku 1958, kdy měl zajištěnu dostatečnou náhradu za ty, které postihla druhá vlna represí. Jan Měřínský do roku 1958 pracoval v Ústí nad Orlicí. Byl přeložen do místní posádky s úkolem vybudovat sklad vojenského materiálu. Za účast v odboji získal řadu vyznamenání a odznaků: Československý válečný kříž, odznak československého partyzána a italský Il partigiano, dále Medaili za chrabrost před nepřítelem a pamětní Medaili za účast ve 2. světové válce se štítkem „F“ (Francie). Odboj v Itálii byl levicový a vyznamenání dostal od Luigiho Longa, komunistického politika a sekretáře Komunistické strany Itálie, který od roku 1943 organizoval italské protifašistické hnutí. Nic nepomohlo, před Vánocemi 1958 byl Jan Měřínský propuštěn z armády. „Vzpomínám si, jak seděl v kuchyni s kolegou v civilu a byli smutní.“ Nastala starost, kde najít práci: do důchodového věku pětapadesáti let mu chyběly dva roky a z bytu v Ústí nad Orlicí se museli rodiče vystěhovat. Nakonec uspěl v adamovských strojírnách na postu vazače. Denně dojížděl vlakem z Přísnotic do Adamova. V roce 1968 byl otec Vladimíra Měřínského rehabilitován a dostal pamětní medaili a novou uniformu.

Rok 1989

„Otci se zdálo až neuvěřitelné, že se poměry tak změnily. Ovšem něco jiného je změna poměrů a změna lidí.“ Byla mu vyplácena penze, ale i ta byla nižší než u těch, kteří za války neriskovali životy své ani svých rodin na západní frontě.

Učitelem

Vladimír Měřínský vystudoval dějepis a zeměpis na dnešní pedagogické fakultě a svoji pedagogickou kariéru začal na umístěnku ve vesničce Francova Lhota na hranicích se Slovenskem. Připomíná, že „kardinál Štěpán Trochta pocházel odtamtud. Šel studovat do Turína k salesiánům a zakládal u nás salesiánská střediska. Za války byl v koncentračním táboře a po válce ho zavřeli komunisti. V roce 1968 se stal biskupem v litoměřickém kněžském semináři. Za normalizace byl vyslýchán StB a po výslechu zemřel – jako Patočka.“ Následovala dvouletá vojenská služba: nejprve na letišti u Milovic, potom rok v Ružomberku na škole zdravotních instruktorů a opět u Milovic. Od roku 1957, kdy odešel do civilu, učil na základní škole v Újezdu u Valašských Klobouk. Po roce 1989 byli potřeba slušní a schopní lidé na vedoucí místa: pamětník se stal inspektorem a posléze až do důchodu ředitelem školského odboru ve Zlíně.

V Újezdu žije Vladimír Měřínský více než šedesát let, má tři dcery, sedm vnuků a tři pravnuky. 

„Dožívám tu a raduji se ze života. Rodiče mě vedli k tomu, abych dodržoval dekalog. Člověk by se měl tou zásadou řídit. Ne o tom mluvit, ale konat.“