Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Měřínský (* 1943  †︎ 2022)

• narozen 22. února 1943 v Třebíči

• otec Stanislav ředitelem mlékárny, v roce 1949 přeložen do Kyjova

• kolem roku 1950 otec Stanislav odsouzen pro údajný hospodářský delikt k pětiletému trestu do jáchymovských dolů

• roku 1957 nebyl Stanislav přes výborný prospěch přijat na gymnázium

• po roce dělnické práce přijat na konzervárenskou školu v Bzenci

• roku 1962 nastoupil na umístěnku do konzervárny v Táboře

• v konzervárně pracoval až do důchodu

• je autorem přes 50 zlepšovacích návrhů

• intenzivně vnímal události let 1968 i 1989

• zemřel 19. dubna 2022

Dětství

Stanislav Měřínský se narodil 22. února 1943 v Třebíči. Jeho dětství sice bylo poznamenáno válkou i těžkou poválečnou dobou, ale jeho nejranější vzpomínky jsou jen vzpomínky obyčejného malého kluka. „No to bylo docela nepříjemné všechno. Měl jsem problémy s jídlem, nechtěl jsem jíst. Mám hrozné vzpomínky na krupičku, na kaši zalitou máslem, ale naštěstí jsem měl bratra, který to, co jsem nesnědl, tak všechno dorazil. Můj bratr byl povedenej, když nebyla máti doma, tak mě různě mučil a já jsem to řešil tím, že vedle kuchyně jsme měli pokoj pro služku a já jsem si tam přinesl nějaké jídlo a pití a knížku. Přišel jsem k němu zezadu, ubalil jsem mu jednu, pak jsem se zamkl v té komůrce. Udělal jsem to tak, aby to bylo na hodinku, co jsem věděl, že máti přijde domů z práce. A když přišla, tak jsem na bratra žaloval.“ Bratr pana Měřínského byl o pět let starší, vystudoval JAMU, byl váženým operním režisérem a ředitelem Opavského divadla.

V Třebíči otec pana Měřínského pracoval jako ředitel družstevní mlékárny a v roce 1949 byl přeložen do Kyjova. Celá rodina se tam přestěhovala do krásného bytu. „To byl služební byt. Měl pět pokojů a bylo to velmi pěkné. Otec ten byt dostal ke své funkci, on byl ředitelem mlékárny. Pak nám ten byt rozdělili napůl a v jedné půlce bydleli nějací Vrtnovi, koupelnu jsme měli dohromady.“

 

Uvěznění tatínka

Rodina ředitele družstevní mlékárny patřila k váženým občanům. Družstevnictví nemělo před válkou pachuť kolektivizace, krádeží a lenosti. Byla to pečlivě a s rozumem zakládaná družstva pro potřeby rolníků a zemědělců po vzoru rakouských družstev. Ať už to byly právě mlékárny, sýpky, mlýny, ale i různé kampeličky. I proto je komunisté hned po nástupu k moci likvidovali a rozumné hospodáře ve vedoucích funkcích hromadně zatýkali. „V Kyjově přišli otce zatknout policisté. Vzpomínám si, jak si prohlíželi otcovy kravaty. Soud s otcem se odehrával v Třebíči. Dostal trest 5 let, které odseděl v Jáchymově. O důvodech se u nás nikdy nemluvilo, ale vím, že to byly jakési hospodářské důvody.“

I když poválečná léta byla těžká, pro rodinu uvězněného ředitele mlékárny byla ještě těžší léta padesátá. Jako každý malý kluk skládá pan Měřínský obrázky svého dětství ze střípků a vůní každodenních lumpáren a pocitů. I pro něj je důležitým člověkem jeho dospívání dědeček. „Otec byl ze Žabčic u Židlochovic a máti z Třebíče. Já mám moc hezké vzpomínky na pobyt u dědy. On si třeba dělal svůj chleba, který namíchal a pak jej vozil do pekárny upéct. Ale nerad jsem měl kozí mléko, do toho mě děda nutil. A spával jsem na takové lavici překrytý kožichem. Neměl jsem tam ale kamarády, táhlo mě to jinam a říkal jsem dědovi: ´Podívej se, i pes se ti oběsil.´ On si totiž strčil hlavu do nějaké smyčky, když prolézal plot. Také tam byla ohromná moruše. Já jsem na ni lezl a střásal ty moruše, jenže než jsem slezl, tak vše sezobaly slepice. Tak jsem je nejprve uzavřel a pak jsem teprve sházel dolů moruše. Slepice se mohly zbláznit. Tak to jsou ty dětské vzpomínky.“

Je tady otázka, co dělala maminka po uvěznění otce. Žena, která se do té doby pouze starala o domácnost, a najednou zůstane se svými dvěma syny v rozděleném bytě s cizími lidmi. „Maminka byla v domácnosti, ale když otce zavřeli, tak hledala místo a pracovala jako účetní v cukrovaru kousek od Kyjova. Pak dělala celou dobu na poště. To bylo docela fajn, já jsem tam vždy u okénka loudil peníze. Pamatuji se, že měla maminka od toho počítání bankovek scvrklé prsty. A taky byla na poště taková vzdělávací akce, museli udělat nějaké zkoušky, pamatuji si, jak se maminka učila i zeměpis, hlavní města států a tak. Pak dělala na telefonní ústředně, a tam byly takové babizny, jednou spojovaly Okresní výbor strany a jedna paní říkala: „Zas ty svině někam volají,“ někdo to řekl a pak je všechny vyházeli. A maminka pak byla zas u toho okénka. Ale nějakou nouzi jsme vyloženě nikdy neměli.“

V dnešní době je těžko představitelné, že hlava rodiny, živitel a vážený muž je najednou bezdůvodně zatčen a nikdo neví, co bude dál. Verdikt pěti let v jáchymovských dolech by byl pro mnoho lidí, nezvyklých tak těžké fyzické práci (navíc v tak těžkých podmínkách), ortelem smrti. Co prožívala maminka pana Měřínského, malý kluk odhadnout neuměl, i když atmosféra smutku ve velkém bytě byla hmatatelná. „No samozřejmě otec chyběl. Maminka jezdila za ním, když měla povolení a s ní jezdil brácha. Také mu psala dopisy a jednou napsala něco, co se nelíbilo prokurátorovi, tak on si ji zavolal a řekl jí, že kdyby chtěl, tak by ji mohl zavřít. V tom dopise měl ty výrazy podtrhané. Maminka pracovala v cukrovaru, to bylo daleko a musela chodit domů 5 km pěšky kolem lesa. Když pak byla u okénka na poště, tak to pro mne bylo lepší, protože jsem ji měl blízko u sebe. Otec chyběl, to je jasné, už jenom že ostatní kamarádi své táty doma měli.“

Jaký byl přímý důvod zatčení tatínka, pan Měřínský neví. A s ohledem na tatínka i celou bolest rodiny, už ani vědět nechce. „Nikdo o tom nemluvil. Dcera Evička mnohem později sháněla ve škole doklady pro možnou rehabilitaci a říkala, že by mohla vyhledat, co o tatínkovi píšou v těch archivních materiálech. Ale když on mi to neříkal sám, tak já jsem to ani nechtěl. On byl v Třebíči činný v Agrární straně. Souzený byl pro nějaký hospodářský delikt. Oni si ho třebíčští komouši i v Kyjově pohlídali.“  

Život malého kluka ale pokračuje dál. Vlastně i přítomnost cizích lidí v bytě, který je z rozhodnutí soudruhů pro jednu rodinu zbytečně velký, vidí svou příjemnou perspektivou. „To víte, když nám zabrali půlku bytu, chodili přes naši halu cizí lidi. Ale ti byli slušní, snažili se nechodit, kam nemuseli. V hale jsme měli fíkusy, jejich listy byly nějak zvadlý. A pak jsme zjistili, že ty listy okusuje jejich malá holčička a vysává z nich šťávu. Ona za mnou chodívala její maminka si potichoučku povídat. Vždycky se tak nahnula a měla na sobě jen takový ty dámský kaťata, to se mi líbilo. Ona byla taková tlustá, dost. Tak to vám říkám takový hlouposti...“

Tatínek se k rodině po pěti letech vrací. Uvěznění si ale vybralo svou daň. „Vrátil se po pěti letech. Byl hubený, přijel v montérkách. V Hodoníně, kde bylo ředitelství mlékárny, ho hned zaměstnali. Dělal na ředitelství nějakýho kontrolora. Jezdil po okolních mlékárnách, se všemi se znal a často vozil různé výrobky, sýry a podobně. Jednou když jel domů, tak sedl na nádraží na pivo a tam ho ranila mrtvice. Měli zavolat sanitku, ale on vlezl do vlaku a přijel do Kyjova. Tam vlezl do koňského potahu, který vozil poštu a oni mu zastavili u mlékárny. Tam se motal, kamarádi se chechtali, mysleli, že je nalitej. Když přišel domů, máti věděla, že je zle a zavolala doktora. Potom už byl v důchodu.“ Na přímou otázku, jestli vězení nechalo na tatínkovi následky, pan Měřínský odpovídá s jistotou, že ano. Těžká fyzická dřina v dolech nebyla snesitelnou ani pro člověka na těžkou práci zvyklého. Z těch hezčích (lehčích) vzpomínek na tatínka si pan Měřínský vybavuje jeho kamarády: „Oni měli takovou partu - bývalý pan farář Šamánek - tomu vzali souhlas, Hlavica, to byl truhlář a tihle tři chodili s žebradlama po sadech, vždy něco pokradli, a pak když se na nádraží křižovaly vlaky, tak šli na nádraží a dívali se, jak lidi vystupují a nastupují - byla to svérázná trojka.“

Partu ale měli v Kyjově i malí kluci. Skaut byl zakázaný, Pionýr se začínal organizovat, ale hoši si to stejně dělali po svém. „My jsme si udělali sami takovou partu. Tenkrát skaut nebyl a chyběl nám vedoucí. Udělali jsme si svoje šátky, protáhli jsme je bukvicí, udělali jsme si svéráznou skautskou lilii a to bylo na tom mládí snad nejlepší. Měli jsme klubovnu bez dveří, dostávali jsme se tam po žebříku oknem. To bylo fajn, kuli jsme pikle a leccos plánovali. A tak různě. Z té doby mám i kroniku psanou poněkud divokým stylem, jsou tam třeba i ošklivý slova, no. Ale s tou partou jsme prožili krásný věci na základce v Kyjově. Pak na střední škole na průmyslovce už jsem do té party nechodil.“

 

Nedoporučení studia na gymnáziu

Základní školou v Kyjově procházel pan Měřínský s výborným prospěchem a jen občasnými průšvihy. „V 8. třídě jsme měli předmět Ústava ČSR, kde jsem komentoval právo na stávku a svobodu slova. Pan soudruh učitel Frýbort se vždy nažhavil doběla. Byl to vedoucí pionýrské dechovky, podával mi pomocnou ruku, že mě vezme, sežene mi slovácký kroj a budu hrát v dechovce na činely. Já jsem mu řekl, že nemám zájem, že mám doma pianino Petrof.“ Zatčení otce zasáhlo do života pana Měřínského nejbolestněji při rozhodování o jeho dalších studiích. „No, já jsem chtěl na gymnázium, ale ředitel mi řekl, že na gymnázium se kvůli otci nedostanu, že byl zavřený a že mě tam ze základní školy nepustí. Máti psala různé dopisy, orodovala, ale nebylo to nic platné. Když se v osmé třídě dělala závěrečná zkouška - to tenkrát byly takové osobnostní závěrečné zkoušky, tak jsem si tam jak blbec vzal svazáckou košili, ale nakonec stejně řekli, že všichni zkoušku udělali kromě Měřínského. A to jsem ještě měl jako jediný vyznamenání, nebylo mi to ale nic platné. Dodneška mě štve, že jsem si tu svazáckou košili vzal. A ti moji kamarádi se na to gymnázium dostali. Já věděl, že tohle je blbec, támhleto je kretén – promiňte mi ty výrazy. Cítil jsem to jako nespravedlnost, mnozí ze školy vypadli. Jednou byl strojírenský veletrh a ti moji bývalí spolužáci tam jeli, tak jsem nastoupil do vlaku a jel tam taky. Byl jsem tam a obdivoval velká čerpadla a další strojírenské výrobky. Tak jsme se s těmi kamarády potkávali, já jim chtěl ukázat, že také mohu být na tomto veletrhu stejně jako oni.“

 

Středoškolská studia

Nedoporučení Stanislava na střední školu kvůli otcovu „provinění“ bylo jasné. Pan Měřínský má dodnes schované Rozhodnutí o nedoporučení z Okresního výboru pro výběr žáků na střední školy. Do školy tedy přijat nebyl a zbývalo jen rozhodnout, kam (místo vysněného gymnázia) nastoupí do práce. „Do školy přijeli náboráři a nabízeli mi hornické učiliště, že dostanu uniformu. Protože jsem něco dělat musel, otec navštívil v Mutěnicích ředitele vinařských závodů, který mě přijal jako dělníka. V zimě jsem v truhlářské dílně zametal hobliny a topil, na podzim jsem ve vinohradě honil špačky. Pracoval jsem šest hodin, takže jsem se střídal s dědou Hajduchem. Těch špačků byla mračna. Po roce jsem dostal doporučení pro střední školu. Doma mně řekli, že si musím vybrat něco, kam bych dojížděl z domova, v úvahu připadala cihlářská průmyslovka v Hodoníně a konzervárenská škola ve Bzenci. Cihly mě nezajímaly, o konzervování jsem neměl potuchy, ale vybral jsem si to. Příbuzní se mne ptali, na jaký nástroj na té konzervárenské škole hraju. Udělal jsem přijímací zkoušky, pamatuji, že jsme se bavili o raketách taktických, strategických a mě to vůbec nedělalo problém, ty jejich otázky, když jsem se bavil s těmi kantory. Pak jsem jel domů a bavil se po cestě s nějakým učitelem matematiky. Ukázalo se, že to je postrach té školy. Říkal mi, že jsem byl z těch uchazečů nejlepší. Byli jsme ve třídě jenom 4 kluci, takže jsme byli děvčaty docela hýčkaní. Já jsem pro ně byl rovnocenný partner v debatách o různých krajkách nebo dámském prádle. Já jsem si jednou na nádraží koupil Mladou frontu a četl jsem ve škole ty články a dělal si z toho srandu. Ze třídy byly otevřeny dveře do kabinetu, kde byl ten matematikář. Ale na té průmyslovce byl život příjemný, chodilo se do vinných sklepů, společenský život... ale naši chtěli, abych byl doma a abych dojížděl.“

Jak fungovala kolektivizace na Jižní Moravě, si pan Měřínský přesně nevybavuje. Šlo spíše o vykupování hroznů od drobných vinařů. „Vinařské závody už tehdy vozily víno ze zahraničí a já jsem také jezdil vykupovat hrozny. Stala se tam strašidelná příhoda. Postavili váhu a ono se ukázalo, že ukazuje špatně, asi se trochu při jízdě na autě váha vytřásla. Lidi se na nás vrhli a chtěli, abychom jim doplatili jejich ztrátu, jen taktak jsme vyvázli zdraví. Také jsem měříval cukernatost hroznů – důležitý úkol. Měřil jsem tu šťávu, ale také upíjel, bylo to strašně dobrý a pak jsem měl celý podzim průjem. To jsou takový vzpomínky spíš hezký.“ Z velkých vinařských závodů si pan Měřínský pamatuje nejlépe ten na zámečku v Bzenci. Ten měl opravdu nasátý od sklepa až po půdu. „Byly tu vinařské závody, kde jsme měli i tu školu. Zámeček v Bzenci. A když se otevřely vrata na schodiště, tak to zavanulo. Chodívali jsme tam taky na cvičení civilní obrany. V přízemí kanceláře a ve dvou patrech té budovy byla naše škola.“ Takže v době, kdy národ popíjel Sklepmistra, Karla IV. a Zámecké v litrovkách, znalec Měřínský se učil dělat sekt postupy francouzských vinařů a opovrhoval vším kromě totálně suchého šampaňského. „U procesu výroby jsme byli, a to bylo úžasný. Dělali tam první šampus u nás podobnou cestou jako v zahraničí, tzn. kvašením v láhvích. Byl tam chlapík, kterej měl na těch láhvích znaménko a každý den to měl protřepat, ale protože ty kvasnice se musí rozvířit. Podle znaménka věděl, kde s tím předtím vrtěl a postupoval tak, až ty flašky byly vlastně otočeny dolů. A pak se to takovým grifem otevřelo, při otevření vystříkly jenom ty kvasnice shromážděné nahoře, ale ani kapka vína. Pak se to kartáčkem vytřelo a přidával se likér podle toho, jestli se dělal šampus sladký, nebo poloslaný. A my jsme byli už tak zhýčkaný, že jsme pili jenom suchý šampus. Brut brutálně suchý.“ Pro vysvětlení, proč byla tenkrát k dostání pouze ta špatná, přeslazená vína: „No, lidé tenkrát vínu tolik nerozuměli, chtěli sladká vína typu Jihočeské zámecké, Pražský výběr a podobně. Dneska bych to nepolkl, ohavnosti. Ale alkohol tam byl. Zajímavé bylo, že na Ostravsku nechtěli, aby horníci pili tvrdý alkohol a rum a chtěli je naučit pít víno. Udělal se Ostravský kahan a ti horníci to pili.“

 

Zákaz vysoké školy a cesta do Tábora

Vinařská technologie pana Měřínského bavila. Ale samozřejmě počítal i s tím, že se svým vysvědčením a znalostmi se musí dostat i na vysokou školu. A tady podruhé zasáhl stín „viny“ jeho otce. „Přišla maturita, a já jsem chtěl na vysokou školu. Přišly umístěnky, to dostával každý. Já když jsem chtěl na vysokou školu, tak jsem si žádnou umístěnku nebral, protože podle vysvědčení jsem měl velkou šanci. Když byly umístěnky rozebrány, tak si mě zavolal ředitel a řekl mi, že s ohledem na můj profil nemám možnost se dostat na vysokou školu, že mě komise nepustí. Chtěl jsem, aby mi to dal písemně, ale on mi dal jen papír, kde bylo napsáno, že na základě komplexního hodnocení nemám šanci. A to jsem měl tenkrát takovou krizi, co budu dělat. No a nakonec jsem se dostal do Tábora.“

Proč zrovna Tábor? Jak už pan Měřínský řekl, nebylo moc na výběr. Ale naštěstí měl na toto město jednu jedinou, ale krásnou vzpomínku. „My jsme tady byli na školním výletě a mně se tady hrozně líbilo. Ten dojem z města byl úžasný. Šli jsme Klokotskou ulicí k Bechyňské bráně, pak po Parkánech a já jsem se díval až na Kovosvit, Sezimovo Ústí a bylo to krásné. Samozřejmě, Staré Město vypadalo tragicky, staré budovy podepřené dřevěnými kůly, vymlácený okna, ale přesto… Je úžasné, jak to město dnes vykvetlo. Říkal jsem si, že to tu zkusím na jeden rok a pak se znovu pokusím dostat na vysokou školu. To bylo asi v roce 1962. Já jsem tady nastoupil a byl jsem tu až do důchodu a docela se to dalo vydržet.“

Začátky v Táboře by mohl kdekdo nazvat nelehkými, ale optikou mladého veselého muže jsou ty vzpomínky bezstarostně krásné. „Nejprve jsem bydlel v závodě v kanceláři ROH. Tam nebyl ani záchod, to se muselo na železniční vlečku. Pan soudruh ředitel si našel dámu, Marii, která bydlela na Budějovické u paní učitelky Nykodýmové - ona byla stará panna. A my jsme přišli do bytu po té paní Marii a viděli ten výhled na řeku, to bylo tak nádherné, že jsem dlouho nic tak hezkého neviděl. A paní domácí Nykodýmové jsem sliboval kdeco. Sešli jsme se tenkrát na náměstí, ona byla v kostele. Říkala, že před každým rozhodnutím musí jít do kostela. Ale já jsem u ní chtěl bydlet stůj co stůj a paní domácí jsem nasliboval všechno možný. Asi si vybrala špatnou chvíli, protože já jsem pak zlobil. Ještě s jedním spolužákem jsme si tam tahali návštěvy. Ona nám pak nechávala vzkazy na papírku: Pánové, přijďte ke mně dolů. Seděli jsme pak dole v hale a Otylka Nykodýmová nám říkala, co jsme zase prováděli. Zkusila si s námi.“

 

Oteplení šedesátých let a srpen 1968

Jak v letech 1962–1968 zasahovala do jejich života politika, je pro pana Měřínského lehká otázka. O dění ve světě se zajímal neustále, rozhlasový přijímač byl jeho nejlepším přítelem. „Já jsem byl takový politický deviant. Pořád jsem poslouchal všechny zahraniční rozhlasy, třeba i Albánii o revizionistech jako třeba Dubček, jak požírají revizionisty typu Novotného. Poslouchal jsem Londýn, Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu. Ta byla hrozně rušená. Byl jsem v obraze. Bavili jsme se o tom v Grandu. Když se to uvolnilo - vznikl Svaz středoškoláků a učňů, Juvena, Skaut, Junák - tak my jsme založili Svaz klubů mládeže. Zjistili jsme, že tam je možné podnikat. Celostátní předseda byl Ing. Wágner. On dělal třeba různé diskuse, které moderoval, a z toho nám šla hlava kolem. Pamatuji si na Husáka, jak říkal, že ten státní znak se musí změnit, to živáňské se musí dát pryč, všichni mu tleskali. Ještě tam vystupoval ministr, který říkal, že zabránil tomu, aby Američani na konci války přijeli z Plzně do Prahy. On to byl pěknej zločinec, tady v Praze umírali lidi, protože se čekalo na sovětskou armádu, až přijede od Drážďan.  Kdyby sem pustili Američany dřív, lidi tady nemuseli ty 2 dny umírat. Jo, to byl Pepa Smrkovský. Každý z nich měl nějakou svoji historii.“ Pan Měřínský ale i přiznává, že ne ve všem měl v té době správný odhad. Zklamáním pro něj byla třeba osobnost Alexandra Dubčeka. „No, abych řekl pravdu, tomu jsem naletěl. Já jsem si myslel, že to bude úplně něco jiného. On to asi zkraje asi i tak myslel, ale později už byl proti tomu, aby se zrušila vedoucí úloha strany, byl proti. A ukázalo se to po revoluci v roce 1989, když mu Veřejnost proti násilí řekla, že není jejich kandidát na prezidenta, a on se zase rozbrečel. Když se vrátili v roce 1968 z Ruska, tak taky brečel. Tehdy je nejprve unesli na Podkarpatskou Rus. A měli vycházku na dvůr. Jen Kriegl, ten věděl, jde jsou, říkal, kde je jaká hora...“ Ale soudit někoho je jednoduché. Nedávné historické zkušenosti nedávaly moc šancí, že by nějaké hrdinství u vysoce postavených funkcionářů prošlo. Mohlo to dopadnout třeba jako v Maďarsku. „V roce 1956 v Maďarsku utekla vláda na jugoslávské velvyslanectví. Oni jim slíbili, pustíme vás „ven“. Ale pak je odvezli taky na Podkarpatskou Rus a všechny zavraždili. A Kriegl na to teď koukal a říkal si, jak to s námi asi dopadne. Museli se bát.   V Maďarsku pak vládl Kádár. To byl takový gulášový komunismus. Oni měli Maďaři všechno možný, co jinde nebylo. Ale stejně to vypadalo beznadějně. Rusové vždy zasáhli. Tak bylo jasné, že zasáhnou i u nás.“

V Táboře mezitím parta mladých mužů využívá chvilkového oteplení a plní si rychle sny své, i sny lidí kolem nich. „Využili jsme to do dna. Měli jsme cestovní kancelář, která udělala ještě do srpna na 50 autobusových zájezdů do Rakouska. Co lidí se tam podívalo. Bylo to praktikovaný na pozvání nějaké mládežnické organizace ze Stockerau. Ta nám dala štos pozvánek a my jsme tam dopsali jenom datumy. Pak se honilo na rakouském velvyslanectví povolení ke vstupu. To tam musel někdo přes noc odstát. Každý dostal 5 USD na cestu, a to se bralo tak, že když je to na pozvání, takže se tam o něj někdo, kdo ho pozval, postará. Ale byla to záslužná činnost, protože se tam lidi dostali a viděli, že vlastně za kopečkem se žije úplně jinak. V botě si každý nějaké valuty provezl a ani ty kontroly na hranicích nebyly tak tvrdé. Nesměl na sebe nikdo moc upozorňovat. Také jsme založili časopis, který se jmenoval Hlas táboritů, vyšlo pár čísel a pak nám přišlo od Bezpečnosti z kraje, že nám ho zakazují. To už bylo po srpnu. Časopis jsme vyráběli profesionálně na koleně. Já jsem dělal šéfredaktora. Měli jsme výborný vztahy v tiskárně - jeden známý nám dával štočky všelijakých krasavic a my jsme v časopise měli třeba Marilyn Monroe. A byly tam samozřejmě informace o tom srazu.“

U srazu se chvíli zdržme. Dva ročníky festivalu na Kozím hrádku dnes zní vcelku všedně, ale v roce1968 a 1969 šlo o zcela jedinečnou záležitost. Dnes na ně Táboráci vzpomínají jako na undergroundovou záležitost. Festival svobody. Oficiálně tyto akce pořádala Českomoravská rada Svazu klubů mládeže a Klub Táboritů, mělo jít právě o přehlídku mládežnických klubů. To ale byla spíše zástěrka pro hudební festival svobody a mládí. Název festivalu byl Národní slavnost mládeže na Kozím hrádku. „Bylo tam 4000 platících lidí a další spousty lidí prolezly lesem bez placení. To bylo vždy takové vyvrcholení. Zpíval tam třeba Matuška „Bílé, mám tě rád“ a říkal: ‚Červené mi jde spíš na nervy.‘ To bylo v létě 1969. Kdysi tam bývaly mírové slavnosti a my jsme to brali jako prezentaci. Zpívali tam i baby z Hlaholu. A taky třeba Rangers. Dr. Zbyněk Vokrouhlický tam měl proslov. A zpěvák Rangers Vančura řekl takovou básničku: ‚Dřív měli jsme hlad a bídu. Dnes máme i husu - díky socialismusu.‘ Byla to sranda.“

Každopádně rok 1968 byl pro většinu obyvatel jasným signálem, že svoboda, která ještě nezačala, právě končí. Vše začalo dnem, kdy nás Sověti podruhé „osvobodili“ a přijeli se svými tanky do českých měst. I do Tábora. Pan Měřínský si ten den pamatuje velmi dobře. „Pocitově – zklamání, strach? Já jsem věděl, že je to konec. Bydlel jsem Na pěšinkách, tam bydleli samí důstojníci. Tam dělali pravidelný alarm odpoledne v 5 na zkoušku. Takže když to v srpnu bouchlo o půlnoci, tak to bylo horší. Důstojníky vozili do kasáren gazíky, všichni lítali. Já jsem měl v té garsonce na návštěvě jednu dámu a slyším, jak rádio hlásí: ‚Zůstaňte u přijímačů, vzbuďte sousedy, rozhlas bude vysílat zvláštní zprávu.‘ A ona se rozbrečela, že bude válka. A já jsem jí říkal: ‚To zemřel nějaký papaláš, kdyby byla válka, tak už tady něco bouchlo a bylo po nás.‘ Vždyť tu byl Západní vojenský okruh, dvoje kasárna. Pak když to hlásili, tak ona říkala: ‚Já musím domů, protože manžel je v kasárnách, bude o mne mít strach. Poběží domů a bude mě hledat.‘ Tak jsem ji doprovodil Kozí stezkou k nemocnici. Měl jsem kamarády v Kvapilce, tak jsem je vzbudil. Oni pustili rádio, ale tam to nebylo. On tenkrát ten Hoffmann - ministr - vypnul všechny vysílače. Jenomže Vlastík lovil na cizích stanicích, a tam to bylo. Že sem jedou Rusi. V němčině nebo v angličtině. Tak co budeme dělat? Já jsem říkal: ‚No tak pojďte ke mně, mám doma játra, uděláme si je, to bude nejrozumnější.‘ Tak jsme šli ke mně, ale já jsem neměl chleba. Šel jsem o patro vejš, tam bydlela paní, která měla za muže místního primáře chirurga. On utekl do Německa s nějakou dámou. A tak jsem jí říkal: ‚Jedou sem Rusi, a nemáte chleba?‘ Tak jsme tam u mě seděli a jedli a říkali jsme: ‚Tak, co teď?‘ Já jsem znal tady v Táboře plno lidí, kteří vůbec neváhali a rovnou utekli do Německa.“ I pan Měřínský o emigraci uvažoval, hodně jeho kamarádů – i z Kyjova – odešlo hned v první chvíli. „Já jsem o tom přemýšlel, ale bál jsem se, že se mi budou zhoršovat ty moje oči, nevěděl jsem, jak na tom budu zdravotně. No a chvíli to ještě vypadalo, že by to nemuselo být ztracené. To když se vrátili ti naši slavní zástupci, že si možná něco budeme moct dělat sami, ale to bylo přání otcem myšlenky. Slováky si koupili, protože se jim udělala federace. Když byla okupace, tak se dělal tajný „vysočanský“ sjezd komunistický strany, kam se členové tajně dobývali. Ale Husák Slováky zastavil ještě z letadla. Tenkrát tam Slováci ani nedojeli a ten sjezd s tím byl poškozenej. Ale zajímavé je, že veškeré ústavní instituce tenkrát vydaly prohlášení, že ty Rusy nepozvali, prezident, Národní shromáždění, komunisti, vláda, takže se nemohlo říkat, že je někdo pozval. Říkali jsme si, že už v tom umřem.“

 

Založení rodiny, období normalizace

Přišlo období normalizace. Pan Měřínský se v roce 1971 oženil, s manželkou Vlastou mají syna Stanislava a dceru Evu. I když poznamenává, že dětem trochu křivili charakter, byla jejich výchova a rodinný vklad přinejmenším nadstandardní. Vedené k pravdě, lásce a ohleduplnosti k životu a svému okolí. „Dětem jsme křivili charakter. Říkali jsme jim: ‚To, co doma slyšíte, to nikde nesmíte říkat.‘ Nedávno se Evička smála a vzpomínala, jak jsem poslouchal rušený stanice s uchem na rádiu. Byla to ale taková beznaděj. Já jsem měl přehled o vysílání ze zahraničí Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Deutsche Welle, Deutschlandrundfunk, mezinárodní rozhlasová služba Kanada, rádio Italia, Francouzi, rádio Tirana - to byl ale kabaret. Ti byli proti všem, neměli rádi Rusáky, ani nikoho dalšího. Vypakovali jim z Albánie ponorkovou základnu. Vše jsem sledoval, nějakou naději jsem hledal,  ale nenacházel.“

 

Rok 1989

Naděje ale začala přicházet s rokem 1989, během Palachova týdne. I když se o této demonstraci v Táboře moc nevědělo, pan Měřínský měl díky rozhlasu své informace. „Vlastně se tomu nešťastnému Palachovi podařilo lidi probudit z letargie po dvaceti letech. Ty lidi se nejvíc vzepřeli potom právě v průběhu Palachova týdne. Naučili se s těma milicema a policajtama bojovat. S jejich stříkačkami, plynem. Pak se východní Němci začali vracet do západního Německa okruhem přes Prahu, Maďarsko, tak už bylo jasné, že se to sype. Trabanty zanechali s klíčky na ulici a přelézali zeď na západoněmecké velvyslanectví. Už to bylo k neudržení. Pak tam přijel německej ministr zahraničí a slíbil lidem, že je převezou do Německa. Ale Enderáci si vymínili, že vlak musí jet přes NDR. To byly nervy, neměli jistotu, jestli nebude vlak nasměrovaný místo do západního Německa zpět do východního, a tam je vyndají. Všechno bouchlo a já jsem nechápal, proč my jsme byli poslední a na co se čekalo.“

Po symbolu ve smrti Jana Palacha přichází symbol Jana Opletala a 17. listopad. Události se daly do pohybu. Studenti z Prahy posílali do Tábora své spojky a gymnázium v Táboře začalo mít své informace, nejen ze Svobodné Evropy, ale od přímých účastníků demonstrace na Národní třídě. Syn pana Měřínského byl tenkrát ve čtvrtém ročníku na gymnáziu.  „Třeba náš Standa chtěl do Prahy, aby se toho účastnil. My jsme měli strach, aby se mu něco nestalo, ale pustili jsme ho. Já jsem nechápal ty komunisty, jaký dělali strašný boty. Vždyť oni mlátili ty děti, ty studenty jako žito. Rozhlas o celé situaci referoval perfektně, byl tu i šéf Svobodné Evropy, dělal přímé reportáže. Já si vzpomínám, jak Klaus říkal, že jeho synové mu říkali: ‚Teď už musíte něco udělat vy. Začalo se scházet Občanský fórum. Ale já si myslím, že ten zásadní impuls byl ze zahraničí. Já bych nejraději jen poslouchal rádio, ale náš Standa nám říkal, že se musíme účastnit něčeho tady. Tak jsme vyšli směrem k náměstí. Vždy se u nádraží postavili do čela ti starší páni jako třeba pan Švarc a šlo se Pražskou ulicí. To jsem si říkal, co asi Gaier za záclonou OV KSČ. Kouká a ví, že už nemá šanci. Na náměstí přivezl někdo valník, z radnice tam přivedli elektriku a chodili tam řečníci. Založilo se Občanské fórum, ty lidi jsem některé znal, mělo to spád a bylo jasný, že je hotovo.“

Na otázku, jak se cítil, jestli měl radost, pan Měřínský odpovídá, že radost měl strašnou. Je to vidět i na jeho srovnání dvou důležitých roků jeho života. Rok 1968 prožíval jako mladý muž plný naděje, v roce 1989 už byl otcem se starostmi o rodinu. Ale jeho pocity? „V roce 68 jsem byl nešťastnej a zasaženej, protože jsem nevěděl, co mám počít.  Bál jsem se za hranice, protože jsem si nebyl jistej, jak bych tam zdravotně zvládl. Rok ´89 už byla naděje i pro naše děti, to už bylo vyhráno..“

 

Cesty do zahraničí

Po roce 1989 se život začal rychle měnit. Otevřely se hranice a byla možnost vidět svět za železnou oponou. „Byl jsem  služebně v Dánsku a to jsem viděl, jak ten západní svět vypadá.  Předtím jsme ho viděli vlastně jen z té Berlínské věže, která se otáčela a večer bylo vidět najednou plno světla. A to byl ten západní Berlín. A já jsem v tom Dánsku chodil po městě a viděl jsem, že všude všechno měli a říkal jsem si - to u nás jednou bude taky tak.“

Svět můžeme vnímat z pohledu znovu nabyté svobody, může nás zajímat srovnávání zemí s naší českou kotlinou, mohou nás zajímat kláštery, zámky, moderní čtvrtě, jídlo, kultura. Ale pan Měřínský vnímá tyto cesty ještě trochu jinak. Mluvíme o cestě do Izraele, která pro něj jako pro člověka s vážnou oční vadou (jak sám říká, svět vnímá sluchem) byla jednou ze zásadních cest. Možná ji lze nazvat poutí. „Izrael - to byla výrazná věc.  Projeli jsme celou zemi. V Jeruzalémě u Zdi nářků jsem měl vymyšleno, co řeknu. A ti Židi strkali svá přání na papírkách do škvírek. Já jsem to říkal v duchu.  Byl jsem v takovém transu a vše se chvělo  –  tam něco ve vzduchu je.  Zařekl jsem se tam třeba, že nebudu říkat vtipy proti církvi svatý. (To vlastně vidím jediný plus u našeho prezidenta, že je proizraelský.)“

Ale každá země má svou historii, svá bolavá místa. Třeba Čechy tolik oblíbené Chorvatsko bylo oblíbenou destinací i v době, kdy v zemi probíhala válka. „Chorvatsko bylo celé uměle držené pohromadě. My jsme měli zážitky v Chorvatsku s četníky Ustašovci, chovali se jako úplní barbaři. Bylo mi jich líto, že vytahují staré věci. No je pravda, že třeba do Dubrovníku se ani nejezdilo. Ten Balkán prostě žije jinak než my. Ten střet s muslimským světem...“

 

Práce

Ještě se musím zeptat na práci pana Měřínského. Vždyť se ke konzervárenské práci dostal jen díky rozhodnutí soudruhů potrestat malého kluka za neloajalitu jeho otce. A Tábor si vybral z přebraných umístěnek.  „Ano, z přebraných umístěnek jsem si vybral konzervárnu v Táboře, s představou, že zde budu rok a pak se uvidí. Nakonec jsem zde pracoval do důchodu. Pracoval jsem jako vedoucí výroby. Měl jsem štěstí na ředitele, kteří odmítali pracovat. A tak jsem vykonával i jejich pracovní povinnosti. Vypracoval jsem asi 50 zlepšovacích návrhů. Jednalo se převážně o návrhy nových výrobků. Vyrobilo se jich okolo 10 miliónů, takže teoreticky jeden pro každého občana republiky.“

 

Naděje

Pan Měřínský má zkušeností, moudrosti i vzpomínek na deset takových vyprávění. Ale protože se blíží výročí 17.listopadu 1989, zajímá mě takové shrnutí událostí těch dní. Ptám se pana Měřínského, jak by tuto dobu popsal třeba jen jedním slovem. „Já pořád vidím naději. Určitě to dobře dopadne, jednou určitě. Myslím, že v tom národě je spousta lidí, kteří přemýšlejí, jakkoliv v politice jsou věci šílený. Ale musí jednou dobře dopadnout.“

Podotknu, že to určitě dobře dopadne. Naděje je přece v lidech. A i díky skvělým dětem pana Měřínského tady ta naděje je. Pan Měřínský jen skromně podotkne, že takových lidí je tady víc.

Nezbývá než za