Stanislav Měřínský
* 1943 †︎ 2022
-
„Já jsem bydlel Na pěšinkách, jak se tady říká lokalitě, kde bydleli samí důstojníci. Tam třeba vždycky odpoledne v pět hodin pustilli na zkoušku takový alarm. To ve všech těch domech zvonilo, všichni věděli, je pět hodin, je to zkouška. Když to potom v tom srpnu [1968] bylo o půlnoci, to bylo horší. Tam běhaly spojky, jezdily gazíky pro důstojníky a vozily je do kasáren. Nevím, jestli se mám takhle předvádět, ale měl jsem tam v té garsonce na návštěvě jednu dámu. Tam bylo za námi za hlavou rádio a tam říkali: 'Zůstaňte u svých přijímačů, vzbuďte sousedy, vzbuďte své známé, Československý rozhlas bude oznamovat zvláštní zprávu.' A ona se rozbrečela: ,To bude válka.´ Já jsem říkal: ,To nebude válka. To spíš nějaký famfulák zemřel.´ Protože v Táboře byl Západní vojenský okruh, dvoje velikánská kasárna. Kdyby byla válka, už jsme na pravdě Boží. Něco by tady bouchlo a bylo by po nás. Pak když to hlásili, říkala: ,Já musím domů, protože manžel je v kasárnách a on bude mít strach. On pak přiběhne domů a já musím být doma.´ "
-
„Jak jsem říkal, že byly ty různé organizace povolené včetně skautů, tak tohle byly ty kluby. A my jsme to úplně využili do dna. Měli jsme cestovní kancelář, která do srpna [1968] udělala padesát autobusových zájezdů do Rakouska. Co lidí se tam podívalo! Bylo to praktikované na pozvání, jinak to ani nešlo, tak nějaká mládežnická organizace ve Stockerau tady před Vídní dala štos pozvánek, tam se vždy jen vyplňovalo datum. A teď se honila na rakouském vyslanectví povolení ke vstupu. Tam byly fronty, tam se vždy vysílala nějaká dáma, která to přes noc odstála. Každý dostal pět dolarů, to bylo celé. Protože když to bylo na pozvání, tak oni to brali, že ten, kdo zve, se o vás postará. Ale každý, kdo tam jel, měl v botě nebo v ponožce schované nějaké peníze. Takže tohle byla taková záslužná činnost. Lidi viděli, že kousek přes kopečky se žije úplně jinak."
-
„Tomu lidi ani nerozuměli. Oni netoužili po těch suchých vínech. Si myslím, teda. Takže se vyrábělo Jihočeské zámecké, z Prahy byl Pražský výběr. Dneska bych to vůbec nedokázal polknout. To byly takové sladké limonády. Ten obsah alkoholu tam byl taky. Ale jinak to byly ohavnosti. Tam pak bylo zajímavé, že na Ostravsku chtěli brojit proti tomu, aby ti horníci chlastali tvrdý, destiláty, vodku, rum. Tak se tam postavil závod, který je měl odnaučit pít tyhle tvrdý alkoholy a dělal se tam Ostravský kahan. Taky to bylo sladký, ale už přece jenom… To víno má třeba 12-13% alkoholu a ten rum 40%, takže to zdraví se jim trošku pokoušeli zachraňovat."
-
Celé nahrávky
-
Tábor, 26.07.2019
(audio)
délka: 01:10:42
-
Tábor - gymnázium, 26.07.2019
(audio)
délka: 01:10:42
-
Tábor - gymnázium, 26.07.2019
(audio)
délka: 01:10:42
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Vždyť komunisti mlátili ty děti jako žito
Stanislav Měřínský se narodil 22. února 1943 v Třebíči. Otec Stanislav zde byl zaměstnán jako ředitel mlékárny, a když byl na stejnou pozici přeložen v roce 1949 do Kyjova, rodina ho následovala. Již rok poté ale otce zatkli pro údajné hospodářské delikty a odsoudili ho k pětiletému trestu, který vykonával v jáchymovských uranových dolech. Matka pamětníka Jiřina, do té doby v domácnosti, musela nastoupit do zaměstnání jako účetní a později na poštu. Stanislav se i přes výborný prospěch nedostal na gymnázium a po roce, kdy pracoval na vinohradu, ho přijali na konzervárenskou školu v Bzenci. Studium na vysoké škole z kádrových důvodů nepřipadalo v úvahu. Na umístěnku nastoupil do konzervárny v Táboře. Vypracoval se na pozici vedoucího, podal přes 50 zlepšovacích návrhů. V roce 1971 se oženil, s manželkou vychoval dvě děti. Zlomové události roku 1968 a 1989 prožíval v Táboře, jak sám říká, s „uchem na přijímači“. Stanislav Měřínský zemřel 19. dubna 2022.
