Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Merhautová, rozená Borecká (* 1941)

• dne 15. ledna 1941 narozena v Brozanech

• roku 1952 otec zatčen a odsouzen na 2,5 roku za sabotáž

• roku 1955 po ukončení školy pracovala na statku

• od roku 1956 práce v nádražní restauraci v Roudnici nad Labem

• od roku 1960 večerní studium na dvouleté ekonomické škole

• od roku 1961 práce na ředitelství RaJ v Litoměřicích

• v roce 1968 práce v Obecním domě v Praze, zažila střelbu 21. srpna 1968 na dům „Repre“

• roku 1997 odchod do penze

• žije na Praze 4

Představte si situaci, kdy k vám domů přijde nezvaný neohlášený host, který začne hovořit o tak nepochopitelných věcech, jakými je vítězství pracujícího lidu, pojmenuje vás rusky znějícím slovem „kulak“ a odnese si důležité věci, které potřebujete k obživě své rodiny. Vašemu otci oznámí, aniž by se ptal na jeho názor, že budete brzy přestěhováni do jiného města či vesnice. Živitele rodiny, jenž se ničeho zlého nedopustil a život zasvětil poctivé a těžké práci, buď rovnou zatknou, či předvolají k výslechu a vy ho opět uvidíte až za velmi dlouhou dobu ve vězení.

Rodina Boreckých

Marie Merhautová, rozená Borecká, se narodila 15. ledna 1941 na statku v Brozanech č. p. 2. Jednalo se o poměrně velké hospodářství o výměře 28 hektarů, s dvěma páry koní, chovem dobytka a dalšího hospodářského zvířectva. Rod pocházel ze Želčína a do Brozan, ležících u Roudnice nad Labem, se dostal přiženěním prapradědečka Boreckého, narozeného v roce 1807. Jeho syn Jan, naroz. v roce 1842, byl zakladatelem místního Sokola a několik let byl i jeho starostou. V brozanské sokolovně visel kdysi jeho obraz. Borečtí byli v Brozanech velice činorodí. Pradědečkův bratr měl hospodu a velký sál, ve kterém Sokol pořádal svá setkání a cvičení. V Brozanech se konaly dožínky, zábavy a plesy. 

Transporty do Terezína

Na druhou světovou válku si vzpomíná paní Marie pouze útržkovitě. Viděla tehdy transport zajatců, jak jeli na vozech směrem na Terezín. Někteří z nich drželi velkou řepu „burinu“, jedli ji a malou Marii to překvapilo. Vždyť burina byla na jejich statku určena pouze pro dobytek. Když pochodovaly obcí transporty, nikdo nesměl stát za záclonami oken a koukat se ven. Otec však neodolal, čehož si všiml jeden esesák a pažbou pušky bouchnul do okenního rámu.

V Hostěnicích u babičky byl za dvorem ve stráni sklep a rodina se v něm schovávala při náletech. Ve stodole pod slámou byli ukryti polští zajatci, kteří zřejmě utekli z některého z transportů. Bylo jich asi šest nebo sedm a babička jim nosila jídlo. Na statku vydrželi až do konce války. Poté odešli do Polska a s některými si ještě několik let strýc Brožík dopisoval. Po letech dokonce jeden ze zachráněných Poláků, který byl lékař, přijel do Brozan na návštěvu.

Matné vzpomínky má paní Marie na odsun Němců v roce 1945, když procházeli Brozany směrem na Chotěšov. V rukách drželi zavazadla, ženy tlačily kočárky, na kterých měly kromě dětí i kufry.

Život po válce a nástup kolektivizace

V zimě se chodilo bruslit na řeku nebo na sokolské hřiště. Marie se účastnila poutí a posvícení a ráda na své dětství vzpomíná. Se svou o pět let mladší sestrou, narozenou v roce 1946, prožila bezstarostná léta naplněná dětskými hrami, ale i prací, která se na statku každodenně odbývala. Chodila sbírat okurky na pole a spadaná jablka pro moštování. Za utržené peníze z moštárny si později pořídila vlastní kolo.

Tato idyla skončila v době, kdy chodila do šesté a její sestra do první třídy obecné školy, což bylo počátkem 50. let. V Brozanech a okolí probíhala násilným způsobem kolektivizace. Zpočátku ovšem vše vypadalo přívětivě. Komunistický režim hovořil o výhodách spojených se vstupem do jednotných zemědělských družstev a sliboval hory doly. Mezi sedláky, kteří se nechtěli vzdát samostatného soukromého hospodaření, patřil i Mariin otec Borecký, který se bojem beze zbraní utkal s tehdejší brutální státní mocí. Jednalo se však o boj předem ztracený. Na statek byly uvaleny vysoké likvidační dodávky, jež se týkaly veškerých pěstovaných komodit a zemědělských produktů, jakými bylo například obilí, mléko či vejce. Mnoho příbuzných bylo již za neplnění dodávek pozavíráno, a tak rodina Boreckých čekala, kdy přijde řada na ně. Sousedé si mezi sebou pomáhali, aby se dařilo vysoké dodávky splnit. Vše bylo marné.

Otcovo zatčení

V den otcova zatčení 6. října 1952 odešla Marie se sestrou jako každý den do školy. Po návratu se ale situace dramaticky změnila. Dědeček byl smutný a zaražený, maminka s babičkou měly uplakané oči. Prý někdo přišel z národního výboru, že se má otec dostavit na úřad. Odtud se však již nevrátil. Situace byla o to horší, že otec byl nemocen, měl nízký krevní tlak a trpěl rozedmou plic. Druhý den po otcově zatčení šla Marie do školy. Měli tehdy hodného a spravedlivého třídního učitele, který si zakládal na tom, že byla v jeho třídě vždy kamarádská atmosféra. Po vstupu do třídy řekl: „Všichni jistě víte, co se tady stalo, že Máše zavřeli tatínka. I když budete doma slyšet od dospělých cokoliv, doufám, že budete dál dobří kamarádi.“ 

V roce 1953 proběhla měnová reforma. Aby rodinu Boreckých potrestali, vyměnili jim peníze v nespravedlivém poměru 1 : 50. Na rozdíl od jiných neměli nárok na lístky na sádlo. Projevila se však veliká solidarita, s níž komunistický režim nepočítal. Okolní lidé byli vstřícní a rodině pomáhali. Nejvíce lidé, kteří byli na statku kdysi zaměstnaní a které režim proti sedlákům a statkářům štval a přesvědčoval je, jak byli vykořisťováni.

Následovala vyšetřovací vazba v Roudnici nad Labem, kde Marie svého otce opět po delší době viděla. Návštěva se odbývala v malé místnosti, kde seděl u malého stolku bachař. Marie s maminkou seděly na pohovce. Po chvíli si k nim přisedl i otec. Marie se ho bezelstně zeptala: „Tati, ty spíš také na takové pohovce?“ Otec odpověděl: „Jó, děvče, já spím v jiné díře…“ Tato informace o vazebních podmínkách vedla ze strany dozorce k ukončení návštěvy. Maminka se tehdy na Marii za její otázku velmi zlobila.

Soud

Otec zůstal ve vyšetřovací vazbě až do 8. prosince 1952, kdy proběhlo soudní líčení. Odsoudili jej na základě vymyšlené obžaloby za sabotáž, zneužití vlastnického práva k trestu odnětí svobody na dva a půl roku, k peněžitému trestu 20 000 korun, ztrátě čestných občanských práv na dobu pěti let, propadnutí veškerého majetku státu a zákazu pobytu v rodných Brozanech, a to navždy. Trest byl nepodmíněný a nešlo se proti němu odvolat.

Obvinění ze sabotáže bylo absurdní a souviselo s mlácením obilí. Otec byl pokrokový, na statku měl různé stroje a zařízení, traktor, samovaz, mlátičku. K té bylo příslušenství asi 30 metrů dlouhých rour, kterými se foukalo obilí od zrnometu do sýpky. Asi rok předtím musel otec podepsat prohlášení, že veškeré stroje za určitou úplatu předává družstvu s tím, že nebudou mít na statku takové uplatnění, jaké budou mít v jednotném zemědělském družstvu. Družstevníci tedy zabrali mlátičku pro sebe a otci povolili mlácení obilí pouze v noci. „Mysleli si, že ty lidi nedáme dohromady, že je neseženeme na noční výmlat. Mlátili jsme při nočním osvětlení, lidi jsme také měli, takže jsme vymlátili v pohodě.“ K dispozici JZD musel otec dát také zmiňované roury a předseda družstva otci slíbil, že toto u soudu dosvědčí. „Předsedu však vyšetřovatel v Roudnici zpracoval, pohrozili jemu i rodině. On přišel za maminkou a řekl, že k soudu ve prospěch otce svědčit nepůjde, aby se nezlobila.“ Otce obvinili také z toho, že při soupisu hospodářského majetku zatajil dva nebo tři kanystry nafty. „Byly to vymyšlené věci, aby mohli rozsudek vynést tak, jak si ho představovali.“

Po vynesení rozsudku byl otec předán k výkonu trestu do věznice Libkovice u Mostu. Blížily se Vánoce a Marie s maminkou se rozhodly otce navštívit. Dodnes si paní Marie vybavuje prostředí, v jakém se návštěva odehrála. Místnost vypadala jako hospodský lokál s dvěma řadami stolů se židlemi, kde seděly různé návštěvy, které přišly za svými odsouzenými. Určitou výhodou bylo, že ostrahu v celé místnosti vykonával pouze jeden bachař, který postupně přecházel sem a tam. Dalo se tudíž i říci něco více než jen formální a neutrální věty. Bylo období Vánoc, a tak mohly otci předat nějaké cigarety, pár sladkostí, a dokonce sklenici s husími játry v sádle. Tu však musel otec ihned předat prázdnou bachaři, aby neměl k dispozici ostré střepy.

Přesun do Jáchymova

V Libkovicích zůstal otec do konce ledna 1953, poté byl přesunut do věznice Jáchymov, konkrétně do Ostrova u Karlových Varů. Štěstím bylo úmrtí prezidenta Klementa Gottwalda a následně vyhlášená amnestie. Ta mu zkrátila trest o čtvrt roku a vymazala peněžní pokutu.

Vězení v Jáchymově bylo přísnější, povoleny byly jen dvě návštěvy za rok, vždy pouze deset minut. Marie byla za svým otcem na dvou návštěvách. Cesta do věznice byla komplikovaná a na spoj musela rodina čekat v nádražní restauraci až do rána. „Ten dům byla taková chodba, vpravo byla místnost, kde byl úředník, kterému se odevzdávaly povolenky k návštěvě, a na druhé straně byla dlouhá místnost, která byla přepažena prknem, a tam byla vyřezaná okna. Za tu stěnu přiváželi ty zavřené…“ Před každým vyřezaným oknem byly dřevěné schůdky, aby na ně mohly děti vystoupat a vidět tak svého uvězněného rodiče. Marie byla svědkem dojemných scén při setkání lidí, kteří přijeli na návštěvu až ze Slovenska a měli vyhrazených pouhých 10 minut na návštěvu tak jako všichni ostatní. Vedle každého vězně stál vždy bachař, takže nebylo možné sdělovat důvěrnosti. Vše se odehrálo ve spěchu. „Tatínek měl rád bonbony, ledové kaštany. Já jsem mu je během té návštěvy podávala a on jich snědl celý sáček.“  

Otec si ve vězení odseděl něco přes dva roky. Byl nemocný, trpěl rozedmou plic, stravy bylo málo a měl často hlad. Během trestu byl též v nemocnici a po návratu domů musel ještě za hospitalizaci splácet nemalou částku. O vězení v Jáchymově otec vyprávěl velice málo. Zřejmě musel při propuštění podepsat slib mlčenlivosti. Zmínil se však o několika situacích, když někdo nevyfáral z dolu a chyběl při nástupu. Ostraha věznice okamžitě nasadila psy a ostatní museli čekat nastoupení v mrazu do té doby, než došlo k dopadení vězňů, kteří se pokusili o útěk. Jednou nedopatřením také on nevyfáral. Musel pak projít uličkou, kde ho mohl každý nějakým i surovým způsobem potrestat. Nikdo ze spoluvězňů se však na něm nemstil. Z tohoto kamarádství byl otec velice dojatý.

Měl lítostivou povahu, což bylo v příkrém rozporu s vězeňským hodnocením, které ho vykreslilo jako člověka hrubého. Občas měl otec možnost zaslat z vězení nějakou zprávu. Vše ale procházelo přísnou cenzurou a několikrát přišel dopis s řádky začerněnými tuší.

Problémy s hledáním zaměstnání

V době otcova zatčení dospěla Marie do věku, kdy se měla rozhodovat o svém budoucím zaměstnání. Bylo to těžké, nesla si na sobě cejch „dítěte kulaka“. V této situaci se ji snažil pomoci její třídní učitel. Tehdy byly v módě nábory do učňovských oborů. Po školách chodili mistři s učni a lákali žáky k různým profesím. Do třídy přišli zedničtí mistři, ale nikdo se k tomuto povolání nehlásil. Ani ti s nejhorším prospěchem. Marie se samými jedničkami na vysvědčení zvedla ruku a přihlásila se. Třídní učitel jí vysvětlil, že by po absolvování zednické praxe měla určitou šanci jít studovat na stavební průmyslovku. „Ptali se mne, jak se jmenuju, něco se ještě ptali a samozřejmě, že mne na zedníka nevzali.“  

Později přišli další mistři s náborem na soustružníky, Marie se opět přihlásila a opět neuspěla. Následoval nábor k horníkům. „Byla jsem ráda, že mne tam nevzali.“ Třídní učitel jí jednou prozradil, že i jemu v Roudnici vyhrožovali, aby se nezastával dcery kulaka. Škola jí chtěla pomoci, a tak je paní Marie od té doby držitelkou zvláštního titulu „Údernice školní práce“. Jak sama říká s úsměvem: „Myslím si, že Údernice školní práce jsem asi byla jediná v republice.“ Šla do učení na zahradnickou školu v Litoměřicích, kde ale vydržela pouhý měsíc. Cítila jako křivdu, že ostatní spolužáci šli např. sklízet ovoce a jí, spolu s další spolužačkou, též dcerou kulaka, odvedl učitel do zbořeného vnitřku domu. Byly tam zamčené několik hodin a ze sutin vykopávaly krumpáčem dlaždice pro školní zahradu. Ve škole se jí nelíbilo, po dohodě s matkou odešla a šla pracovat do státního statku v Hostěnicích.

První pokus o přestěhování

V době otcova uvěznění maminka onemocněla a byla více než půl roku v nemocnici. Marie se sestrou bydlely v té době na statku s prarodiči Boreckými. Peněz bylo málo, děda byl navíc válečný invalida z první světové války se zraněnou rukou. Tehdy se rozhodl odejet na úřad do Roudnice, kde se snažil vymoci nějaký sociální příspěvek. Úředníci však stroze prohlásili, že obě sestry budou dány do ústavu sociální péče. „Že nám stát dá lepší vychování, než jaké může dát děda s babičkou.“ Přesto se podařilo sociální příspěvek získat a finanční situace rodiny se o něco zlepšila.

Jednou v sobotu přinesl listonoš telegram, že „Ráno v pondělí v 6.00 hod. bude přistaveno auto s vlečňákem, abychom měli připravené věci na stěhování“. Borečtí tedy začali balit nejdůležitější a nejpotřebnější věci. Přijeli někteří příbuzní, aby vypomohli. Auto skutečně v pondělí ráno přijelo, ale ke stěhování nedošlo. Maminčin bratr vše zařídil a hrozbu stěhování do Vinařů u Čáslavi č. p. 14 se mu podařilo odvrátit. Přispěl k tomu fakt, že prarodiče, starající se v té době o obě nezletilé sestry, byli již staří a matka byla v té době stále v nemocnici.  

Návrat z vězení a doba stěhování

Otec se vrátil z vězení 6. ledna 1955. Byl pohublý a s vypadanými zuby. Měl zákaz pobytu v obci a úředníci navrhli, že má bydlet v Mnětěši pod Řípem. Ale v sousedních Hostěnicích se uvolnil jeden statek a otci se podařilo domluvit nastěhování. Borečtí bydleli nahoře v poschodí a dole bydleli sedláci od Chrudimi. Marie v Hostěnicích pracovala ve státním statku.

Další pokusy o přestěhování

S maminkou jednou vařily marmeládu, nic netušily, když náhle před domem zastavilo auto. Z auta vystoupili nějací muži a spustili: „Bydlí tu Borečtí? My vás jedeme stěhovat do Hubenova!“ Maminka se nenechala odbýt, nasedla do auta a jela do Roudnice, kde se domluvila s úředníky. Šlo o omyl, a tak druhý pokus o přestěhování Boreckých nevyšel. Byl to velký psychický nátlak na celou rodinu. Borečtí se ale domnívali, že to tímto nezdařeným pokusem neskončí a měli pravdu.

Za nějakou dobu přišlo oficiální sdělení o přestěhování do Sukorad u Štětí. Otec se ovšem začal zajímat o místo, kam se měla rodina stěhovat poprvé, o Mnetěš. V Mnetěši byl totiž volný statek po Koubových, kteří byli také označeni za kulaky a přestěhováni jinam. Chtěl tam zatím bydlet sám v domnění, že komunistický režim nebude mít dlouhého trvání. Rodina se přestěhovala k babičce na výměnek a otec začal bydlet v Mnetěši, kde pracoval asi jeden rok na statku a kam mu maminka jezdila uklízet a prát. Na návštěvy do Hostěnic za rodinou jezdil asi 15 kilometrů na kole přes rodné Brozany. Pobyt v této obci měl zakázán, ale mohl jí projet. Bylo to absurdní a zažíval při tom úsměvné situace. Se sousedy se setkával a hovořil s nimi při souběžné jízdě na kole.

       Komunistický režim však trval dál a rodina se přestěhovala za otcem. V Mnetěši byly podmínky pro bydlení neutěšené. Jednalo se o malý a chladný výměnek. V zimě se na zdech tvořila jinovatka, při dešti do místnosti zatékalo. Došlo několikrát k promáčení a k propadnutí stropu. Lidé v Mnetěši hovořili o tom, že by to měla natočit televize, aby se vědělo, v jakých hrozných podmínkách jsou lidé ve 20. století nuceni bydlet. Přestože podmínky k bydlení byly katastrofální, na život v Mnetěši celá rodina později ráda vzpomínala. Místní lidé se k nim totiž velice pěkně chovali a přijali je mezi sebe. „I když je doba ošklivá a nemáte na ni hezké zážitky, tak stejně vzpomínáte na mládí. První tancovačky, první lásky… Myslím si, že mládí nad tím vším zvítězí!“

Problémy v zaměstnání

Ve svých zaměstnáních se paní Marie setkávala s nejrůznějšími překážkami. Když po odchodu ze statku pracovala v nádražní restauraci v Roudnici nad Labem jako účetní, zavolal si ji vedoucí, že prý ji musí propustit. Jako důvod uvedl údajné neodevzdání propouštěcího listu z předchozího zaměstnání. „Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.“ Poté odešla na ředitelství RaJ do Litoměřic, kde pracovala v různých funkcích, například jako „provozář“. Aby nezapomněla, tak jí místní předseda KSČ připomínal její kulacký původ a říkal: „Hele, ukážu prstem a půjdeš!“ Marie se v září roku 1967 provdala a rodiče se přestěhovali s babičkou do Hostěnic, kde získali práci ve státním statku. Na tomto místě zůstali až do své smrti. Otec zemřel v roce 1975 ve věku 69 let a maminka roku 1983 v 66 letech.

Rok 1968

Paní Marie z Litoměřic odcházela v roce 1968 do Prahy do Obecního domu. Její manžel zajišťoval toho roku žádost o rehabilitaci svého tchána, pana Boreckého. Vše se ale protahovalo a v roce 1970 bylo Boreckým odpovězeno, že se žádosti nevyhovuje.

V Praze také zažila 21. srpen. Ve tři hodiny ráno slyšela hukot letadel a z rádia se dozvěděla, co se stalo. „Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá.“ Pěšky chodila do práce přes Václavské a Karlovo náměstí a byla svědkem ostřelování Lidové demokracie sovětskými vojáky. Jednou se dokonce utíkala schovat před střelbou z kulometu. 

V roce 1969 nastoupila na mateřskou dovolenou a v domácnosti zůstala následujících deset let. Bydlela v té době v Nuslích a po mateřské se šla ucházet o práci v tehdy  ještě rozestavěném Paláci kultury. V roce 1990 nastoupila v divadle Semafor, kde pracovala asi čtyři roky jako účetní. Posledním zaměstnáním byla práce ve spořitelně v Rytířské ulici, odkud po dalších čtyřech letech odešla do penze.    

Smutné období prožívala paní Marie v roce 1983, kdy v dubnu během dvou dnů zemřeli dva strýčkové z matčiny strany, v srpnu strýc z otcovy strany a v prosinci jak maminka, tak manžel. Bylo to před vánočními svátky, 12. prosince, když se Marie dozvěděla, že její muž zemřel na infarkt. Nechala to vzkázat svojí mamince, která za ní přijela v černém. Zazvonila u dveří, vešla do bytu, řekla asi čtyři věty. Její poslední slova byla: „To budou letos smutné Vánoce!“ Sesunula se k zemi a zemřela.     

Rok 1989

Pod heslem „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ začala vyřizovat restituční nároky na vrácení rodného statku a polností v Brozanech. Restituce se vydařila a komunisty ukradený majetek byl jí a její sestře vrácen.

Životním krédem paní Marie je „být pozitivní i přesto, co vám komunisté udělali, zachovat si pozitivní myšlení“. Nejvíce lituje toho, že se spravedlnosti nedožili její rodiče, kteří by si to v prvé řadě zasloužili.