Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Mergl (* 1962)

• narozen 16. června 1962 v Plzni

• kvůli demonstraci proti měnové reformě v roce 1953 jeho dědeček František Mergl zatčen, zemřel ve věznici Bory

• v roce 1982 vystudoval střední odborné učiliště ve Škodovce

• do roku 1984 studoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou, kterou nedokončil

• začal pracovat na Západočeském ředitelství spojů

• na vojně si díky simulování epilepsie vysloužil trvalé vyřazení z evidence

• od roku 1984 do roku 1992 hrál v punkových kapelách Imrvéreband, Jazzová rýma, Chronická nevinnost, Smíšený pocity a Požár mlýna

• od roku 1986 do roku 1990 pracoval ve Fenolce, čistírně odpadních vod

• v listopadu 1989 vyzval s Pavlem Bobkem a Josefem Bernardem škodováky ke generální stávce

• v roce 1994 se s první manželkou odstěhoval do Krkonoš

• pracoval na volné noze jako IT technik a výrobce keramiky

• v roce 2022 byl správcem a telefonním operátorem stránek www.pomahejukrajine.cz

• od roku 2019 opět žije s druhou manželkou střídavě v Plzni a Praze, má jedno vlastní a dvě nevlastní děti

Svérázný protagonista folku, veselého punku i tvrdší muziky, ale i výrobce osobité keramiky – to všechno a mnohem víc je Jaromír Mergl, mimo jiné bývalý muzikant kapely Požár mlýna. Na svět přišel devět let po tom, co mu komunisté v rámci protestů proti měnové reformě zabili dědečka.

Dědečka zabili komunisti

Jaromír Mergl se narodil 16. června 1962 v Plzni Emílii a Jaromíru Merglovým. Jeho babička z otcovy strany se jmenovala Anna Merglová, za svobodna Raupriková. Ještě ji stačil poznat, o válečných časech v Plzni však vyprávěla jen poskrovnu. Děsily ji totiž černé můry toho, co se stalo brzy po nástupu komunistického režimu a s tím související rodinné trápení. „Tatínek si ale třeba pamatoval, jak jezdívali až do Litic tajně za okupace pro brambory. A vím, že po válce bydleli v dědovo domě Američani a v garáži měli polní kuchyň,“ uvádí své vyprávění Jaromír Mergl.

Jeho dědeček František Mergl se narodil v roce 1898. Sám ho nezažil, ale babička mu o něm vyprávěla. „Byl to velký sokol a národní socialista. Národovec, v tom dobrým slova smyslu.“ Dědeček pocházel z Písku, kde učil technické předměty na reálném gymnáziu. V předválečné době dostal nabídku z plzeňské Škodovky na práci projektanta. Celá rodina se tak přesunula do Plzně, kde dědeček postavil dům. Pobyt v Plzni mu však štěstí nepřinesl. Osudným se mu stal Památník Národního osvobození se sochou prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Z památníku slavnostně odhaleného 28. října 1928 odstranilo o 12 let později sochu Masaryka i vedle stojící sousoší gestapo. Sochy se naštěstí podařilo schovat, a tak byl památník roku 1945 opět s velkou slávou odhalen. Když ale 1. června 1953 došlo k měnové reformě,[1] škodováci, kteří přišli o peníze, vyšli do ulic. Spolu s dalšími vyjádřili svůj protest také u sochy Masaryka. To už ale proti demonstrantům v centru Plzně vyšly Lidové milice, Pohraniční stráž, vnitřní stráž a armáda. Demonstranti bránili i památník, který chovali v úctě. Toho se se škodováky účastnil jakožto velký masarykovec i Jaromírův dědeček. „Když přijel soudruh herec Větrovec, hodil Masarykovi smyčku,[2] začali ho strhávat. V tu chvíli se do toho děda vložil, a tak ho sebrali,“ vypráví Jaromír Mergl.

Babička se to dozvěděla až od jeho kamaráda z práce s dovětkem: „Asi je na Borech.“ Dědečkovi bylo v té době 55 let a byl zdatné postavy, zkrátka sokol. Měl však lehkou cukrovku. „Proto vzali léky, kartáček na zuby a nějaké další věci a vydali se do borské věznice. Tam se s nimi ale nikdo nebavil. Vyhodili je se slovy: ‚Buďte rádi, že tady neskončíte i vy,‘“ říká Jaromír Mergl. Nevzali si od nich ani léky. Následujících 12 dní o dědečkovi nikdo nevěděl. „Pak prý u nás doma zazvonil příslušník a oznámil babičce, že si má přijít vyzvednout šaty po mým dědovi. Tak tam šli a dostali šaty, ale žádná další informace nebyla. Dodneška nevíme, co se stalo, jak děda umřel, jestli umřel přirozeně, nebo jestli ho tam zmlátili. Jeho tělo rodina nikdy nedostala.“ Dali jim sice jakousi nádobu, ale nevěděli jistě, zda je v ní jeho popel. Pro babičku to byl velký šok. „Prý celé dny plakala a křičela tak, že to bylo slyšet přes celý vnitroblok.“ Dostala směšný vdovský důchod, na tři syny zůstala sama. „Tak šla uklízet někam na vojenskou správu.“ Nakonec se jí ale podařilo udržet Jaromírova tatínka i strýce Pavla na vysoké škole. Celý život jí však po manželovi bylo smutno a mrzelo ji, že ho Jaromír nepoznal. Dožívala v domě, který její muž postavil a ve kterém dnes bydlí i Jaromír Mergl s rodinou. „Dožila se vysokýho věku, asi 92 let. A pamatuju si, že mi říkala, že by se ráda dožila dne, kdy budou všichni ti komunisti viset na kandelábrech. A tam už začala i má ‚láska‘ ke komunismu a Sovětskému svazu.“

Od moře přímo před tanky

„Rodiče se seznámili takzvaně přes charouznu.“ Ta byla v přízemí dědečkova domu, ve kterém má dnes Jaromír Mergl svou keramickou dílnu. Scházeli se tam mladí lidé a poslouchali hudbu z rádia. Chodil tam i maminčin bratr Ladislav, díky němuž tatínek maminku poznal. Tatínek měl titul inženýra a pracoval jako projektant. „Byl zaměstnaný v Agroprojektu, dělal vodní úpravy, meliorace.“ Jaromír Mergl má jasnější vzpomínky až na dobu od svých šesti let, což připadá akorát na osudový rok 1968. Dne 22. srpna se vraceli z dovolené v Itálii. „A vím, že už na československo-rakouských hranicích tátovi říkali: ‚Otočte to, jeďte zpátky, jsou tam ruský tanky.‘“ S myšlenkou na mladšího bratra a ovdovělou babičku to však pro tatínka nepřicházelo v úvahu. „Já si ale myslím, že to opravdu měl otočit a vrátit se,“ konstatuje s odstupem času jeho syn. „Další dny se z toho Agroprojektu všichni sebrali a docházeli jako řada dalších k rozhlasu. Rozbalili tam transparenty namířený proti okupantům a mě, jako šestiletého chlapce, tam táta ztratil. Když to zjistil, musel to být pro něj v tý době strašnej pocit.“ Malého Jaromíra nakonec našel a přivedl k tatínkovi zřejmě občan NDR. „A ještě mi dal odznáček.“

Rodinná snaha přechytračit režim a první Jaromírovy průšvihy

Tatínek se i přes to, co komunisté provedli jeho otci, rozhodl v lednu 1968 vstoupit do strany. „Že prý půjde tu KSČ reformovat zevnitř. Jenže v roce 1969 ho samozřejmě vyrazili.“ A skončil jako řadový projektant. Doma neposlouchali nic jiného než Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. V té době, na druhém stupni 12. Základní devítileté školy Aloise Jiráska,[3] přišly první Jaromírovy průšvihy. Někdy je tatínek přešel úsměvem, jindy se rozčílil. „Byla to ta divná doba, kdy se něco říkalo doma a něco jinýho ve škole. A já jsem začal blbnout někdy kolem té sedmé nebo osmé třídy, kdy jsem poprvé slyšel Black Sabbath.“ Anglická heavymetalová kapela, vzdor vůči nesvobodnému režimu a ostrá puberta, to všechno předurčilo blízké i vzdálené dny jeho života. V té době se navíc rodičům narodila sestra, a tak měl Jaromír pro „rozvoj své osobnosti“ více prostoru. Pozornost rodičů se soustředila na o deset let mladší dcerku.

V té době se psaly kádrové posudky. Tatínek výborně kreslil, což po něm do určité míry zdědil i syn. Docházel proto do kurzu výtvarného umění, na modelování, na keramiku. „Do toho mě matka týrala hrou na klavír,“ dodává. Naproti tomu byl ve škole v partě kluků, kteří si vytvářeli podobný svérázný životní styl. Nechávali si narůst dlouhé vlasy a měli stejné názory na politickou situaci v Československu. První velký průšvih se jim podařilo uskutečnit na výročí oslavy Velké říjnové socialistické revoluce. „Uvědomělí spolužáci z Pionýru, kde jsem naštěstí nikdy nebyl, v lampionovém průvodu nosili lampiony. My tři spolužáci, kteří jsme nebyli úplně uvědomělí, jsme si v trafice koupili takový umělohmotný ampulky s benzínem, kterými se plnily benzínový zapalovače. Ty stačilo propíchnout špendlíkem a pak to stříknout do těch lampionů, a ony krásně hořely. Samozřejmě že nás při tom chytili,“ vzpomíná Jaromír Mergl.

Tehdy už se začínal utvářet Jaromírův kádrový posudek, bez ohledu na jeho tvůrčí kvality. Ty se totiž projevily v docela jiné míře. „Ze základní školy mě vyhodit nemohli, ale už jsem schytal ředitelskou důtku.“ Jeho eskapády volně pokračovaly, když v témže roce dostali za třídní učitelku soudružku Boučkovou, která si i po 14 letech pamatovala průšvihy strýce Pavla Mergla. „Dívala se na nás jako na rodinu antisocialistických živlů. U ní jsem skončil dřív, než jsem začal. Můj kádrovej posudek předběhl moje schopnosti.“ Soudružka učitelka byla předsedkyní místního spolku KSČ a plzeňského Svazu československo-sovětského přátelství. Po oslavách VŘSR bylo dalším kouskem Jaromíra a jeho kamarádů, když na branném cvičení schovali soudružce boty. „To už táta chodil do školy pravidelně.“ Tyto vylomeniny nehrály do karet rodičům, kteří si díky Jaromírovu dobrému prospěchu hýčkali naději, že ho dostanou na nějakou střední školu s důrazem na jeho tvůrčí schopnosti. Tatínek pak přišel na pohovor ohledně synova budoucího směřování. „Přišel k tý šílený, odporný, komoušský, ruský osobě, která mu řekla: ‚No na horníka do Ostravy půjde! Nikam jinam, na to zapomeňte.‘“ Vyvstala tedy otázka, co s Jaromírem. Ten měl přitom svou budoucnost „na háku“, poslouchal Slady, Sweety, Sabbathy a možný nástup na střední školu neřešil. „S partou jsme hráli hokej, poslouchali muziku a začínali čumět po holkách.“

Za příplatek do Škodovky do učení

Otázka dalších studií nakonec dopadla vcelku dobře. „Protože on komunista víc než stranu a Sovětský svaz miloval prachy. Takže máma to přes nějakýho soudruha na městském výboru uplatila, abych se dostal alespoň na střední odborné učiliště do Škodovky.“ Tam v roce 1977 otevírali prvním rokem jako speciální učňovský obor 3+2 s maturitou. „Že jako po třech letech získáme výuční list a po dvou složíme maturitu,“ vysvětluje Jaromír Mergl. Pro patnáctiletého kluka byl nástup do fabriky šok. Představoval pro něj první setkání se světem reálného socialismu. Do té doby se pohyboval jen ve stejně smýšlející bublině. „Která chápala, jak je ten svět tady zkurvenej.“ Postupem času ale zjistil, že tam sice byla spousta komunistických kádrů, ale i „starých fachmanů“. Ve Škodovce se tak z každého řemesla hodně naučil. Práce ho bavila a v učení se snažil vyhýbat i průšvihům. Přece jen chtěl získat výuční list a složit maturitu. „V té době jsem taky oddaloval odchody na vojnu. To bylo samý: ‚Neschopen‘, ‚neschopen‘.“ Vždy chodil týden do školy a týden do práce. Držel se své dlouhovlasé party. „Druhá půlka třídy, to byly děti škodováckých kádrů a lampasáků. Na první pohled bylo jasný, kdo je kdo. A nechci na ně být zlej, ale my jsme přece jenom byli chytřejší než oni,“ říká s úsměvem Jaromír Mergl, který v roce 1982 získal výuční list a úspěšně odmaturoval.

Úprk před vojnou na vysokou školu

Existovaly dva důvody, proč jít na vysokou školu. „Zaprvé jsem pořád neměl dořešenou vojnu, pořád jsem byl asi po čtvrtém odvodu v nějakém odkladu.“ S rokem vojny by se jako vysokoškolák nějak smířil. Nepochyboval však o tom, že získá modrou knížku. „Dostali jsme do občanky razítko, že jsme zaměstnanci Škodovky, tehdy Závodů V. I. Lenina. Byla tam snad i nějaká klauzule, že musíme ve Škodovce odpracovat dva roky, když už nás nechala vystudovat. Takže druhá motivace byla zdrhnout.“ Rád by studoval obor na vysoké škole, který by jej bavil, třeba filozofii. O tom si ale se svým kádrovým profilem mohl nechat zdát. Nakonec se dostal na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou. „Bylo to na odvolání na obor, kam nikdo nechtěl. Nějaké stroje.“ Proto, aby se zbavil razítka ze Škodovky, ztratil občanský průkaz a nechal si vystavit nový přes vysokoškolský index. Pak ještě přemýšlel, jak dořešit stále hrozící nástup na vojnu. „Byl další odklad a vypadalo to, že už jsem hodně nemocný, ale modrou mi furt nedali.“ Ve druhém ročníku musel absolvovat vojenskou katedru. „A pak už mě ta škola přestávala bavit, navíc, když se tam objevily předměty, kterým jsem absolutně nerozuměl. Takže je dobře, že jsem tu školu nedodělal. Protože kdybych pak třeba projektoval mosty, tak by to určitě spadlo,“ říká s úsměvem Jaromír Mergl.

Večírek, vojna a zdařilý záchvat epilepsie

Roku 1984 si našel práci na Západočeském ředitelství spojů, což prý byla výborná zašívárna. Měl na starosti dohled nad projekcí telefonních kabelů, z nichž některé byly i vojenské a tajné. „Takže zajímavá práce pro závadovou mládež.“ Pak ale přišel další odvod na vojnu. „A oni mi to dali s nějakým céčkem a řekli: ‚Tak, kamaráde, půjdeš na dva roky na vojnu.‘ Řekl jsem si, že to tedy ne – ve čtyřiadvaceti někde dělat komoušovi šaška! Tak jsem začal přemýšlet, jak lépe simulovat,“ vypráví Jaromír Mergl, který se nechal od kamarádů z vysoké školy, z nichž někteří byli medici, vybavit léky a doporučeními. A vzdal se rovněž své dlouhé kštice. „Taky padla rada, že se musím hodit do brutální nemocenský, abych tam šel později, ne na první nástup. Tak jsem se nechal těžce zneschopnit a jel jsem to na vysokej tlak a epilepsii. Měl jsem na to prášky, aby to tak vypadalo. Ještě jsme to pak s kamarádama oslavili, padly nějaký vína,“ dodává.

Načež se vydal na vojnu do Jihlavy. „Po příjezdu jsem z toho neměl dobrej pocit, ale naštěstí jsem byl ještě přiopilej. A pak jsem tam dle instrukcí prásknul sebou o zem. Dělal jsem, že jsem omdlel, že je mi špatně, že mám epilepsii. Tak mě hned vzali na marodku a tam mě vyzkoumali. Já jsem se ještě ve vlaku narval těma práškama, abych měl vysokej tlak, takže jsem ho měl.“ Nechali si ho na ošetřovně a vypadalo to dobře. Za simulaci přitom tehdy hrozila vojenská věznice Sabinov, což si ale Jaromír Mergl jako mladý a vzpurný kluk tolik nepřipouštěl. Nakonec se ale kvůli nedostatku vojáků musel zúčastnit vojenské přísahy. „Oni tam křičeli: ‚Přísahám.‘ Ale já jsem držel hubu, protože to v žádným případě.“ Načež se vrátil zpět na marodku. Když přišly výsledky z dalšího vyšetření, vypadalo to, že už vše proběhne v klidu. 14 dní pak strávil ve vojenské nemocnici v Brně. Dali ho na pokoj, ze kterého se prý odcházelo rovnou do civilu. „Tam jsem dál úspěšně průběžně simuloval. Ale už jsem tam ani nepadal.“ Seznámil se tam se zajímavým člověkem, bývalým vojákem Svobodovy armády, který byl opravdu těžce nemocný. Věděl, že Jaromír simuluje. Každý den museli odevzdávat moč. „A tak mi navrhl, že mi tam za krabičku cigaret trochu cvrkne. Tak jsem najednou měl ještě další nemoci. A na tý poslední komisi mi řekli: ‚Dávejte na sebe pozor, chlapče.‘“ Do týdne byl konečně doma. Modrou knížku už dostat nemohl, protože se zúčastnil přísahy, ale dostal něco lepšího – trvalé vyřazení z evidence.

Folk, punk a ostrůvky svobody

Od vojny byl konečně klid. Začala léta euforie a od roku 1984 i první kapely. S Tomášem Vodrážkou a Břetislavem Andělem zkoušeli napřed hrát legální cestou, a to s kapelou Imrvéreband. „Šli jsme na přehrávky, ale byli jsme blbí, naivní. Měli jsme folkovou kapelu, která už ale směřovala k folkpunku, k androši.“ Začali shánět zřizovatele a jako ostrůvek svobody se ukázalo Centrum na Doubravce. „O tom už vyprávěl Míša Leicht. Pomohla nám třeba Hanička Roithová.“ Sehnali zřizovatele a díky prezentaci lidových písní udělali přehrávky. Nějakou dobu to fungovalo a hráli na různých mejdanech. Přes Centrum Doubravka měli asi tři oficiální vystoupení. „Jenže na jednom si kamarád Břach připravil četbu referátu. Vzal si typický komunistický sako, udělal si ten přiblblej komoušskej účes a k tomu si vzal rudý desky. A tam jsme dohráli.“ Psal se rok 1987. V té době se ale objevil druhý ostrůvek svobody, což byl tzv. Cainův[4] pokojíček, ve kterém začínala plzeňská kapela Znouzectnost. „Byla to pecka. Cain tam měl i těžko dostupné knížky, Infoch, Okno, věci od Škvoreckého, od Tigrida.“

Pád Jakeše jako zlatý hřeb večera

Jaromír Mergl pak s Honzou Martanem a Bedřichem Břachem založil kapelu Jazzová rýma. „A myslím, že v té době už jsme ty komouše začali trochu srát. Hráli jsme takovej veselej plastikovskej androš a všechny ty texty, které jsem psal já nebo Honza Martan, vycházely z tý šedý doby, která byla na hovno. Zatímco kolem mě to lítalo, mně se ty výslechy StB [Státní bezpečnosti] vyhýbaly. Byl jsem tam jednou, a to si mě ještě s někým spletli.“ V roce 1989 rovněž přispíval do časopisu Pevná hráz.[5] „Tisklo se to asi u Honzy Rampicha. A když jsem něco napsal, dával jsem to Láďovi Vyskočilovi.“ Jaromír Mergl vystupoval pár dní po sametové revoluci s kapelou Jazzová rýma v legendárním kulturním domě Svornost, který byl narvaný k prasknutí. „Jedním z našich hitů byla píseň Zrušili armádu. Ve Svornosti byli nějaký vojáci, a když jsme to zahráli, rvali ze sebe uniformy. Normálně to trhali. A do toho všeho přišel někdo ze zákulisí a říkal: ‚Hele, Jakeš to položil! Oni padli!‘ A to byl ten den, kdy složili ústřední výbor. Zvolili tam nějakýho toho ubožáka, Urbánka, tuším. A to bylo prostě fajn. Z toho pódia do toho narvanýho sálu těch lidí, kteří už byli v nějaký euforii, jim říct, že to ten zrůdnej Jakeš položil, to bylo hodně dobrý.“ Jaromír Mergl dál pokračoval v krasojízdě. Ochutnával jinou muziku a podle toho se také měnil jeho hudební styl a repertoár. „Už to nebyl veselej punk, ale hardcore.“ Typickým příkladem byla kapela Chronická nevinnost, se kterou začínal ještě před revolucí. Záhy pokračoval jako zpěvák a baskytarista v kapele Požár mlýna, vzniklé spojením kapel Jazzová rýma, Chronická nevinnost a Smíšený pocity. Jaromír Mergl přivítal pád komunistického režimu s nadšením. Byl to pro něj neuvěřitelný pocit, když mohli s kapelou Chronická nevinnost odjet na koncert do Vídně. „Úsměvný bylo, když jsme tam jeli na pozvání podruhý a až dodatečně jsme zjistili, že jsme hráli na komunistickým srazu mládeže v budově Ústředního výboru Komunistický strany Rakouska.“

Vstříc nové době

Před revolucí, od roku 1986 do roku 1990, pracoval ve Fenolce, čistírně odpadních vod. „Byla to zašívárna pro závadovou mládež a pro ty, co vyhodili z práce. Takže já jsem se vlastně vrátil do Škodovky.“ Tam prožil i sametovou revoluci. „Chodili jsme ji plánovat na svobodárnu, ale než jsme stihli něco vymyslet, tak se to rozjelo. A vzpomínám, jak jsem stál na škodováckém náměstí v montérkách na multikáře vedle Pavla Bobka. Uklidnil mě, abych nebyl nervózní. A pak jsem za tu dělnickou třídu promluvil ke škodovákům. Říkal jsem jim něco ve smyslu: ‚Nenechte si lhát a běžte na náměstí.‘“ Na rozdíl od některých přátel ze svého okolí po vstupu do politiky netoužil. „Když jsem viděl některý ty lidi z Občanskýho fóra, který jsem znal… Někteří ze sebe udělali, divže nebyli na uranu v Příbrami.“ Jaromír Mergl se v roce 1994 odstěhoval asi na 15 let na samotu do Krkonoš, odkud pocházela jeho manželka. Od té doby začal pracovat na volné noze jako IT technik. Dnes žije zase v Plzni v domě po svém dědečkovi, často dojíždí i do Prahy. Má jedno vlastní a dvě nevlastní děti. S druhou manželkou vede spokojený život a zase se po letech vrátil k výrobě keramiky, kterou se docela slušně živil při pobytu v Krkonoších. Občas si ještě s kamarády zahraje, ale veřejně už nekoncertuje. S příchodem ruské agrese na Ukrajině v roce 2022 začal spravovat stránky www.pomahejukrajine.cz, kde zajišťoval pomoc i jako telefonní operátor.

Jaromír Mergl uzavírá své vyprávění odpovědí na otázku, co by vzkázal příštím generacím: „Odpouštět, ale nezapomínat. A asi víc hulit.“

 

[1] „Podle údajů ministerstva vnitra vyšlo tehdy v Plzni do ulic čtyři až pět tisíc lidí. Proti nim stálo 891 příslušníků Lidových milicí, armády, vnitřní stráže a Pohraniční stráže s ostře nabitými zbraněmi. V noci z 1. na 2. června dorazila z Prahy rota tanků T34 a bylo vyhlášeno stanné právo. 200 lidí bylo zraněno, 650 zatčeno.“ https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/mista/odbojna-plzen-z-oken-renesancni-radnice-letaly-busty-gottwalda-stalina

[2] „Když režim odpoledne převzal nad městem opětovnou kontrolu, byla uspořádána odvetná demonstrace ‚pracujícího lidu‘, při níž byl památník TGM stržen a zničen. Akce byla prezentována jako spontánní akce rozhořčeného davu, ve skutečnosti ale šlo o připravenou akci, kdy byl pomník stržen jeřábem a rozbit koulí. V davu však sehráli neblahou roli herci plzeňského divadla, zejména Josef Větrovec, který měl údajně Masarykovi navléknout oprátku, za kterou byl jeřábem vyzdvižen z pomníku. Havlic cituje vzpomínku slévače L. Beránka, podle něhož byla socha rozbitá na tři kusy druhý den definitivně zničena komunistickými dělníky ve škodovácké slévárně. O odstranění pomníku pak rozhodla dodatečně rada národního výboru na zasedání 2. června v usnesení antedatovaném na 1. června.“ (http://www.socharstvi.info/realizace/pamatnik-narodniho-osvobozeni-v-plzni/)

[3] Dnešní Masarykova základní škola Plzeň

[4] „Caine, vlastním jménem Jaroslav Matějovský, je český hudebník. Působí jako bubeník v punkové skupině Znouzectnost, několik alb ale vydal i sám jako písničkář. Na nich hraje na elektro-akustickou mandolu či mandokytaru.“ (https://www.gramodesky.cz/interpret/caine-7)

[5] https://scriptum.cz/cs/periodika/pevna-hraz