Ing. arch. Jiří Merger

„Předem řeknu, že otec zemřel v roce 1971. On se domníval, že jeho rodiče zahynuli během blokády Leningradu. Tam zahynulo hladem kolem milionu lidí. Já jsem dokonce v roce 1987 s nějakým zájezdem byl v Leningradu a jedna část programu byla návštěva Piskarevského hřbitova, kde jsou pohřbeny ty statisíce obětí. Je to strašně depresivní záležitost. Domníval jsem se, že tam někde leží moje babička a dědeček. Otec si s nimi před válkou dopisoval a po válce, když jim psal, mu neodpověděli. Domníval se, že zemřeli během blokády Leningradu. Až ta sestřenice, o které jsem mluvil, nám napsala dopis. Já už dneska moc rusky neumím, ale řeknu to rusky: ,Istoria našej semji tragična, kak i mnogih drugih semjej v Rossii.’ Historie naší rodiny je tragická, stejně jako mnoha jiných rodin v Rusku. A teď to popsala. Zajímavé je, že ta rána osudu na ně dopadla v roce 1941, začalo to těsně před blokádou Leningradu. Blokáda Leningradu začala v září. Prvního zavřeli jejího otce, to bylo někdy v březnu. Bylo mu 38 let. Za čtyři měsíce nato zemřel v gulagu na Sibiři. Krátce potom zavřeli i moji babičku, matku tohohle Vladimíra. Za tři měsíce zemřela v leningradské věznici číslo dvě. Shodou okolností v den, kdy zemřela, zatkli jejího manžela, mého dědečka. Ten zemřel za čtyři měsíce v nějaké nemocnici blízko Novosibirska. Babičce bylo 66 let, dědečkovi bylo 72 let, nebyli nějak přehnaně staří. Demonstruje to poměry, jaké v ruských věznicích a gulazích existovaly. Do tří do čtyř měsíců po zatčení umírali. Když jsem si prohlížel data jejich zatčení, zjistil jsem, že je zavřeli už v době, kdy probíhala blokáda Leningradu. Neváhali zatýkat lidi, a přestože spojení přes Ladožské jezero bylo téměř nemožné, ty zatčené odváželi do gulagu. To je věc, kterou pochopit nedovedu.“