Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ida Menzingerová (* 1931)

• narozena 4. května 1931 v Kobylnici na Šumavě (dnes část obce Lipno nad Vltavou)

• pochází z německé rodiny, vyrůstala s dvanácti sourozenci

• po druhé světové válce část rodiny odsunuta

• pamětnice s rodiči odsunuta jen v rámci vnitrozemí do obce Horní Přísahov

• po válce sloužila jako děvečka, zažila nenávistné chování k Němcům

• česky se naučila až po válce

• pracovala v zemědělství, u Vodních staveb a většinu života v hotelu ve Vyšším Brodě

• vychovala pět dětí, jedna dcera se provdala do západního Německa

• kvůli příbuzným v zahraničí byla rodina pamětnice neustále v hledáčku StB, nabízeli jí i spolupráci

• v roce 2023 žila Ida Menzingerová ve Vyšším Brodě

Narodila se a vyrůstala v čistě německém prostředí, v malé vesničce Kobylnice v zapadlém šumavském pohraničí. Během války začala přicházet o bratry, po válce o sousedy, po nichž zůstaly opuštěné domy a dobytek, který bučel hlady. „Mohli si sbalit jen pár kilo, všechno jsme tady museli nechat, včetně dobytka. Cennosti, jako třeba sádlo, zakopali. Všichni si tehdy mysleli, že se za měsíc, za dva vrátí.“ Nevrátili se už nikdy. Stejně jako se navždy změnila tvář sudetské vesnice Kobylnice a život pamětnice Idy Menzingerové.

Sourozenci spali čtyři na jedné posteli, dva a dva nohama proti sobě

Ida Menzingerová, rodným jménem Sulzerová, se narodila 4. května 1931 v Kobylnici na Českokrumlovsku. Maminka Theresia Sulzer, za svobodna Matschi, se narodila 28. září 1898, otec Kajetan Sulzer se narodil 21. června 1883. Tatínek měl z prvního manželství osm dětí, z druhého, ze kterého pochází i pamětnice, dalších pět. Dohromady jich tedy žilo v malém domku v Kobylnici třináct. Maminka se starala o domácnost a přivydělávala si tím, že prala na zakázku, otec byl švec. „My měli malou chaloupku, v ní jen kuchyň s širokou postelí pro mámu s tátou, vedle stála postýlka, pak lavice, šicí stroj, tátův pracovní prostor, pak postel pro čtyři děti, vždy se spalo dva a dva nohama naproti sobě, pak kamna a komora s dvěma postelemi, a nahoře jeden pokojíček na spaní pro děti, když přijely na návštěvu,“ začíná své vyprávění Ida Menzingerová. Chaloupka nebyla veliká, ale naštěstí, jak děti postupně odrůstaly, tak se vždy všichni do obydlí vešli, jak bylo potřeba. „Sourozenci šli postupně buď sloužit k sedlákovi, nebo se holky vdávaly, a tak bylo místo,“ vysvětluje pamětnice, jak rodiče dokázali uživit tak velkou rodinu, a pokračuje: „Měli jsme také malé hospodářství, krávy, kozy, slepice, husy, prasata, malý pozemek na brambory.“ V Kobylnici žili jen Němci, celá rodina pamětnice byla také německá, v rodině se mluvilo pouze německy.

„Naše vesnička byla moc krásná, měla malinké náměstíčko na vsi s kapličkou, kam jsme se chodili modlit,“ pokračuje pamětnice ve svém vyprávění o dětství a přesouvá se v myšlenkách ke konkrétní vzpomínce na obyvatele vesnice a jejich zvyklosti. „V Kobylnici žilo šest velkých sedláků a chalupáři, celkem třiadvacet domů. Zažívali jsme klasický vesnický koloběh roku, od Tří králů přes plesovou sezonu, Velikonoce, první máj. Stavěli jsme májovku, velký krásný strom, tam se tancovalo a hrálo, měli jsme v Kobylnici muzikanty, bylo to hezké,“ říká Ida Menzingerová, „staří rodiče seděli na lavičce a takhle si mnuli ruce, jako když se hladíš, že tu práci měli už za sebou.“ V létě se chodívalo na brusinky a borůvky, aby si děti vydělaly na školu, o žních mladí museli pomáhat, během adventu se prý hodně modlili a nejvíce se těšili na Vánoce. „Táta dělával dřeváky a my jsme ty hoblinky vázali do sebe a věšeli je na stromeček jako řetěz a k nim kousky cukru zabalené do papírku. Dárky jsme měli jen ty z domova vyrobené, dřeváky nebo vyřezávaný kočárek od mého táty,“ vybavuje si Ida Menzingerová dětská předválečná léta. Zajímavé je, co měli na štědrovečerním stole. Pamětnice vzpomíná takto: „To nebyla žádná ryba jako dneska, ale houbová polévka, makové šišky, vánočka a k tomu sirup z řepy. Po půlnoci jsme dostali páreček, na ten jsme se moc těšili,“ směje se pamětnice. „Dětství jsem měla opravdu hezké.“

Kříž na zdi se musel vyměnit za obraz Hitlera

Pak přišel rok 1938. Jak se promítla do zapadlého pohraničí politická situace? „Něco se pořád šuškalo, ale my jsme nic nevěděli, my jsme neměli noviny ani rozhlas, ani elektriku, chlapi jenom museli chodit někam na hlídku,“ vybavuje si matně pamětnice. „Henleinovci? My jsme ani nevěděli, co to je,“ dodává. Po mnichovské dohodě připadla Kobylnice k německé říši. V říjnu 1938 se to kolem hranic obsazovalo vojáky wehrmachtu, ale u nich ve vesnici se stále nic nedělo. „Ani ve škole nám nikdo neřekl, co se děje. Učili jsme se normálně počty, o politické situaci nám nic neříkali. To až později, kříž na zdi se musel najednou vyměnit za obraz Hitlera. To jsme pak museli umět, kdy se narodil, a kdo to nevěděl, dostal pětku, a učili jsme se hajlovat a zpívat německou hymnu,“ popisuje Ida Menzingerová. Později v průběhu války se do vesnice stahovali lidé z vybombardovaných měst, škola ve Slupečné se pro výuku v roce 1944 musela zavřít, aby se tam mohli přistěhovalci nastěhovat. 

Jak se rodiče dívali na celou situaci? „Potají se nadávalo, myslím, že lidé věděli, o co se jedná. Ve Slupečné byla jedna rodina, která se dala k nacistům, ale ostatní lidé byli proti,“ říká pamětnice. Válka jí odvolala tři bratry. „Kajetána, Franze a Heinricha, narukovali do wehrmachtu. Kajetán zemřel u Stalingradu, kde byl Heinrich, to nevím, ale vrátil se domů s prostřelenou rukou a nohou. Franz se vrátil až po odsunu, takže nebyl puštěn do Československa a šel žít rovnou do Německa. Heinrich i Franz se vrátili tedy jako váleční invalidé,“ vyjmenovává pamětnice a vzpomíná i na hezké chvíle, kdy se bratři občas vraceli z války na dovolenku. „Heinrich nám jednou přivezl tři pomeranče, to bylo poprvé, co jsme je jedli. Jedli jsme je i se slupkou, nevěděli jsme, že se to má loupat,“ směje se pamětnice a vzápětí zvážní: „Franz vyprávěl, že na frontě neměli vůbec žádné jídlo, a tak chytali třeba i myši.“

Sedláci oseli pole, nikdo nečekal, že půjdeme pryč

Zajímavý osud stihl bratra Ottu. Ten byl ročník 1928 a musel na frontu až ke konci války, v roce 1944. Po návratu byl zavřený, vyslýchaný a nakonec vězněný rok a půl, mj. v Terezíně. Oficiálně za nelegální přechod hranic. Ve vězení onemocněl a byl převezen do vězeňské nemocnice v Českých Budějovicích. Rodina ovšem díky jeho věznění nemohla být odsunuta celá (byli odsunuti jen starší sourozenci), musela na něj čekat. Když pak byl bratr propuštěn, odsuny už skončily a pamětnice s rodiči a mladšími sourozenci zůstala kvůli tomu už v Československu. 

„Nikdo po válce ale nečekal, že se bude někdo vyhánět. Sedláci oseli pole, všechno fungovalo, nikdo nečekal, že půjdeme pryč,“ říká Ida Menzingerová. Jako první byly odsunuty její dvě sestry s dětmi, až později po válce se je podařilo spojit s jejich muži vracejícími se z války, musel pomoci Červený kříž. Následovali další sourozenci, kromě bratra Heinricha, který nebyl odsunut, protože rozuměl lokomotivám a nový režim stál o jeho znalosti. Pamětnice se se svými sourozenci viděla až za dlouhých třiatřicet let. Kontakt s nimi udržovala maminka skrze dopisy.

Odsuny probíhaly poměrně koordinovaně, každý týden z vesnice odjela jedna rodina. Nakonec zůstali v Kobylnici sami. „Museli jsme krmit všechen ten dobytek, co tam po nich zůstal. Máma dojila, my děti jsme s nimi chodily na pastvu,“ říká Ida Menzingerová. Pak přidělili pamětnici sloužit do Nových Domků na fořtovnu k Brzákům, což byli příchozí Češi po vystěhovaných Němcích. Neuměla tehdy ještě česky, naučila se až od jejich dcery Květy. „Ale bylo to potají, nesměla se mnou mluvit, tak když jsem odstřeďovala mléko, dala mi potají svoje sešity, když se za války učila německy. A z toho já jsem se potají učila česky. Když mi pak později říkali deutsche schwein, ty německá svině, tak už jsem věděla, co to je,“ vzpomíná pamětnice. „Ano, padly i facky, ale on to byl hrubej člověk i na svou ženu. No, přežila jsem to,“ usmívá se dnes pamětnice, ale lehké to pro ni tehdy nebylo. „Byla jsem tam skoro rok, přes Vltavu jsem někdy, když bylo hodně ticho, slyšela mámu, jak volá, že jde krmit, a já brečela, nesměla jsem za nimi.“ 

Páska s písmenem „N“ jako Němci

Později však z Kobylnice museli odejít i Sulzerovi. Protože ale stále čekali na Ottu, nebyli odsunuti do zahraničí, ale v rámci vnitrozemí jen do Horního Přísahova na Českokrumlovsku. „Najednou naši dostali papír na odsun, táta pro mě přišel do Nových Domků. Takže jsem odešla ze služby do Kobylnice, po dvou dnech přijeli takoví mladí kluci na koních a sledovali, co si bereme s sebou.“ Směli si vzít třicet kilogramů osobních věcí, otec jako švec si vzal šicí stroj a maminka také svůj šicí stroj. Při čekání se ještě vrátili pro hrnec, ale sousedé už v jejich domě kramařili a vybírali si, co si vezmou. „Maminka tam nechala krásný nábytek, který měla jako svatební věno, postel, stůl a kredenec, to hned bylo pryč,“ říká pamětnice. Rodiče se nikdy nešli zpátky do Kobylnice podívat. Byli poslední německou rodinou, která byla z Kobylnice odsunuta.

„V Horním Přísahově žili jen Cikáni, dostali jsme po jedné rodině dům a pár kusů dobytka. Nevím, kam je odstěhovali,“ vybavuje si pamětnice. Bylo tam mnoho prázdných domů, které procházeli, aby tam našli postele a další vybavení, protože ze svého domu si nic takového nepřinesli. Život se jim změnil i v dalším ohledu. „Maminka chodila nakupovat pět kilometrů do Vyššího Brodu. Museli jsme nosit pásky s písmenem „N“, jako že jsme byli Němci. A když maminka přišla do krámu, musela jít na konec fronty, a když přišla na řadu, tak jí řekli, že už pro ni nic nemají. Prodavači uměli německy, ale nesměli na ně německy mluvit.“ Otec musel hlídat dobytek, což také nebylo tak snadné, jak by se zdálo. „Ono mu to uteklo, pak to začalo chcípat, nevíme, jestli tam Němci nenechali nějaký jed, ale krávy se nafoukly a chcíply, a tím pádem nebyla žádná výplata,“ vybavuje si útržky z poválečné tvrdé reality pamětnice. V Horním Přísahově žili nakonec jen oni a jedni Rumuni, kteří tam chvíli pásli ovce, pak se ale přesunuli k hranicím a Sulzerovi tam zůstali jako jediná rodina.

Ksindl nalevo

V letech 1947 až 1949 pracovali na poli hospodářského družstva. V padesátých letech už přišly státní statky a oni spadali pod obec Přízeř. „Vždycky, když jsme se tam šli hlásit na práci, tak tam byl takový starý správce a ten, když nám tu práci rozdával, říkal ksindl nalevo. A ten ksindl jsme byli jako my, zbylí Němci, Rumuni, Slováci, Cikáni, Maďaři, tam byly všechny národnosti.“ V roce 1956 se domy odstřelovaly, Horní Přísahov už neexistuje.

V roce 1948 byli všichni němečtí chlapci posláni do Jáchymova do uranových dolů. „Tak my holky jsme převzaly všechnu práci, jezdily jsme s traktorem, to bylo hezký. A já jsem měla koně po Ottovi. Tak jsem vozila lidi k doktorovi a na nákupy, takové lehké práce, byla jsem na to hrdá,“ vzpomíná pamětnice. Z uranových dolů se všichni vrátili po roce.

V roce 1951 se Ida Menzingerová vdala a odešla do Blanska (u Kaplice) za rodiči svého muže. Povoláním to byl profesionální voják, o pár let později dostal byt v Českém Krumlově. Postupně se jim narodilo pět dětí: Jan (1950), Josef (1953), Renata (1957), Helena (1960) a Ida (1964). Zajímavostí je, že manžel pamětnice sloužil osm let jako záklaďák, a až po této době začalo vadit, zhruba někdy v roce 1956, že má za ženu Němku, a byl propuštěn. Důvodem byly údajně obavy, aby něco nevyzradil. Režim také neustále sledoval komunikaci maminky pamětnice s odsunutými dětmi v Německu. Museli se vystěhovat z bytu v Českém Krumlově. Koupili však obratem dům ve Vyšším Brodě a tam žijí dodnes (2023).

Chtěli, ať ji přesvědčím ke špionství

Ida Menzingerová svá studia skončila pouhými sedmi lety základní školy. Dle svých slov už byla po válce na školu stará. Její mladší bratr měl větší štěstí, mohl si dokončit jak základní školu, tak střední školu zemědělskou. V letech 1947 až 1950 pracovala v zemědělství. Když se stavěla vodní nádrž Lipno (1952–1959), dělala u Vodních staveb svačinářku, jezdila dělníkům pro obědy. Poté pracovala dva roky v lese a pak šla pracovat do hotelu Vzlet ve Vyšším Brodě, to ji velmi bavilo a tam pracovala prakticky až do důchodu.

V sedmdesátých letech se do západního Německa vdala její dcera Renata, což zvýšilo tlak a zájem režimu o rodinu pamětnice. Ida Menzingerová tvrdí, že její dcery nesměly kvůli tomu studovat, a když byla dcera na návštěvě, tak StB na pamětnici naléhala. „Chtěli, abych ji přesvědčila ke špionství,“ říká pamětnice. Podle spisů Archivu bezpečnostních složek byla Ida Menzingerová v roce 1979 oslovena StB s návrhem na spolupráci. Pod krycím jménem Inge ji pak Státní bezpečnost vedla v kategorii důvěrník,[1] která nepatří mezi formy vědomé spolupráce. Pamětnice potvrzuje, že ji kontaktovali opakovaně, ale vždy spolupráci odmítla. Vybavuje si, že ji jednou dokonce vyslýchali přímo v práci v hotelu. „Nabídli mi, že budu moci jet za Renatou s celou rodinou. Odmítla jsem. Nám stačilo, že jsme mohli jezdit s mužem, nepotřebovali jsme všichni najednou, a s mužem nás pouštěli. Jezdili jsme jednou za rok až dva, byla to spíš otázka financí, než že bychom častěji nesměli.“ Nikdy po ní údajně StB nechtěla, aby donášela na lidi v hotelu.

Své odsunuté sourozence viděla Ida Menzingerová po třiatřiceti letech, když jeli navštívit Renatu. Renata tehdy žádala o německé občanství a její rodina měla dosvědčit její německý původ. „Měla jsem strach, jestli jim mám vykat, nebo tykat, a taky jsem měla strach, že mě odsoudí, že jsem měla za muže Čecha. Moje dvě starší sestry se mnou nejdřív nechtěly mluvit, pak si ale Honzu oblíbily.“ Jak ještě na ni zapůsobila návštěva kapitalistické ciziny? „Měli krásné baráky a auta, my jsme oproti nim neměli nic, ale nezáviděla jsem jim, hlavně že jsme byli zdraví,“ říká pamětnice. Uvažovala někdy o emigraci? „Měla jsem možnost, ale nechtěla jsem. Nemohli jsme tu nechat babičku. A pak už jsme zase měli barák, to byla radost. Na začátku jsme litovali, že jsme nebyli v tom odsunu, ale pak už ne. Hlavně že jsme byli zdraví.“

Bejvali by ji pověsili

Pamětnice nikdy nebyla členkou KSČ, ani její manžel Jan Menzinger. V životě se snažila lidi spíš spojovat než rozdělovat podle nějakých nálepek: „Pro mě byli lidi všichni stejný, komunista nebo nekomunista, já byla kamarád s každým, mně to bylo jedno.“

Na invazi z roku 1968 vzpomíná takto: „To byl horor, tam nás přepadli Rusáci, jezdili tam s tankama, pak stáli u hranic. Ti kluci vůbec nevěděli, kde jsou. Moje kamarádka Boženka, co uměla rusky, vzala nějaký jídlo a nesla jim to. Já se o ni bála, ale oni byli vděčný za shnilý jablka. Člověk litoval ty kluky, byli takoví opuštění a nikdo se o ně nestaral.“

Z revoluce v roce 1989 jí utkvěla scéna, kdy lidé stojí před národním výborem a křičí na starostku, která byla komunistka. „Ta ženská nikomu nic neudělala, a oni by ji bejvali málem pověsili. Já jsem byla smutná a šla jsem odsud a říkala jsem si, jak jsou lidi zlí. Ať neříkají, ale lidi se za komunistů dostali na školy, který chtěli, i naše děti se nakonec dostaly, každý měl práci. Když přišel Václav Havel, to jsem mu fandila, měla jsem doma pověšený i jeho obraz. Ale lidi jsou stejně furt stejný.“

Ida Menzingerová věří, že je důležité, aby člověk byl spokojený s tím, co má. „Aby byl šetrný, aby byl spokojený se svým životem, protože lepší časy už nepřijdou, ty máme za sebou. Ať lidé pracují a dobře žijou.“

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.