podporučík v. v. Vladimír Melnik

„Začaly na nás ty bomby padat. Já jsem měl vyhrabanou takovou díru. Teď jak to začalo lítat, tak jsem do toho vlezl a teď spadla mina na okraj toho zákopu a tam mě to zasypalo a ohlušilo. Tak už si jenom pamatuju. Měl jsem tam dobrý kamarády jako toho Krobince a tak. Tak mě vyhrabali a táhli mě příkopem vedle silnice až dozadu z té první linie. To vím, že jsem se probral, jak mě táhli za ty nohy tím příkopem. To si pamatuju. A do té vesničky, tam mě zatáhli, kde bylo v takové stodole shromažďování těch nemocnejch, raněnejch. Tak tam jsem ležel. Krvácel jsem z uší a z pusy mně šla krev. No a nic jsem neslyšel. Prostě řvali nebo co. Byl nálet, když jsme tam leželi v tom, a házeli tam bomby. Střílelo na to dělostřelectvo, já jsem neslyšel. Prostě jsem neslyšel. Tak jsem si říkal: No tak to jsem mrzák nadosmrti.“

„Jak jsme tam nastoupili, tak právě jsme přišli do baráku a tam byly ještě potraviny a všechno možný. Potom jsme poznali, že to před náma Němci museli vyčistit. Jak začalo ráno, prostě to byla vesnice v údolí a kolem dokola byli Němci v těch lesích a začali tam na nás pražit minama a tak. Takže tam už byl takovej zmatek. Odtamtud jsme museli vycouvat. A už tam pár chlapů padlo z naší jednotky.“

„Většinou se vařily takový tvrdý. My jsme říkali, že to jsou fazole jako z akátu ty bobule. A takový vepřový konzervy, ty kuchaři to tam naházeli a tak. No tak pokud byl klid, takže ta kuchyň prostě uvařila. Ale třeba dva dny jsme neměli. To jsme měli takový železný dávky. To jsme dostali, takže jsme měli s sebou, když se nedostane zásobování. Tak jsme jedli ty konzervy, co jsme měli.“

„Jsme šli lesem, třeba jak se říkalo rusky cepju, a poněvadž Němci byli všude, no tak jsme šli a najednou prostě padl rotmistr. To byl náš velitel. Tak my jsme prošli. Tak někde byli ti zastřelovači. My jsme je neviděli. Tak my jsme prošli, a velitel padl. No, vždycky prostě padl ten velitel. To byl rotmistr. To byl podkarpatskej Rusín. Potom byl kapitán Chlubna. To si pamatuju, ten taky padl.“