„Nějaký [zraněný voják] k nám přilétl a žene se na nás. Já jsem si myslela: To je ten, kterého operovali, a oni mu dali málo narkózy. On se probudil, a tak hrozně řval. Tak mu dali ještě narkózu a zavázali mu hlavu. On byl takový, že by nás uškrtil. My jsme takhle kolem stolu běhali, abychom mu utekli, aby na nás nemohl. Tak jsme volali, říkám: ‚Pojďte sem, on nás tady zabije.‘ A oni [mezitím] nosili raněné [vojáky]. Tam bylo raněných strašně moc. Ani jsme nevěděli, kterého máme dříve brát. Prostě jsme brali ty nejhorší, co byli nejvíce poranění. A tamty, kteří byli trošku, [tak ty později]. Tak šli potom zase za nimi [do frontových bojů].“
„Jeden [Němec] vyhrával v takové veliké síni. Když se šlo ven, tak mě chytil. Chtěl mě políbit. Já jsem mu dala takovou jednu a druhou facku. A tam seděli [němečtí] důstojníci, ale neříkala jsem jim nic. Ale facku jsem mu dala pořádnou. Už byl klidný. My jsme přeci [konflikt] měli venku, to nebylo v domě.“
„Hubovala jsem jim a banderovci říkali, že si pro mě přijdou. Tak jsem se sebrala a utekla. Tatínek to nevěděl, jenom moje sestra [vše věděla]. Byla jsem v Rovně, tak jsem tam pomáhala v kanceláři. Pomáhala jsem jim a něco takhle. [V Rovně u vojenské jednotky?] Ano. [A vy jste se přidala k armádě a v Rovně jste jakoby...?] V Rovně. A nevěděla jsem, do jaké jednotky [půjdu]. Potom jsem byla u tankistů.“
„On [Žid] vlezl do pece. Víte, jak pece ještě dříve bývaly. My jsme měli veliký dům, pěkné zahrady, měli jsme i chmel. Všechno jsme pěstovali. Měli jsme čtyřicet hektarů, a to už bylo hodně. Na koních jsem taky uměla jezdit, když jsem byla mladá (smích). Jednou nám dali nějakého koně, takového divokého, bratr někde oral a měl jet do mlýna semlít mouku. Já jsem si na koně sedla a on tryskem [utíkal]. Tak jsem si ho vzala takhle kolem hlavy, takhle jsem ho zahla a takhle jsem seděla. Čtrnáct dní jsem si nemohla sednout.“
„Tak jsme pracovaly jako ošetřovatelky. Nebyly jsme při operacích, ale byly jsme jenom jako zdravotní sestry. Jednou přijel nějaký doktor z Anglie a oni mě zavolali. Já jsem měla celou noc službu, kamarádky odjely na Volyň. Oni je pustili. Šla jsem si lehnout a doktor, to byl nějaký major, myslím, z anglické [československé] armády, a on [mně rozkazoval]: ‚Co chcete, pane doktore?‘ ‚No, abyste píchala injekce.‘ ‚Vy jste říkal, že píchat injekce nebudeme, protože máme jenom kurz.‘ Že nemám odbornou školu. Ale píchaly jsme do žil injekce a na ošetřovně jsme taky píchaly injekce. Doktoři s námi byli spokojení.“
Kapitánka v. v. Evženie Meliková, roz. Horská, se narodila 11. listopadu 1924 v obci Bludov na západní Volyni v tehdejším Polsku. Rodiče pracovali na hospodářství. Na Volyni vychodila obecnou školu a poté přešla na polské gymnázium. V oblasti Volyně prožila sovětskou a nacistickou okupaci Ukrajiny, a jak sama zmiňuje, po roztržce s příslušníky Ukrajinské povstalecké armády a ze strachu z odplaty vstoupila dne 15. srpna 1944 do 1. československého armádního sboru. Od srpna do října 1944 se účastnila zdravotnického kurzu v Kyjevě a poté sloužila v tankové brigádě jako zdravotnice. Zúčastnila se Opavsko-ostravské operace a dalších osvobozovacích bojů na území Československa. Po válce se usadila ve Vysočanech (u Hrušovan) na Chomutovsku a pracovala na hospodářství. Rodiče reemigrovali v roce 1947. Nakonec se Evženie Meliková přestěhovala do Žatce, kde dne 24. října 2011 zemřela.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
