Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Melichaříková (* 1935)

• narodila se 24. února 1935 v Malé Lhotě na Valašsku

• rodina se na konci války ukrývala před frontou

• nikdy nevstoupili do jednotného zemědělského družstva

• do práce nastoupila hned po základní škole

• pracovala v Tesle ve Valašském Meziříčí

Dějiny dvacátého století jsou zároveň dějinami dvou totalit – nacistické a komunistické. V jejich stínu žili v tehdejším Československu miliony lidí. Někteří se oběma režimům postavili a byli za to týráni, vězněni či popravováni. A pak byli lidé, kteří žili svůj zdánlivě obyčejný život tak, že sice oběma těžkými obdobími prošli beze ztrát, ale zároveň si uchovali svou vnitřní pospolitost, ať již šlo o nevydání hospodářství jednotnému zemědělskému družstvu či uchování si víry v Boha, kterou se komunistický režim snažil vymýtit po celou řadu dlouhých jednačtyřiceti let.

Dětství v Protektorátu

Ludmila Melichaříková přišla na svět v roce 1935 jako druhá ze tří dětí rodičů Anny a Josefa Novosadových. Rodina žila v Malé Lhotě na Valašsku – nedaleko Valašského Meziříčí. Ludmilin otec musel těžce pracovat v místních sklárnách, jež se nacházely v Krásně nad Bečvou, tedy v dnešní místní části Valašského Meziříčí. Platy byly tehdy malé a sehnat práci nebylo snadné, natož uživit pětičlennou rodinu. Novosadovi měli výhodu, vlastnili malé hospodářství. „Měli jsme dvě kravky, prase a políčka rozesetá na třech různých místech,“ upřesňuje Ludmila Melichaříková.

Život v Protektorátu Čechy a Morava byl vším možným, jen ne pokojnou vycházkou do jarních luk. V první řadě šlo o materiální přežití. S příchodem nacistů do Československa vešel v platnost přídělový systém na tzv. lístky. Zpočátku se na tyto drobné papírové poukázky vydávalo máslo, cukr, mouka a chléb, postupně se však tento systém rozšířil na téměř všechno, co se tehdy dalo v obchodě sehnat. Lístek ovšem svému majiteli nezaručil, že se k danému zboží skutečně dostal  - a to nešlo bez peněz. Ceny jídla byly v Protektorátu vysoké a platily všude stejně, ve městě i na vsi. A to, co si lidé sami vypěstovali anebo měli ze svých domácích zvířat, nacisté přísně hlídali. I když se říkalo, že na každé dědině se vždy nějaká ta zatoulaná slepice najde – a také často i našla, nebylo to jednoduché. Za zabijačku načerno, tedy za zabití domácího prasete, aniž by to hospodář nahlásil příslušným úřadům, hrozil v nejhorším případě i trest smrti. Načerno občas zabíjeli i Novosadovi.

Doba byla těžká a denní chleba se těžce dobýval. Podílely se na tom i děti. „Jako malí jsme se sourozenci museli neustále pomáhat. A práce bylo dost. Myli jsme nádobí, pásli krávy, v létě jsme na lukách obraceli seno,“ vzpomíná Ludmila Melichaříková na dny svého dětství.

Válka

Válka plynula rok za rokem. Přesto, že zuřila na všech světových bojištích, prožívala Ludmila poměrně klidné dětství plné jistot. Jednou takovou byla i víra, ke které ji vedli rodiče a kterou si pro sebe uchovala na celý život. Pan farář k nim chodil každou neděli na oběd, Anna Novosadová uměla skvěle vařit. Rodina se hlásila ke katolické víře přesto, že v obci byla silná evangelická základna  - nejspíš i pro to, že zde v letech 1875 – 1895 působil evangelický farář a otec knižních Broučků, Jan Karafiát. „Nikdy jsem ale s evangelíky neměla problém. I můj manžel byl z evangelické rodiny, a i když se jeho mamince příliš nelíbilo, že jsem katolička, nakonec jsme se usmířili a všechno dobře dopadlo. I svatbu jsme měli v kostele,“ říká Ludmila Melichaříková.

Když se čas nachýlil a z východu se přiblížila osvobozenecká vojska, prožili Novosadovi několik dnů, v obavě o své bezpečí a životy, ukryti ve sklepě. Dobře udělali. Osvobození Valašského Meziříčí a jeho okolí předcházela čtyřdenní operace 17. gardového střeleckého sboru Sovětské armády pod velením generála Nikolaje Vasiljeviče Medveděva. Ustupující němečtí vojáci se v jejím průběhu snažili zničit zejména zařízení v okolí železniční stanice. Explozi velké nálože třaskavin pod mostem přes řeku Bečvu v Krásně na poslední chvíli zabránil zámečník J. Šrubař. Během těchto akcí zemřelo patnáct sovětských vojáků: „Tohle si pamatuji, jak jsme ty poslední chvíle války prožili ve sklepním úkrytu u nás v domě a jak se pak vojákům nosilo jídlo a pití.“ Válka skončila.

Do práce hned po základní škole

Do školy Ludmila Melichaříková nastoupila ještě za války. Nejprve v obci navštěvovala malotřídku, později, na druhém stupni, přešla do Valašského Meziříčí. Zatímco se jiné děti po skončení základní školy hlásily na středoškolská studia nebo alespoň do výučních oborů, Ludmila ve svých patnácti, šestnácti letech nastoupila rovnou do zaměstnání. Rodina to vítala a také žádala. S další pracovní silou bude v domácnosti více peněz. Nejprve pracovala jako prodavačka v obchodě, později nastoupila jako dělnice ve valašskomeziříčské Tesle, se kterou spojila veškerý svůj kariérní život.

Pracovat začala Ludmila počátkem padesátých let, známých svou nesmlouvavou krutostí ke všemu, co jen zavonělo po svobodě anebo jinou než prokomunistickou myšlenkou. Básníci se předháněli v tom, kdo napíše lepší, mohutnější ódu na sovětského diktátora J. V. Stalina. Režim násilně a nezákonně likvidoval řeholní stav, věznice se plnily faráři, věřícími, protikomunistickými odbojáři (ti často končili na oprátce), ale také soukromými zemědělci, které komunisté nutili, ať svá, často těžce vydobytá hospodářství, odevzdávají jednotným zemědělským družstvům. „U nás se kolektivizace příliš nikoho nedotkla, to spíš náboženská perzekuce. Lidé, co věřili v Boha a chodili do kostela, měli často problémy. My jsme ale na bohoslužby chodit nepřestali a chodili jsme po celou dlouhou dobu vlády komunistů.  A víru jsem si uchovala až do dnešních dnů. Víra je dobrá, protože víte, že nad vámi někdo drží ochrannou ruku,“ vypravuje Ludmila.

V politických procesech padesátých let, které byly často uměle vykonstruované a kde padaly drakonické tresty a rozsudky, režim jen během let 1949 – 1953 na smrt odsoudil dvě stě třicet tři lidí a z toho jich sto třicet sedm skutečně popravil. V těchto politických procesech pak bylo celkově odsouzeno kolem osmdesáti tří tisíc lidí. Patřil k nim i jeden ze sousedů Ludmiliny rodiny. „Já nechci ani mír, ani válku. Jediné, co si přeji, je tichoučký převrat,“ řekl ten muž někde na veřejnosti. Někdo jej udal, odseděl si čtyři roky.

Estébák pod oknem

Novosadovi v Malé Lhotě měli jako jediní rádio. „Televize, to jsme neměli dlouho a já jsem televizi viděla poprvé až někdy v šedesátých letech. Ale na to rádio k nám chodili tři kluci, sourozenci Pisklákovi. Byli to muzikanti a chodili k nám pod okno odposlouchávat hudbu,“ vypravuje pamětnice. A ještě někdo chodil pod okno poslouchat – místní estébák, který rodinu nejspíš podezříval, že poslouchá režimem zakázané stanice, jako byla například Svobodná Evropa či Hlas Ameriky: „On se s tatínkem znal a stejně to dělal. Znali se už dlouho, kdysi ze zaměstnání ve sklárnách. Tatínek tam zůstal a tento pán s novým režimem povýšil na tajného policistu v civilu.“

Rodina

Přesto, že její nastávající muž Josef byl evangelického vyznání, našla si k němu mladá katolička cestu. Brali se v polovině padesátých let a svatbu měli dvojí. Nejprve povinný obřad na úřadě a potom i v kostele, se všemi náležitými svátostmi a požehnáním. Život pak měli přesně takový, ve víře, v klidu, na okraji plátna, na němž běželo představení velkých dějin. Společně vychovali tři děti, Libuši, Dušana a Milana. Ludmila Melichaříková žila v roce 2024 již jako vdova v Domově pro seniory v Rožnově pod Radhoštěm.