Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Melichar (* 1967)

• narozen 30. března 1967 v Karviné

• vyrůstal v Havířově

• po vyloučení ze střední školy se vyučil zámečníkem

• v 18 letech odešel do Prahy

• stýkal se s disidenty a chartisty

• vozil do Havířova samizdatové tiskoviny a šířil je mezi lidmi

• pracoval jako topič, údržbář, uklízeč nebo dělník na stavbě elektrárny

• s kamarády z Havířova vydával samizdatový časopis Hadr

• pravidelně zadržován a vyslýchán StB

• po listopadu 1989 se zapojil do činnosti havířovského Občanského fóra

• v roce 2018 získal osvědčení účastníka protikomunistického odboje

V roce 1967 ještě nebyla v mladém městě pro havíře porodnice. Petr Melichar se narodil 30. března v Karviné, jeho domovem byl ale odmalička Havířov. Jejich panelák stál na konci města a blízkost lesa byla jednou z pozitivních stránek života na hornickém sídlišti. „Do lesa jsem chodil i za školu. Vyletěl jsem kvůli tomu z průmyslovky. Vždycky jsem si ráno zabalil sekyrku, abych si mohl udělat oheň a vrátil jsem se až odpoledne. Trvalo to čtrnáct dnů, než se to provalilo,“ vzpomíná Petr. Když ho vyhodili, byl rád. S tamními učiteli měl problémy kvůli dlouhým vlasům i kritickému postoji ke komunistickému režimu.

Iluze o škole ztratil už ve čtvrté třídě, když dostal za úkol vytvořit nástěnku ke Dni kosmonautů. „Naivně jsem si dal záležet. Vyhledal jsem a vystřihl články o úspěších kosmonautiky. Problém ale byl, že jsem to pojal jako sovětsko-americkou záležitost. Velmi pečlivě jsem vymaloval barevnými fixy sovětskou i americkou vlajku. Soudružka ředitelka na mě druhý den strašně řvala. Nechápal jsem to, ale hodně mě to otrávilo,“ říká.

 

Mezi paneláky a horníky

Na komunistickou propagandu a ohýbání pravdy začal být citlivý už na základní škole. Získat rozhled mu pomohla četba. Ve velké otcově knihovně našel i spoustu zakázaných autorů. „Už ve třinácti letech jsem četl třeba Škvoreckého. Rád jsem chodil i do knihovny. Jako kluk jsem měl privilegium, že jsem si mohl půjčovat i knížky pro dospělé,“ dodává pamětník. V souvislosti s knihovnou si vzpomněl, jak jim známá knihovnice házela přes plot vyřazené knihy, které se měly rozřezat a likvidovat. Šlo o stará nebo poškozená vydání, hlavně však o knihy vyřazené z knihoven, protože se ocitly na indexu. „Zachráněné knížky jsme cpali do batohů a pak je rozdávali známým,“ říká.

Otec Petrovi pomohl získat vztah k literatuře a také k hudbě. S kapelou hrál po večer v barech. Měl rád jazz i rock´n´roll. „Nejdříve jsem poslouchal otcovy desky, pak jsem ladil polské stanice a chodil na punkové a bigbeatové koncerty. Začal jsem kamarádit se staršími kluky s dlouhými vlasy,“ dodává Petr. Z průmyslovky přešel na učiliště. Vyučil se v oboru zámečník, mechanik a opravář strojů a zařízení. Zároveň poznával havířovské hospody.

„Vyhlášená byla hospoda Beskyd. Když bylo po šichtě, ženské vozily pivo na pojízdném stolku ve dvou patrech. V rukách by to neodnosily. Žízeň byla veliká. Horníci si dávali piva po dvou. Kvůli nim byla prodloužena otvírací doba. Normálně se všude zavíralo v deset večer, hornické hospody měly výjimku do půlnoci a někde se mohlo zase pít už od šesti ráno.“ Vzpomíná na havíře z východního Slovenska, kteří chodili v polobotkách a vypasovaných košilích. Vlasatce jako byl on přímo nesnášeli. „Víceméně nás vždycky z hospod vykopali. Musel jsem se s tou hrubostí a chlapáctvím srovnat. Sám jsem byl spíše jemný a zahloubaný. Nejraději jsem si někde v koutku četl, což taky provokovalo. Na druhé straně, mnozí havíři byli sice drsní a svérázní, ale také přímočaří a charakterní. Práskač by v partě na čelbě dlouho nevydržel,“ říká. Dodává, že fárat začali i někteří jeho dlouhovlasí kamarádi.

 

Magická Praha

V osmnácti nebo devatenácti letech Petr utekl z Havířova do Prahy. „Nevěděl jsem, co budu dělat, hledal jsem si práci. Zpočátku jsem uklízel na Hlavním nádraží a přespával u známých. Měl jsem obrovské štěstí na lidi. Dostal jsem se do správných hospod jako U Černých a řady dalších, kam chodili intelektuálové vyhození po roce 1968 z práce i lidé kolem Charty 77. U stolů se často vedly jiskřivé hovory. Zažil jsem například výklady jednoho hebraisty, chodili tam evangelizovat bohoslovci. Nebýt bolševika, tito lidé by asi netrávili večery s lopatami jako jsem byl já ve čtvrté cenové skupině. Byla to pro mě úžasná škola. Často jsem si zapisoval názvy knih, o kterých se mluvilo, pak si je sehnal a četl,“ vypráví. Zažil také bytové semináře, na kterých přednášeli filozofové Milan Machovec a Ladislav Hejdánek, anebo teolog Milana Balabán.

Zásadní pro něj bylo setkání s chartistou, politickým vězněm a vydavatelem ilegálního Vokna Františkem Stárkem zvaným Čuňas, od kterého pak jeho časopis odebíral a šířil. „Poprvé jsem Frantu viděl na Klamovce, kde rozdával Voknoviny. Pak jsme se potkali na akci zvané Český Woodstock u Trutnova. Měl to být hudební festival, ale byly z toho policejní manévry. Policajti nás naháněli po lese. Také mě s kamarádem strčili do auta. Na policejní stanici jsem stál vedle Čuňase, který mi potom nabídl nocleh. A dohodil mi také výbornou práci v kotelně, která byla v té době požehnáním.“

 

Topičova svoboda

Jednalo se o kotelnu Knižního velkoobchodu na Novém Městě, kde František Stárek dříve topil. Našel si lepší místo na Malé Straně a mladšího kamaráda do uvolněné kotelny doporučil. „Jeden starší pán mi udělal rychlé školení, jak mám topit. Postupně jsem si to osahal. Když jsem se o kotle dobře staral a lidé měli teplo, měl jsem dost velkou volnost. Nikdo mě neotravoval. Bylo to ve druhém podzemním patře, topič měl k dispozici docela prostorný a hezký kumbál, kde bylo větrání a kde se dalo přespávat, takže jsem tam víceméně bydlel. Někdy jsem topil týden v kuse a týden měl pak volno. Když jsem se o všechno postaral, mohl jsem si odskočit do hospody, do antikvariátu nebo třeba do kostela. Vedle svatého Michala jsem objevil branku do zahrady bohoslovecké fakulty, kam jsem tajně pronikal a lehával tam pod stromy. Tenkrát to ještě nebyl skanzen pro turisty, Praha mi připadala magická a plná inspirace,“ vypráví.

V Knižním velkoobchodu topil také chartista, pozdější ministr zahraničních věcí Alexandr Vondra, který tehdy s přáteli vydával ilegálně Revolver Revue. Petr tak měl samizdatovou literaturu z první ruky. Do Havířova jezdíval s batohem plným časopisů a také knih. Byly to třeba na stroji přepsané texty Egona Bondyho nebo Ladislava Klímy. „Bylo to výborné, ale bylo toho málo. Dychtivých čtenářů byla spousta. Myslím, že to byl kamarád Lumír Salzman, který přišel s tím, že to není tak těžké a že bychom mohli vyrábět vlastní, regionální časopis. Chvíli jsme špekulovali, jak bychom to pojali, ale vzpomněli jsme si na básníka, který píše do šuplíku a na další lidi, kteří umí psát, ale nikdo jim to neotiskne, anebo na kapely, které mají zajímavé texty.“

 

Hadr a Rytmická mládež

S Lumírem Salzmanem si sehnali psací stroje. Časopisu dali název Hadr (Havířovský drbník). „První čísla vznikala tak, že jsme narvali do válce deset papírů s kopíráky. Desátá kopie byla ještě čitelná. Později jsme používali blány a pomocí rámečku, válečku a tiskařské barvy otiskovali texty na papíry. Lumír vymyslel výbornou skrýš u souseda jeho mámy ve sklepě, kde se to dělo. Přepisoval jsem texty jiných, psal vlastní články o koncertech, výstavách nebo jiných akcích, také jsem občas fotil,“ popisuje Petr. V časopise publikovali také politicky zaměřené ankety nebo reportáže z pražských protirežimních demonstrací. Hadru vyšla tři čísla, práci na čtvrtém zastavil listopad 1989.

Časopis propagoval také undergroundové vydavatelství Rytmická mládež. V rubrice Oznamovatel se čtenáři dočetli o nových nahrávkách, které si mohli objednat. Rytmickou mládež tvořila skupina muzikantů v čele s havířovským baskytaristou Jiřím Prokšem. Důležitým členem této party byl také zakladatel skupiny Mňága a Žďorp Petr Fiala. „Objevili geniální zkušebnu na zámku v Životicích, kde nikomu nevadili a nikdo je neotravoval. Zkoušeli tam a nahrávali také spřízněné kapely z Havířova a Valašského Meziříčí. Kopie nahrávek v ručně vymalovaných přebalech posílali zájemcům na magnetofonových kazetách,“ vypráví Petr. Prvním titulem byla kazeta skupiny Slepé střevo „Nečum a tleskej“, které se prodalo tisíc kusů. Aby se vyhnuli stíhání za nedovolené podnikání, nahrávky nabízeli za cenu kazety.

 

Pravidla hry s mocí

Petr Melichar byl opakovaně zadržován a vyslýchán Státní bezpečností. Zažil vyhrožování i nabídky k vycestování na Západ. Za výrobu a šíření ilegálních opozičních tiskovin mu hrozilo vězení. Třeba časopis Vokno vnímala státní moc jako velmi nepřátelskou tiskovinu. Jeho vydavatel František Stárek strávil za mřížemi pět let. „Do vězení jsem samozřejmě nechtěl. Snažil jsem se být opatrný. Jednou jsem přijel z Prahy, batoh plný kontrabandu, a na nádraží jsem potkal kamaráda, který mi líčil, že estébáci byli u nás doma a otravovali i moji mámu v práci. Místo toho, abych jel autobusem normálně domů, kličkoval jsem nesmyslně přes zahrádky a les. Určitě věděli, kde mě najít, kdyby mě chtěli sebrat. To byly jejich způsoby nátlaku,“ říká.

I havířovští disidenti byli poučeni, jak se u výslechů chovat. Koloval mezi nimi samizdatový spisek Pravidla hry. Byl to návod, jak čelit vykonavatelům totalitní moci. „Jedna z rad zněla: když si nevíš rady, řekni, že jsi byl ožralý. Tak jsem to řešil dost často, když se mě ptali na nějakou akci a věděli, že jsem tam byl. Tehdy jsem navíc opravdu dost pil,“ říká. Dodává, že oproti výslechům v sedmdesátých letech, kdy šlo někdy o zdraví i o život, se nesetkal s fyzickým násilím. „Pár facek jsem sice dostal, ale nejhorší bylo vědomí, že si policajti můžou člověka kdykoliv odvést a zavřít ho jenom proto, že něco čte nebo tiskne, že přemýšlí jinak než většina společnosti. Pak jsem si ale říkal, že to je vlastně jediná věc, za kterou stojí za to být zavřený.“

To se mu nakonec i díky pádu komunismu nestalo. Předtím odvrátil i další hrozbu, kterou pro něj představovala základní vojenská služba v komunistické armádě. Po dvou odkladech dostal na základě psychiatrického posudku takzvanou modrou knížku, kterou byl uznán neschopným vojenské služby. „Nejprve jsem byl odveden k železničnímu vojsku do Bohumína. Nemusel jsem se ani moc přetvařovat, aby si všimli, že nejsem úplně v pořádku. Z představy, že tam budu dva roky, jsem byl úplně na dně. Asi po třech týdnech v přijímači mě poslali na psychiatrii do vojenské nemocnice v Olomouci. Tam jsem to nějak vydržel a dostal první odklad,“ vzpomíná.

 

Lidé se usmívali, taxikáři nechtěli peníze

V roce 1988 se účastnil prvních masových demonstrací proti komunistickému režimu v Praze. Byl tam 21. srpna i 28. října, kdy byla shromáždění brutálně rozehnána. Také listopad 1989 prožil v Praze. „Demonstrace 17. listopadu na Albertově jsem se neúčastnil. Někdo říkal, že to organizují svazáci, a tak jsem raději jel s kamarádem z Havířova do hospody Hřebenka, kde jsme do večera popíjeli. Vrátili jsme se silně zmoženi až v noci. Na Václaváku jsme si chtěli koupit nějakou klobásu. Udivilo nás, že se tam povalují různé svršky, například ponožka nebo kus spodního prádla,“ líčí. Až druhý den se dozvěděl, co se stalo. Nadšeně se připojil k demonstracím, které vedly k pádu totalitní komunistické moci. „Byl to obrovský zážitek. Na lidech bylo vidět, že něco přeskočilo. Začali si pomáhat, usmívali se. Dokonce taxikáři nechtěli peníze za svezení. Byl to zvláštní stav.“

Po návratu z Prahy krátce pomáhal v havířovském Občanském fóru, později se ale v politice neangažoval. „Nelíbila se mi spousta věcí, ale neuvěřitelné bylo, že estébákům, těm gaunerům, kteří dělali zlo a naháněli lidem strach, se nic nestalo a mnozí si vesele podnikali. Celá společnost ale řešila, kdo z jejich obětí byl větší agent, kdo více donášel. Říkalo se jim rovnou estébáci, přitom to byly vesměs oběti,“ říká Petr.

 

Pokračující underground

Ve zveřejněné databázi Státní bezpečnosti našel informace také o sobě. Jeho spis byl veden pod krycím jménem Bota. „To mě dost namíchlo. Můj estébák neměl moc fantazie. Asi zrovna viděl film Bota jménem Melichar,“ říká. Od roku 1988 byl u StB veden jako nepřátelská osoba. V roce 2018 mu ministerstvo obrany vydalo osvědčení příslušníka protikomunistického odboje.

Po pádu totality vyzkoušel řadu zaměstnání. Prodával plyšové hračky, sekal trávu, vyráběl nábytek, pracoval na horské chatě, renovoval byty a staral se o nemohoucí babičku. Kolem roku 2010 zdigitalizoval a vydal dvojité DVD s názvem Havířovský underground, kde jsou mimo jiné nahrávky skupin z osmdesátých let pořízené Rytmickou mládeží v Havířově-Životicích. Založil webové stránky Veselý hřbitov, na kterých se podzemnímu kulturnímu dění za totality také věnuje. Pracuje jako noční hlídač a vrátný, bydlí v zahradním domku v Těrlicku. „Žiju prakticky v lese. Konečně. Nemám ani číslo popisné. Jsem tak spokojený.“

Za velký problém současné mediální společnosti považuje snadnou manipulovatelnost. „Lidé nehledají pravdu, nenaslouchají si navzájem. Nechají se zmanipulovat, vlezou do jednoho tábora a s těmi z jiných táborů se mlátí po hlavě. To je špatné a ohrožuje to naši svobodu.“