Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Jan Melichar (* 1934)

• narozen 6. dubna 1934 v Olomouci

• v letech 1953-1959 studoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství VUT v Brně

• k jeho vyučujícím patřil profesor B. Fuchs, B. Rozehnal a A. Kurial

• v roce 1959 nastoupil do Potravinoprojektu Brno

• v roce 1960 přešel do Státního projektového ústavu obchodu (SPÚO) v Brně

• zpracovával projekty obchodních domů, prodejen, hotelů a výstavních expozic

• mezi jeho nejvýznamnější stavby patří bývalý obchodní dům Prior v Olomouci

• v roce 1990 založil vlastní projektový ateliér AID Kontakt v Brně

• je členem Obce architektů a ČKAIT

• držitel Ceny Jože Plečnika za zásluhy o českou architekturu

Jako student architektury žil Jan Melichar výtvarným uměním, divadlem a sportem. „Moje nejkrásnější léta v životě byla léta studentská,“ říká. Politická situace ho ani ve vypjatých 50. letech vůbec nezajímala. Žil v úzkém kruhu přátel, ve kterém pro politiku nebylo místo. Nic na tom nezměnily ani politické čistky na fakultě, v rámci kterých byl ze školy vyhozen Bohuslav Fuchs – jeho oblíbený vyučující a jeden z nejvýznamnějších brněnských architektů a urbanistů.

Životopis Hitlera? Ten se ty učit nebudeš!

Jan Melichar se narodil 6. dubna 1934. Jeho otec, který se rovněž jmenoval Jan Melichar, se narodil ve Vyškově jako syn okresního hejtmana berní správy. Za první republiky vystudoval práva, působil v Brně, Uherském Hradišti a nakonec se, již jako ženatý muž, usadil v Olomouci. Maminka se jmenovala Štěpánka Koblihová a pocházela z rodiny přednosty železniční stanice.

Za války pracoval tatínek jako státní úředník na okresním finančním ředitelství. Jídla byl nedostatek a maminka jezdila na venkov, kde získávala potraviny výměnou za synovo dětské oblečení. Takový obchod byl zakázaný a cesta vlakem zpátky do města byla vždy riskantní, protože Němci pasažéry kontrolovali. „Na nádraží někdy stáli civilisté a kontrolovali zavazadla,“ líčí Jan Melichar. „Tak mně to nacpali do kapes,“ směje se. Děti totiž většinou kontrolovány nebyly.

Za protektorátu mohl žák po dokončení obecné školy pokračovat na měšťanku, nebo na prestižnější gymnázium. Jan stál na této životní křižovatce v roce 1944. „Jednou večer přišel otec a povídá – na gymnázium nepůjdeš, půjdeš na měšťanku, protože u přijímacích zkoušek na gymnázium je povinná znalost životopisu Hitlera a ten se ty učit nebudeš,“ vzpomíná Jan Melichar. Teprve když skončila válka, přestoupil pamětník na gymnázium.

Po Vítězném únoru byla kariéra otce v troskách

Otec byl v roce 1947 jmenován vrchním finančním radou. „Čili těsně před Únorem. Místo aby mu to přineslo nějaké potěšení, tak ho to spíš srazilo dolů,“ říká Jan Melichar. Na právníky vystudované v době kapitalismu pohlížel socialistický režim s nedůvěrou a jejich kariéru dusil. Otec po roce 1948 pracoval nadále na finančním odboru, ale byl suspendován na pozici obyčejného referenta – ve stejné budově, které ještě nedávno šéfoval. Byl mu snížen plat a do toho přišla v roce 1953 měnová reforma, která znehodnotila velkou část úspor. Rodiče se ocitli v natolik obtížné finanční situaci, že museli rozprodávat rodinné starožitnosti.

Na fakultu architektury a pozemního stavitelství se Jan Melichar v roce 1953 dostal bez problémů. „Když jsem podával přihlášku na vysokou školu, kádrové problémy už nebyly brány tak vážně,“ vysvětluje pamětník. Včetně pozemního stavitelství studovalo v jeho ročníku přes 100 studentů a ve třetím roce se rozhodovalo, komu z nich bude umožněno pokračovat v prestižním oboru architektury. K velké radosti pamětníka byl právě on mezi 16 vyvolenými, kteří byli toho roku vybráni.

Nefunkční architektura chřadne

Budoucí architekty vyučovali slavní profesoři – Bedřich Rozehnal, Antonín Kurial a především Bohuslav Fuchs, který se již tehdy řadil mezi nejvýznamnější architekty své generace a měl pověst vynikajícího pedagoga. „Myslím, že on nám skutečně nejvíc o architektuře dal a řekl,“ zamýšlí se Jan Melichar. „Vzpomínám si na jedno takové souvětí, které řekl – pánové, nemyslete si, když jdete po ulici a vidíte ty objekty, že všechno je architektura. Jenom něco málo je architektura a všechno ostatní je stavební činnost.“ To nejdůležitější, co Fuchs pamětníka naučil, byl důraz na funkčnost architektury. „On říkal, že architektura může být sice hezká, ale musí mít především funkci. Když nemá funkci, není využívána a chřadne,“ vzpomíná Jan Melichar.

Fuchs byl v roce 1958 z politických důvodů vyhozen ze školy a následně byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu odnětí svobody na dva roky. Proti tomu se odvolal státní prokurátor, kterému se trest zdál být příliš nízký. Proces se táhl dál, až byl zastaven v roce 1963 na základě amnestie. Ještě hůře dopadl jeho kolega Bedřich Rozehnal, který byl podobným způsobem odsouzen za údajné rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví ke čtyřem letům nepodmíněně. Odseděl si dva roky, než byl na přímluvu přátel předčasně propuštěn a později, stejně jako Fuchs, plně rehabilitován.

V roce 1958, když byli tito profesoři vyhozeni ze školy, studoval pamětník v posledním ročníku a byl natolik pohlcen starostí o diplomovou práci, že se o peripetie svých učitelů příliš nestaral. „Já jsem se nikdy o politiku moc nezajímal,“ vysvětluje Jan Melichar. Ani rodiče o ní doma nemluvili. Pamětník je přesvědčen, že tehdy lidé obecně politiku řešili daleko méně, než dnes. Jakýkoliv otevřený nesouhlas s režimem měl v té době závažné důsledky, v případě studenta například nepřipuštění ke státnicím. Většina národa se proto uchylovala k politické apatii. Po dokončení školy Jan Melichar dál osud Fuchse nesledoval a dodnes přesně neví, za co tehdy profesory ze školy vyhodili.

Vstoupit do strany kvůli kariéře odmítl

Bouřlivá druhá polovina 60. let, srpen 1968, upálení Jana Palacha – to vše prošlo kolem pamětníka, aniž by to v něm zanechalo výraznější otisk. Nástup normalizace se podle něj mezi architekty nijak ostře neprojevil. „Ten řez, ten útlum po tom šedesátém osmém, ten byl jenom takový úřednický, dočasný, oficiální,“ hodnotí Jan Melichar přelom 60. a 70. let.

Občas ho v souvislosti s jeho pracovními cestami do zahraničí, například Alžíru, vyslýchala StB. „Mysleli si, že tam chci zůstat,“ říká Jan Melichar. „To byly vždycky na té Bezpečnosti takové otázky, že jste nepoznali, kam oni míří. Samozřejmě jsem odpovídal všeobecně a nikam to nevedlo.“ Sám o emigraci ve skutečnosti nikdy neuvažoval, protože pro něj bylo nemyslitelné opustit své rodiče. StB měla každopádně Jana Melichara v hledáčku. V archivech se dochoval záznam o tom, že byl od roku 1974 veden jako takzvaná „prověřovaná osoba“, tedy člověk, o něhož se tajná služba zajímala a zjišťovala jeho postoj k totalitnímu režimu - často pro podezření, že vyvíjí nějakou protistátní činnost. Samotný svazek se k dnešním dnům nedochoval.

Jan Melichar byl apolitický, ale nedá se říct, že by byl politicky naivní a šel tehdejšímu režimu na ruku. Když mu někdy na přelomu 70. a 80. let nabídli vstup do KSČ a kariérní postup, rozhodně to odmítl: „Nabídli mně v SPÚO, že jestli vstoupím do strany, stanu se ředitelem pražské pobočky. Ale já jsem to vzhledem ke svým rodičům nemohl přijmout, samozřejmě,“ říká Jan Melichar. „Protože jsme byli jistého smýšlení a zaměření. Celá ta rodina ... Komunismus k nám nepatřil.“

O prvním zaměstnání absolventa rozhodoval stát

V 50. letech si studenti po dokončení školy nemohli hledat práci svobodně. Fungoval systém takzvaných umístěnek, který absolventy nuceně přiřazoval do podniků podle potřeb tehdejšího státního národohospodářského plánu. Po promoci v roce 1959 dostal Jan Melichar umístěnku do podniku Pozemní stavby v Olomouci. Tam ho ale odmítli, protože žádného architekta nepotřebovali. To se mu ovšem náramně hodilo. „Tím já jsem byl vyvázaný z této povinnosti a mohl jsem si hledat místo, kdekoliv jsem chtěl,“ vysvětluje pamětník.

Podařilo se mu získat práci v brněnském Potravinoprojektu v ateliéru architekta Řiháka. Již v roce 1960 ale přešel do nově vzniklého Státního projektového ústavu obchodu (SPÚO) v Brně. Každé ministerstvo mělo tehdy svůj projektový ústav, např. Hydroprojekt nebo Zdravoprojekt. Podobně vznikl SPÚO, který spadal pod Ministerstvo obchodu a zabýval se projekcí hotelů, obchodních domů a skladů. Jan Melichar byl v SPÚO zaměstnán až do jeho zrušení v roce 1992 a specializoval se na projektování obchodních domů.

Ideální obchodní dům? Krabice bez oken

„My jsme vůbec nevěděli, jak takový obchodní dům současnosti vypadá, protože cestovat se nesmělo,“ vysvětluje Jan Melichar. „A nejenom projektanti, ale nevěděli to ani investoři, ani budoucí uživatelé.“ Inspiraci hledali v zahraničních časopisech, které jejich projektový ústav odebíral, např. Domus nebo Architecture Review. „V jednom tom časopise se objevil obchodní dům v Rotterdamu[1]. Dovedete si představit, jaká byla dračka o ten časopis, abychom si to prohlédli. No a v podstatě podle toho jsme se to tak nějak naučili. Tam jsme poznali, že nejcennějším místem v obchodním domě je vysoká stěna, a to z toho důvodu, že k té stěně můžete přirazit regál se zbožím,“ říká Jan Melichar. „Čili je to, dalo by se říct, krabice bez oken. To byl tenkrát správný obchodní dům.“

Tehdejší obchodní domy se navrhovaly mnohem větší, než dnes. Logistika ještě nebyla tak sofistikovaná a obchodní domy musely mít velké skladovací prostory. „Třeba potraviny musely mít zásobu až 90 dní,“ vysvětluje Jan Melichar. „Další podmínka byla, aby tam byla údržbářská dílna, aranžérská dílna, stravování.“ Z dnešního pohledu neobvyklé byly také povinně vyčleněné peníze na výtvarnou stránku stavby. „Obchodní domy měly 4,5 až 5 % z nákladů stavby přidělených na uměleckou výzdobu,“ říká Jan Melichar. Proto byly fasády a interiéry obchodních domů za socialismu řešené výtvarně na vysoké úrovni.

Prior v Olomouci se laikům nelíbil, znalce fascinoval

Mezi nejznámější stavby pamětníka patřil obchodní dům Prior v Olomouci postavený ve stylu brutalismu. Pojem brutalismus vychází z francouzského „béton brut“, tedy hrubý beton. Mnozí Olomoučané si nejspíš dodnes myslí, že název označuje brutálně nehezké stavby. „Byla část obyvatelstva, které se tento styl vůbec nezamlouval,“ přiznává Jan Melichar. Ani on sám nebyl s některými aspekty olomouckého Prioru spokojen. Volil by například jiné umístění. Tehdejší představitelé strany a města ale zvolili lokalitu přímo vedle cenného gotického kostela sv. Mořice. Podobu obchodního domu jeho sousedství s kostelem, který připomíná tvrz, silně ovlivnilo. Vztah zdrsnělé betonové fasády navržené výtvarníkem Buřivalem a gotického chrámu vnímali milovníci architektury jako fascinující kombinaci.  

Při výkopových pracích se našly cenné nálezy z raného osídlení Olomouce, mimo jiné základy románské rotundy. „Nálezy, které tehdy nešly přemístit, zůstaly pod Priorem,“ říká pamětník. „Já jsem zpracoval k projektu dodatečnou studii, jak by to v suterénu šlo udělat, aby tam mohlo zůstat to staré románské zdivo.“ Bohužel se nenašla vůle a peníze na to, aby byly vykopávky zpřístupněny veřejnosti. „Základy kulaté rotundy tam zůstaly v původním stavu netknuté, ale jsou zasypané,“ vysvětluje Jan Melichar. Ani zásobování obchodního domu neprobíhalo v praxi tak, jak byl původně naplánováno. Nákladní auta měla podle projektu zajíždět dovnitř stavby, ale místo toho docházelo k vykládce přímo na Mořickém náměstí, což tento veřejný prostor degradovalo. „Mořické náměstí tím [provozem] bylo narušeno,“ říká pamětník.

Architektura nepodléhala za socialismu politické kontrole

Když pomineme stalinistickou první polovinu 50. let, která se nesla v duchu socialistického realismu, byla architektura občanských staveb za minulého režimu pod mnohem menší politickou kontrolou, než se má všeobecně za to. Socialistický režim přistupoval k architektuře pragmaticky. V případě obchodních domů si uvědomoval, že obyvatelstvo touží po spotřebním zboží, ačkoliv se to úplně neslučovalo se socialistickými ideály. „[Socialistický stát] odmítal konzum, ale chtěl dokázat lidem, že životní úroveň u nás sice není stejná, ale že se může přibližovat té úrovni na západě,“ vysvětluje Jan Melichar.

V socialistickém Československu vznikala umělecky hodnotná architektonická díla nezatížená politikou. Architekti tvořili svobodně, nebyli hermeticky uzavření za železnou oponou. Inspiraci čerpali ze západních zdrojů a mohli se účastnit mezinárodních architektonických soutěží. Brutalismus byl například směr, který k nám přišel ze západní Evropy a tehdejším mocipánům to vůbec nevadilo. „Slovo brutalismus, když se to projektovalo a stavělo, jsme taky ještě moc neznali. Netušili jsme, co to vůbec je,“ upřesňuje pamětník. Na podobu tehdejších staveb měl nicméně negativní vliv špatný hospodářský stav země a s tím související nedostatek mnoha stavebních materiálů. 

Co by měla splňovat kvalitní architektura

Se stoickým klidem, s jakým čelil všem politickým událostem, přijal Jan Melichar také změnu poměrů v roce 1989. Hned v následujícím roce si otevřel vlastní projekční kancelář a bez problémů se přizpůsobil tržní ekonomice. „V mé práci nebo v atmosféře kolem mě se toho moc nezměnilo. Zkrátka my jsme si dělali projekty a dělali jsme je předtím a dělali jsme je poté,“ říká Jan Melichar.

Jeho největší realizovanou zakázkou v této profesní etapě byl návrh střední školy F. D. Roosevelta pro tělesně postižené v Brně, která byla dokončena v roce 2007. Významně také zasáhl do podoby brněnského Prioru, kde byl pověřen rozšířením zásobovacích prostor a prostoru před hlavním vchodem. Kromě toho navrhl v Brně několik rodinných domů. „Rodinný dům je skutečně to nejtěžší dílo, co architekt může dostat jako práci. Protože rodinný dům musí být šitý na míru objednatele, budoucího uživatele. Musíte například vědět, jestli před spaním čte, nebo co má rád k jídlu,“ říká Jan Melichar.

„Každá architektura má plnit tři základní věci. Má být účelná čili užitná, sloužit k tomu účelu, ke kterému je postavená. Má být přiměřeně krásná a nesmí spadnout,“ formuluje Jan Melichar svoje profesní krédo. Pokud stavba splňuje tyto tři požadavky, je dobrá a je v takovém případě jedno, na čí objednávku či v jakém politickém režimu byla postavena. „Architektura je v tom poctivá, že ukazuje dobu, ve které vznikla. A to se nedá změnit,“ uzavírá Jan Melichar.  

 

[1] De Bijenkorf, od architekta Marcela Breuera a Abrahama Elzase z let 1955-1957.